Pri zmysloch bol iba minimálne, uchovával si v sebe to minimálne minimum aby sa bol schopný ubrániť beštii spiacej v jeho vnútri. Tá sa neprebrala ani po vykonaní kúzla tohto rozmeru po prvýkrát vôbec. Bolo mu ale jasné že týmto sa to nekončí. Bol to začiatok jeho novej kapitoly vzdelávania sa.

Spoznával priestory v ktorých bol. Jeho izba so Saurielom – kam sa podeje prízrak? Odíde s nimi alebo zmizne, objaví až v novom svete? Pomaly naklonil hlavu do strany, jeho vnímanie bolo spomalené, sekalo a niekedy mal dojem že pri zatvorení očí ubehol dlhší časový úsek – mylné zdanie jeho mysli ktoré sa spamätávalo z toho že telo démona bolo oslabené takmer do dna. Napriek tomu že šedá mágia prenikala do jeho tela, transformovala a prinášala červenovlasému démonovi úžitok a taktiež podporu, nedalo sa povedať že by dopomohla k úplnému precitnutiu. Pociťoval akýsi zvláštny prchavý pocit vo svojom tele ale klietka ostala nedotknutá. Zachrapčal no žiadne slová z jeho suchých pier, hrdla nevyšli. Len videl ako Raphael prechádza jeho osobné veci, hádže ich do kufra.

Zvraštil nad tým podráždene obočie ale výhodou tohto stavu pre anjela určite bolo že nebol schopný čokoľvek povedať, učiniť a tak mohol robiť čo sa mu zaumienilo. Proti tomu Loey vnútorne vrčal a zbytky energie vznášajúcej sa v priestore roznášali vibračné, negatívne emócie po izbe.

Zahľadel sa Raphaelovi do očí s odporom a nenávisťou keď v tom nastal akýsi skok v ktorom sa ocitol pri zelenej žiare oslepujúca jeho zdravé oko ktoré mal k dispozícií. Trvalo mu kým premohol potrebu zatvoriť oči kompletne, skúšal vyzbierať zbytky energie k tomu aby mohol Saurielovi v mysli preniesť správu.

‘Vrece. Nesmie tu ostať...dones ku mne ľanové vrece. Dôležité..v rohu.‘ Tichý, chladivý šepot prenášajúci sa do mysle Saurielovej bol unavený a vyčerpaný. Pomaly sa posunul, zranenia ktoré obdržal v boji proti Chaosu nenechali na seba čakať, ozývali sa jedna za druhou a keďže Loey nemal energie nazvyš aby si niečo sám zahojil, musel sa skrz zaťaté zuby vysúkať vyššie.

Pohŕdavo prskol na slová Raphaela. Nepýtal sa o jeho pomoc, neprosil. Spravil to sám z vlastnej vôle a tým pádom démon nevidel dôvod vnímať jeho slová o nič intenzívnejšie. Myseľ sa mu sústredila hlavne na to vrece ktoré v sebe nieslo dôležité veci. Bol tým posadnutý, vedel že to nesmie stratiť, nemôže to tu ostať za žiadnu cenu.

Hodil po ďalších slovách anjela čiastočne zmätený a potom pohŕdavý pohľad. Pretočil otrávene očami a keď zmizol bol vlastne rád. Bol teraz vo zvláštnom rozpoložení. Krik, náreky detí doliehajúci k nemu pôsobil ako ďaleká ozvena, zároveň hudba najkrajších tónin aké mohli byť zložené. Zúfalosť, strach v tvárach obyvateľov Orienu, krv stekajúca po koži, bolesť odzrkadľujúca v ich očiach – to všetko na neho pôsobilo ako morfium, utlmovalo bolesti jeho vlastných zranení, túžil vidieť mŕtve telá tých ktorí padli alebo boli vo všeobecnosti slabými článkami – na konci reťazca a tak zhynuli – ponechávali miesto pre silnejších. Koľkokrát on sám sa nachádzal na hranici a čerpal z toho všetko čo sa dalo. Chaos, všetky negatívne pocity sa k nemu zbiehali ako divoké šakaly, vsakovali pod kožu a obnovovali stratenú energiu. Sila spočívala v detailoch, pod povrchom čo predtým nebol schopný vidieť a bol na to upozornený v knihe, neskôr slovami záhadnej postavy. Doteraz nemal predstavu kto alebo čo to je ale pochopil že s najväčšou pravdepodobnosťou ju na druhej strane nezahliadne – samozrejme by to uvítal ale nerobil si zbytočné ilúzie, nádeje. Nato doplatil niekoľkokrát.

