story:
 

Hlasitý vzlykot padlé se rozléhal rozlehlou mýtinou, nešel přeslechnout. Slané kapky stékající po tváři dívky dopadaly na košili muže ležícího před její maličkostí. Vsakovali se to látky, stejně tak jako rudá tekutina vytékajíc z rány v oblasti srdce. Nemohla se přestat dívat na dílo vytvořené její vlastní rukou. Vážně to udělala, dokázala to. Vzepřela se všemu čemu do poslední chvíle věřila. Jakákoliv víra se v osudný moment vytratila, nemohla tomu uvěřit. Jednala tak pohotově, jakoby muže před sebou vůbec neznala.

Její mysl potemněla, neviděla před sebou toho, koho celé ty roky uctívala, milovala.

,,Nesmutni..“

Po zachrčení muž vykašlal z úst nahromaděnou krev.

 

Nemůžeš mě zastavit a ty to moc dobře víš, má drahá!

 

I přes jeho slova na začátku tu teď ležel bezmocně na zádech s ránou natolik vážnou, že ani ona by ji nedokázala zacelit.

 

Chtěla by vlastně něco takového udělat? Měla potřebu mu pomoct i přes to všechno, co jí udělal?

 

,,P-proč jsi musel něco takového způsobit? Řekni..“

 

Čas jakoby se zastavil. Potoky slz ustaly, zbyli jen vlhké tváře a zarudlé oči. Pohled nešel odtrhnout od těla, a ač se sebevíc snažila, zapřemýšlela se nad tím, co bude dál.

 

Bez něho neměla kam jít. Bez něho nevěděla, co dělat. Bez něho.. Neměla víru.

 

Víra je něco, co ne každá bytost má. Avšak pověz, proč se zajímáš zrovna o cosi takového? Neskončila jsi takhle náhodou právě kvůli své víře tady dole? Neskončila zde, protože věřila, bylo to právě naopak. Nevěřila a přesně proto skončila tady. Dobrovolně se vzdala veškerého připraveného luxusu, který jí byl nachystán díky jejímu původu, jen kvůli tomu, že nechtěla poslouchat žvásty těch nahoře. Jako připomínkou ke dni rozhodnutí jí zůstaly na zádech dvě jizvy, které jí i přes zahojení nedali klidného spánku.

 

„Musel jsem to-„

​

„Nemusel! Ty víš moc dobře, že jsi nic z toho nemusel!“

 

Nebylo to poprvé, ale dost možná naposled, kdy si dovolila na muže zvýšit hlas. Po takovém konání vždy nadešel pohled bez jakékoliv emoce, tiše ji odsuzoval a později ji na to i slovně upozornil, ale teď?

 

Nepřišlo nic z toho, pouze drobný úsměv zdobící jeho alabastrovou tvář. Byl takový každý, kdo se blížil ke svému konci? Zahazoval staré návyky a otáčel proti sobě samému? Nepoznávala ho. Jakoby celá ty leta byli pouhým přeludem. Byla natolik obalamucena jeho šarmem, že to za celých patnáct let neviděla?

 

V krátkosti hledala možné vysvětlení, avšak všechny cesty vedli k jedné a té samé odpovědi – Nechtěla to vidět. Než vůbec stačila cokoliv dalšího říct, zarazil jí studený dotek na tváři.

 

Automaticky přiložila svou hřejivou dlaň na tu jeho ledovou, marně by se jí snažila zahřát.

 

„Hvězdo má..“

 

Nad oslovením, které jí vymyslel on sám se její andělské tělo zachvělo. Jak dlouho už tomu je, co jí tak oslovil naposledy?

 

„I na konci stále tak naivní.“

 

Naivní? Aniž by si to mladý anděl uvědomoval od její dlaně se ta jeho sesouvala níže ke krku. Její tělo ztuhlo, stisk pravé dlaně na rukojeti dýky pomalu povoloval.

 

„Byla jsi mi nápomocná, ale mnou tvá role nekončí.“

 

„N-noah?“

 

Během mžiku objala mužova dlaň silným stiskem úzký krček ženy, kdy šeptem zamumlal neznámé zaklínadlo a daroval jí tak bolestivou památku. V tu samou chvíli se jí znovu zatmělo před očima. Zaslechla pouhé sršení krve, sípání a nakonec hrobové ticho.

 

V noční můře se rozléhal hlasitý vzlykot a stejně tomu tak bylo po probuzení z toho hrůzostrašného, co ji pronásleduje již dlouhé roky. Začalo to výkřikem a skončilo na ledové dlažbě v koupelně. Aspoň něco chladilo její tělo, které bylo v jednom ohni.

 

Jen sen.. Byl to pouhý sen.

 

Opakovala si tato slova dokola, dokud se její žaludek nerozhodl uklidnit a stejně tak její mysl omámená strachem.

 

Od toho osudového dne v jejím životě uběhla již řádka let, ale i tak jí navštěvoval v nočních můrách. Nedal jí pokoj, i když se sebevíc snažila zapomenout, nešlo to. Možná kdyby tím dnem byla poznamenaná pouze její mysl, možná by dokázala najít klid, avšak tam kde žila, či spíše musela žít jí to bylo nevědomky připomínáno. Kam se hnula, tam se ostatním zatajil dech. Šuškali si o ní, o její značce na krku, o tom co v mládí provedla, kam se díky tomu dostala a jejím názoru na celé zpropadené nebeské království. Právě to a pár další důvodu jí dohnalo k požádání o přesun dolů – Do světa. Nevěděla, zda to vůbec bude možné. Díky nově danému postu, jenž předali na její bedra jí nemohli propustit dolů jen tak. Pořád jí potřebovali, i když za sebe našla prozatím náhradu, tak její nově útočiště museli najít právě oni.

 

Po zdlouhavých dnech se konečně rozhodlo. Návrh byl schválen, avšak pod jednou podmínkou. Musela putovat tam, kam zamířilo už pár andělů z království. Přesně tam, kam putoval nejeden její starý známý – Na Akademii Comperte.