Rosé stála zády opřená o jeden ze stromů, pryč od hlavního dění kolem portálu, kde se zdržovali všechny bytosti, jež přešly. Nejen, že chtěla být sama a nebýt nikým rušena, ale zároveň chtěla být poblíž Loeymu, který seděl u okolního jezera zcela sám. Ovšem veškerou svou energií dával najevo, že ani on si nepřál společnost, a tak mu dávala prostor, přestože toužila po tom vědět, co se stalo. A kdo byl ten Anděl, který ho dostal pryč z poničeného Lavenderského lesa.

​

Nyní ovšem zvedla svůj pohled a zahleděla se na noční oblohu posetou nekonečným množstvím hvězd. Hvězd, jež působily úplně stejně, a zároveň tak odlišně od těch, které vídávala v Orienu. Za tu dobu, co strávila v jejich starém světě mimo Peklo, si zvykla na ten pohled, a kolikrát se nachytala, že jen tak bezcílně hleděla na oblohu a pozorovala hvězdy a souhvězdí, které jí od jejího odchodu z Pekla dělaly jedinou společnost na dlouhých, osamělých cestách, zatímco pátrala po Loeym. Ze začátku to pro ni bylo nepřirozené, stejně tak jako východ a západ Slunce, které ona jako démon, jenž nikdy neopustil Peklo, neznala. Ale s časem, kterým strávila bloumáním po Orienstkém povrchu, si zvykla natolik, že to pro ni bylo tak přirozené, asi jako dýchání.

​

Uběhlo pár minut, během kterých přešly portálem poslední uprchlíci. Většina bytostí se rozešla o nějaký kus dál, všude kolem bylo možné spatřit lidi, elfy, mágy, anděli, nebo dokonce i někoho z jejího vlastního druhu, přestože jich bylo nejméně, jak tvoří blízké kruhy či skupinky u stromů, pod kterými si posedávali nebo jen tak postávali, zatímco se všichni ptali na to jediné, co jim nyní vrtalo hlavou – konečně přešli, ale co teď? Co bude dál? I Rosé se nad tím zamyslela. Přijmou je tamní obyvatelé mezi sebou, nebo to nebude vůbec tak, jak si hlavní představitelé v čele s jejich ředitelem představovali, a oni budou muset uprchnout ještě někam jinam? Tak či onak – všude stáli ozbrojení Elfové a jiné magické bytosti, kteří působili jako okolní ochranka, přes kterou budou muset přejít jako první. A nejspíš tomu tak i bylo.

​

Rosé stočila pohled do strany, když zaregistrovala ruch kolem emeraldového portálu, který se zničehonic jasně rozzářil, čímž osvětlil okolní potemnělý les. Zaslechla, jak někdo zavolal jméno jejich ředitele a následný radostný jásot po oznámení, že žije, kterým se všechny bytosti nakazily a jako jeden se začali všichni radovat. Tehdy vyšlo jejich první Slunce.

​

Nový den, nová naděje, nový začátek.

​

To všechno představovaly první sluneční paprsky na tomto světě pro všechny, kteří doufali ve spásu nad jejich životy.

Rosé si upravila kožené řemeno od vaku na jejím rameni a s neutrálním výrazem ve tváři se ohlédla jinam. Neměla potřebu slavit s ostatními, netoužila po tom. Nemělo to pro ni takovou váhu jako pro ně. Jí bohatě stačilo, že Loey přežil a přešel v pořádku, a nic jiného ji už tolik nezajímalo.

​

Příjemný ranní vánek si pohrával s jejími vlasy, a krátké prameny, který ji vehnal do tváře, si zastrčila za ucho. Tehdy si všimla dvou bytostí nedaleko od ní, jak se ženou k jinému andělu, nejspíše ženě – jedna bytost byla bezhybně nadzvedávána tou druhou, zatímco ta druhá byla očividně ve spěchu. Rosé v nich okamžitě rozeznala ty, které moc dobře znala. Anděla Smrti, se kterým se vypořádala a jeho spolubydlícího, kterému vždy dělal otravný doprovod. Rosé se pro sebe zamračila a zkřížila ruce na hrudi. Mělo ji napadnout, že se ho vydá jeho spolubydlící hledat. Ale že by si dal ještě takovou práci s tím, aby ho dotáhul až k portálu i přes jeho zranění? Musel být bláhový, když si myslel, že to přežije. A už jen z jeho pohledu šlo vyčíst, že měla pravdu.