Zaostril, pretrel si krvavou rukou svoju tvár a žmurkal kým sa zdravé oko neprispôsobilo okolitému osvetleniu. Stále na tom nebol najlepšie ale teraz i so sprievodom bolestí sa bol schopný postaviť hoc za cenu pridŕžania sa drevenej steny za ním. Spotené, zlepené krvou pramienky vlasov dopadali do špinavej tvári poznačenú vyčerpaním ale taktiež odhodlania. Jemný pramienok Temnoty omotal ucho kufra naplneného jeho osobnými vecami. Nechcel prejsť pokiaľ nevedel kde je Sauriel a to vrece. Bolo to pre neho nesmierne dôležité, cenné aby to tu nechal napospas pekelnej spodine. Prezeral si Elfku, Michaela a ďalších ktorí držali portál pri živote. Pomaly sa narovnal a zaťal ruku v päsť, rozhliadal než mu vnútro stiahla úzkosť. Vedel že na teleportáciu nemá dostatok energie ale prihliadanie na tú zúfalosť ho naplňovala radosťou, pozdvihla kútik natrhnutej pery do nepatrného úškľabku. Nenávidel spoliehanie sa na druhých no teraz, po tom čo vydal správu Saurielovi mu neostávalo nič iné. Minimum energie prechovávané v jeho tele, jeho postupná regenerácia musela ostať v pokoji aby sa stabilizovala. Jediné čo mohol robiť bolo priživovanie sa na nešťastí, negatívnej energie ktorú vťahoval do seba čím regeneráciu – hoc minimálne – podporoval.

​

---

​

Země vibrovala, ve vzduchu se držel dým, který se nesl ze spálené části Lavenderu. Poslední Orienské Slunce, které měli obyvatelé akademie ve svém životě spatřit, dalo své sbohem před několika málo minutami a neodvratná temná náruč noci začala pohlcovat okolí. Poslední opozdilci prošli mohutnou bránou, kterou rázem stráže nadobro uzavřeli a zapečetili. Energie, která rezidovala v celém okolí byla jako přímou nabídkou, určeným směrem pro krvelačné nestvůry z podsvětí. Nešlo tomu nijak zabránit a všichni to věděli. Větrem se nesly skřeky a hrůzu nahánějící pazvuky blížící se zkázy.

„Hradby se nám musí podařit ubránit do chvíle, než se všichni vecpou do nitra hlavní budovy. Pak už času nebude nazbyt,“ promluvil k rozmístěným strážím na jedné z hradeb. Ve tvářích jim zřel odhodlání, ale i strach. „Buďte silní!“ dodal povzbuzujícím hlasem, než se odrazil a vylétl do vzduchu nad střechy akademie. Očima brouzdal po skupinách obyvatel, chtěl si být jistý, že všichni porozuměli rozkazu ohledně přesunu a nikdo zbytečně nezdržuje plynulost. Byl to jeho poslední úkol v Orienu, chtěl jej tedy splnit na sto procent.

Zatímco Raphael přelétával podél hradeb a kontroloval všechna stanoviště, samotnému se mu hlavou honilo spousta myšlenek. Na nový svět, na své přátele, na rodinu. Budou mít vůbec ještě šanci dokončit někdy to co započalo zde? Bude to mít vůbec ještě nějakou váhu? Zůstanou staré křivdy nebo jako s domovem i ty všechny při přechodu zmizí? Otázek měl nespočetně, ale z jeho hloubavého přemýšlení jej vytrhl letící cosi, co očividně mělo za úkol srazit anděla z nebe. Podařilo se mu uhnout na poslední chvíli a náhlý útok si tak vyžádal plnou Raphaelovu pozornost. Temné stíny se vznášely nad korunami Lavenderu. „Létající bestie,“ procedil skrze zuby a bez dalšího čekání se snesl na jednu z hradeb. „Dávejte pozor! Ve vzduchu!“ prstem ukázal tím směrem, když se zrovna mezi nimi prohnala okřídlená bestie a několik stráží včetně Raphaela bylo odhozeno na zem.

Ostatní však nepolevili a okamžitě spustili salvu útoků na nestvůru, kterou po několika okamžicích skolili ze vzduchu na zem a mrtvé tělo dopadlo těsně u hlavního vchodu. Vyděšené oči bytostí okolo se upíraly k ohavnému démonovi a rázem vypukla panika. Bytosti se pod návalem strachu začaly rozbíhat do akademie a cpát se jedna přes druhou. Pud sebezáchovy byl v ten moment nejsilnější.

