story:

 

Zvuky dopadající krve na tmavou zem, společně s jeho kroky, se rozléhaly kolem něj bez přestání, zatímco kráčel hlouběji do temnoty před ním. Necítil bolest. I přes všechny bodné rány a škrábance po celém těle. Kde je? Zemřel? Dostali se ostatní skrz portál do bezpečí? Jako rozbitá kazeta se tyto otázky opakovaně přehrávali v jeho hlavě. Dokud ho nevyrušil, jemu nyní, známý hlas. 

„Co si myslíš že děláš?“ Její dřív lákavý a jemný hlas, teď poskvrněn hněvem, a ne tak lákavý, jako když bojoval s Rosé. Ozval se hlasitě všude kolem něj. Odpověď jí nedal a raději se vydal dál do temnoty předním. „Kdyby si mě poslouchal, tak by se tohle nestalo,“ pokračovala dál, zatímco její hlas přibíral na hlasitosti každým krokem, „mohl si jí zničit, ale místo toho ses znovu zachoval jako slaboch.“ Zastavil se a rozhlédl se kolem sebe, aby našel zdroj onoho hlasu. 

„Znovu?“ Neměla to být otázka. Spíše přemýšlel nahlas sám pro sebe. Odpovědi se mu stejně nedopřálo, tak pokračoval. „Nechci to slyšet od někoho kdo se schovává ve stínech a ani neukáže vlastní obličej.“ Snažil se napodobit její otrávený hlas. 

„Ah samozřejmě. Kde jsou mé způsoby?“ Silueta drobné dívky se vynořila ze stínu před ním, doprovázená zvuky jejích lehkých kroků. Havraní černé vlasy jí dopadaly až pod ramena a modré oči jí ve tmě skoro zářily. Úsměv, kterým ho obdařila, mu připadal jedovatější, než jakýkoliv jed, co znal. „Jmenuji se Brielle. Doufám, že si to budeš pamatovat. Přeci jen tu semnou strávíš nějaký ten čas.“ 

Lehce se uklonila, přičemž si ho prohlédla od hlavy až k patě. Úšklebek, společně s jejím prstem ukazující na louži krve pod ním ho přimělo se podívat dolů. Očividné zmatení se ocitlo v jeho tváři, která většinou neoplývala emocemi. Místo černé se teď setkal se sněhově bílou barvou vlasů. Všiml si, že mu chyběli jeho křídla už v momentě, kdy se sem dostal, ale tohle spojení s jeho změněnou barvou vlasů ho naplňovalo nepříjemným pocitem. 

„Není tohle zajímavé?“ Přistoupila blíže k němu. Mnohem blíž, než by si přál. „Jak zábavné. A já si začala myslet, že tu s tebou budu muset zůstat navždy.“ Její smích byl čím dál tím hlasitější. 

„Co tím myslíš? Nezemřel jsem?“ Odstoupil od ní, ale ani to jí neodradilo a přibližovala se, dokud nebyla přímo předním. 

„Nechápeš to?“ Jednou rukou ho chytila pod bradou, aby ho přiměla se jí podívat přímo do očí. „Už nejsi anděl. Pokud bys zemřel tak zůstaneš pořád stejný. Ubohý anděl, co čeká na to až někdo přijde a vyzvedne jeho duši. Ale vypadá to, že tu byla změna! Zhřešil si! Přišel jsi o křídla! Není to vtipné? Když nejsi anděl, tak co jsi? Bez křídel, bez poslání. Už nejsi nic.“ 

Jen na ní omámeně koukal. Nezabil Rosé. Nemohl padnout. Byl andělem smrti více než šest tisíc let. Dával si na to pozor. Nedávalo to smysl, proč teď. 

„Co se se mnou děje?“ Přestože by s ní nejraději už nepromluvil, teď neměl na vybranou. Byla jediná, která mohla mít nějaké odpovědi. Alespoň vypadala na to, že věděla více, než on sám. Pomalu kolem něj kroužila, jako sup připravený se vrhnout po své kořisti. Spokojená s tím, že je ochotný s ní konečně mluvit. Předala mu svojí teorii, jako odměnu. 