​

Jakoby Andělův spolubydlící vycítil, že ho Rosé pozoruje, zvedl hlavu a jejich oči se setkaly. A v tu chvíli Rosé nenapadlo nic jiného, než se na něj usmát tak provokativně a triumfálně, jak jen to ona dokázala. A že ona moc dobře věděla, jaký dopad měl ten úsměv na ostatní.

​

---

(William)

Přechod přes portál na druhý svět netrval nijak dlouho, přešel s andělem v náručí během mžiku na druhou stranu, kde mág schytal dávku čerstvého vzduchu do plic při delším nadechnutí. Jeho pohled se na chvíli odtrhl od bledého anděla, aby se porozhlédl po okolí. Nevnímal pořádně prostředí, ve kterém se nacházel, veškerá pozornost šla na skupiny, ve kterých vyhledával nejen jejich léčitelku, ale i Viktora nebo Zepar. Ani o jednoho z nich nezavadil pohledem, přes směs tolika energií a s neklidem v hlavě je nemohl ani tak najít, proto se rozhodl vyjít dál od portálu.

I za tu krátkou cestu mezi dalšími bytostmi si William vysloužil zmatené či zděšené pohledy směřované na něho samého, jeho společnici nebo anděla smrti nesoucího v náručí. Mohl slyšet jejich šepot, domýšlel si jejich slova nebo mu k tomu dopomohla Temnota, která ho pohlcovala každou další negativní myšlenkou. Pyšně se roznášela okolím, plazila se po mágově těle, majetnicky si brala jak jeho, tak anděla, který už nevykazoval skoro žádné známky života, a ona to svému pánovi moc ráda připomínala. Smála se mu. Vysmívala se jeho neschopnosti, naivitě ohledně záchrany anděla jen aby dosáhla svého plného uvolnění. Kdo by kdy čekal, že jeho společnice bude provádět něco takového? Zkopávala ho ke dnu, zatemňovala mu mysl, doslova ho hnala k samotnému kraji.

'Přiznej si to. Přiznej si ten fakt, že ti už nic a nikdo nezbyl.'

Dřív by se zděsil nad návratem otravného hlasu v jeho hlavě, avšak nyní ho nechával proplouvat, vnímal každé slovo i přes jeho kroky kupředu do davu bytostí. Pohledem kmital mezi andělem a davem, snažil se vyhledat kohokoliv jemu známého. Marně se koukal po elfovi, který by díky své výšce vyčníval jako ti ostatní z jeho druhu. Kdykoliv viděl někoho stejně vysokého s havraními vlasy, zbystřel, ale jakmile zjistil, že se nejedná o Viktora otráveně odtrhl pohled nazpět. Začínal být zoufalý. Nevnímajíc další kroky procházel s unaveným výrazem po okolí, začínal to vzdávat. Měl chuť svůj žal se vztekem vypustit do okolí, Temnota ho hnala k upuštění páry, a když už měl opravdu namále spatřil Arael pár kroků před sebou, jak ošetřuje neznámou bytost. Za jeho zády se v tu chvíli ozval jásot a vycházející Slunce mu snad přidalo na hlasitosti. William s ostatními onu radost bohužel nesdílel, neotáčel se prostě šel rovnou za Areal nehledíc na ostatní v cestě.

„Pomozte mu.“
To jediné ze sebe dokázal mág vysoukat hned potom, co došel k Arael a jako hromada neštěstí se sesunul na kolena, pokládajíc bezvládné tělo mezi ně.
Pozoroval jejich léčitelku, všímal si práce krystalů a nemohl si nevšimnout jejího pohledu zabodnutého na Baraqielovi. Temnota neztrácela na své síle, ale lehce polevila z důvodu Williamovi stálé naděje, která zesílila při spatření možné záchrany. Jejich léčitelka udělala to, co on prvně nedokázal. Z drobného anděla vyndala opatrně dýku a po očištění ji pokládajíc vedle sebe, kdy se začala věnovat plnému zacelení rány u srdce.
Mág tam jen mlčky seděl a pozoroval její práci, byl omámen. Žena před ním nepatrně vrtěla hlavou, nedělala nic jiného, než jen zacelovala ránu.


