Kútiky pier, vytvárajúce svojím jemným nadvihnutím nepatrný úsmev, za ktorého zdelil anjelovi svoje podporné slová, sa behom okamihu vrátili naspäť do pôvodného stavu. Rovnako tak z jeho tváre vymizli aj zvyšné znaky vyjadrujúce ako-takú pozitívnu emóciu. Stačilo len pár ďalších pohybov mimických svalov a Kyrieho výraz znovu nadobúdal podobu, vďaka ktorej omnoho viac zapadal medzi ostatných prítomných na blízku, než keby sa ostával naďalej usmievať.

Na túto náhlu zmenu stačila obyčajná, pomerne krátka odpoveď, ktorá zaznela z úst mladíka stojaceho pred ním. Pár slov, dostatočne mocných na to, aby v mágovej hlave zrazu ako na povel privolali niekoľko otázok, na ktoré od tohto momentu zatúžil poznať odpoveď či lepšie objasnenie. Ostal však pre túto chvíľu mlčať, rozhodol sa ich radšej nechať ešte na moment pre seba. Nič netušiac, že takýmto spôsobom úplne ľahko zahodil príležitosť dostať sa aspoň o kúsoček bližšie k pravde, o ktorej kvôli svojmu doterajšiemu spôsobu živote nemal ani tušenia.

Slovám, ktoré mu boli odpoveďou, by normálne nedával nikomu za pravdu a aj naďalej by si stál za svojím. Či už potichu alebo nahlas, ďalej by sa slepo držal svojej pravdy - pravdy ktorá bola pre neho a zvyšných členov Leonellu absolútnou a nevyvrátiteľnou, žiadna iná možnosť nepripadala v úvahu. Kto však ale mohol mať o skutočnom živote anjelov a ich úspechoch lepší prehľad, ako práve samotný anjel? Zvedavosť kázajúca pýtať sa a dozvedieť sa o ich spôsoboch viac (a ktorú v sebe momentálne úspešne dusil z rozličných dôvodov) sa začala veľmi rýchlo miešať s ľútosťou.

Možno len niekto Sauriela donútil takto o sebe a svojom druhu premýšľať a pochybovať? Možno tak seba vníma on sám na základe doterajších skúseností? Možno sa len doposiaľ v jeho nenaskytla ozajstná príležitosť, podieľať sa niečom veľkolepom – čo neznamená, že sa tak nemôže stať v budúcnosti, možno už dokonca tej blízkej. Možno...

Až príliš moc sa snažil nájsť východisko, ktoré by zvládlo jeho spolužiaka presvedčiť, že aj napriek odžitému životu v koži anjela sa môže predsa len mýliť. Dokazovanie pravdy – ohľadom ktorej bol zjavne aj tak na omyle - išlo pre tento raz do úzadia, hlavným zámerom bola pravdaže zmena anjelovho pohľadu a zmýšľania o sebe samom. Čo ak mal stále ambície, ale prekážkou boli práve oné pochybnosti? Rozpútaním hlbšieho rozhovoru na túto tému by však momentálne asi nič nedosiahol, len zbytočne by medzi nimi nahromadil ešte viac dusna, ktoré sa už beztak medzi nimi nachádzalo aj teraz. Boli tu teraz prednejšie veci, na ktoré sa trebalo sústrediť. Neprišlo mu to teraz vhodné.

„Časom sa pravda ukáže najlepšie.“ Nedovolil si mu oponovať a výrazne protirečiť, nepatrilo sa to. Zároveň mu ale nechcel dať za úplnú pravdu a nebodaj tak prehĺbiť akékoľvek pochybnosti o sebe samom – ktorými Sauriel zjavne oplýval a nešlo ich prepočuť, hoci by to mág možno aj radšej uvítal. Pre ukončenie nie moc príjemnej časti ich krátkeho stretnutia zvolil práve tieto slová, dúfajúc, že si na ne druhý možno niekedy raz spomenie.

Predstava, že by mohol anjelov postupný vývoj a zmenu pohľadu na seba k lepšiemu sledovať, či nebodaj k tomu niekedy aj sám dopomôcť, znela fascinujúco a vyzývavo. Veď predsa aj Noah, zakladateľ ich spoločenstva, zvykol s anjelmi spolupracovať. Rovnako ako pomohli oni jemu, dokázal pomôcť aj on im - aspoň tak sa teda o ňom a tomto vzťahu rozprávalo. Vedel si predstaviť, že by sa tejto šance mohol niekedy chopiť, určite by z toho boli nadšení aj u neho doma. Lenže čo s tým, keď vedel, že už o chvíľu sa budú ich cesty deliť.

