story:
 

Hlasy, které slyšela už od narození v ní rezonovaly a vytvářely pochybnosti nad jejími úmysly a rozhodnutími. Někdy byl hlas škodolibý a pouze nechtěl, aby měla radost ze svého života – jindy ji doslova zachránil život před nebezpečnou situací, která by ukončila nejen její bytí, ale i hlasu. Brzy si uvědomila, že jeden bez druhého nemohou být a závisí na tom i jejich přežití. Jeden by řekl, že její rodina ji připraví na všechny útrapy, které ji jako lišku v životě očekávají, opak byl ovšem pravdou.

 

Její život by se dal shrnout jako dramatický shon událostí, jež by využil nejeden autor, aby diváka vtáhl do příběhu plného napětí. Přesvědčena, že má stabilní a milující rodinu, bylo jen divadlo. Matka se poddala svému démonovi. Šílenství – to bylo to správné slovo, kterým by se její vzpomínka dala popsat. Matka ji milovala, ale démon v ní? Pohrdal její existencí, proto byla první cíl, když její lidskost zmizela z povrchu světa. Jizvy na svém těle si nesla do dospělosti, ale jizvy na její duši, když se ji otec snažil zastavit a přivést zpět ke smyslům, aby opět získal svou milovanou družku a matku svého dítěte? Pohled, který nikdy nevymaže se své paměti, ani ten zvuk – křupnutí jenž dávalo světu oznámení, že její matka skonala rukama vlastního manžela. Šok, který projel oběma se nedal popsat slovy – otec držel matčino tělo v náruči, vzlykající omluvy, jako kdyby svého činu litoval, jako kdyby v jeho hlavě existovala myšlenka, že smrt dítěte je menší zlo, než svojí ženy.

 

Život měl jít dál, měli překonat svůj smutek nad ztrátou člena rodiny, ale otec se ji ztrácel před očima… už ani nepřipomínal člověka – většina času trávil ve své zvířecí podobě, polehávajíc po lese a odmítající cokoliv pozřít. Zabíjel se, podvědomě to věděla a i tak se snažila svého otce přesvědčit, že tohle není jediná cesta, kterou si mohl vybrat. Jenže, stejně jako toulavá kočka i on se jednoho dne nevrátil. Každý večer do okna pokládala svíčku, jako znamení, že je stále doma a že existuje někdo, kdo ho přivítá s otevřenou náručí. Nestalo se tak, čekala dlouhé dny a týdny, kdy chodila sama na lov drobné zvěře, aby zahnala nejen svůj hlad, ale i toho malého démona, který k jejímu překvapení měl zájem, aby lidská schránka přežila. Naučil ji lovit, naučil ji základní vědomosti a schopnosti, díky kterým dokázala přežít roky samoty.

 

Mohla žít v malé chaloupce uprostřed lesů sama, do konce jejích dnů nebo dokud by tak nerozhodl démon. Poddala by se mu, poslechla by ho, ani se nebála přiznat, že na něm byla závislá, ale to se změnilo jeden večer, kdy se při svých vycházkách v liščí formě vydala daleko mimo svoje vlastní teritorium. Objevila starou ženu sedící na dřevěné lavičce přebírajíc bylinky v košíku. Jeden hlas ji nabádal, ať se přiblíží – ten který toužil po lidském kontaktu s další osobou. Byly dny, kdy ani nedokázala vyslovit jednoduché slovo, protože se svým démonem mohla komunikovat ve své mysli. Ten ji naopak odháněl, nechtěl se podrobovat dalším lidem a už vůbec ne nikomu, koho neznal. I stará babička mohla být nebezpečná, nebo je jakkoliv ohrozit.

 

Po dlouhé době poslechla sama sebe, v přikrčené pozici se přiblížila k babičce, které se při prvním spatření na tváři rozlil milý úsměv a natahujíc ruku k její hlavičce, aby mohla lišku pohladit. Tak moc si přála, aby to bylo opravdové, aby ji měl někdo rád, tak moc že se od ženy několik dní nehnula. Příval radosti zastínil i to, že svým způsobem opustila svůj domov, opustila naivní myšlenku, že by se její otec vrátil, i přes to, že ji hlas dost často říkal nevyhnutelné a to, že se její otec rozhodl zemřít.

 

První přeměna zpět do lidské podoby nebyla pro babičku natolik šokující, sama ukrývala svá tajemství, kterými Mor nezatěžovala hlavu. Naopak ji učila o zvycích lidí, naučila ji vše, co znala o bylinkách, možnosti někoho uzdravit a svým způsobem i zabít. Z té části měl největší radost démon, který se při této výuce vždy probudil a do rukou vzal imaginární pergamen a pero, kterým si zaznamenával všechny možné informace.

 

Při pohřbívání člověka, kterého si adoptovala jako člena rodiny cítila smutek, ale současně byla šťastná, že někdo takový byl v jejím životě. Dokonce sám démon uznal, že se mu nelíbí ztráta člověka, jenž mu dal tolik možností, jak někoho zabít. Postarala se o chaloupku, ve které roky žila. Další místo, které nemusela opouštět, další místo, které se mohlo stát jejím domovem, aniž by někoho ohrozila.

 

Pokračovala, neměla moc na výběr – musela pokračovat, dokud nedorazila do prvního města. Ruch a chaos pro ni bylo něco nového. Tolik bytostí a tolik věcí, co sama neznala byly pro ni jako nová hra, které musela přijít na kloub a naučit se pravidla, které i jejího démona přiváděly do rozpaků a zmatení. Její nevinná stránka velmi rychle zmizela, spoustu bytostí se chovalo hůře, jak zvířata, ale i tak se nevzdala svých vědomostí a postupem času začala praktikovat své lékařské schopnosti a dovednosti. Měla pevnou ruku, tvrdý přístup vůči svým pacientům a ostrý jazyk proti lidem, jež si mysleli, že vědí vše a mnohem víc, než ona, která tomuto věnovala několik let svého života.

 

Její život měl nyní hned několik výhod – dokázala žít podle svého, aniž by byla na někom závislá a lidé umírali, umírali dokonce i jí pod rukama, když zranění byla až moc vážná a mrtvím lidem už je srdce k ničemu. Byla to nepsaná domluva mezi ní a jejím démonem, kdy ne vždy měli možnost jít na lov do hlubokých lesů, ale lidé? Ve velkých městech se lidé ztráceli a s jejími schopnostmi vyjmout srdce s minimálním narušením těla? Věděla, že nebude muset strádat, i když přísun nebyl pravidelný, byl vždy dostatečný.