Jakákoliv naděje se vytratila stejně rychle, jako u nemilé novinky od Elijaha ohledně Starce. Bodavá bolest se roznášela jeho tělem, před očima měl drobné otravné mžitky a temnota se připravovala k převzetí těžkých otěží.
Chtěl jí dokázat opak, nemohla ho přeci takto rychle odbít! William si to nedokázal přiznat, nedokázal si přiznat to, že Baraqiel již není mezi nimi. Nechtěl to přijmout, odmítal tuhle myšlenku, která tam byla vlastně už od jeho posledním slov v Lavenderském lese.
Temnota do něho z ničeho nic silně udeřila, roznesla do temného mága vlnu agrese se smutkem, který si mohl vybít na nedaleké bytosti, které si ona všimla jako první.
Skoro okamžitě se ohlédl do strany odkud přišel nával temnoty. V tu samou chvíli mu naskočilo temno před očima. Mág nedaroval démonce úsměv jako ona jemu, nýbrž pohled bez jakékoliv vepsané emoce

´ Na co čekáš? Co můžeš ztratit? Vždyť už nikoho a nic nemáš, tak na co čekáš? ´

Dřív otravný hlas z nočních můr, nyní výborný rádce k dokončení jím daného slibu.
Hlas měl pravdu. Nikdo mu nezbyl, neměl co ztratit, tak na co čekat?
Beze slova se naposledy podíval na svého spolubydlícího. Od klidné tváře sjel pohledem ke skoro zacelené ráně a dýce, po které sáhl s úmyslem mu ji vrátit po vykování jedné určité práce.

Byla to nepatrná chvíle. Zepar nespouštěl z očí po jeho odchodu od Arael, klidným krokem si vykračovala jemu neznámým směrem, ale na cestě tak či tak moc dlouho nebyla. Jakmile měl William démonku na dosah ruky, sáhl ji po rameni, které silně stiskl. Počkal si na ten moment, kdy se Zepar otočila skoro čelem k němu a do jejího zorného pole dal předmět jí moc dobře známý.

„Nezapomněla sis tohle náhodou v Orienu..?“

Nenechal ji ani nic říct, slova byla zbytečná, a i kdyby něco říct chtěla, mág ji v další sekundě na slovech ubral silným stiskem okolo jejího krčku svou vlastní pravačkou.
Temnota. To jediné měl William viděl a cítil. Jestli předtím byl na dně, tak teď byl hluboko pod dnem, kde ho obklopovala jedině nepopsatelná bolest a vztek.
Temnota nashromážděná okolo mága ani nečekala na příkaz a sama vyšla proti démonce. Zarývala se do nezahojených ran na ženském těle, rozevírala je, vrtala se v nich, aby se dostala hlouběji a přenesla tak více utrpení z mága právě do ní. Jeho společnice konečně dosáhla toho, co chtěla. Vzala za otěže a vedla Williama k něčemu novému. I předtím ji mohl takto využívat, ale necítil tu moc, která mu nyní kolovala v těle. Usmívala se a stejně tak William, usmíval se nevědomky tak moc až mu lehce popraskaly koutky u úst.

„Vážně sis myslela, že ti něco takového projde? Nechat tam jeho tělo jen tak a ještě k tomu s takovýmto vzkazem. Jak moc vypatlaná jsi?“


Náramně si užíval její výraz, ale něco tomu chybělo. Pohledem kmitl z démonky na dýku v jeho levačce, než ostrou špičkou dýky udělal drobný řez na jejím krku pod jeho malíčkem, kam začal vpouštět temnotu a tvořit značku. Dlouho nic takového nepoužil a chtěl toho na ní vyzkoušet mnohem víc díky čemu bude vražedkyně jeho spolubydlícího trpět, tak jako trpěl Baraqiel, ba mnohem víc dokud by ji též někam neodhodil napospas osudu.

​

---

(Viktor)

V jeden okamžik se řítil vstříc smaragdovým vírům a mlze, jimiž byl tvořen dočasný portál na nový svět, v tom druhém už do plic ostře nasál svěží vzduch Ammeadore.

Viktorova kolena po pár dalších krocích polevila, v důsledku čehož dopadl do rosou pokryté trávy a upustil svoji brašnu. Přestože spadl na měkké místo, projela jeho tělem vlna bolesti. Klečel a sotva se dlaněmi zvládal zapírat o zem, zatímco s pevně sevřenými víčky vydechoval poslední vteřiny v domovském Orienu. Zběsilý tep srdce v uších elfa zněl natolik hlasitě, že byl jediným, co mezi bolestí a únavou vnímal, než na týle pocítil horký dech Allerase a ihned poté dotek stříbrnovlasého anděla, jenž ho vytáhl na nohy. S jednou paží ovinutou okolo nápomocné bytosti druhou ruku položil na dračí čumák a podíval se do rudých očí nad sebou.