Raphael se zvedl ze země a pohledem vyhledal několik dalších studentů akademie, o kterých věděl, že jsou stejně jako on přítomní na hradbách. „Zkuste je uklidnit! Pomozte raněným!“ vykřikl a doufal, že si slova našla majitele. Sám znovu vyletěl do vzduchu a za pomocí svého stříbrného meče, který vytáhl, hned skolil dalšího jedince chaosu, který si za pomocí svých křídel chtěl zkrátit cestu přes hradby akademie.

​

---

​

Jeho starosti o mladou kumiho se vytratily ve chvíli, kdy pevně stiskla jeho dlaň a jemu se v hlavě promítly stovky vzpomínek, které patřily právě Hayley. Mlčky soustředěn na každičký detail, se mu nitro svíralo o trochu více, ale dávalo mu to taktéž důkaz toho, že se rozhodně o ni nemusí bát až do takové míry. Na druhou stranu musela pochopit, že jeho to jako jejího strážného anděla bude nutit starat se o ní v čím dál větší míře, když bude nebezpeční nablízku. Takové již pouto prostě bylo. A vzhledem k Saurielově krušné minulosti, byl si jistý, že tuhle práci bude vykonávat na víc jak sto procent. Vzpomínky se rázem změnily na jejich první setkání na recepci. Nestihl si ten moment ani pořádně připomenout, než se jejich propojení přetrhlo a kumiho ho se slovy o neumírání v mžiku opustila. Věděl, že to sama zvládne, věřil tomu. S povzdechnutím se rozhlédl kolem sebe. Najednou si uvědomil, že by se měl soustředit také chvíli sám na sebe. Zatím vše klapalo podle plánu a on tak měl dostatek času si zaběhnout pro své věci na jeho pokoj. Při pohledu na velké skupiny procházející skrze hlavní vstup mu však hlavou proběhlo, že rozhodně se nechtěl prodírat mezi nimi, a tak pozdvihl svůj pohled k oknům určité části akademie, kde se nacházely jejich koleje. Pevně stiskl rukojeť svého meče a v následujícím okamžiku již stál v jedné z dlouhých chodeb uvnitř akademie, poblíž vstupu na jeho vlastní kolej.

Své kroky hned směřoval ke svému pokoji, přičemž mu hlavou běžela myšlenka na Loeyho, který se stále nacházel nejspíše někde v lese a vyžíval se v zabíjení všech těch nestvůr. Ta myšlenka mu připomněla další věc, a to poletující Loeyho plamen, který andělovi zanechal jako takového hlídáčka. Sauriel na ně byl tak zvyklý, že je již téměř nevnímal. Ohlédl se a spatřil jej, ovšem v tento moment nezářil plnou silou, byl slabý. Jeho nitrem prošel znepokojující pocit. To že plamen stále plál bylo to jediné, co andělovi říkalo, že démon je stále naživu, ovšem v jakém stavu to se jen těžko dalo odhadnout, ale vzhledem k slabé intenzitě plamenu odhadoval, že se něco děje.

V tu chvíli uslyšel zvuky vycházející z jeho pokoje, naklonil hlavu na stranu a pohledem přejel po pootevřených dveřích. Že by Loey? Nebo někdo z bytostí se rozhodl kramařit v prostorách akademie a vzít si sebou na nový svět nějakou tu válečnou kořist? Pokud tomu mělo být tak, Sauriel mu rozhodl dát co proto. Několika dlouhými kroky se dostal až ke dveřím pokoje, které rázem otevřel a nahlédl dovnitř. Byl to jen zlomek sekundy, ale byl si jistý tím, co viděl a zbytková energie bytostí mu to jen potvrdila. Raphael držící Loeyho. Nevěděl, co si o tom celém mohl myslet, ale začal jej znovu sžírat nepříjemný pocit. Raphael jeho spolubydlícího nenáviděl, chtěl se mu pomstít za to, že Sauriela zabil, a to anděl moc dobře věděl. Co když Loeymu jeho bratr ublížil? Byl natolik zmatený tím, co právě viděl, že mu ani nepřišla nijak zvláštní myšlenka, že by byl Raphael schopný Loeyho zneškodnit.

