V ošetřovatelčině tváři bylo jasně viditelné vyčerpání. Přestože si vypomáhala všelijakými krystaly a měla okolo sebe spousty dalších nápomocných bytostí, Arael se především spoléhala sama na sebe a na své schopnosti, které ale v tento moment příliš přepínala a Raphael to na ni zlehka dokázal poznat. Mlčky stál za jejími zády pozorujíc ostatní anděly odnášející zaopatřeného raněného dál za hradby. On sám byl velmi hrdým bojovníkem a stejně tak paličatým jako byla jeho andělská kolegyně před ním. Spoléhat se především sám na sebe a své schopnosti pro něj byla stejná samozřejmost a bylo otázkou času, kdy se mu celý tento směr myšlení vymstí, podobně jako Arael.

Slova, které zazněly z unaveného hrdla k němu jako skoro jedinému dolehla. Jenže sotva stihl na ně nějak reagovat, tlaková vlna čisté energie jej donutila ustoupit o pár kroků, když se do okolí rozprostřela jako signál pro všechny bytosti okolo. Pohledem se setkal s několika tvářemi, které na něj hleděly s otázkami vepsanými v jejich očích, na které jen souhlasně kývl a přesun za hradby se stal rázem o něco svižnějším, když tímto způsobem Arael zmobilizovala valnou většinu ve svém okolí.

Věděl, že měl ještě povinnost posbírat poslední z Lavenderu, včetně toho, o kterém věděl, že bude samo o sobě šílené ho přimět z boje se vůbec stáhnout. Na malý moment ale zahnal myšlenky na začouzeného démona a opatrně přistoupil k ošetřovatelce opřené o svůj meč, snažíc se posbírat své zbytky sil.

„Občas je dobré si přiznat, že ne všechno zvládneme sami,“ promluvil k ní s klidem ve svém hlasu a přiklekl, aby se ji podíval do tváře, který měla skloněný k zemi a zahalený světlými prameny vlasů, které ji spadaly z dávno již zničeného vázání na temeni hlavy. Předloktí si opřel o své koleno a donutil se k povzbudivému úsměvu. „Už jsi udělala dost, teď je čas, aby ses především postarala sama o sebe,“ jemně ji položil dlaň na zátylek. „Oba dobře víme, že tuhle bitvu nelze vyhrát, ale díky tobě dostali někteří šanci, nezapomeň ji dát i sobě,“ rozhlédl se kolem dokola po ostatních, co v rychlosti balili vše potřebné, pomáhali raněným a odsouvali se za brány akademie. „Odpočiň si, ještě není konec, bude nás ještě potřeba a k čemu bychom byli bez naší andělské síly?“ Usmál se ještě jednou a znovu se postavil. Úsměv mu z tváře zmizel a otočil se směrem k Lavenderu, ve kterém se stále pohybovalo několik bytostí. V rukou uchopil svůj meč schovaný za opaskem, a ještě naposledy zkontroloval Arael, která se zdála býti již v jinačím rozpoložení než pár okamžiků předtím.