„Tak jsme to zvládli." Promluvil k černému drakovi, současně zvedajíce koutky rtů v letmém náznaku úsměvu. Odpovědí mu bylo tiché zabroukání.

Pokývnutím hlavy dal anděli najevo vděk a ještě chvíli jej využíval jako oporu, mezitím co se poprvé rozhlédl po okolí, snažil se ho vstřebat co nejvíce. Přes početné množství přeživších spatřil hladinu jezera, na které se třpytila záře posledních hvězd a dvou měsíců nízko na obloze, a koruny stromů obklopujících portál. Právě ruch při něm Viktora přinutil otočit se jeho směrem a odložit zkoumání nového prostředí na později. Kolem jejich ředitele, jenž byl posledním, kdo unikl z umírajícího světa, se brzy vytvořil zástup a elf znepokojený nejistým osudem onoho strážného anděla tak mohl vidět jen málo. V momentě, kdy se ohnivý kotouč objevil nad obzorem, se ozval radostný jásot oznamující novému dni Michaelovo přežití.

Krátce poté se od stříbrnovlasého muže oddělil. Brašna jej na cestě k prostranství, kde se shromáždili léčitelé včetně Arael, zatěžovala na nezraněné straně těla, ač čerstvě uštědřenou ránu nadále cítil až příliš. Skrze pouto vzal na vědomí, že také Alleras potřebuje moc zelených krystalů, neboť jeho vážně raněné křídlo za sebou zanechávalo krvavou stopu, mezitím co mířil k místu mezi dvěma mohutnými stromy poblíž břehu jezera.

Od andělské léčitelky jej dělilo pouhých několik metrů, když na zemi před ní zahlédl nehybné tělo, jemuž byla věnována její péče. Stačilo pár kroků a bledou tvář poznal, přiřadil si k ní jméno Williamova spolubydlícího. Zbytek vzdálenosti pak překonal ve spěchu.
Brašna s věcmi tlumeně dopadla na trávu, jak ji pustil vedle a sklonil se nad patrně již mrtvým tělem anděla smrti. Tehdy v něm zaplál stejný pocit jako při onom dítěti, kteréhož život byl udupán pod chodidly davu, nyní však nevěděl, na koho upřít oči zrcadlící směsici hněvu a smutku.

„Čí rukou padl?" Položil Arael otázku, která svou formulací dávala najevo, že si nemyslí, že za smrtí Baraqiela stojí démon Chaosu.
To byl schopný odtušit čistě z ran zasazených do Baraqielova těla, na kterém nebylo stopy po ostrých zubech a drápech a pro které byl smrtelný přesně vedený úder do srdce. Vyvolalo to v něm zmatení, jehož nebyl zbaven následnou odpovědí, kdy se anděl na pokraji svých sil zmohl pouze na pokroucení hlavou. Rychle pochopil, že potřebuje čas, aby se vyrovnala ze ztráty bytosti, k níž byla podobně jako u všech studentů poutána, a proto spolkl další otázku týkající se Willa. Odvrátil se a s obrazem temného mága v mysli se rozhlédl po stovkách tváří. Právě tehdy se mu okolo kotníku ovinul úponek Temnoty, její zbloudilá část rozpínající se nad stébly trávy. Ucuknul před ní a ona se rozplynula jako temný kouř, přičemž po sobě zanechala tíživý pocit a kůže, které se dotkla, slabě pálila.
Když mezi bytostmi následoval čím dál výraznější a hustější šlahouny temna, netušil, kdo přesně je jejich zdrojem. Objasnění nastalo ve chvíli, kdy nedaleko před sebou uviděl Williama držící ženu s rudými vlasy za hrdlo, zatímco se do jejích ran krutě zarývala pulzující Temnota. Už tak se elfovi nedostávalo dostatek času vstřebat vůbec fakt, že člověka, na němž mu tolik záleží, vidí rozběsněného a pravděpodobně i nepříčetného, ale musel cokoliv udělat. Rudovlásčino vzteklé zavrčení plné odporu Viktorovi proniklo až do morku kostí, vzbudilo v něm obezřetnost. Mágova temná energie nekontrolovaně unikající do prostoru pro něj ale nyní představovala větší nebezpečí.

