story:
 

“A proč ne?”

​

Malá dívenka s blond vlasy se otočil na svého jediného a ještě k tomu staršího sourozence, který se na ni už při začátku jejich rozhovoru netvářil nijak nadšeně.
Stačil pouhý pohled. Zlost, nechuť a poměrná zmatenost ze slov mladší.

​

”Jednoduše ne. K něčemu takovému se naše rodina už nikdy více nedostane. Nemáme možnost to zvrátit.”

Starší stál hned vedle stolu, kde jeho mladší sestra nechala rozházené pokreslené papíry. Dal jí je na uschování, na jejich správné místo, ale ona na ně místo úklidu začala kreslit. Jindy by mu to nevadilo, mávl by nad jejími omalovánkami rukou.

Měl ve zvyku ty více povedené brát, vystavovat pro pohled ostatním. Začali to dělat jejich rodiče a on v tom pouze pokračoval, díval se kresby s hrdostí stejně jako oni. Byl udiven jejím talentem, ale to co na nich vytvořila teď?
Byl v šoku, znechucen, ba dost možná i zklamán jak z mladší, tak sám ze sebe. I v téhle krátké chvíli něco takového považoval za selhání, selhání v jeho výchově a přesně to ho dráždilo.

​

“Proč se k tomu nemůžeme vrátit? Pár lidí z města mi řeklo o stejné možnosti jakou znali naši rodiče a sám si před nedávnem říkal, že-..”

​

Silná rána do stolu polekala malou natolik, že se jí další slova zarazila v ústech. Z pohledu, který ji starší věnoval, jí přeběhla husí kůže celým tělem. Strach ze staršího bratra ji donutil o krk odstoupit, nesnášela tenhle pohled. Pohled úplně stejný, jako měl jejich otec.

​

”To stačí! Zapomeň na všechny žvásty, co ti nakukali ve městě! Jsou to věřící blázni, kteří si nevidí do úst a do hlav už vůbec ne. Přestaň o něčem takovém přemýšlet, přestaň být snílek a smiř se se svým novým osudem, Lillian.”

S těmito slovy vyšší sebral ze stolu papíry pokreslené nesmyslnou představou, zmuchlal a hodil do proutěného koše ke dřevu na spálení. Nehodlal se tím zabývat, jednoduše to odmítal, tu celou myšlenku. Měl velice jasno v tom, jak to půjde s nimi dál, ve výchově malé Lillian a jejich společném vztahu.

​

Nechtěla nijak rozzuřit staršího, neuvědomovala si váhu kresby a slov, jakou bolest asi musela přinést staršímu či onu samou potupu, kdyby to vytáhl venku před jinými bytostmi. Maličká pouze kreslila sny, představy sdílené se svými rodiči jimiž chtěli vést i své dva potomky v pokračování díla.

———————————————————–

​

Zbyli jen oni dva, bratr a sestra z menšího rodu Malignus, neprávem vyhnaní z klanu Vanyar se svými rodiči, kteří se i přes nemilou událost snažili o návrat do jejich rodného sídla. Žal nad ztrátou vybudovaného a boj je dostal do kolen a následně do hrobů, jenž vykopali jejich vlastní potomci bez těl pohřbených v nich. Nedostala se k nim žádná zpráva o úmrtí, prostě to věděli, poznali to ze samotných dní probděných u okna, vyhlížejíc jednu vyšší a menší postavu.

​

 Od dalšího zdrcujícího momentu v jejich životech se snažili přežít s tím, co jim dobrotivý lidé z městečka poskytli nebo naučili rodiče. Nespočet dobrodružných lovů pro sebe samé nebo na zakázku do města za určenou sumu, výlety do veřejné menší knihovničky za starší čarodějkou pro nový rozvoj nauky nebo mrštné rozcvičky při styku s problémovými.

​

Jednoduché to nebylo, ale šlo se dál nebo tak to aspoň brala Lilian. Bratr jí za to od samotného začátku odsuzoval. Nechápal její dobrotivost, klid na duši i přes to všechno, co poznamenalo oba dva. Copak mohla tak rychle zapomenout na ztrátu? Odpustit rodičům a samotnému viníkovy, který způsobil to celé?

