story:

​

Anděl milosrdenství, snů, nositel zpráv, zmrtvýchvstání, pomsty, smrti a odhalení. Vládnoucí anděl prvních nebes. Posel Boží. Prostředník mezi nebesy a zemí.
 

Celým jménem Gabriel Valencius, přestože jeho druhé jméno nebylo nikdy nijak vzpomínáno a stejně ho měl radši než to, kterýmž ho oslovovali vždycky. Nebylo anděla či démona ani různorodých bytostí, které by neznali to jméno. Skoro jako jediné svého druhu. Přestože nebyl prvním, kdo se stal pravou rukou Boží, on tu pozici proslavil. Stal se nejváženějším a nejmocnějším archandělem. Již dávno před téměř dvou desítkou tisíců let. Vzhledem k délce jeho života, sám nikdy nevyprávěl svůj celý příběh, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé by to bylo nesmírně zdlouhavé a Valenciovi samotnému se vzpomínky rozutíkaly po celé časové lince, že občas zapomínal, co se stalo dřív a vůbec kdy. Trpká odměna za nesmrtelný život.
 

Čas byl vlastně Gabrielův největší nepřítel, byl to pro něj jen pojem, který z duše nesnášel. Krutým trestem za nejvyšší pozici a moc, kterou oplýval. Před ostatními anděly vystupoval s elegancí, moudrostí a nikdy si jej nikdo nedovolil zpochybňovat. Ne že by si, kdy stěžoval, ale stejně tak jako jeho dvě jména, i on měl dvě tváře. Tu, kterou znali všichni a druhou, kterou znal jen on, a i tu měl stejně jako jméno Valencius raději.
 

---
 

„Nedívej se na mě takhle Zari,“ pronesl káravě ke své společnici, která mrskala ocasem ze strany na stranu, když se její pán vrátil zpět domů. Doposud zářivá křídla, začala postupně tmavnout, dokud nenabrala temný nádech noci, která se v tuto denní hodinu již přibližovala. Kočka na dřevěné komodě jen nespokojeně zastříhala ušima, než nezaujatě mňoukla do prostoru. Valencius natáhl ruku k jejímu čumáku. Zari ignorujíc svého pána, dívající se někam do strany jen tiše zamroukala. „Uražená?“ zasmál se, než ji škádlivě podrbal za ušima a následně se rozešel chodbou do útrob svého domova. Svícny zavěšené na zdech se pomalu rozsvěcovaly, plameny ozařovaly temnou kobku, kde anděl světla trávil svá tisíciletí uvězněn mezi životem a smrtí.
 

Kdekdo by si myslel, že být pravou rukou Boží může být celkem fajn, ale nikdo nepomyslí na tu nezměrnou zodpovědnost, kterou to celé sebou nese. Být vzorem pro ostatní. Otrokem pro samotného Boha. Omezení na každém kroku, nezměrná moc a síla? Jen třpytivá cetka, když jste kontrolovaní po celý čas. Zprvu se může zdát myšlenka nesmrtelnosti jako dobrý nápad, ale postupem času si začnete uvědomovat, že jste na všechno sami. Nemáte skutečné přátele, ostatní kolem vás jsou jen návštěvníci v jakési časové linii, kterou jste vy už dávno přestali vnímat a i ti, kteří s vámi prožijí nějaké to tisíciletí, stejně nakonec zmizí. Odejdou, zemřou, cokoli. Mají na vybranou. Gabriel nikdy neměl. Ale o tom se okolní svět nemohl nikdy dozvědět.
 

Kočka následovala svého pána, který mezitím došel až do obývacích prostor. Našla jej usazeného v černě sametovém křesle, jeho světlé vlasy mu spadaly do tváře, kterou měl opřenou o dlaň. Znaven z dalšího dne. Oči zavřené. Věděla však, že Valencius ví naprosto přesně, kde se Zari nachází, i co má v úmyslu. Chvíli jej jen mlčky pozorovala, ocasem pomalu poklepávala po chladivých dlaždicích podlahy. „Stále trucuješ nebo?“ protnul ticho andělův hlas a jeho dlaň několikrát poplácala jeho stehno. Zari upustila od své zatvrzelosti vůči depresivní formě svého pána a rozešla se k němu. Pozvedl víčka, pod kterýma skrýval svůj pohled, momentálně v barvě tyrkysu. Tiché kočičí kroky vedoucí ke křeslu byly narušeny zvláštním kouzlem proměny. Proud magie se obtočil kolem všech čtyřech nohou malého stvoření. „Budu muset čekat ještě dlouho?“ zaznělo otráveně z Gabrielových rtů směrem k dívce s vlasy jako uhel, která se založenýma rukama stála těsně vedle něj. „Kolikrát jsem ti říkala, že to nemáš dělat?“ zeptala se trochu podrážděně, ale v hloubi duše věděla, že ta slova projdou andělovi jedním uchem dovnitř a druhým ven, jako by nikdy nic neřekla. Silný stisk kolem jejího pasu ji stáhl do klína svého pána, který následně s výhružným zavrčením zabořil tvář do jejích vlasů a krku. Zari ani necekla, protože odporovat mu nebylo nikdy k ničemu. Gabriel nebyl obyčejný anděl, ani obyčejný archanděl, byl něco víc. Něco, pro co neexistovala žádná definice. Byl skutečně anděl? Napůl démon? Kdo ví? Ovšem jak by mohl anděl vlastnit bakeneko.
 