Zatřepal hlavou a zhluboka se nadechl. Určitě bylo vše v pořádku. Vešel dovnitř jeho pokoje a pořádně se rozhlédl, všechny Loeyho věci byly pryč. Pohled mu padl na dveře od rozbité skříně a jen několik málo kusů oblečení, které v ní zbyly. Takže oni spolu balili? Náhle anděla pohltil úplně odlišný pocit, který by se dal přirovnat žárlivosti. Nespokojeně vytáhl ze své skříně vak, který se chystal naplnit svými potřebnými věcmi, když v tom okamžiku se poletující plamen okolo něj rozhořel a osvítil tak temnou místnost. Sauriel svraštil obočí a zahleděl se do plamene. Náhle z něj uslyšel hlas. Loeyho hlas. Promlouval jen k němu. Nejprve nedokázal správně rozeznat slova, protože očividně nebyl Loey úplně při své plné síle, ale po chvilce mu význam zprávy došel. Pohledem zastavil na dřevěných dveřích od místnosti, která by se velikostně dala přirovnat ke kumbálu na košťata. On sám tam nikdy nic nedával. Z důvodu jedna, že ani neměl co a z důvodu dvě, že Loey mu to stejně zakázal. Nikdy mu na otázky ohledně toho, proč ne neodpověděl, a tak Sauriel ten kumbálek bral jako samozřejmost, kterou přestal s plynoucím časem vnímat.

Přešel ke svému stolu a naházel potřebné knihy a věci do vaku, z pod polštáře vytáhl zdobenou dýku, která mu připomínala věci nedávné a přihodil ji mezi zabalené věci. Oblečením se nijak zvlášť neobtěžoval, věděl, že mu postačí jen pár kousků, a později si na novém světě určitě nějak poradí.

Když si byl jist, že má vše potřebné, otočil se ke dveřím od kumbálu a pomalu k nim přešel. Jen jednou do něj nahlédl, ale než se stačil vůbec rozhlédnout, Loey mu těmi dveřmi málem uskřípl hlavu, jak moc se snažil skrýt to, co se za nimi nacházelo. Pomalu vzal za kliku a se zavrzáním dveře pomalu otevřel. Plamínek poletující kolem jeho hlavy se najednou odpoutal a přilétl k jedinému obsahu celé té malé místnůstky. Byl to pytel. Obyčejný zavázaný pytel. Nechápavě nazdvihl jedno ze svých obočí a natáhl pro něj ruku, když v tom se plamen výstražně rozhořel do takové intenzity, že se leknutím Sauriel stáhl zpět. Najednou mu v uších začal znít podivný šepot. Nerozuměl mu, byl to pro Sauriela cizí jazyk. Temný a děsivý. Vycházel právě z onoho prapodivného pytle. Když se plamen znovu vrátil do původního stavu, Sauriel jej jen po očku zkontroloval než znovu, tentokrát pomalu a s větší opatrností sáhl po pytli. Tentokrát jej plamen nechal pytel vzít, ale stále se držel velmi blízko. Sauriel opatrně rozvázal provaz kolem otvoru pytle a nahlédl dovnitř, kde spatřil jen pár listů papíru, kompas a… Následně se jeho tělem rozběhla vlna temné energie, která mu způsobila křeče v končetinách. Po krátké chvíli v nepříjemných, však stále zvladatelných bolestech mu došlo, že to je ta věc, o které slyšel Loeyho mluvit ze spaní, Dantalionův meč. Sám přesně nevěděl, o co se jedná, ale když se tenkrát na něj optal Michaela, protože věděl, že Loey by mu na jeho otázky neodpověděl, bylo mu řečeno, že se jedná o velmi mocného démona, o kterého ale bude lepší se nezajímat. Pokud by měl ředitele přímo citovat.

Zhluboka se nadechl, když křeče ustoupily a v rychlosti pytel znovu zavázal. Chápal, že to asi nebude jen tak, aby ten pytel mohl odnést, a tak nejprve vzal svůj vak s věcmi, než se znovu vrátil pro ten druhý. Chvíli se na pytel jen díval, moc se mu nelíbila představa, že by jakožto anděl se měl znovu dotýkat něčeho, co obsahovalo démonskou relikvii. Ovšem žádost jeho spolubydlícího jej nutila k opaku, ať už z přátelství nebo ze strachu z toho, co by asi Loey udělal, kdyby se na něj Sauriel vykašlal. „Tak jo,“ řekl si pro sebe a doufal, že narychlo vymyšlený plán bude fungovat. Myšlenkou vyzval plamen, aby byl na dosah. Když se tomu tak stalo, Sauriel chňapl po pytli a zároveň druhou rukou po plamenu. Přemístění za zdrojem energie plamenu mu vyšla. V sekundě se objevil v hlavním sálu po boku Loeyho. Dopadl na kolena a bolestně zakřičel, poté, co mu z ruky mu vypadl pytel s mečem. V mysli mu zněl ostrý démonský šepot, který mu drásal jeho andělské nitro, cítil drápy pěsti, která mu svírala vnitřnosti a nutila jej tak se svíjet v šílených křečích. Něco takového zažíval poprvé a dokonce se mu to zdálo horší než když jej Loey připravil v Lavenderu o život.