Nečekal, beze slova se přemístil z bezpečí tábora do lesa. Pomocí svých smyslů se snažil mezi stromy vycítit poslední zbývající, ale příšerný puch démonské krve jej pálil do nosu nemluvě o dýmu, který se nesl okolím a značně mu stěžoval viditelnost a bubínky mu praskaly pod zesílenými skřeky, které se ozývaly z každé strany. Někde kousek od sebe zaregistroval několik andělů, ke kterým se rázem přiblížil. Po cestě si musel bránit i svůj vlastní krk a nejednou musel sťat monstrum, které se na něj z kouře vyvalilo. Když se mu podařilo rozdat rozkazy svým andělským kolegům a někteří z nich se již stačili přemístit do bezpečí, do těsné blízkosti jeho vnímání se dostala kumiho vraždící příšery všude okolo ní. Bohužel pro Raphaela nedokázal správně určit, kde se dotyčná nachází. Své soustředění přenesl na její bytí a tím tak polevil na ostražitosti, když se na něj znovu vrhnulo stvoření připomínající obyčejného lesního trolla. Naneštěstí pro Raphaela měl tenhle o mrštnost a děsivé drápy navíc, kdy jedním rychlým pohybem přeťal Raphaelovo rameno, zanechávajíc tři krvavé šrámy a bolestný výkřik. Zdravou rukou tasil meč naproti sobě, aby udržel démona od sebe. Tento tvor se zdál býti o něco málo chytřejší než jiní a nejprve si od Raphaela udržoval odstup, očima si anděla prohlížel a vypadalo to, jako by vypočítával, jakým způsobem má zaútočit tentokrát. Přestože bolest vystřelovala do celé jeho paže, uchopil rukojeť oběma rukama a s tváří pokřivenou bolestí nespouštěl z démona oči. „Tak pojď!“ křikl po chvíli a sekl směrem k němu. Příšera se ohnala hubenou paží, jejíž zbraní byly právě ostré drápy a hrozivě zavrčela na anděla před ní. Na krátký moment se mu do těla znovu opřela aura mladé kumiho a věděl, že nemůže ztrácet čas jedním vyvržencem. Rozběhl se proti poloobrovi a díky jeho reflexům teď již unikl drápům, které se zas a znovu ohnaly po jeho těle. Následným máchnutím stříbrného meče se okolím rozezněl řev příšery, která právě přišla o jednu z paží. Nebylo na co čekat. Odrazil se od kamene a čepel meče zabořil hluboko do těla démona, který se sotva vzpamatoval ze ztráty končetiny. Naštěstí mířil správně, jinak by měl teď co dělat a místo monstra by si smrt vzala jeho. Opřel se o hruď bytosti a sklouzl po jejím nadmutém břiše zpět na zem. Zkontroloval své okolí a když si byl alespoň na chvíli jist, že je klid, upustil znovu na své ostražitosti a levačkou si stiskl zraněné rameno. „Zatraceně,“ zavrčel si sám pro sebe dlaní od vlastní krve si sáhl do váčku na opasku, ze kterého vytáhl jeden z léčivých krystalků, které jako všichni ostatní nafasoval před bojem. Žlutý krystal přidržel v blízkosti ran na svém rameni a jen pozoroval zvláštní proud energie a světla, který se rázem po jeho aktivaci, z krystalu obtočil kolem jeho paže a zacelil, alespoň provizorně rány, které mu mrtvola vedle něj způsobila.

​

---

​

Raphaelova slova ji donutila se konečně nad situací zamyslet. Přišlo jí trochu zvláštní, že to je ze všech bytostí zrovna on, anděl, se kterým si byla názorově nejblíže, kdo ji varuje. Když vzhlédla od svého meče, neviděla v jeho očích nic jiného, než upřímnou starost. Pohledem přejela okolí, než přikývla. Vždyť měl pravdu. Ostatní bytosti kolem nich už začínali nosit raněné k portálu, zvuky boje se stále více přibližovaly. Zvedla se na nohy, meč nechala zaražený v zemi.

Ještě než Raphael stihl odletět, zvedla se na špičky a vtiskla mu polibek na čelo. Jako požehnání do nadcházejícího boje. Dobře, možná si u toho musela trochu pomoci i křídly, ale mohla snad ona za to, že jsou všichni ostatní tak nesmyslně vysocí? Bez dalšího slova se odebrala k zásobám a vzala láhev s vodou.

Zatímco pila, pozorovala svoje okolí. Měli příliš málo času na to, aby přesunuli všechny. Roztáhla za sebou křídla, jak se snažila protáhnout. Přišlo jí to zvláštní, všude kolem zuřil boj a horečná aktivita a ona sama si tady sedí na bedně a pije vodu. Proto láhev rychle zase odložila a začala třídit raněné. Každý z nich dostal světelnou značku viditelně na čelo, aby ostatní věděli, do které skupiny patří. Zelená pro ty, kteří mohou odejít sami. Oranžová pro ty, kteří potřebovali pomoc. Rudá pro ty, kteří potřebovali ideálně okamžitou péči ostatních léčitelů, ale stále měli naději přežít. A nakonec, černá, pro ty, na které již čekala dáma v černém.

