story:

“Pravděpodobně zdědí cosi z Vaší strany. Nebudou mu chybět dobré mravy, nauka mu půjde rychle a vidím tam.. Moc. Něco nepředstavitelné, temné..”

Přesně tohle bylo řečeno těhotné ženě od neznámé staré dámy, která byla náhodnou kolemjdoucí při její cestě domů z procházky po okolí. Žena nevěděla o koho přesně šlo, starší dámu neznala a o to víc ji překvapilo to, že jí stařena zastavila a bez čekání sáhla na poměrně velké břicho ohledně její drobné postavy. Nijak to nekomentovala, vyslechla si starší a po až moc dlouhé odmlce jí sama sundala ruku z břicha, dál od jejího dítěte, které mělo zanedlouho přijít na svět a s krátkým úsměvem, odešla.

”Ale za jakou cenu tohohle všeho dosáhne..”

I když si slova starší ženy nebrala nijak k srdci, utkvěli jí v paměti. Žena to brala jako zajímavé střetnutí, pamatovala si občasné úryvky až do samotného porodu.. až do samotného konce.

Možná právě proto si jejich prvorozený syn vysloužil druhé jméno. To jméno o kterém rozmýšleli dlouhé měsíce zda mu ho vůbec dají a jí to nedalo.

William Magnus Emerson jméno chlapce, kterému byla předpovězena dobrá nauka, pevná ruka, dědictví a dokonce síla, avšak nikdo nevěděl při jeho narození, jak to vlastně celé dopadne.

William se narodil a žil pár let na hoře Neterith, která byla údajně prokletá, ale jeho rodině to nijak zvlášť nevadilo. Otec byl jeden z výše postavených čarodějů a matka i sice níže postavená, ale dokázala se mu rovnat díky jejímu ‘daru’, který se dědil v jejím rodu z generace na generaci. Dřív žily jinde, ale otec je sem vzal údajně kvůli klidu. Dál od jejich původního bydlení a lidu jim podobnému.

Jejich synkovi nikdy nepřišlo divné, že je na hoře minimum lidí, bral to normálně, jako samozřejmost. Společnosti měl až až od své milují matky, která ochranářskou ruku a učila ho již od útlého věku správným mravům. Bylo jí tak vlastně i nakázáno od jiných, ještě vyšších lidí, než byl jeho otec. Nechyběla ani nauka od ní samotné ohledně ‘daru’, který jejich synek zdědil a poznával od mala. Otec měl zase na starosti veškerou další nauku, tu pevnou ruku ohledně míšené síly budoucího černého mága.

Všechno vypadalo jako naprostá idylka, přesně tak, jako zněli slova staré neznáme, ale úderem Williamových šestých narozenin se tohle vše změnilo.

Williamův otec byl jeden z vyšších, měl proto povinnosti i někde jinde, než v jeho obvyklých úsecích. Před narozením jeho syna a i po něm se toulal po všemožných koutech jejich světa. Od obyčejného Lavenderského lesa, občasně přes lidský svět až po samotné podsvětí a tam byl kámen úrazu.

Těly černých mágů kolovala temnota, stíny, chtíč po moci nebo po něčem jim nedosažitelném. Byl to jejich pohon, pohon jejich síly, magie.

Všichni jim podobní tím oplívali, ale Williamův otec jí byl přímo obklopen, zžírán zaživa, posednut. Setkal se s mnohými, buď s nimi bojoval, uzavíral viteály nebo nacházel nové spojence. Již před narozením jeho syna byl jiný a jeho žena to viděla, jenže co zmohla? Nemohla to nikde nahlásit nebo spíše ani nechtěla. Mohla se jen připravovat a očekávat to nejhorší, jenže ani v tom nejhorším snu by jí nenapadl takový konec jakým si ona prošla.

Jeho vlastní otec, jeden z vyšších, ten který je měl chránit.. Zabil vlastní ženu, matku jeho jediného syna. Byl posednu, posednut vírou v ‘Boha’, Stínem plného klamů, který mu nalhal, že je jeho rodina nakažena něčím, co může ohrozit další vyšší, zbytek mágů a ‘Boha’ samotného. Bylo to celé jeden velký klam, ale co dokáže posednutý. Nasliboval mu vědění, moc, ale jediné co poté dostal, byl trest.