​

---

​

„Prečo ešte musíme čakať?! Každou sekundou je to tu menej a menej bezpečné a my tu len stojíme!“

„Prosíme ešte o chvíľu strpenia. Všetky skupiny majú určené poradie, v ktorom budú vstupovať do budovy. Snažme sa spolupracovať, aby presun prebehol hladko a nedošlo k zbytočným komplikáciám.“

Nebolo ľahké odpovedať na všetky otázky, ktoré si jednotlivé bytosti – predovšetkým obyčajní, mágiou neobdarení ľudia – pripravili pre mága a ďalších študentov. Spytovanie sa a pochybnosti ohľadom úspechu vytvoreného plánu tu boli už aj predtým, no s blížiacim sa časom na konečný presun sa ešte viac stupňovali. Upír a Kumiho, spolu s ktorými mal Kyrie za úlohu dohliadať na obyvateľov Rockvillu a ďalšie dve menšie skupiny bytostí, zvládali momentálny nápor dotazov a požiadaviek viditeľne lepšie. Presne vedeli, ako svoje odpovede sformulovať, aby dotyčnú osobu aspoň na chvíľu upokojili a vytvorili u neho falošnú domnienku bezpečia – hoci si sami neboli istí správnosťou informácií, ktoré poskytli.

Na druhej strane tu boli strohé a neurčité odpovede temného mága. Tie neboli žiadnou novinkou, avšak v danej chvíli skupinovú morálku skôr len zbytočne zhoršovali a zvyšným dvom študentom pridávali na práci. Cudzím sa v takto kritickej situácii len ťažko prijímali nie práve veľavravné odpovede typu ‚Neviem‘ či napríklad ‚Nie som si úplne istý‘ – obzvlášť keď sa dokola opakovali.

Len čo sa vrátil naspäť ku svojej skupine, držal sa na jej okraji. Fyzicky bol síce prítomný, veď ani nemal inak na výber, myšlienkami sa ale čoraz viac odpútaval od reality a plánu pomáhať. Namiesto toho si v hlave rekapituloval svoj vlastný plán, premýšľal nad spôsobom, ako a kedy s ideálne odpojiť od zvyšku osadenstva akadémie. Rovnako sa tak snažil zhrnúť svoje šance na úspešný únik pred prvou väčšou várkou Chaosu, ktorá sa zdržiavala v okolí. Správy, ktoré sa k mágovi dostali, však vôbec nepomáhali v jeho prospech – a to sa k nemu dostal len banálny zlomok informácií o tom, čo sa vôbec za hradbami skutočne deje a ako to tam vyzerá.

Šanca čeliť Chaosu sám a vôbec prežiť sa zdali byť čoraz viac nemožné. Svojho plánu sa ale stále neplánoval vzdať. Nepokoj i obavy ním vnútorne lomcovali, nie však do takej miery, ako by predpokladal. Mohol za to kúzlo spred chvíle, ktoré vykonal Sauriel po tom, čo sa dotkol Kyrieho ramena? Mal pocit, že u neho doteraz stále pretrváva a neslabne. Netušil, že tento efekt bude trvať až tak dlho, skôr očakával akúsi minútovú záležitosť, ktorá takmer ihneď vyprchá.

„Kedy budeme konečne na rade?!“ Slová namosúreného štyridsiatnika prinútili mladého študenta, aby znovu začal venovať pozornosť aktuálnemu dianiu. Jeho doteraz neprítomný pohľad, zabodnutý do neurčitého bodu pred sebou, sa po jednom rýchlom žmurknutí premiestnil na onoho muža, ktorý sa stále dožadoval po odpovedi na svoju otázku. Netrpezlivo prešliapaval na mieste, odpudzujúco pôsobil nie len správaním ale aj vzhľadom, jeho podráždenie bolo ale vzhľadom na situáciu akceptovateľné, nebolo mu čo vyčítať. Kyrie od neho pre istotu odstúpil o pár krokov dozadu, ešte viac mimo ostatných. Druhý ho nasledoval, zmenšujúc tak ihneď medzeru, ktorá medzi nimi vznikla. Mág v momente oľutoval, že svoju prítomnosť neskryl pomocou ilúzie už o čosi skôr, než mal za lubom. Akákoľvek od neho odvrátená pozornosť by mu bola v tejto chvíli len úžitkom.