V jednu chvíli se zastavila uprostřed pohybu, ve zdravé dlani sevřela tuniku znečištěnou krví přímo nad svým srdcem. Další pouto bylo přetrženo. Tohle patřilo studentovi. Potřebovala chvíli, aby se vypořádala s bolestí, kterou tento čin přinesl. Dříve se jí nestalo ani v jediném případě, že by přišla o nějakého svěřence. A za dobu na Akademii se to stalo už podruhé. Rychle se podívala na svoji levačku. Mohla za to snad její zranění?

Zatřepala hlavou. Na podobné myšlenky teď nebyl ani čas ani prostor. Musela pokračovat ve své práci, ve svém poslání.

​

---

​

Rozhlédl se kolem sebe, v blízkosti necítil žádnou další potvoru, která by mu měla nějakým způsobem dělat problémy, za což by rád, ale nenechávalo jej nijak klidným to, že ztratil z dosahu mladou kumiho, o které věděl, že je bratrovou svěřenkyní. Pomalu se postavil zpět na nohy, opírajíc se o svůj stříbrný meč, který si rázem přidržel v nezraněné ruce. Naposledy zkontroloval svoji pravou paži, kde ho ještě před několika okamžiky ošklivě poranila bestie, ale díky léčivému krystalu se mu podařilo rány zacelit, aby neztrácel svoji andělskou sílu.

Tak jako tak, věděl, že je blízko a nechtěl nijak plýtvat vlastní energií, kolem dokola necítil žádnou ze známých bytostí, proto si byl téměř jist, že skoro všichni jsou už v té bezpečné části lesa nebo dávno ta hradbami. Svá křídla roztáhl do šíře předtím, než se odrazil od země a vyletěl mezi koruny stromů a vysoko nad ně. Držel se chvíli nad nimi, aby zkontroloval okolí. Zdálo se, že valná většina z tábora byla již za hradbami, mezi stromy Lavenderu taktéž jen těžko zahlédl nějaké opozdilce. Ovšem ke každému takovému, který se stále zdržoval v lese ve snaze zabránit postupu Chaosu, doletěl na bezpečnou vzdálenost a pomocí svých telepatických schopností jednotlivcům předal rozkazy se stáhnout. Zdálo se, že les byl čistý. Nad opozdilci držel ochranou stráž do doby, než se jim podařilo dostat se, co nejdále od vlny Chaosu. Věděl, že zbývá jen pár jedinců v čele s Loeym, kterému se doposud dařilo držet tu největší vlnu v druhé části lesa a bez ohledu na to, co si o něm myslel, byl mu teď za to vděčný, protože tak mu dokazoval svoji nesobeckou stránku. Za posledních několik měsíců byl Raphael nucen pozměnit některé ze svých názorů na různé bytosti na akademii, a především na démona, kvůli kterému sem vůbec přišel.

Přelétl nad menší mýtinou a očima skenoval každý kus země pod sebou, neuniklo mu několik bestií, které se hrnuly jedním směrem, kde je již nic nedrželo zpátky. Naštěstí jich nebylo tolik, protože převážná většina se stále táhla směrem k mocným bytostem, kterými byl právě Abaddon. Druhým bodem byl elf, kterého znal jen od vidění a věděl, že je to ten, co má za mazlíčka draka. Do Raphaelova těla se opřela jeho aura, která působila mírně vyčerpaně, ale působila, že je v ní stále dostatek síly na rozehnání pár nestvůr, načež jej o tom i osobně přesvědčila. Aniž by to Raphael čekal, těsně pod ním se zjevil z čista jasna ve formě černého záblesku Alleras se svým jezdcem na zádech a oheň zapálil několik stromů včetně potvor, které mezi nimi probíhaly. Při pohledu na odhodlanost, která z dvojice sršela se mu na tváři vytvořil na krátkou chvíli spokojený úsměv plný obdivu. Moc dlouho se ale obdivováním nezdržoval, protože věděl, že času není nazbyt, rozletěl se směrem za černým drakem a pokusil se navázat nějakou formu komunikace s Viktorem, kterého viděl na jeho hřbetě. „Je čas se stáhnout za hradby!“ vyslal k němu jasnou zprávu, když se mu podařilo na malý moment přiblížit se rychlosti jejich letu. „Téměř všichni jsou již pryč, brzy tu nebudete mít šanci ani vy,“ doufal, že ta slova zněla jednoznačně, neměl moc čas se zaobírat se všemi až příliš osobním způsobem. Ať chtěl nebo ne, v hrudi ho tížil podivný pocit a něco mu říkalo, že musí především za Loeym. Po ujištění, že jej Viktor i jeho drak slyšeli, se přemístil. Netušil, kde se přesně démon nachází, ale předpokládal, že se bude stále zdržovat v místech, kde Lavender již ztrácel svoji krásu pod plameny a krví Chaosu.