„Wille!" Snažil se upoutat jeho pozornost, rozběhl se k němu.

V následující chvíli do něj z boku narazil, čímž se stisk hrdla démona uvolnil, kolem jeho těla obmotal paže a o několik kroků se mu jej podařilo odtáhnout, než Will začal vzdorovat.

„Ugh- Brzdi, musíš se uklidnit." Sykl druhému ostře do ucha. Každý pohyb byl prudký, jeho účelem bylo silně udeřit, uniknout ze sevření a vydržet tyto výpady si žádalo hodně energie, jíž Viktor v nynějším stavu sotva oplýval. Rázem se do elfova boku zabořila Temnota, sápala i po proděravělých křídlech a každé další slabině. Byla důvodem, proč učinil tu chybu, že mága pustil, a ten ho pěstí udeřil do žeber. Stalo se pro něj obtížným nasát vzduch do plic a před očima se mu roztančily desítky mžitek. William se obracel k ženě klečící na zemi.

Elfovu mysl zaplavil hněv, jenž na okamžik spálil všechnu bolest a přinutil ho vrhnout se kupředu. Natáhl po Willovi ruku, stiskl v ní hrst tmavých vlasů a prudce ho stáhl k sobě, načež ho hrubou silou strhl k zemi. Na několik vteřin se ocitl nad ním, stiskl mágova zápěstí a přitiskl je do trávy. Pak mu Temnota zformovaná do podoby pěsti narazila do zad a vyrazila dech. Zatímco se snažil marně nadechnout, byl to najednou on, kdo se ocitl na lopatkách. Narostla v něm panika nejen z nedostatku kyslíku, ale taktéž z černého kouře, který na něj útočil a nutil ho vzpomínat na Vyhnané. A jakmile se v ruce Williama zaleskla dýka, stihl v obraně jen pozvednout paže před hruď.

Vtom však v očích druhého konečně zajiskřilo poznáním a ostří dýky pomalu pokleslo, když se Viktorovi podařilo znovu se nadechnout.

​

---

(Rosé)

Ve chvíli, kdy věnovala svůj krásný úsměv temnému mágovi, pocítila lehké zklamání z toho, že se dočkala pouze prázdného pohledu, ovšem jako zadostiučinění jí stačilo, že se jí ten zpropadený Anděl už nebude plést do cesty a motat Loeymu hlavu. Alespoň ty silné pocity ztráty a smutku jeho spolubydlícího jí nabíjely nějakou tou energií.

V ten moment byl ale pro ni temný mág tatam. Více se na něj nesoustředila, neměla za potřebí zabývat se lidským hmyzem, jako byl on. V mysli se proto vrátila zpět k Loeymu, zatímco uvažovala nad tím, jak to teď bude vůbec pokračovat dál, a rozhlédla se kolem sebe. Byli v novém světě, který téměř nikdo kromě Nejvyšších neznal, všechno to bylo pro ně plné neznáma a nejistoty. Obzvlášť ta nejistota (spolu s nadějí v očích ostatních) byla všude kolem tak hustá, že se téměř dala krájet.

Rosé to ale s nimi nesdílela. Už jednou se musela potýkat s něčím takovým. Už jednou musela utéct z vlastního domova, jinak by tam přišla o život. Už jednou se musela vydat sama do jiného světa, ze kterého znala pořádně jen démonskou baštu, a procestovat ho, aby našla jednu určitou bytost. Proto dokázala i v této situaci zůstat klidná bez zbytečných myšlenek, které by ji mohly vyvést z míry, a soustředila se jen na to nejdůležitější. Její a Loeyho přežití tady. Očima mezitím brouzdala po hladině jezera, které se třpytilo jako stříbro v záři východu Slunce. Přemýšlela nad tím, kam teď asi půjde. Rozhodně plánovala zůstat po Loeyho boku, nechtěla ho znovu ztratit z očí, jako tehdy, když ho vyhnali z Pekla a ona o něm dlouho neslyšela. Už nechtěla znovu zažít ten pocit prázdnoty, který ji obklopil a nechtěl pustit ze svých spárů po takovou dlouhou dobu. Byla proto rozhodnutá vydat se kamkoliv, kam půjde on, stačilo jen říct jediné slovo z jeho strany. Ale to, kam by se vydali – to stále zůstávalo nezodpovězené.