„Nepočul si?!“

Nespúšťajúc oči jeden z druhého, mág si počas hlbokého nadýchnutia zbieral čas potrebný na vytvorenie vhodnej odpovede, ktorou by staršiemu mužovi vyhovel a predišiel zbytočným rozbrojom.

„Pokiaľ sa nemýlim, mali by sme nasledovať hneď po-...“

Nevedno, či svoju vetu vôbec stihol dopovedať. Nezáležalo na tom – pokiaľ by aj posledné slová úspešne vyslovil, nebolo by ich počuť cez hlasný rev, ktorý sa spustil zo všetkých strán a postupne silnel, naberal na intenzite.

Azda všetci okolo sa dali do úteku, smerom k jednému jedinému bodu, ktorým bola budova akadémie. Aj tí, čo nechceli a snažili sa bytosti zastaviť a upokojiť – nemali na výber, inak by skončili strhnutí na zem a udupaní pod nohami svojich vlastných.
Nechápajúc, čo sa deje, obaja konečne odtrhli oči jeden od druhého, len aby mohli aj oni zazrieť netvorovo padnuté telo. Na zdĺhavé prezeranie si mŕtvoly však neostával čas, ich smerom sa totiž začal hrnúť ďalší nával bytostí, ktorých spoločným cieľom bolo dostať sa dnu. K portálu, momentálne jedinému blízkemu zdroju bezpečia. Bolo jedno, že nepoznali cestu do veľkej sály. Stačilo, ak bezhlavo nasledovali tých pred sebou, ktorí sa rovnako zbesilo predierali cez seba, hrnuli hlava-nehlava, a už teraz patrične zhoršovali priechodnosť do budovy.

Prioritou číslo jeden teraz bolo nenechať sa zmiesť vlnou panikáriaceho davu. A pokiaľ možno, udržať si svoju momentálnu pozíciu pri kraji – usmerniť ostatných bude omnoho jednoduchšie a bezpečnejšie práve z takéhoto miesta, než kdesi priamo uprostred do seba vrážajúcich, prekrikujúcich sa bytostí.

​

---

​

Z místa blízkého mohutným stěnám hradeb Viktor sledoval různorodé bytosti okolo a vyhlížel mezi nimi tvář temného mága. Elfovy oči těkaly z místa na místo, ale přesto se jim nedařilo Williama najít, z čehož plynula frustrace a znepokojení zanechávající svůj odkaz na Viktorově obličeji. Pak jeho zrak padl na hbité, neochvějné ruce čistící ránu od démona Chaosu. Chvíli na nich setrval pohledem, jak si uvědomil, že i přes všudypřítomný hluk a blížící se skřeky nestvůr pracuje Thaddeus s jistotou, za níž ho Viktor obdivoval. Za okamžik však přišel moment, kdy se země rozechvěla pod tlakem mocné magie, a on si v reakci na hrubší zatlačení do citlivé tkáně prokousl ret. Horkou krev proudící z menší ranky ochutnal na jazyku a následovně ji vyplivl do trávy, než se podíval na budovu akademie. Zřel zelené záblesky blikající v oknech vedoucích do hlavního sálu a přitom ponechal zvěromágův omluvný úsměv bez povšimnutí.

„Portál už musí být skoro hotový." Odtušil.

Síla otřesů gradovala, až dokud nedošlo k výbuchu energie následovaném tichem ohromených přihlížejících.

Nyní již stabilní zář smaragdového odstínu spatřil až poté, co se kolem něj zvedla dračí křídla, kterými byl Alleras připraven jej a jejich zlatookého přítele chránit. Všechny oči se upíraly k prozářenému sklu oken, které akademii dávaly na temném pozadí kouře a hvězd prazvláštní nádech hodný zachycení na plátně. Jestliže právě toto světlo nebylo mezi zpustošenou krajinou dostatečně silným majákem, postarala se o vábení nesmírná moc potřebná k vytvoření jeho zdroje. Úspěšné vytvoření portálu znamenalo jediné - že započal přesun na svět, jenž bude jejich záchranou. Viktorovi nezbývalo než doufat, že se na druhou stranu dostane každý přeživší.