Malý William to všechno viděl. Viděl smrt vlastní matky a jejích tří viteálů, které jí měli držet při delším životě. To vše bylo spáleno na hranici, kterou udělal jeho vlastní otec. Matka ho prosila, žadonila Williama o otočení, aby nic z tohoto neviděl, jenže bylo příliš pozdě. Otec ho při tomto činu držel za ruku a díval se společně s ním. Vysvětloval mu situaci, že tohle byla jediná možnost, kterou mu řekl jeho vyšší. Prý by jinak zemřel taky,ale smrt jeho matky prý vše vyřeší a vše bude jednodušší

William nechápal, cosi se v něm lámalo, slzy tekly proudem. Vnímal jak křik svojí matky, tak slova otce, který s ním manipuloval. Dokonce mu nakukal, že ono ‘vidění’, které zdědil po matce je prokletí a musí se toho zbavit. Naříkal mu toho tolik, že malému Williamovi vypadla paměť. Vzpomínka na úmrtí matky byla natolik traumatická, že ji vystrnadil z mysli a na paměti mu zůstali jen útržky, střípky.

Od toho dne se mu začalo zhoršovat vnímání, síla tam sice pořád byla a nauka též, ale kolísala, nevěděl sní zacházet. V hlavě mu zůstali slova jako:

“osvobození”, “vidění”, “nesmíš ven” a dalších plno, které mu víceméně všechno zakazovali.

Všechno se stalo tak rychle a jeho otec si byl jistý, že tohle fiasko ututlá, protože.. Upálit někoho jeho druhu, bez rady starších a vyšších si nemohl dovolit nikdo a už vůbec ne někdo jeho postavení, které nebylo zase tak vysoké namísto ostatních. Navíc to byla jeho vlastní žena, matka dítěte a jediná v jejich rodech, která měla své vidění světa.

Myslel si, že zůstalo vše bez povšimnutí nebo nahlášení, ale byl na omylu.

Přešlap který udělal viděl jeden určitý muž, známý Williamovi matka, který šel okamžitě vše nahlásit.

Proces dění po nahlášení se semlel v ještě větší rychlosti. Williamův otec byl odveden, uzavřen a zaklet pro snížení jeho moci, dokud nebyli nalezeny všechno jeho viteály, které byli společně s ním zničeny v samotný prach. Tato informace se dostala i k samotnému synovi, ale nic víc. Nevěděl zda tomu věřit nebo to byl jen další klam. Jeho zdání bylo až moc zamlžené v té době na jeho věk.

Postupem času tápal. Tápal po vzpomínkách, vědění, moci o které se hovořilo mezi ostatními. Mezi těmi, kteří ho měli na již správnou výchovu po tom všem. Jak bylo již před lety říkáno jeho matce, musí být vychovaný, mít mravy, čisté vnímání, znát zákon “akce a reakce”, protože právě ono dítě, její jediné a poslední rodu mělo v sobě potenciál na něco víc. Větší moc, dostání se snad k samotným spisům o kterých nebylo dlouhou dobu známo, kdo je dostal jako poslední k opsání, kdo byl ten další natolik důvěřující.

William trpěl velkou ztrátou vzpomínek. Vzpomínky na matku, dětství a jeho ruku. U té byl největší výpadek, ale věděl moc dobře, že jako malý tohle neměl. Objevilo se to na ní zničeho nic a stejně tak Stařec, který ho od incidentu sledoval z pouhé dálky, ale postupem času nabral té odvahy se s mladíkem setkat a aspoň nějak mu pomoct. Nezmohl toho mnoho, byl zavázán slibem mlčení o všech událostech, síle a pravém původu Temnoty na jeho pravačce. Ruku měl sice celou, ale černota obklopovala jeho ruku od konečků prstů až do půly předloktí od kterého se linuly jen jemné čáry k loktu. Kvůli oné ohyzdnosti nosil mladík na své pravačce černou rukavici, která zakrývala tu nenáviděnou temnotu na ní.

V pubetálních letech se učil zacházet se svoji silou, vědění o magii, z čeho pochází a dokonce se dozvěděl něco málo o své pravačce. O jakémsi poutu k ní, kletba a o následcích při prohře.

Z Williama se dalším postupem času začínal stávat silnějším, pud sebezáchovy díky ruce ho držel dál od bitev, dobré mravy mu rozhodně nechyběli, ‘vidění’ se zlepšilo a on ho konečně začínal chápat v některých chvílích! … Ale uvnitř byl zatrpklý. Byl bez vzpomínek, snažil se najít odpovědi na své otázky, více o onom vědění, víc informací o ruce, jenže nikde nic nenacházel. Byl ztracen a zároveň na správné cestě.