„Chudáček Baraqiel musí být teď zmatený. Nemůžu si být naprosto jistá ale…-“ 

*

Dny. Týdny. Měsíce? Jak dlouho už to bylo? Dny trávil tím, že ležel a díval se do prázdna nad ním. Jeho rány, od boje s Rosé, se zahojily před nějakou dobou, aniž by si to vůbec uvědomil. Ani Brielle mu nedělala moc společnost. Většinou ignorovala jeho otázky nebo se ho snažila vyprovokovat. Proč tu s ním vůbec byla? Po několika nepovedených pokusech se přestal snažit od ní získat odpověď. 

„Jak dlouho tu už jsi?“ Otázka z něj vypadla bez toho, aniž by očekával nějakou odpověď. Ticho nějakou dobu pokračovalo, než se k jeho překvapení dívka ozvala. Zvedl se z lehu, aby se mohl podívat jejím směrem. 

„Dlouho.“ Její obvykle lstivý výraz zmizel tak rychle jako se znovu objevil. „Dost dlouho.“ 

„Co jsi tu vůbec celou tu dobu dělala?“ Zase ticho. Většinou mu to nevadilo, protože stejně na všechno zapomněl. Ale od té doby, co tu uvízl, si pamatoval úplně všechno. Všechny konverzace s Brielle zůstaly nedotčené v jeho hlavě. 

„Tak nudné to tu není. Můžu se dívat na to, když něco pokazíš a nebo mohu dělat něco takového.“ Lusknutí jejích prstů přeměnilo nekonečnou temnotu nad nimi, na oblohu plnou hvězd. „Jsou to hvězdy, které můžeš vidět z Lavenderu. Něco takového můžeš vytvořit jen z vlastní paměti, ale jelikož nemůžu počítat s tou tvojí, tak alespoň můžu použít tu mojí. Přeci jen jsem byla svědkem spolu s tebou.“ Cítil jakési spojení s tím, co viděl, ale zároveň si nebyl schopný vzpomenou. Lavender je nyní pravděpodobně pryč, takže byl bez možnosti tuto krásu znovu spatřit. 

„Proč mi tohle ukazuješ?“ Nedůvěřivost byla značná v jeho tónu hlasu. 

„Neptal ses, co tady vlastně dělám? Možná se jen snažím dostat na tvojí dobrou stránku.“ Její úšklebek ho však přiměl věřit v opak. Díky tomu si uvědomil něco, z čeho mu mráz přešel po zádech. 

„Ty mě můžeš ovládat?“ 

„Pouze něco. Pro teď.“ 

„Co tím-“ Nedokončil větu, kvůli oslepujícímu světlu, které ho přimělo si zakrýt oči. Cítil jako by se vytrácel z prostoru, ve kterém se nacházel. 

„Náš čas tady je u konce. Zajímá mě, jak dlouho vydržíš.“ Z její tváře vyzařovala nenávist. To bylo to poslední, co spatřil. 

*

Polštář pod jeho hlavou byl měkký, pohodlný. Sluneční paprsky, které našly cestu skrz okno, mu zahřívaly tvář, když se pomalu probouzel. Jeho zamlžený zrak se pokusil přizpůsobit světlu v místnosti, zatímco se jeho oči potulovali po šedých stěnách místnosti. Všiml si, ale vyčnívající rudé kadeře vedle jeho lůžka. 

„Kde…?“ To bylo všechno, co mu jeho namožené hrdlo dovolilo ze sebe vypustit. Tichý a chraplavý zvuk, který ani on sám skoro nepostřehl, si našel cestu k uším jeho návštěvníka. Šokovaný výraz na Loeyho obličeji, ho přesvědčil o tom, že jej zaslechl.