Zari našel polomrtvou, byla odhozena svým předchozím pánem a Valencius se ji ujal, i přes své přesvědčení, že nikoho kolem sebe nepotřebuje. Samota jej za posledních tisíc let sžírala víc než kdy předtím, a tak se rozhodl alespoň pro jednou vyplnit prázdné místo v jeho srdci. Ovšem toto jeho rozhodnutí nebylo necháno bez povšimnutí. Hromy a blesky se na něj snesly od samotného Boha, ale Gabriel si svoji odměnu vyhádal. I samotnému Bohu to nakonec přišlo vhod. Rozhodně nechtěl přijít o svoji pravou ruku a vzhledem k tomu, že se Valencius v té době pokusil několikrát o sebevraždu, čemuž Bůh vždy zabránil, rozhodl se mu vyhovět alespoň v téhle záležitosti. Od té doby jeho vzpírání se, polevilo, ale prozatím neustalo. Gabriel věděl, že ho potřebuje, a tak zároveň věděl, že si může leccos dovolit, stejně se ale držel v mezích přípustných.
 

---
 

Zpráva o Chaosu k němu dolehla okamžitě. Vlastně nebyl ani překvapený, moc dobře věděl, proč se démoni z podsvětí ocitli zpět na povrchu Orienské říše. Za ta tisíciletí se s ním setkal již mnohokrát a stejně tak nebylo to poprvé, co Chaos zničil svět, ve kterém Gabriel přebýval. Stejně všechny světy byly stejné, jen složení na něm a jeho historie se lišila. Takže bez žádných očekávání či emocí nechal výběr na zbytku osazenstva v Immortal Academy. Ředitele Michaela znal z andělského království. To Gabriel jej před nějakou tou dobou posadil na post Nejvyššího strážného anděla, plně mu důvěřoval a věděl, že se dokáže rozhodnout správně. Nicméně se nedalo říct, že by je pojilo jakési přátelství, šlo o pouhou kolegiálnost.
 

Zari šla samozřejmě s ním, držela se poblíž, ale měla přísný zákaz se k Valenciovi jakkoli hlásit, měl o ní vědět, ale když se náhodou ocitli ve stejné místnosti, dělal jako by neexistovala. Byla to jeho forma ochrany svého majetku, která se mu vždy vyplácela. Nechtěl, aby o Zari kdokoli věděl, patřila mu.
 

Z toho samého důvodu poslední pohled před vstupem do portálu věnoval právě starostí překypujícím očím drobné bakeneko stojící ve velkém sále, pozorující pulzující smaragdový portál do nového světa. Gabrielovo nitro bylo v naprostém klidu, chtěl jen zaručit bezpečnou cestu na druhou stranu. Prostor se zkroutil, jeho mysl vnímala, ale nedokázala rozpoznat místo ani čas. Věděl jen, že je naživu. Temnota procházela jeho tělem, až nakonec vše pominulo. Nastalo ticho. Nic.
 

Jemný vánek ho pohladil po tváři a on si dovolil otevřít oči. Kamenné schody, potemnělý les, rozsvícené lucerny zavěšené všude kolem. „Kdo jste?“ ozvalo se z jeho pravé strany. Stočil hlavu a usmál se na elfa, který byl, jak Gabriel odhadoval, strážným. Po krátkém vysvětlení, a získání svolení k průchodu se otočil směrem k portálu a pozvedl ruku, ze které mu vyletěl malý vrabec a proletěl magickou clonou zpět do Orienu. Domluvený signál.
 

Netrvalo dlouho a do Ammeadore začali přicházet první uprchlíci z Orienu, mezi nimiž byla i jeho Zari, jež věnoval jen letmý úsměv a nadále pokračoval v popírání její existence.
 

Svůj další úkol splnil, zde na novém světě, novém domově pro spousty bytostí, na každého zde čekalo něco jiného. Pro Valencia to však byla jen další chladná pustina jeho věčnosti.