V ten moment ji dopadla těžká dlaň na rameno a v jejím zorném poli se objevila dýka, kterou ona osobně moc dobře znala. Byla to totiž její dýka – ta, kterou zabodla Andělu Smrti do hrudi, aby mu zasadila poslední – a smrtelnou – ránu. V tu chvíli jí došlo, kdo ji držel a její myslí prolétly dvě věci – fakt, že byla natolik neopatrná, že vůbec nechala někoho se tak moc přiblížit do jejího osobního prostoru (což mohla být i její osudová chyba a ona si to až moc dobře uvědomovala), a nakonec znechucení, že se jí dotkla bytost, která byla pro démona jako ona, na té nejnižší možné úrovni. Právě s tím znechucením se otočila na mága, který se to vůbec opovážil udělat.

„Co si to do hajzlu—„

Rosé už ale nestihla dopovědět to, co měla na jazyku. Temný mág, jehož jméno ani neznala, a rozhodně neměla zájem o to, to zjišťovat, ji chytil pod krkem, než stihla cokoliv udělat. A vlastně ani nemohla. Jejím tělem projela tak silná vlna Temnoty, která ji natolik ochromila, že se nemohla ani nadechnout. Její zrak se rozostřil, její nitro zaplavil nesnesitelný žár a v uších slyšela pouze šumění své vlastní krve, které se v tu chvíli zdálo ohlušující. Všechno kolem zmizelo. Až na bolest, měnící se v agónii, jakmile se mágova temnota začala prodírat do všech jejích ran na těle, které začala trhat na kousky. Alespoň tak jí to připadalo.
Svou rukou, ze které ji spadl kožený vak s tlumeným zaduněním na zem, chytla jeho dlaň se stejně silným stiskem, který on vyvíjel na jejím krku. I když s ním nepohnula, dokázala si tak alespoň udržet rovnováhu a zároveň si tím zjistilt, kde byl on, když už ho nemohla vidět tak jasně a zřetelně. Slova, která se linula z jeho úst, jakoby slyšela přicházet z dálky, a přitom jako by se ozývaly v její mysli tak hlasitě, že měla pocit, že jí snad praskne hlava. Takovou sílu nad ní měla Temnota, která si dělala, co chtěla. Především ji držela od toho, aby se nemohla soustředit na nic jiného, než na bolest, bolest, a bolest. Nekonečnou bolest, ať už fyzickou, tak i psychickou, kterou si ona Temnota náramně užívala.

V její mysli se objevil záblesk. Rodiče bezhnutě ležící jeden na druhém, nechutně zmasakrování k nepoznání démonskou rukou. Další záblesk. Její o něco starší sestra bez hlavy, stejně tak jako její starší bratři. Opět záblesk. Nekonečné množství krve. Bylo jí tak moc, že se v ní mohla utopit. Dostávala se jí do očí, do nosu, do úst. Nemohla dýchat, jak se jí dostávala do plic, ucpávala všechny otvory, tak dlouho, dokud Rosé pouze bezmocně chrchlala ve snaze dostat se pryč, nad hladinu. Marně. Nakonec ustalo i to chrchlání.
A pak znovu záblesk. Postava před ní nabrala formu, stisk na jejím krku nabral sílu. Temnota ji znovu vrátila do přítomnosti. A toho Rosé využila.

​

Odmítala se podvolit. Rozhodně ne někomu, kdo byl pouhým člověkem, který byl tak daleko pod ní. Proto – i přes veškerou bolest, jež ji tak moc ochromovala, se donutila do provokativního šklebu, když vyhledala jeho pohled, nebo si alespoň myslela, že tam má oči. „Byl to bastard. Stejně jako ty.“ A aby tomu dodala třešničku na dortu, ze všech sil, co jí ještě zbývaly, mu plivla přímo do obličeje, a dala do toho veškeré znechucení a odpor, které vůči němu cítila. Jenže bolest neustávala, ba se naopak ještě zhoršila, když se mág špičkou její vlastní dýky zaryl do jejího krku a Rosé na něj s ještě větším odporem – i když to snad už nebylo možné – nenávistně zavrčela a obličej zkřivila dalším přívalem agónie, jakmile to místo začalo nesnesitelně žhnout. Opět se bezmocně propadala do hlubin černa, kam ji jeho Temnota stahovala, aby ji ukazovala ty nejhorší výjevy z jejího života, kterých byla svědkem, nebo se naopak nikdy neodehrály. Temnota si s ní hrála. Jako kočka s myší. Snažila se jí vyprovokovat. Ublížit. Zlomit. Živila se na všech těch pocitech, které jí skrz všechny ty vidiny přiváděla. A Rosé mohla všemu jen bezmocně přihlížet, zatímco ji Temnota požírala zevnitř.