​

---

​

Zahnal sa s čepeľou aby sťal hlavu potvory keď pomaly pohľadom zašiel k hradbám akadémie, udýchaný a od krvi jak svojej tak potvor od Chaosu. Pretočil otrávene očami. „Naozaj? Teraz?! Blb- ugh!“ Nedopovedal vetu pretože bol prudko zrazený k zemi od potvor ktoré sa po ňom rozbehli, zrazili k zemi a chňapali naprázdno, vrieskali a hromadili. Démon sa zahnal čepeľou, druhá sa mu vyformovala v pravej ruke aby mohol efektívnejšie brániť seba samého. Čierny dym vystúpil ako koly zo zeme a nabodol niekoľko z nich, vychádzal zo zeme do miest aby prerazil hlavu týchto odpadov. On však po dopade ostal ležať medzi špinou, telami ktoré sa zrýchlene rozkladali a vyparovali. Dychčal na zemi, postavil za pomoci čierneho dymu slúžiaci ako opierka. Potriasol hlavou a hľadel na skazu, armádu prechádzajúca cez ohnivú hranicu. Zvuk rohu stále ostával dunieť v podvedomí ako varovný signál ktorý neskôr odignoroval nie však z rebélie a vzpieraniu sa pravidlám – chcel dosiahnuť lepších výsledkov ako minule. Hoci to nebolo možné to v démonovom slovníku neznamenalo že sa nemôže o niečo také pokúsiť.

Analyzoval aj keď nebolo čo. Tieto kreatúry nepremýšľali, nemali logické myslenie, riadili sa zvieracími inštinktmi nakazujúce prežiť za každú cenu, okupovať schránku niečoho vyspelejšieho. Skolil ďalšie potvory keď padol na koleno pod návalom bolesti. Otočil sa aby videl príšeru zahryznutú v jeho nohe, šklbala hlavou a Loey kopol druhou nohou do hlavy dostatočne silno nato aby odletela a Temnota ju prebodla. Kľačiaci v špine, temnej lepkavej substancie ktorá z časti tvorila Chaos. Energia ktorou oplýval bola dostatočnou na finálny manéver o ktorom nevedel či bude dostačujúci na zdržanie Chaosu. Hlavne netušil ako na tom bude jeho vnútorná schránka ale musí to vyskúšať na úkor vyliečenia svojich zranení ktoré nechal krvácať. Neboli kritické, vedel sa s nimi vysporiadať hoci kríval a strácal tým pádom častejšie stabilitu na čo doplácal najmä pri súboji s potvorami ktoré sa naň vrhali jedna radosť kvôli energii ktorou disponoval, vypúšťal do éteru aby mohol udržiavať ohnivú stenu spoločne s runami na zemi odkiaľ šľahali ohnivé chápadlá a zmetali všetko čo sa v ich blízkosti hýbalo. Bude potrebovať viac energie. Runy eliminoval aby ostala iba ohnivá bariéra, tú ktorá zanikla vstrebal do seba, uvoľnil vo forme tlakovej vlny ktorá zmiatla Chaos za ohnivú hranicu, čím démon získal časovú rezervu na to aby stál oboma nohami – v rámci možností – pevne na zemi. Skúsil sa narovnať no jeho noha odmietala kooperovať a tak ju nechal pokrčenú. Párkrát zhlboka vydýchol, hľadel na ohnivú bariéru a zatvoril oči, všetky okolité zvuky začínali prchať do ticha.

Vydal sa na cestu do minulosti, do momentu kedy sa nachádzal na čistine v Lavender lese so záhadnou postavou, vznášajúcou sa jemne nad zemou. V hlave mu vŕtalo niekoľko myšlienok : Kto alebo čo to vlastne je, prečo si našiel jeho a čo je jeho posolstvom – pokiaľ nejaké má.