Díky pomoci zvěromága nezbylo po zranění zanechané démonem nic kromě úzkého pasu světlejší kůže, která značila místo, kde byl zasažen. Povědomý andělský hlas zaslechl právě tehdy, kdy byl Thaddeus hotový s léčením a natahoval se po složené zbroji. Posléze Raphaela uviděl u nejbližšího stanoviště stráží na hradbách, jak podává rozkazy o obraně a tu a tam se se strážnými podělí o povzbudivá slova. Zdálo se, že je zaneprázdněn vlastními myšlenkami a povinnostmi, Viktor však tuto poslední výzvu uposlechl a s úmyslem přidat se k obráncům se chopil svého brnění. Třebaže nebylo v nejlepším stavu, stále ho mohlo ochránit před dalšími ranami, a proto si jej oblékl co nejrychleji. Sotva co sepnul zbývající pásek a zkontroloval dýky stále zbrocené inkoustovou krví, vzhlédl k zlatým očím, aby vyjádřil svůj vděk a zároveň aby popřál hodně štěstí.

„Doufám, že se uvidíme na druhé straně-" Elfova slova byla rázem přehlušena ječivým křikem okřídlené bestie, která několika strážím, mezi nimiž byl rovněž strážný anděl, přivodila tvrdý pád. V rychlém sledu událostí se dříve orientoval černý drak, jenž se začínal zvedat s úmyslem překonat těch pár metrů a démonického okřídlence rozdrtit silným stiskem zubů, avšak než se Alleras stačil dostat blíže, padala již stvůra s šípem v srdci na zem. Následovná panika, kterou v bytostech rozdmýchal pohled na ohavné tělo u hlavní brány, měla za následek vyděšené výkřiky mísící se s neurvalým "Uhni, sakra!" a častými nadávkami. Především ti, kteří se s něčím podobným nikdy nesetkali, působili nejvíce zmatku a živili tím paniku ostatních, zatímco se bezohledně drali do nitra akademie. Viktor jejich strach shledal oprávněným, ovšem neuhasilo to v něm chuť tyto jedince předhodit Chaosu v zájmu ostatních přeživších.

Z dunivého zavrčení postupně stupňující v řev elf poznal, k čemu se černý drak chystá, a prudce jej zastavil dříve, než by dav rozvířil ještě více.

„Tohle nedělej, nemyslím si, že to pomůže." Vysvětlil, ruka položená na šupinaté tlapě a pohled upřený do rudého oka, kterým k němu byl drak natočený.

Pokusit se přenést pozornost prchajících bytostí na sebe pomocí ušní bubínky ohrožujícího řevu se mu v této situaci jevilo jako riskantní, neboť to mohlo zažehnout mnohem šílenější strach a zmatek. Současná situace nicméně vyžadovala rychlé řešení, na které se Viktor snažil usilovně přijít. Nakonec však vzdal snahu vymyslet nejefektivnější způsob, jakým uklidnit takové množství zpanikařených duší.

„Nejlepší bude, když se vrhneš na nebe bránit hradby, a já se je pokusím alespoň usměrnit." Sdělil Allerasovi prostřednictvím jejich pouta, neboť by přes narůstající hluk stěží slyšel nahlas mluvená slova, a nato se otočil ke zvěromágovi, jehož pohled směřoval k léčitelským stanům vztyčeným uprostřed nádvoří. Každý měl tedy cíl a Viktor se jal plnit ten svůj. Vztyčil proděravělá křídla, mávnutím se vynesl nad prchající bytosti a mezitím se černý drak připojil k obráncům hradem.

Ačkoliv se poté, co jím proudila léčivá energie, cítil o něco lépe, bolest a vyčerpání o sobě nadále dávaly znát a kalily jeho úsudek. Křídla ho nesla od jednoho zraněného k druhému, přenášel jak těla neschopná pohybu na vlastní pěst, tak zbývající vybavení. Těm, kteří přiložili ruku k dílu a slepě se nehnali vstříc vytvořenému portálu ve vidině záchrany, občas věnoval vřelý úsměv, nicméně i přes prokázanou solidaritu jim čas klepal na dveře a za zády mu stála Dáma v černém.

​

A pak, ve stádiu paniky, kdy do sebe ještě většina hrubě vrážela a nehleděla, kam dopadají jejich kroky, si na zemi mezi prchajícími všiml drobného těla skrčeného v klubku. Rázem mu vyschlo v ústech, ihned si domyslel, co se stalo. S nadějí, že stále není příliš pozdě, přistál mezi ostatními a rameny oděnými v pevné oceli brnění si prorazil cestu k bezvládnému dítěti. Elfův obličej zrcadlil pocit viny, jenž jeho srdce zatížil jako drsný kámen, když si vyhublé tělo poseté pohmožděninami a škrábanci přivinul do náruče, odhrnujíc chlapci hřívu hnědých vlasů z tváře, aby odhalil oči bez života. Na pár vteřin dovedl jen bezeslovně upírat zrak do těch skelných očí, na pár vteřin se skřek démonů a řev draka na obloze stal vzdáleným.