​

Nekonečná léta odsuzování, cepování, zlosti a nechuti byla vylévána na její hlavu, což skončilo až po dokončení naplánované cesty do neznáma. Lilian chtěla pokračovat se snaze svých rodičů, nechtěla nechat padnout jejich úkol, kterým chtěli zachránit rod. Starší byl plný zlosti, nenávisti vůči klanu, vůči svým vlastním rodičům, o kterých vykládal, jak je tu nechali naschvál za nějakým záměrem. Sešel z cesty a přesně proto Lilian musela odejít bez něho. Dlouhé roky tajného plánování, vyznačování tras na darované mapce či dostávání informací od poutníků nebo lidu z města jí dostalo jednoho večera k zabalení toho nejdůležitějšího do matčina koženého kufříku. S bratrem se rozloučila v podobě pouhého vzkazu napsaného na menší kusu papíru, nedokázala mu dát sbohem nijak jinak, protože už tak jí trhalo srdce jeho stav. Ten však ani ona nedokázala zastavit za čas strávený s ním, někdo z nich dál jít musel.

​

Cestovala dlouho. Měla možnost vyzkoušet rozmanitost cestování, bydlení ve všemožných chýších, velkolepých domech, pohostinnosti různých bytostí a zase naopak odsouzení od některých z nich za její původ. Za čas strávený na cestách neodmítla snad žádnou nabídku delšího pobytu s možností se přiučit něčemu novému.

 ‚Tvůj druh tě naučí nejvíce.‘ Až po setkání s dalšími elfy, kteří byli poutníci po Orienu pochopila slova otce. Právě oni ji naučili to nejvíc potřebné, co nikdo jiný. Vrátili jí do mladších let, kde se učili navzájem s bratrem. Ukázali jí krásy viditelné pouze za rozbřesku nebo v té nejtemnější hodině večerní, ono kouzlo magie proudíc jejich těly. Avšak to nejzajímavější pro ni byla sama blízkost, využití síly mysli, vlastního těla s magie proudící jejím tělem.

Odrážení protivníků svým vlastním tělem za pomoci trénované magie, přelstění jejich chabého postoje při souboji nebo výroba z toho nejobyčejnějšího do smrtící zbraně, stala se z toho vášeň, nikoliv pouhá nauka.

​

Její cesta nebyla uspořádaná, chodila křížem krážem, kam jí ostatní poradili. Dávala na rady těch, kteří jí naučili nejvíce. Jako čert kříži se vyhýbala elfským sídlům a dalším klanům okolo, nehodlala tam vkročit ani špičkou boty dokud jí někdo vyšší neuzná za dosti učiněnou pro mluvení s Radou. Výprava začínajíc ve městu Adoras nabrala pouhé poloviny, když se setkala s někým nečekaným v jedné z menším hospůdek, kam zavítala za odpočinkem a něčím na zub

​

,,Vedla sis dobře, ale pokud chceš očistit jméno, kterým se radši ani nepředstavuješ, musíš udělat víc. Jdi zkusit svou štěstěnu na vyšší místa, propůjčí své vědění ostatním, jen tak si tě všimnou.“

​

To bylo jediné, co jí muž s kápí, tak moc podobný jejímu bratrovi, řekl. Hned na to se ztratil od jejího stolu mimo zorné pole, jakoby snad ani nebyl mezi živými. Zděšena tou myšlenkou vytáhla z kufru pokreslenou mapu, na níž hledala jedno určité místo.Za své cesty narazila na dost bytostí vyprávějíc o jedinečné akademii vybudované v Lavenderském lese. Nebyla si jistá pulzující myšlenkou, broukem, jenž jí nasadil neznámý.Mladost jí jako první přikovala k zemi jako první, neprocestovala toho ještě tolik, a čím by vůbec přispěla ostatním bytostem svou přítomností?Zdržovala se klidně i několik let na jednom místě díky zalíbení v někom či v něčem. Dřív by si za to hlavu neutrhla, ale nyní?Myšlenka jí dráždila prosezené hodiny v hospůdce, ba i na cestě do dalšího přechodného domova.

​

’Jdi zkusit svou štěstěnu na vyšší místa, propůjčí své vědění ostatním, jen tak si tě všimnou.’

​

S dlouhými blond kadeřemi si pohrával mírný vítr, rozcuchával rozpuštěné vlasy, vhazoval jí některé pramínky naschvál do obličeje, dokud je zase nevrátila za její uši. Možná by měla. Měla by se konečně ukázat na světle, před kterým se schovávala, nečekat na dokončení svých cest a prostě jít rovnou výš. Co horšího, než odmítnutí ohledně nauky dalších jejího rodného jazyka jí mohlo čekat?

Ještě téhož večera si zabalila své drahocenné věci s těmi základními, stejně jako když odcházela od vlastního bratra i tady odešla bez rozloučení. Úhledně napsaná vzkaz na kousku papíru položen na jídelním stole patříc bílé čarodějce, která jí byla dobrou přítelkyní, se rozloučila a vydala vstříc další radě.