Uvedomil si že sa dostal do jeho hlavy, vnímal jeho minulosť, problémy krížiace jeho bytie.

‘Si jeden proti všetkým.‘ Prehovoril hlas...alebo skôr niekoľko hlasov splývajúcich v jeden. Rozpor bola hlavná emócia ktorú vedel rozoznať. Postava pomaly presúvajúca sa do opačnej strany, učinila jedno nepatrné gesto, zo zeme začala vychádzať voda formujúca do tvaru gule.

Postava podišla bližšie. Snažil sa pohliadnuť pod kapucňu no okrem temna nevidel žiadny rys či náznak tváre. Udržiaval si kamenný výraz a pootočil smerom kam išla postava. Nasledoval ju k útesom zatiaľ čo jej v dlani poletovala vodná guľa.

,Naučím ťa hraničné kúzlo s ktorým budeš schopný získať čas, no taktiež ťa to bude veľa stáť.‘

Loey sa zahľadel smerom k horizontu, na pokojnú vodu ktorá sa začala vlniť, zem pod jeho nohami vibrovať. Odstúpil o niekoľko krokov dozadu. Pohliadol k postave, vodnej guli ktorá začínala meniť nielen farbu ale aj svoje vlastnosti.

‚Neobjavil si väčšinu svojho potenciálu a toto kúzlo tiahne k hranici tvojich schopností. Budeš mať iba jeden pokus. Pokiaľ zlyháš, nebude cesty späť.‘

Vibrácie v zemi zosilneli a z vodnej guli sa stala ohnivá, tá prešla do niečoho čo pôsobilo na Loeyho ako magma – a že sa nemýlil. Náhly príval tepla ho prinútil otočiť smerom kde predtým bolo more nahradené magmou, jedna veľká vlna prudko vystrelila nahor smerom k nemu, ostával tam v nemom úžase kým teplo pominulo a na tvár mu dopadlo pár chladivých kvapiek mora.

,Pusťme sa do toho. Čas nám klope na dvere.‘

​

Ruky sa mu chveli no vystrel ich pred seba. Hlas záhadnej postavy sa mu ozýval v mysli bol to jeho sprievodca k tomuto kúzlu. Bol nervózny, zvuky z okolia k nemu doliehali len ako ďaleká ozvena. Tušil že to bude na hranici, uvedomoval si vážnosť tohto kroku a rozmeru s ktorým predtým nepracoval no bola to jednosmerná cesta na ktorej koniec nevidel – a možno mu to vyhovovalo. Nech dopadne akokoľvek, buď zaistí sebe samému novú cestu plnú objavovania vlastného potenciálu – alebo sa tentoraz naozaj dovedie až k náruči samotnej Smrti bez možnosti návratu.

Každý jeden sval v tele sa mu napínal od napätia, zem pod jeho nohami a v blízkom okolí začínala postupne silnejšie vibrovať, dunivé zvuky naberali na intenzite rovnako tak ako sústredenie červenovlasého démona zatínajúceho zuby pod náporom sily ktorú koncentroval do jedného bodu odkiaľ ju čerpal pre ono kúzlo.

Žily na jeho chrbtoch rúk sa napli, podobne tak i na krku, pokusy o pokojné dýchanie začínali byť čoraz náročnejšími po dostavení sa do fáze kedy zem vibrovala, dunivý zvuk k nemu doliehal čoraz väčšmi keď bol v medzi-priestore. Medzi jeho rukami sa objavila guľa vody formujúca sa zo všetkého čo vlhkosť obsahovalo vôkol démona. Jemne skrivil prsty, zvraštil obočie a čierny dym vyparujúci sa z pána postupne začínal ubúdať. Držal guľu vody medzi dlaňami, tá sa po chvíli rozpadla, vsiakla do zeme ktorej dunivé zvuky zosilneli ešte väčšmi než sa na krátku dobu utíšili.