Jeho rukou náhle škublo. Za nečakaným tikom sa skrýval náhly nápad, ktorý mladšiemu náhle preblysol mysľou: okopírovať gesto spred chvíle, počas ktorého by sa rukou dotkol ramena druhého. Neoplýval síce rovnakými schopnosťami, za pomocou ktorých by dokázal zmierniť u druhého nepokoj. Zdalo sa však, že aj napriek neprítomnému efektu by mohol tento počin istým spôsobom aspoň trochu pomôcť. Jeho úmysel ale ostal prerušený skôr, než vôbec stihol ruku zdvihnúť a natiahnuť smerom k druhému – príčinou bol rozliehajúci sa zvuk rohov, za ktorým ihneď väčšina prítomných nasmerovala svoje pohľady, vrátane tejto dvojice.
Hlavu stočil smerom k hlavnej budove, konkrétne k jednej z veží. Pohľadom spočinul práve na osobe, ktorá tento signál vypustila, z momentálnej diaľky ale nedokázal identifikovať, o koho sa presne jedná. Podstatná však nebola osoba, ale samotný zvuk rohov. Až moc dobre vedel, čo mal predstavovať, pričom jeho tvrdenie ešte dodatočne potvrdil aj Sauriel po tom, čo sa naň otočil naspäť.

„Ospravedlňujem sa, budem musieť ísť.“ Znovu sa naskytla možnosť pokúsiť sa druhého aspoň trochu upokojiť položením dlane na rameno - po rýchlom zvážení si tento dotyk radšej predsa len odpustil, alebo skôr si ho voči druhému stále plne nedovolil. Miesto toho spravil jeden krok do boku, smerom ktorým sa o niekoľko metrov ďalej nachádzala skupinka obyvateľov Rockvillu, spolu s pár ďalšími pridelenými. Ešte pred odchodom rýchlo skontroloval, či má pri sebe všetky svoje veci, a či náhodou čosi nezabudol na zemi alebo pod stromom, kde pôvodne stál.

„Snáď sa vidíme neskôr.“ Veta, ktorú mal pôvodne na jazyku, bola sformulovaná trochu inak. O tom, že sa ešte uvidia, mala hovoriť so samozrejmosťou. Vzhľadom na Kyrieho nadchádzajúce plány by ale išlo o klamstvo, ktorého sa chcel zdržať, pokiaľ tomu bolo možno. Toto náhodné krátke stretnutie bral takmer určite ako to posledné, kedy Sauriela videl a mal možnosť s ním prehodiť pár slov – i keď bolo podstatne kratšie, než pôvodne očakával.

Myšlienkami opäť zablúdil k spomienkam spred pár dní, kedy bol pred neho predložený a podrobnejšie vysvetlený plán hromadného presunu na nový svet. Na základe týchto poznatkov sa mu v hlave opäť vynárali takmer identické predstavy, ako to vo veľkej sále bude pravdepodobne vyzerať; hlava na hlave, hustý dav bytostí, správaním sa podobajúci skôr na splašenú zver, ktorú už nemožno upokojiť, pokiaľ sa nedostane do bezpečia. Rozhodne nevkladal priveľké nádeje, že by za takýchto podmienok Sauriela, či akúkoľvek inú, pre neho aspoň trochu známu tvár zahliadol kdekoľvek na blízku.

Na rozlúčenie mu vzdal tichý pozdrav, takmer identický s tým, ktorým ho aj privítal. Moc rád by sa rozlúčil poriadne, nemohol si to ale teraz dovoliť. Potreboval do poslednej chvíle hrať, že sa drží spolu s ostatnými vytvoreného plánu a že s nimi spolupracuje. Pridal teda ešte jedno krátke kývnutie hlavou, počas ktorého si anjela ešte posledný raz prehliadol, a vydal sa naspäť ku skupine.