K smyslům jej vrátila až tupá bolest způsobená nárazem probíhajícího muže. Jeho rozhněvaný pohled však nezaznamenal, neboť pátral po dalších, jež dav mohl ušlapat k smrti. Postavil se s dítětem v náruči, rozhlédl se. V očích se mu ještě zračila lítost a potřeba zachránit jakýkoliv život, který ještě nebyl uhašen. Končetiny, které do něj narážely, zlostné pohledy a nakonec krev, jíž jeho křídlo natržené něčím ostrým, s čím kolem něj kdosi proběhl, pokropilo dlaždice, v něm nakonec rozdmýchaly jiné emoce. Srazil nejbližší osobu, aby měl na kratičký okamžik prostor k tomu rozepjat křídla a vznést se. Ve vzduchu Viktorův výraz prošel přeměnou, stal se ukázkou hlubokého zklamání a vzteku. To bylo také to, co ho vedlo k zaútočení na mysli desítek osob, jimiž se jeho vědomí prohnalo jako žhavý blesk a přinutilo je ztuhnout v pohybu i přes odpor ze strany především magických bytostí s vyvinutými schopnostmi.

„My, součást této akademie a obyvatelé Orienu stejně jako vy, jsme vašim zraněným poskytli péči a šanci na záchranu, když šlo všechno do sraček!" Křičel na oněmělé bytosti kolem sebe. Jeho hlas zněl jako tvrdé údery kladivem, postaral se, aby jeho slova prostoupená emocemi rezonovala v jejich myslích. „Bojujeme za vaše životy a vy jste právě jeden udupali do země!"
V této chvíli netoužil vidět lítost, ba ani zdrcující vinu a výčitky svědomí. Pomocí křídel zůstával ve vzduchu a na dav venku shlížel s čelistmi zaťatými tak pevně, až tím vzňal další ohnisko bolesti. Mrtvé tělo elf držel v náručí s bledou tváří natisknutou k hrudnímu plátu. Setrval takto nějakou dobu, mezitím co jeho obličej křivil hněv. Nakonec se stáhl do své mysli, o níž se již otíralo vědomí černého draka, a s chlapcem, jehož jméno neměl možnost poznat, odletěl vstříc léčitelským stanům.
Tehdy nechal ostatní studenty, aby se vypořádali s přeživšími, které bylo potřeba přesunout do hlavního sálu, a po položení těla na plátno k několika dalším se s letmým pokývnutím směrem k zlatoočku vrátil na stanoviště na hradbách, pod nimiž si nechal věci. Zbylými doušky magie protkal vypuštěné šípy, jenž po kontaktu s hnijícím masem Chaosu explodovaly, a v případě potřeby probodával lebky těch, kteří šplhali po kamenných zdech.

Snaha zdržet démonickou spodinu si vyžádala své oběti. I přesto, že Alleras kroužil kolem celého obvodu hradeb a ohnivým dechem vytvářel další stěnu, jíž musel Chaos překonat, útočily na ně stvůry s křídly a těm, kterým štěstí nepřálo, zaryly hnáty do zad, odnášejíc je do hejna potvor za stěnami. Jejich boj trval několik minut, než se prostory vně budovy Immortal vyprázdnily natolik, že bylo bezpečné předpokládat, že většina je již na druhé straně portálu. Nedlouho nato přišel rozkaz stáhnout se z pozic, čemuž Viktor okamžitě vyhověl.

Jak se vydal pro svoji brašnu a nad hlavou mu duněla dračí křídla, vracel se v myšlenkách k temnému mágovi. Musel jednat ve spěchu a ať chtěl či nechtěl, nezbýval čas na to jej hledat. Viktorova mysl nebyla v nejlepším stavu, tudíž pro ni nebylo nijak příjemné zabývat se také představou, že na něj William nečeká v hlavním sále či na novém světě. Musel si skousnout rozbolavělý ret, aby se přinutil běžet k budově a soustředit se na hlavní část vlastního přesunu.

Se svým šupinatým přítelem se setkal při stěně hlavního sálu. Tekoucí krev se na černých šupinách téměř ztrácela, nicméně z jejich pouta věděl, že utržil nová zranění. Nemohl jim teď však věnovat pozornost. Obrátil se k vysoké zdi, z jejíchž oken se linula zelená záře blízkého portálu.

„Připraven?"

​

​