Razom sa začala tvoriť podlhovastá prasklina niekoľko metrov pred démonom za sprievodu hlasitého zurčania vody vystreľujúcej niečo málo nad úroveň stromov. Prúd vychádzajúci zdola nahor držal vodnú bariéru stabilnú za pomoci démonovej mysle. Zaťal zuby stiahol jednu ruku k sebe a voda začínala naberať postupne červeno-oranžový odtieň a menila i svoju konzistenciu – menil ju na magmu, vynakladjúc viac sily na udržanie jej vo vzduchu. Z nosa mu začali stekať pramienky krvi cez chvejúce sa pery. Sykol bolesťou keď pootvoril oči a videl že jeho vlastná koža začína dymiť, štípať, vytvárali sa na nej spáleniny a pľuzgiere. Cítil jednu tvoriacu sa na krku a postupujúci smerom nahor k čeľusti. Bolesť začínala triasť celým jeho telom, podlomila sa mu noha kvôli ktorej dopadol na koleno no držal magmatickú stenu.

‚Bude ťa to veľa stáť.‘ Ozval sa mu hlas v mysli zatiaľ čo vnímal že sa mu rozostruje zrak. Mal problém postaviť sa na nohy. Ruku stiahnutú k telu zovrel pomaly v päsť napriek bolestiam a kŕčom. Vyprskol krv z úst a dychčal pomedzi zaťaté zuby.
‚Budeš mať iba jeden pokus.‘

Ozvena pokračovala a zbytok energie ktorý uchovával preniesol do zaťatej päste ktorú prudko vystrel, vyslal tým príkaz k magmatickej bariére aby sa prevážila smerom odkiaľ vychádzal rozbesnený Chaos. Jeho ohnivá bariéra vymizla aby mu navrátila maličký kúsok energie a aby ju nahradila magma spaľujúca takmer okamžite tieto potvory.

Jeho telom prechádzal tras, cítil sa na samom dne svojich schopností. Pochytila ho mdloba ktorej chcel vzdorovať no nakrátko mal čierno pred očami a prevážil sa dozadu, dopadajúc na chrbát, lapajúc po dychu, bolesti sužujúce jeho vyčerpané telo spoločne so spáleninami na koži zastavujúce svoje spaľovanie väčšieho povrchu pokožky. Jemné čierne pramienky Temnoty z neho vychádzajúce okamžite dopadali k zemi pokrytej krvou, telami rozkladajúcich sa potvor.

,Pokiaľ zlyháš, nebude cesty späť.‘

Zaklonil hlavu aby sa zahľadel na mračno na oblohe, posmešne si odfrkol a kútiky sa len krátko, náznakovo vyštverali do úškľabku neprekračujúceho šesťdesiat sekundový interval. Pociťoval vnútornú dekadenciu svojho systému, predtým bezvýznamné rany sa stávali kritickými kvôli úniku krvi. Nemohol využiť posledné kúsky svojej energie na zahojenie – inak by nebol schopný čeliť akýmkoľvek vnútorným zvratom pod náporom jeho zdravotného stavu.

,Vždy sa nájde cesta späť. Vždy.' Pomyslel si keď sa tvorilo čierno pred jeho očami, temnota pokúšajúca sa ho zlákať do svojho kráľovstva kam naozaj nechcel no nedokázal sa čo i len pohnúť. Opúšťala ho sila držať viečka, čím viac sa snažil tým väčšmi sa predlžovala doba kedy ich mal zatvorené, preto sa pokúšal myslieť na obdržané reminiscencie, spomienky ktoré mu ukázali. Kým myslí a dýcha predpokladal, že bude v poriadku hoc netušil a ku koncu ani nechcel vedieť na ako dlho.

​

---

​

Možná by jej William na pozadí tmavnoucí oblohy spatřil, jak se prodíral davy ve snaze dopátrat se anděla smrti, kdyby mladý elf ihned uposlechl rozkaz znějící okolím prostřednictvím rohů a vrátil se. Namísto toho se však nacházel pár set metrů od vnějších hradeb, držel se dračího ostnu před sebou a svoji auru rozprostíral do prostoru, používal ji zároveň jako štít a sběratele informací. Kvůli ráně, na níž nadále spočívala jedna z Viktorových rukou, a značném úbytku energie se držel pouze na hřbetě černého draka a takto se jejich boj přesunul výhradně na nebe.