A pak se zničehonic všechno kolem prozářilo. Rosé dopadla tvrdě na kolena a z reflexu popadla svůj, nyní už volný, krk, zatímco chrchlala, kašlala a lapala po dechu. Všechny její smysly se pomalu vracely do normálu – už mohla vidět o něco lépe okolí, mohla slyšet typické zvuky lesa a zběsilé šeptání bytostí všech okolo. Všechny bytosti, co byly poblíž, se totiž soustředili na ně – a na to, co se dělo. Démonka jim ale nevěnovala pozornost. Byla vděčná za to, že mohla konečně znovu normálně dýchat, třebaže se skrz neutuchající bolesti ještě stále svíjela na zemi. I přes to se ale donutila zvednout hlavu, aby zjistila, proč ji ten bastard pustil. A teprve v tu chvíli si toho všimla – další bytost, tentokrát elf, držel mága přišpendleného na zemi, který si to ale nenechal líbit a zaútočil na něj svou temnotou. Díky tomu získal výhodu, kdy se dostal nad elfa a už to vypadalo, že ho propíchne její dýkou, když se ale zastavil uprostřed pohybu a ruce svěsil zpět ke svému tělu.

Rosé v ten moment popadl takový vztek, že se neudržela a propustila do okolí veškerou svou temnou energii, které dala volný průchod a očima se zabodla do zad toho, který tohle všechno začal.

„Ty lidská špíno, tohle ti nedaruju.“ Jak si vůbec mohl něco takového dovolit? Obyčejný člověk, který si myslel, že je něco víc, jenom protože dokáže ovládat magii. Jaká stupidita. Taková bláhovost! Rosé tentokrát pro změnu nevnímala nic dobrovolně. Bylo jí jedno, že dřívě nechtěla ztratit svou neutrální a klidnou tvář – nyní její maska, jindy pevná jako skála, neodhalujíc žádné pocity skrývající se pod ní, se rozpadla na malé kousíčky a ukázala, jak se dokáže démon tvářit doopravdy, pokud je opravdu, ale OPRAVDU hodně nasraný. Což se tomu parchantovi dokonale povedlo.

S rukou před sebou se soustředila na celé mágovo tělo. Skrz svou magii se soustředila na krev proudící mu v žilách, soustředia se na její vlastnosti, především teplotu, kterou měla. A tu začala postupně zvyšovat s úmyslem zabít ho. Chtěla ho doslova uvařit zevnitř zaživa. Bylo jí to jedno, zda zabije dalšího studenta. Akademie už stejně nebyla – ne že by ji na tom už dříve záleželo. Jediné, co teď chtěla, bylo, aby ten mág konečně chcípl, a to nejlépe bolestivě za to, co jí udělal.

​

---

​

(William)

​

Značka od mága byla každou další sekundou tmavší a větší. Čím delší řez udělá, tím víc se bude moct temnota vpít do démonky a užít si ji tak naplno. William se doslova vyžíval v jeho práci, užíval si ten pohled na zkřivenou tvář nebo marné lapání po dechu, nezmohla se na nic a to on prostě chtěl. Chtěl jí ukázat horší jednání, než ukázala ona Baraqielovi a Temnota mu v tom věrně stála po boku. Společnice házela před černokněžníka jen to nejhorší. Předhazovala mu onu bolest, vzpomínky z dneška nebo minulosti, kdy nezmohl vůbec nic a to v něm zase vzbuzovalo novou agresi.

Nad flusnutím do obličeje mu úsměv zamrzl na tváři, za to stisk na krku přidal na síle a ruka s dýkou udělala rázný proces s pomalým postupem. Temnota se vpíjela do řezné rány, značka byla skoro hotová a on by v tu chvíli měl nad ní mnohem větší kontrolu, než ona sama, kdyby ho nevyrušil známý hlas.

Od chycení démonky byl hluchý, ignoroval veškerá slova od ní či kohokoliv jiného, protože byla zbytečná pro tu chvíli, ale tento v jeho hlavě zanechal tichou ozvěnu.