​

Zvuk rohů Saurielovi rezonoval v celém jeho těle a jen marně se snažil rozpoznat vlastní pocity, které se jeho nitrem rozbíhaly. Přestože působil klidným dojmem, vnímal, jak mu srdce začalo bít do hrudi o něco rychleji. Že by strach? Nebo vzrušení z nadcházejícího? Nerozuměl ani sám sobě. Nevnímal ani nerozhodné myšlenky Temného mága po svém boku, se kterým doposud trávil chvíle úmorného čekání na něco, o čem nevěděli, zda bylo vysvobození nebo jistá smrt. Někde tam uvnitř se právě otvíral portál do nového světa, ale nikdo netušil, zda vše proběhne podle plánu. Jediným náznakem toho, že vše mohlo jít jako po másle, byl začínající přesun bytostí hlavním vchodem do nitra akademie. Věděl, že se bude muset ještě zastavit pro své věci, ideálně i pro věci jeho spolubydlícího, protože nepředpokládal, že by Loey se zahazoval nějakým balením. Nejdůležitější chvíle započaly a anděl si stále připadal nepřipraven.

Z jeho myšlenkových pochodů jej vytrhl hlas mága. Stočil na Kyrieho svůj pohled, v němž se značilo mírné zmatení. Vzdálit se? Jistě, dávalo to smysl, všichni byli ještě potřeba. Museli zaopatřit klidný, a především bezpečný přesun. S mírným úsměvem mu přikývl. Následující mágova slova mu však navrátila plnou Saurielovu pozornost. Mlčky se zůstal dívat směrem, kam Kyrie zamířil. Jistě, mohlo se jednat o krátké sbohem, na které všichni vsázeli, ale nikdo nevěděl, jak se situace ve skutečnosti vyvrbí. Ovšem ve chvíli, kdy Kyrie opustil andělovu přítomnost, zanechal za sebou tíživý oblak konečného rozloučení. Jedna z mála věcí, které Saurielovi ještě zůstali z předchozího života anděla smrti bylo rozpoznání skrytých podstat emocí druhých.

Nevěřil snad Temný mág natolik svým schopnostem, že by padl při obraně ostatních? Bál se, že se ztratí v časoprostoru při přechodu na Ammeadore? Otázky začaly vyskakovat v jeho mysli jako jiskry v právě zažehnutém plamenu. Zmatení bylo čím dál větší a Sauriel si začal dělat obavy. Už z podstaty strážného anděla si chtěl být jist, že se mu podaří udržet naživu co nejvíce bytostí kolem sebe a Kyrie rozhodně nebyl výjimkou. Přestože se nejednalo o jeho svěřence, už se za těch několik měsíců naučil, že se dokáže dočasně napojit i na jiné bytosti a držet nad nimi ochranné pouto dost podobné tomu, které měl s vlastní svěřenkou. Zhluboka se nadechl a položil svoji dlaň na hruď. Na krátký moment zavřel oči a soustředil se na vzdalujícího se mága. Když už nic jiného, alespoň mu tím spojením chtěl ukázat určitou podporu a dodat odvahy, ať už zárodkem jeho pochybností bylo cokoli.

---

​

Hayley se dávno neobtěžovala počítat, kolik nestvůr padlo pod jejími drápy, ocasy nebo magií. Šlo jí vlastně jen o to, aby je zdržela co nejvíce. Jenže les samotný slábl a tím slábla i ona. Rána, která by ještě před pár okamžiky neškodně odskočila od její srsti se jí najednou zahryzla do masa. Naštvaně zavrčela a rozcupovala toho odvážlivce na kusy.
Jenže tohle pro ni byl signál, že by se měla stáhnout. A pokud ne tohle, pak ten andělský výbuch. Něco podobného viděla snad jen jednou a ani tehdy to neznamenalo nic dobrého. Začala pomalu ustupovat, když viděla, že i Viktor s Allerasem se stahují. Pokud šli dozadu oni, něco bylo na spadnutí. Jenže ten pohled nahoru jí odhalil i anděla, který v jednu chvíli letěl vedle nich. Nebyl to její anděl, ale vzpomněla si na něj.