I přes svůj mohutný vzrůst Alleras svižně pohyboval křídly a stáčel tělo poseté zanedbatelnými šrámy v manévrech, jimiž se úspěšně vyhýbal útokům, které by ho značně poznamenaly. Tam, kam oči žhnoucí jako rudé hvězdy nestačily včas upřít pozornost vedoucí k okamžité smrti v plamenech, se projevil nápomocný právě Viktor. Z předešlé drtivé ofenzívy se soustředil na obranu, a zatímco z nebe padaly ohořelé ostatky okřídlenců, snažil se vnímat neustále přicházející hrozby a draka o nich informoval skrze jejich pouto, do nějž se ponořil a jakýkoliv vjem ihned sdílel. Tato taktika se prokázala býti účinnou, nicméně ani jeden z dvojice, jež patřila mezi poslední obránce za hradbami, netušil, kolik času potřebují získat a jestliže jej vůbec získají dostatek.

Pojednou mezi zdánlivě nekonečným prouděním nestvůr stvořených v nejstrašnějších částech Pekla zaznamenal přítomnost anděla. Chvíle, kdy se elfova aura otřela o andělovo tělo, byla rovněž chvílí, při níž pocítil letmý dotek úlevy plynoucí čistě z původu oné bytosti. Prudce trhl hlavou ke zdroji čiré energie, která výrazně kontrastovala s temnotou stravující svět, a pohled zabodl do zad Raphaela. Vzápětí se do blanitých křídel přestal opírat vzduch, neboť je Alleras pevně stáhl k tělu, a spustil se ve střemhlavém pádu vstříc notně prořídlým korunám. Rozpřáhl je až sotva pár metrů nad stromy a jako hbitý černý stín se prohnal pod samotným andělem, zapalujíc v mezičase ohnivým dechem linii umírajícího lesa společně s havětí, jež jej ničila. Snad tímto chtěl anděli prokázat, že jsou ještě bojeschopní a že se nevzdali, leč bylo z Viktorovy aury možné bez problému vyčíst, jak je jeho odhodlání podbarveno narůstající únavou.

Vteřiny poté, co plameny strávily těla démonů, černý drak mířil k výšinám, jelikož se tímto až příliš přiblížil zemi. Jeho jezdec se opětovně soustředil na rozprostření zbytku magické moci, stále však sledoval anděla obklopeného stoupajícím kouřem, vyčkával na zprávu, kterou pro něj měl. Jakmile mu bylo oznámeno to, co již pár minut věděl, ale okamžitě neuposlechl, přesunul zrak z andělské bytosti k budově akademie. V ten moment se rozhodl, že svůj úkol splnil, a to stvrdil lehkým pokývnutím hlavy, které doprovázelo Allerasovo hluboké zavrčení připomínající zahřmění. Že se jedná o jejich poslední šanci bylo navíc samo o sobě dostatečným pobídnutím. Očima ještě zabloudil k místu, kde Raphaela spatřil naposled, jenže to už se anděl přemístil. Nebylo těžké určit, za kým ještě míří.

Když se Viktor zadíval na akademii, jejímž směrem se černý drak stáčel, cítil, jak je vzduch, půda i moře rámující poloostrov, prodchnut magií. Nejvýše postavené bytosti a představitelé jednotlivých ras se jistě nacházeli v zahajovacím procesu kouzla, které mělo vytvořit okno do druhého světa. Napětí a vibrace, které pociťoval hluboko v kostech, přisuzoval poslední z možností na záchranu a coby mladík toužící po zlepšování svých schopností nemohl potlačit plamínek zvědavosti, jenž se v něm zažehával, zatímco jej od hradeb každou vteřinou dělilo o pár desítek metrů méně.

