story:
 

Slyšíš? Slyšíš vítr kvílet? Nikdo ti nepomůže. Nikdo si na tebe nevzpomene. Nikdo ti nepodá pomocnou ruku. Nikdo. Rozumíš? Absolutně nikdo. Zemřeš sama a v zapomnění. S myšlenkou, že jsi jen otravný hmyz, kterého je potřeba se zbavit jednou pro vždy…

 

~~~

„Zireael? Jsi vzhůru? Vstávej! Snad sis to celé nerozmyslela!“ hlas pln skrytých, nevyřčených přání její matky ji dráždil ještě spánkem zaslepenou mysl. Líně se protáhla v sametových pokrývkách své postele a neohrabaně se převalila na břicho, skrývajíc svoji tvář v polštářích. Ne rozhodně si to nerozmyslela. Její bratr zaplatí za to, co udělal. Uštědří mu takovou lekci, jaké se mu doposud ještě nedostalo.
 

„Myslíš, že na to máš? Jsi jen ostuda naší rodiny, jediné, co tě zajímá je oblbování naivních lidských jedinců! Kurvíš se jen s odpadem a ani z toho vůbec nic nemáš, řekni sestřičko, kolika lidem jsi sebrala myšlenky? Kolika z nich jsi vysála vědomosti a zkušenosti z hlavy a stejně nejsi schopná splnit žádné přání svého otce!“
 

Ta slova jí rezonovala na pozadí její mysli. Ucítila pohyb, přikrývka se stáhla z jejího těla a ona nevrle zavrčela. Chlad linoucí se z otevřeného okna ji zebal na odhalených nohách. Pažemi k sobě přivinula polštář a její hrdlo opustil otrávený povzdech.

„Zireael,“ ozvalo se těsně u její hlavy. Ucítila, jak se vedle ní zhoupla matrace, jak se její matka usadila. Prsty vpluly do jejích tmavých, rozcuchaných kadeří. „V aréně se to již hemží zvědavci, tvůj bratr od brzkého rána nacvičuje tanečky před otcem. Pokud si to rozmyslíš, bude to ještě horší než teď,“
 

„Neměj obavy matko,“ zahuhlala do polštáře. „Vím, že by ti udělalo nesmírnou radost, kdybych nakonec neudělala nic, ale to se nestane,“ pozvedla tvář a s viditelným vztekem sálajícím jí z očí se ušklíbla na ženu, která jí dala život. „Ach Zireael, ten vztek, tě jednou zničí maličká,“

 

~~~

 

Zem se pod tvrdým dopadem těla zaprášila, hlína se lepila na krev, která stékala z otevřené rány na paži. Bolest vystřelovala do celého těla, ale Zireael se znovu odvážně, ačkoli vrávoravě, postavila na nohy. Křik čumilů okolo, pohledy jejich rodičů pozorujíc masakr mezi sourozenci. S nenávistí zahlížela na pokřivený úsměv jejího bratra, který si pohrával v ruce s dýkou se znakem jejich klanu. „Tak už máš dost? Sestřičko?“ zeptal se, zatímco dvakrát protočil čepel dýky kolem svých hbitých prstů. Hřbetem ruky si otřela krev z koutka svých rtů a vzpřímila se, i když ji rána v oblasti lopatek značně bránila v jakémkoli pohybu. Rozechvěné ruce natáhla před své tělo a několika pohyby začala tvořit magickou formuli útočného kouzla.
 

„Ta malá děvka si nedá pokoj,“ procedil skrze zuby s posměšným odplivnutím démon pozorujíc svoji protivnici sotva se držíc na nohou. Jedním rozmáchnutím ruky její tělo znovu odhodil do prachu arény, která hlasitě skandovala jméno staršího bratra. Sebevědomý démon jen přidával svým vyzýváním do salvy pokřiků. Několika kroky byl u těla sestry, která znovu sbírala síly k odporu, ovšem tentokrát bezvýsledně.
 