Za každou vyhranou bitvu

nastane další bitva a tak to chodí všude.

Bojujeme dokud nepadneme a nakonec… nakonec všichni padneme.

Všichni mají svůj čas,

bohové všech světů, páni pekel a různých podsvětí,

ale i tak všichni pokračujeme..

Proč?

”Řekni mi, jak jsi se dostal z temnoty? Z té tmavé nicoty, která obklopuje naše proradná těla, jak?”

Mladík nechápal, potřeboval odpověď, ale jakou mu mají dát?

Vždyť on samotný je zrozený z temnoty, jeho rodiče byli taktéž, tak jakou odpověď vlastně chce?

”Narazil jsem na oheň, dým a nakonec prach. Přesně to mě zbavilo toho utrpení, těch okovů, které jsem měl, stejně jako máš ty.. Jenže já jsem je měl za trest, ty je máš pro svoji vlastní ochranu.”

Nerozuměl nebo snad ani nechtěl, ale i tak naslouchal bedlivě Starci.

Zjevilo se to z ničeho nic, ze dne na den, jakoby to na něj někdo poslal. Za trest.

Stařec měl pravdu. Mladík dostal okovy pro svoji ochranu, pro záchranu svého života a své budoucnosti, kterou měl ještě před sebou. Možná mu je vyšší dali i z jiných důvodů, ale to on již nevěděl a nikdo z jeho blízkých mu to nesměl říct.

Uvnitř zuřil, cítím ty návaly vzteku na tísnící okovy, které cítil ve svém nitru.

”Nesnáším to. Chci to pryč, vždyť to musí nějak jít! Nikdo tu není ochotný mi pomoct, poradit! Proč zrovna já?! “

Mladík vzteky sundal rukavici z pravé ruky, která bránila pohledu na černotu.

Kaz na jeho ruce se dostával až k loktu oné pravé ruky. Nijak nebolel, nezapáchal a ani nehnil. Prsty měl celé, nebyla to ani žádná infekce po které by mu část ruky upadla, vypadalo to zcela obyčejně, jakoby si z něho jen někdo udělal for a přes noc mu ruku nabarvil těžce smyvatelnou barvou.

”Pro pomoc musíš jinam, tady ti ji nikdo nedá.”

A opět měl pravdu. Tady dole mu ji opravdu nikdo nedá už jen z toho důvodu, že ho nechtějí ztratit.

Pomalu, ale jistě, každým setkáním s nejstarším se mu začali skládat puzzle dohromady, kousek po kousku. Pamatoval si málo a to hlavně z jednoho určitého období…

Proč? Co mu tak poškodilo paměť?

Všechno to přišlo v určitou dobu, tak nečekaně.

”Nejtěžší bitvy se bojují v mysli, ne mečem. Nezapomeň.”

Mladík se z ničeho nic zvedl ze své židle, kráčejíc pryč z místnosti s rukavicí sevřenou v levé dlani.

Potřeboval pomoct. Potřeboval odpověď. Potřeboval klid.

”Kam jdeš?”

“Nevím.”

”Na jak dlouho?”

”Nevím.”

Temnotu bral každý jinak, každý měl pro ni jiné zobrazení, jinou osobu nebo věc. Mladík vidí temnotu a temnota zase jeho, jaksi za ní zaplatil, nebylo mu známé jak. Plno jedinců se ho začalo bát, ne kvůli vzhledu jeho ruky, síle či rodu, ale kvůli jeho očím, myšlenkám. Bojí se vidět svět jeho očima. Myslí si, že je jeho realita zkroucená, ale co když jí tak mají oni?

Mladík odešel ze své vlastní vůle, věděl to pouhý stařec a jemu to tak vyhovovalo. Starší i Vyšší se o tom zaručeně dozví, jenže jemu to bylo jedno, potřeboval odejít, najít odpovědi a ukojit tak svoji touhu.
Ještě předtím, než William odešel bylo mu něco darováno. Staré spisy na opsání, které vypadali zcela obyčejně, nepotřebně. Ještě před svým odchodem si od Starce spisy opsal, jak mu bylo i dáno za úkol od Starce samého.
“Opiš je a uchovej, ale začni se jim věnovat až v době, kdy budeš na svém místě .”