Rázem se dunění utlumilo, což do jeho tváře vehnalo zmatení. S nakrčeným obočím se na dračím hřbetě napřímil, snažil se z dálky posoudit situaci, když vtom kdesi za ním zaskřípala země a z rozšklebené rány na povrchu vystřelilo obrovské množství vody. V reakci na něco tak nečekaného elf ztratil slova, pusa otevřená tak, že připomínala "o" ostatně dávala dostatečně dobře najevo, jak to na něj zapůsobilo. V očích Allerase byla více než šok přítomná obezřetnost. Zastavil se na nebi mezi akademií a obrovskou vodní stěnou a oba sledovali, jak se před nimi mění a nabývá zcela jiné vlastnosti. K elfově srdci si nalezl cestu strach, přejíždějící po onom zběsile pumpujícím svalu ledovým drápem. Uvědomoval si, že to, co vidí před sebou vyžaduje tolik moci a nadání, kterému by se ve svém dosavadním stav nemohl rovnat. Zaryl drápy do koženého sedla, snad aby zmírnil třas, jenž v něm podněcoval na poplach bijící půd sebezáchovy. V mysli se již obracel na svého šupinatého přítele, aby odsud odletěl co nejrychleji. Sotva, co se dračí křídla letmo stočila, se magmatická bariéra jako na příkaz pohnula a při dopadu zahltila pekelnou spodinu. Nelidské skřeky během okamžiku utichly. Černý drak pokračoval v letu a Viktor sledoval ničivé následky způsobené Abaddonem.

​

---

​

Hned jak se Raphael zjevil na předem určeném místě, uhodil ho do nosu štiplavý kouř, který se nesl celým tímto okolím. Tvář si skryl do lokte a několikrát zakašlal. Stříbrný meč držel ostražitě ve své dlani a jeho smysly byly na nejvyšším bodě vnímání, protože věděl, že tady se nachází v první linii. Než se stačil nějak zorientovat, půda pod nohama mu začala vibrovat. Neměl ani ponětí o tom, co se děje opodál, ale rezidující energie doléhala až k němu. Druhou rukou se přidržel stromu, když se země otřásla mnohem silněji, že i on sám měl problém se udržet pevně na nohách. V tu chvíli jej ozářilo velmi silné rudé světlo, které se prohnalo lesem jako tlaková vlna z jediného bodu, ve kterém vytušil Abaddona. Záře byla natolik silná, že anděla oslepila. Trvalo mu několik sekund, než se mu podařilo znovu zorientovat se v prostoru. Neměl sebemenší tušení, co se právě stalo, ale vzhledem k děsivému tichu, které rázem nastalo, odhadoval, že démon se uchýlil k nějaké velmi složité formě magie. Skřeky a řev Chaosu ustal. Raphael stál ještě chvíli na místě, skryt za mohutným kmenem stromu. Nahlédl směrem, odkud záře přišla a tam, kde ještě před chvílí byl ohněm zachvácený les, se nacházela ohořelá mýtina. Cítil ho, ale přišlo mu, že se jeho aura vytrácí. Přeskočil spadlý kmen a rozběhl se směrem, kterým ho jeho instinkt vedl. Po několika okamžicích se mu naskytl pohled na démona, který ležel na zničené zemi, pokryté krví, nejen Chaosu, ale i jeho vlastní. Přiklekl k jeho tělu a zkontroloval, zdali bylo ještě vůbec nutné pokoušet se o záchranu, naštěstí temný dým nadále vycházející z démona jej utvrdil v tom, že stále nebyl konec.

„Máš štěstí ty parchante jeden,“ pronesl k Loeymu, který ale vypadal, že jej vůbec nevnímá. Lehce podebral jeho hlavu a položil si ji do klína, prsty položil na démonovy spánky a na malý moment zavřel oči. Věděl, že čistě svoji andělskou sílu použít nemůže, protože by démonovi akorát tak víc uškodil, a tak v hloubi duše zapátral po znalostech šedé magie, které jej učil Michael. Zhluboka se nadechl a nechal neutrální tok energie procházet démonovým tělem, aby jej udržel naživu. „Opovaž se umřít,“ sklouzlo mu tiše skrze rty, které se rázem zkroutily do menšího úšklebku. „Jestli tě má někdo zabít, tak to budu já, ale rozhodně ne teď a tady,“ dodal poté, co si byl jist, že démonovo tělo se dostatečně vzpamatovalo. K jeho uším dolehl po chvíli další ze skřeků monster, které se znovu rojily na druhé straně lesa. Nebyl čas, doufal, že jsou všichni již pryč. Teď zbývali jen oni dva. Ačkoli netušil, jak na tom přesně Loey byl, nemohl riskovat, že je Chaos dohoní, a tak se jen modlil, aby zvládl teleportaci. Zavřel oči a rázem se přemístili ze zničeného Lavenderu k branám akademie.

​

​

​

​

​

​