Sauriela sice neviděla, ale skrz jejich pouto poznala, že je někde tady. A sice byly jejich role určené celkem jasně, nikdy na to moc nedala. Jestli teď někde bylo její místo, bylo to vedle něj. I kdyby jen proto, aby měl o starost méně. Nechala se navigovat tou třpytivou nitkou, kterou mezi nimi utkalo nebe a několika skoky opustila bojiště. Jak les slábl, bylo pro ni čím dál tím těžší udržet svoji předchozí velkou formu a tak se postupně během pohybu měnila nazpět, do prosté polární lišky. Když její tlapy udeřily do kamene, uvědomila si, že má otázky. Po chvilce dohadování s démonem, se kterým sdílela tělo se Akademií rozeběhla bosá dívka v roztrhaném oblečení, pokrytém směsí vlastní a démonické krve. Stiskla si ránu na boku a ještě přidala. Až když v dálce spatřila svého anděla, zvolnila to sebevražedné tempo a zastavila vedle něj.

„Co se to děje? Proč jsou zpátky?“ Nechtěla mu říkat, že je ráda, že ho vidí v jednom kuse. A až teď si uvědomila, jak moc mu toho o sobě v poslední době neřekla.

​

---

Byl natolik soustředěný na Kyrieho, že si ani nevšiml přibližující se Hayley a pouto mezi nimi, které výstražně křičelo z důvodu zranění, které kumiho utrpěla. Ochranné pouto, které před okamžikem rozpůlil ve dví, tak mělo jen poloviční sílu, které chránilo obě bytosti stejně, ale nedokázalo zaznamenat menší hrozby, pouze ty velké, proto jej náhlý pohled na krvavý bok jeho svěřenkyně vyděsil, že zprvu od ignoroval její otázky.

„Co se stalo?“ jeho jindy klidný hlas nyní překypoval starostí a hněvem, že jej nezavolala, když ho bylo potřeba. Sevřel zápěstí ruky, kterým si držela ránu a odtáhl jej, aby měl lepší výhled na rozsáhlost zranění. Přiklekl a povytáhl její už tolik potrhanou košili. Těsně k ráně přiložil svoji dlaň a nechal magii, aby vykonala své. Přestože se jednalo o pouhou první pomoc, pomohl zastavit krvácení. „Musím tě dostat k Arael nebo někomu, kdo se ti na ten bok podívá,“ pronesl těsně předtím, než se znovu postavil a setkal se s jejím napůl uraženým pohledem, který ho vrátil zpět do reality. Mírně protočil očima a povzdechl si předtím, než ji věnoval omluvný úsměv, přestože věděl, že schytá nejspíš pohlavek už jen za to protočení očima.

„Portál už je pravděpodobně otevřený,“ odpověděl konečně na její otázky, které se mu doposud podařilo úspěšně ignorovat. „Z Lavenderu stahují všechny za hradby, brzy se Chaos dostane až k akademii a bude potřeba hradby ubránit co nejdéle, aby všechny bytosti mohly projít skrze portál,“ jemně sevřel její zakrvácenou dlaň ve svých a rozhlédl se kolem dokola po pomalu se balících bytostech Orienu. Mimoděčně zkontroloval spojení mezi ním a mágem, který se mu již z dohledu ztratil a následně věnoval veškerou svoji pozornost zpátky Hayley. „Ty už máš vše sbalené?“

​

Chvíli jenom se zvednutým obočím sledovala anděla, který kolem ní najednou pobíhal jako splašená kvočna kolem kuřat. Nechala ho, ať si s ní hýbe jak s panenkou. Jeho magie přinesla okamžitou úlevu, kterou dala najevo pouze přivřením očí a malým oddechem.

„Byla jsem trochu pomalá. Už jsem přežila i horší.“ Slabě se na něj pousmála. „Arael nebude potřeba, jsou tady mnohem horší zranění.“ Na jednu stranu byla neskutečně ráda, že ho našla. To bylo ale asi tak i to jediné, co ho ochránilo před pohlavkem.
Bezmyšlenkovitě si přejela prsty po kamenech. Nikdy neměla mnoho majetku a tenhle byl její nejcennější. Tedy, alespoň ten materiální. Nejvíce si cenila vzpomínek, které nasbírala v průběhu studia a ty balit nemusela. Slova strážného anděla ji donutila se znovu rozhlédnout kolem. Nikdy předtím se nikde necítila doma tak, jako právě tady. A i odtud musela utíkat, tak jako kolikrát v minulosti. Jenže tentokrát naštěstí neutíkala před vlastní chybou a nebyla sama. Stiskla dlaň anděla a snad poprvé za tu dobu, co se znali sundala všechny své obrany.

