story:

​

Hayley, opuštěná uprostřed zasněžených lesů severního Orienu, nevěděla nic o své původní rodině, která jí zde na památku nechala jen jedinou věc: dvojici totožných drahokamů. Přidala se ke skupině ledních lišek na jejich ranní štvanici a ty ji zakrátko přijaly do své smečky. Jelikož Hayley neměla nikoho, kdo by jí pomohl proniknout do tajů magie vlastního druhu, naučila se ji instinktivně čerpat z okolního světa, vytvářet koule ničivé energie a zrychlovat své reflexy, aby snadněji přemohla svou kořist. Pokud se dokázala připlížit dostatečně blízko, dokázala dokonce uklidnit jelena natolik, že nepohnul ani svalem, i když zaryla zuby do jeho masa.

 

S lidmi se Hayley poprvé střetla, když se poblíž jejího doupěte utábořil oddíl cizích vojáků. Jejich chování jí přišlo zvláštní, a tak je, poháněná zvědavostí, zpovzdálí pozorovala. Přitahoval ji především lovec, který na rozdíl od svých rozmařilých společníků využíval veškeré části zabitých zvířat. Připomínal jí tím její liščí rodinu.

 

Když lovce jednoho dne zranil šíp, cítila Hayley, jak z něj uniká život. Instinktivně pozřela esenci, jež opouštěla jeho tělo, a získala tak krátké záblesky jeho vzpomínek – na milovanou, již ztratil v bitvě, na jeho děti z podivné země z kamene a železa. Zjistila, že dokáže přetvořit jeho strach na smutek a ten následně na radost, a zatímco umíral, naplnila jeho mysl obrazy sluncem zalité mýtiny.

 

Pohlcení lovcova života naplnilo Hayley takovou euforií, jakou dosud nepoznala, a tak začala putovat po celém Orienu ve snaze najít další oběti. Bavilo ji, když si mohla s kořistí trochu pohrát a měnit její emoce, než konečně pohltila její životní esenci. Střídavě své oběti okouzlovala překrásnými vidinami, halucinacemi plnými splněných nejniternějších přání či občas sny přibarvenými ryzím smutkem.

 

Opíjela se cizími vzpomínkami a s dětinskou radostí ochutnávala životy ostatních. Prostřednictvím ukradených vizí sledovala Hayley jejich očima, jak přísahají věrnost chrámu stínů, nabízejí oběti slunečnímu božstvu, setkala se s kmenem létajících tvorů, kteří spolu hovořili pouze v písních, a zahlédla hornatý kraj, jaký dosud nikdy dříve nespatřila. Prožila zoufalé zklamání v lásce i extatickou radost ve fascinujících záblescích, po nichž toužila stále víc a víc, a plakala nad osudem vesničanů, které zmasakrovali nájezdníci.

 

V jedné ze vzpomínek se překvapená Hayley seznámila s legendou o tajuplném liščím démonovi. A jak pohlcovala víc a víc životní esence, rozpoznávala vzrůstající počet svých obětí. Zmocnil se jí pocit viny za to, že ukončila tolik životů. Obávala se, že ty příběhy o ní jsou pravdivé – že není nic víc než krutá, krvelačná stvůra. Ovšem kdykoliv uplynula od posledního krmení příliš dlouhá doba, cítila, jak její síly mizí, a ona se jich nehodlala už nikdy vzdát.

 

Hayley se snažila ovládnout svou touhu a pohlcovat jen malé množství životní esence – dost na získání jedné nebo dvou vzpomínek, ale ne tolik, aby způsobila smrt. Po čase se jí to začínalo dařit, stravoval ji však nekonečný hlad a brzy podlehla pokušení: dopřála si sny obyvatel celé jedné pobřežní vesnice.

 

Nedokázala si tuto chybu odpustit. Vzpomínka na ni ji mučila ve dne v noci a propadala se do hlubin nekonečného smutku, ve kterých pochybovala o smyslu své vlastní existence. Stáhla se do jeskyní v lesích v naději, že když se odřízne od okolního světa, nakonec svou spalující touhu ovládne. Znovu se objevila až po několika letech, tentokrát odhodlaná poznat všechny aspekty života svýma vlastníma očima. Ačkoliv si i nadále tu a tam dopřeje ždibec cizí esence, dokázala již odolat pokušení a nikdy nepohltila celý život. A vedená dvojicí drahokamů, jež byly jediným vodítkem k jejímu původu, se vydala pátrat po ostatních, kteří jsou jako ona. Už nikdy nechtěla být odkázána jen na zapůjčené vzpomínky a neznámé sny. Toto pátrání ji přivedlo do Lavenderského lesa, kde našla Immortal Academy.