„Zireael…,“ promluvil k ní tiše její bratr klečící u její hlavy. Jeho oči pozorovaly každý záchvěv jejího těla. „…možná kdyby ses teď vzdala ušetřil bych tě, co říkáš hm?“  Hrubým pohybem ji převalil na záda, čepelí odrhnul pramen vlasů, který ji zakrýval tvář, lepil se její krví a špínou. Zahleděl do jejích slzami zalitých očí a děsivě se usmál. „Ale ale! Tohle mi něco připomíná! Stejně jsi se na mě dívala, když jsem si plnými doušky užíval tvoje paralyzované tělo, pamatuješ? Tenkrát…“ svůj pohled zvedl směrem k místu, kde seděli jejich rodiče, matka se již odmítala nadále dívat, otec se svým chladným výrazem čekal na výsledek, nezajímaje jej, kdo z jeho potomků bude jeho nástupcem. „Tenkrát si byla vážně…,“ znovu se usmál, „Nejlepší. Ale místo toho, abys raději držela čistotu našeho rodu, šla jsi se kurvit s těmi podřadnými prasaty, lidmi,“ Rukou ji chytil pod krkem a pozvedl, Zireael se jen ztěžka přidržela jeho předloktí. „Doufal jsem, že se vzpamatuješ, ale ty jsi jen dál kydala špínu na naši rodinu. Vážně jsem ti chtěl pomoci sestřičko!“  Zireael sebou trhla ve snaze uvolnit sevření kolem jejího krku. „Dávám ti poslední šanci, vzdej se a oddej se mi, pak ti možná odpustím,“ Zraněná démonka natáhla v mžiku svoji ruku k bratrově tváři a skrze ten dotek, do něj vyslala proud temnoty, který v sobě ještě dokázala nastřádat. Démon Zireael pustil a s děsivým řevem padl na zem vedle ní. Vzduch kolem obou začal děsivě vířit, dokud nevytvořil trychtýř z prachu a tím tak neprostupnou bariéru pro zraky všem okolo. Bratr neustále svíjející se v urputných bolestech držíc se za hlavu, sesílal ty nejhorší nadávky na její hlavu. Její zorničky se roztáhly, temnota obklopila její tělo a vznesla se do vzduchu. „Jsi jen odporný červ bratře,“ byla poslední slova, která mu věnovala.

~~~

 

„Zireael, zvítězila jsi!“ zněla hrdě slova jejího otce. Dívka stála v sále jejich sídla, ušpiněná od své krve, i té bratrovy. Jeho hlavu držela za vlasy. Zorničky stále rozšířené. Nevnímala nic, co se kolem ní dělo. Nedokázala rozeznat postavy, ani kdo na ni mluvil. Temnotou zahalenou myslí se jí ozýval jediný hlas, který dával jasný příkaz.

 

~~~

Vítr kvílí. Slyšíš Zirael? Máš na rukou krev vlastní rodiny. Nikdo tě nepřijme. Nikdo ti nepomůže. Ať už půjdeš kamkoli. Slyšíš? Rozumíš tomu?

 

~~~

„Bude to 450 zlatých,“ pronesl odměřeně muž který se založenýma rukama pozoroval záda zájemce skrytého pod kápí, a žvýkal mezi žluklými zuby stéblo ovsa.
 

„Řeklo se 300,“ odpověděla tiše a natočila tvář směrem k prodávajícímu.
 

„Musel jsem zvýšit cenu, berte to jako poplatek za riziko,“ pokrčil rameny.
 

Tiše sundala kápi z hlavy a pohlédla muži do tváře. Ten ustal v přežvykování a povytáhl si kalhoty za opasek. „Ovšem… mohl bych dát i za tři sta, pokud bys byla ochotna dát něco jiného,“
 

Zireael rozeznala v jeho oplzlém tónu hned podstatu myšlenky a s mírným úsměvem přistoupila k muži, který si ji prohlížel s ještě oplzlejším výrazem ve tváři. Dlaň v sekundě přiložila na jeho čelo a s rozšířenými zorničkami zašeptala: „300 zlatých a buď rád, že budeš mít ještě šanci na zplození potomka,“ Muž roztěkaně přikývl, shrábl měšec zlaťáků a zmizel z domu.
 

Mávnutím ruky se dveře zavřely na petlici a démonka se posadila na polo rozbitou židli ověšenou pavučinami. „Comperte, další zastávka,“ zašeptala si pro sebe a její pohled padl na okno, za kterým se nacházel výhled na majestátnou akademii tyčící se nad městem.