Na jednu stranu jí ho bylo líto, že má najednou v hlavě tolik jejích vzpomínek, které nakradla během svého života mimo Akademii. Všechny ty důvody, proč se vlastně uchýlila do civilizace, ale i přesto se držela mimo. Tu neskutečnou volnost, kterou cítila pod tlapami, když se poprvé rozeběhla po lese, který ji přijal za svou. A tu bolest, kterou prožívala právě teď, protože ten samý les umíral. Nevnímala ani tolik svoji vlastní bolest způsobenou zraněním, ale cítila každý jeden strom a květinu. Postupně slábla spolu s lesem.

„Jen si asi skočím pro nějaké nové oblečení. Stačí mi ruksak.“ Tohle zase pro změnu vrátilo vzpomínky na její příchod do Akademie, kdy stála zmatená na recepci. A na ty jemné ochranitelské oči za ní. „Prosím, neumři tady mezitím.“ Ušklíbla se, než se ze zbytku sil rozeběhla směrem ke svému pokoji. Neměla už energii potřebnou na přeměnu, ale i v lidské formě byla rychlejší, než většina bytostí.

Teprve mezi těmihle dveřmi ji nostalgie zasáhla naplno. Kde byl asi konec její spolubydlící? Zatřepala hlavou a snažila se zahnat tyhle myšlenky. Přeci už tolikrát byla někde naposledy, tohle se zase o tolik nelišilo. Potřebovala si tohle namlouvat, aby vůbec byla schopná fungovat. Sebrala ze svého pelechu stejný ruksak, se kterým i přišla a začala do něj dávat svých pár kousků oblečení, zápisník do kterého se učila psát, knihu ze které ji Bomi učila číst. Když už byla myšlenkami u kočičí démonky, rychle vzala z její postele i šátek, který tam za sebou nechala a omotala si ho kolem krku. Alespoň její část odejde do nového světa.

​

---

​

Jak Viktor předpokládal, napjatá atmosféra zahlcující osazenstvo Immortal by se s lehkostí dala krájet. Alleras se dostal až k hradbám a tam se jejich cesty na chvíli rozestoupily, neboť si Viktor - stále v mírném šoku - chtěl posbírat své předem sbalené věci. Chodbami procházel ve spěchu, skoro ani nevěnoval pozornost zvědavým pohledům upíraným nejčastěji na proděravělá křídla či ránu, která překonala jak lehkou zbroj, tak pevnější šupiny pod ní. Došel až k dveřím svého pokoje, do nějž vešel a aniž by za sebou zavřel, natáhl se k brašně na dlouho neupravené posteli. Rozevřel ji, očima hbitě přejížděl po předmětech, které obsahovala. Knihy, zápisky a kresby, jednoduše vše, co se mu hodilo do budoucna z hlediska všeobecných znalostí a magie, představovalo jednu část. Zlomek šatníku a to, co by Viktor označil jako své malé trofeje z misí, jichž se účastnil ještě před příchodem na akademii, tu druhou. Pak už v brašně nezbývalo tolik prostoru, snad pouze na vršku již zmíněných věcí by se něco posledního dalo umístit. Tam, pečlivě zabalené v měkké látce, ležely dvě destičky, na nichž byla malbou vyobrazena Delta a jeho rodina. Byly jedinými předměty, díky nimž mohl vzpomínat na domovinu i v jiném světě.

Překročením prahu vyšel zpět na chodbu s brašnou přehozenou přes rameno. Do nitra pokoje pohlédl naposledy, než se téměř prázdnou chodbou ozvalo zaklapnutí dveří. Po jejich pozlacených číslicích označujících je jako dveře od pokoje 301 zlehka přejel kloubem prstu, neboť je drápem na konečku nechtěl poškrábat, načež se odvrátil a zamířil ven z budovy. Koutky úst mu přitom cukaly vzhůru do drobného úsměvu - alespoň s něčím měl příležitost se rozloučit. Zároveň by si však za tyto city a potřeby nejraději dal pohlavek; bylo to přeci rozplývání se nad západem slunce, co jej nedávno málem připravilo o život.

​

Elfovu znavenou mysl nyní okupoval William. Temného mága nezahlédl ani při krátké návštěvě velkého sálu a ani ho nikde nespatřil pobíhat mezi přeživšími, kterým se rozhodl dedikovat svůj čas. To se někde vytratil?, ptal se sebe samého, znepokojen touto představou.

„Viděl jsi někde Willa?" Položil otázku černému drakovi ležícímu při mohutné stěně hradby, k jehož tlapám složil brašnu a následně bez starosti o vlastní důstojnost tvrdě dosedl na zadek hned vedle. K mohutné hlavě skloněné nad ním pozvedl oči.

„Ne... Ale objevil se tu starý známý." Zněla odpověď Allerase, nad níž Viktor nespokojeně svraštil obočí, než natočil hlavu k osobě pojednou vykukující zpod dračího křídla.

Zadívaly se na něj oči barvy zlata, poněkud výrazné na mužově kobaltově modré položce. Elfovi trvalo jen kratičký moment, než v něm rozeznal zvěromága, s nímž se v boji seznámil při první vlně Chaosu před několika měsíci. Jiskřičku poznání, která ve Viktorově pohledu povyskočila, nahradila překvapivá dávka vřelosti a vděku, ačkoliv ani neznal jméno osoby, jíž byly tyto dvě emoce adresovány. S pozdravem na rtech se posunul blíže, zlatoočko ale elfova slova patrně přestal vnímat ve chvíli, co spatřil jeho zranění utržené v boji. Náznak úsměvu se vytratil do zapomnění, nahrazen výrazem tichého soustředění. Zvěromág mlčky analyzoval čistý sek skrze brnění.

„Milý odkaz jednoho démona, hm... Na bojišti se mi to lépe zhojit nepodařilo." Rozhodl se Viktor promluvit, aby přerušil ticho, v němž muž setrvával.

Zorničky obestřené zlatem se na něj upřely, načež zvěromág gestem naznačil, aby si sundal zbroj, a Viktor uposlechl. Bylo pro něj překvapením, jak ochotný pomoct tento muž je. Soudě dle toho, jak pohotově se chopil role léčitele ve chvíli, co uviděl něčí zranění, odtušil, že se věnoval i ranám černého draka. Tiché zamručení jej v tom utvrdilo a zároveň prozradilo, že si Alleras takovou péči velmi užíval.

„Jsem ti za tohle vděčný." Ozval se se slovy díky znovu Viktor. Ani tentokrát se mu však odpovědi nedostalo. „Můžu znát tvé jméno?"

Mág se zastavil uprostřed práce, opět následoval ten mlčenlivý pohled. Po něm se ale o Viktorovu mysl zlehka otřela cizí, které po uvědomění si, že se jedná právě o tu zvěromága, dovolil povrchový přístup. Syčivý hlas hada šeptem odpověděl: „Thaddeusss..."
S pochopením mladý elf přikývl a pozvedl koutky úst v úsměvu. „Mně říkej Viktor."

​

---

​

Cíl její cesty byl jasný – za každou cenu najít Loeyho a ujistit se, že je v pořádku. Už tak se dost zdržela, když jí do cesty vlezl nečekaně Anděl Smrti, který by touto dobou měl zdravit svou velmi známou přítelkyni. Teď už ale neotálela, a nechala se vábit Loeyho energií, aby jí k sobě dovedl.

Čím dál a hlouběji do lesa šla, tím horší byl stav, ve kterém se les nacházel. Moc dobře dokázala rozeznat místa, kde ty nechutné stvůry z podsvětí byli a kam až se stihli za tu dobu dostat. Známky po boji byly rozeznatelné všude kolem. Zničené stromy, poskvrněná země... A hlavně těla démonských nestvůr, nad jejichž pachem krve musela Rosé i přes svou démonskou stránku znechuceně pokrčit nos.

Stále nedokázala pochopit, jak se ty stvůry mohly dostat na povrch. Obzvlášť už podruhé za tak krátkou dobu a znovu na místo, kde byl i její Loey. Už jen kvůli tomu se jí vařila krev v žilách. Jenže na celé situaci stále něco nesedělo. Chaos se neskládal z inteligentních démonů. Celý ten odpad se řídil pouze svými vlastními instinkty, které se vůbec nelišily od těch zvířecích. Jak mohli tedy už dvakrát uniknout na povrch, aniž by o tom někdo něco věděl?

Než se mohla dopracovat k odpovědím na otázky, které se jí hromadily v hlavě, vyrušil jí příval silné magie, která doslova otřásala zemí. Rosé se rukou opřela o silný kmen stromu, aby udržela rovnováhu, a mírně přivřela oči, když se snažila zjistit, odkud to přišlo. Téměř hned spatřila skrze koruny stromů magií vytvořenou žhnoucí stěnu, jejíž žár pocítila i přes tu vzdálenost velmi intenzivně na svém těle. Okamžitě pomyslela jen na jednu jedinou bytost, která byla tohoto schopná.

Loey. Ona vždy věřila, že byl schopných velkých věcí. Ne – věděla to. Od první chvíle, kdy se ukázal v jejich sídle, od chvíle, co porazil jejího staršího bratra, ke kterému vždy vzhlížela, a také od chvíle, kdy prokázal, čeho je schopný. Aniž by si to uvědomovala, na tváři se jí vytvořil široký úsměv plný pýchy. Samozřejmě nikdy o Loeym nepochybovala. Věděla, že jednou dokáže ovládnout magii nejvyšší úrovně. A dnes se mu to povedlo. Teď už neotálela. Rozběhla se jeho směrem, aniž by se pozastavovala nad jejím okolím. Bylo jí jedno, zda měl tento svět skončit. Zda bude Orien rozdrcen pod vahou Chaosu. Nezajímali ji ani bytosti, jež se snažili zoufale zachránit útěkem do jiného světa. Všechno jí bylo ukradené. Teď totiž mohla být sama svědkem projevu Loeyho potenciálu, který doteď uvnitř něj dřímal a jen čekal na okamžik, kdy se může předvést v jeho plné kráse.

Její rudé vlasy, které dříve mívala až k bedrům, jí nyní u ramen vlály kvůli rychlosti, s níž se hnala k Loeymu. Stále vnímala vedro, které sílilo s každým krokem, který uběhla. Na okamžik zalitovala toho, že si zvolila oděv s dlouhým rukávem, ale i tuto nepodstatnou informaci vypustila z hlavy ve chvíli, kdy spatřila Loeyho ležet na zemi v náruči Anděla, se kterým ještě neměla tu čest. Prudce se zastavila na místě, jakoby jí blesk udeřil. Jejím tělem jí projela směsice emocí – úleva, zmatení, znechucení, žárlivost a nakonec vztek. Nebyla ale dostatečně rychlá. Než stihla jakkoliv zareagovat, Anděl i spolu s jejím Loeym zmizeli, a zůstala po nich jen země nadobro spálená a zničená na následky Loeyho magie.

Ten pohled byl hrůzostrašný. Pokud by byl Loey schopný něčeho takového už předtím, když bojoval se svým otcem… Srdce se jí silně rozbušilo v hrudi nad tím uvědomením. Čeho byl Loey opravdu schopný? Co doopravdy dřímalo uvnitř něj? Jaká ničivá síla se v něm skrývala?

Kvůli tomu pohledu na spoušť, co Loey způsobil, zapomněla na Anděla, který se teleportoval s Loeym pryč. Zapomněla na všechno. Věděla, že to dokáže. Vždy do něj vkládala svou víru, i když to on nevěděl a nepamatoval si, kdo ona doopravdy byla. Kdo doopravdy pro něj byla. A proto také byla vždy jediná, kdo veřil tomu, že se jednou stane Archdémonem. Že byl předurčen k takovým věcem. A zrovna před ní se nacházel tak jasný důkaz.

Rosé se naposledy rozhlédla po okolí. Bylo tu absolutní prázdno. Po té ničivé magii tu vůbec nic nezůstalo. A hlavně tu nezbýval už nikdo, kdo mohl držet další blížící se vlnu Chaosu, kde to byla jen otázka času, než se dostanou k Akademii, když už jim nic ani nikdo nestáli v cestě. Ani jí už tu nic nečekalo. Proto zavřela oči a soustředila se na hlavní sál Akademie, kde byla poprvé a byla nucena pomáhat zraněným. Byla to jen chvilka, kdy pocítila, že její nohy opustili zem a ona se pomalu skrz teleportační magii přenášela na její myslí zvolené místo.

​

---

​

S tlumeným dopadnutím se objevil s démonem v náručí v jeho pokoji a Sauriela. Loeyho aura, ačkoli značně pošramocená magickým sežehnutím, nedělala Raphaelovi dvakrát dobře. Co si také myslel, pokoušet se zachránit démona, ještě k tomu takového kalibru, jakým byl právě Abaddon. Hlava se mu mírně zatočila, ale jejím zatřesením nabral zpět svého vnímání. Pohled sklonil k démonově nepřítomnému výrazu ve tváři a následně se rozhlédl po jejich pokoji. Nikdy u Sauriela nebyl, ale teď nebyl čas na hledání jeho bratra a vyptávání se, co by asi démon chtěl sebou sbalit. Nemluvě o tom, že od něj samotného by se teď moc nedozvěděl. Loeyho opřel o stranu postele a zvedl se a zamířil ke stolu, který odhadoval, že bude právě démonův. Na jeho desce se povalovalo několik knih a svazky o černé magii, které rozhodně nehodlal nijak zkoumat. Jen do čeho je dát?

Dal ruce v bok a znovu se podíval po celém pokoji, dokud nenarazil na prapodivný černý kufr zastrčený za polorozpadlou skříní. Už jen z toho důvodu předpokládal, že patří právě Loeymu. Vytáhl jej a otevřel, rázem do něj začal skládat vše, co mu přišlo nějak důležité. Zásuvky ve stole prakticky jen do zavazadla vysypal, aniž by nějak hlouběji zkoumal jejich obsah, však on si to později přebere. Několikrát pohledem zkontroloval démona u postele, zda se nachází pořád v tom samém stavu. Na jednu stranu byl za to celkem rád, bůh ví, co by si pomyslel. Takhle dobrovolně mu pomáhat? Kde se to v Raphaelovi jen vzalo? Kde byla ta jeho vůle pomstít se za bratrovu smrt?

Tiše si zaklel sám pro sebe, nad čímž se musel lehce pousmát. Odkdy se stavěl na stranu démonů? Uchopil dveře skříně, které mu v ruce následně zůstaly. Odhodil je na zem a prohlédl si obsah démonovy skříně. S nadzdvihnutým obočím přešel po hromadě stejnokrojů ve formě černých košil, sak a párů kalhot. Dlouze nepřemítající o démonově módním vkusu pobral, co se dalo a naskládal vše do kufru, který se mu následně podařilo nějakým záhadným způsobem i zavřít.
„Doufám, že je to všecko, zbytek budeš muset oželet, kdy jsi ze sebe dobrovolně udělal uzenáče,“ pronesl směrem k Loeymu, když k němu znovu poklekl, aby se s ním a jeho kufrem přemístil do velkého sálu a portálu.

Zjevili se u stěny a Raphael vzhlédl k obrovskému zeleně zářícímu portálu, skrze něj postupně procházely bytosti. Bylo to vůbec poprvé v jeho životě, kdy spatřil magii takové úrovně, ohromeně pozoroval dílo, které vytvořily nejmocnější bytosti, než pohledem vyhledal Michaela, který klečel mezi procházejícími bytostmi. Ačkoli se zdálo, že vše probíhalo podle plánu, ve výrazu ředitelovy tváře poznal, že to není jen tak, udržet stabilitu něčeho tak monumentálního. Vyžadovalo to obrovský zdroj energie a tím byla právě šestice představitelů, kteří odvážně drželi jedinou naději pro Orienský lid.

Svoji pozornost po krátké chvíli zase stočil k Abaddonovi, který vypadal, že se jakž takž dostával zase k sobě, za což byl Raphael upřímně rád, z důvodu jedna, že očividně nebyl na umření a také z důvodu dvě, že Raphael rozhodně neměl čas na starání se o démona, když moc dobře věděl, že jeho přítomnost je vyžadována ještě někde jinde.

„Vítej zpět,“ pronesl k němu, když se jejich pohledy setkaly. Uchopil démonovo zápěstí a položil mu ruku na jeho zavazadlo. „Hlídej si věci, už jsem ti pomohl dostatečně,“ Napřímil se a mlčky se otočil k východu ze sálu. Musel se dostat zpět a zkontrolovat situaci u hradeb. Naposledy se ještě ohlédl přes rameno na Abaddona, který očima brouzdal po svém okolí, asi jak se snažil utřídit si, kde se vlastně nachází. „Mimochodem, dobrá práce v Lavenderu,“ to bylo to poslední s čím ho tam zanechal a rozběhl se skrze dav ven ze sálu.

​

​

​

​

​