Z ničeho do něho kdosi narazil z boku, odtahujíc ho od Zepar, která v tu samou chvíli padla na kolena lapající po potřebném vzduchu. V tom momentu do Williama vjela nová vlna agrese, byl tak blízko! Tak blízko od svého plánu a teď ho někdo jen tak odhodí od té šance to dokončit. Mág se neotáčel na rušitele, ignoroval vyřčená slova, ba ani nezaregistroval díky temnotě auru druhého o kterém mu jeho společnice nalhala smrt. Jednoduše vnímal jen a pouze Zepar, která každým dalším nabraným douškem vzduchu vzpamatovávala. Jak mág, tak temnota se vzpouřely proti zadržení a jen jak se z něho díky společnici dostaly, mág byl prudce zatáhnut za vlasy k zemi. William se sice po prudkém nárazu chvíli vzpamatovával, za to temnota chytila okamžitě otěže a znovu zaútočila proti protivníkovi, kterého dostala zase ona na lopatky. Mág využil situace, dostal se nad sípajícího rušitele se kterým chtěl za dobu temna udělat rázný proces, jako to měl v plánu s démonkou až by se k ní dostal zpátky, ale zarazil se. Jakmile pozvedl dýku nad tělo pod ním, zadíval se na tvář druhého a netrvalo to nijak dlouho, než zaregistroval jemu moc dobře známou tvář. Tvář elfa, kterého od jejich posledního setkání nemohl nikde zahlédnout. Bylo mu nakukáno, že zůstal na druhé straně a přišel i o něho, což byl další aspekt ke ztrátě kontroly nad sebou samým. Dýku propustil ze sevření, nechal ji padnout na zem vedle nich, když se mu znovu navracelo jeho vědomí. Temnota se začala pomalu stahovat, slézala z Viktora, přestávala obtěžovat další bytosti v okolí, přestávala zatěmňovat mágovu mysl, tento boj o moc prohrála, ale nezachala za sebou pěknou spoušť.

,,Vrátil ses..”

Tiše vyřčená slova vypustil William z úst po sehnutí se tváří k té Viktorové, kdy přiložil své čelo na to jeho a volné dlaně položil na paže druhého. V ten moment zapomněl na Zepar, veškerá agrese či žal se stáhl do kouta mysli, protože Viktorova přítomnost byla mnohem silnější, než zbývající Temnota, jenž ho nabádala.

Úsměv na mágově tváři netrval nijak dlouho. Společnou chvíli jim zmařilo přibývající teplo v jeho těle, každým nadechnutím či dotykem na těle druhého jen horko přibývalo.

A jak zacítil kovovou pachuť v ústech, odtáhl se od elfa na stranu, kde nechal dopadnout dýku, aby mohl vykašlat krev nastřádanou v ústech. Na kolenou se neudržel dlouho, pouze stihl hodit pohledem za sebe, aby uviděl tu mrchu, jak má proti němu napřaženou ruku. Mohl to čekat, neměl se nechat odreagovat zrovna od ní a toho vzteku s nenávistí. Nestihl nic udělat. Temnota se sice znovu roztáhla do prostoru, ale nic nedokázal stejně jako její pán. Ten po dalším vykašlání horké krve, která se mu lepila na rtech a snad rozleptávala hrdlo odkud přicházela se svalil na záda. Mág se svíjel v bolestech, horko bylo nesnesitelné až nakonec ustávalo i to svíjení díky necitlivosti v končetinách a jen se dusil svou vlastní krví.

I přes mžitky před očima mohl spatřit Viktora, jak se mu snaží marně pomoct. Nemohl nic říct, pouze vykašlával další a další krev, nakonec ji mohl cítit i vytékat z nosu, což bylo tak jediné a možná i poslední.

Když už si myslel, že to je naprostý konec, horko začalo pomalu přestávat. Z nečekané úlevy se mu začali sami od sebe zavírat víčka. Krev, kterou nevykašlal, spolykal. Předtím, než mu víčka spadla úplně, viděl jako poslední Viktora, který mu cosi říkal, ale on ho slyšel z dálky i přes jejich blízkost.

'Omlouvám se.'

To byla úplně poslední myšlenka mága, než upadl do bezvědomí. Ta myšlenka patřila více bytostem, ale hlavně byla pro jediného, kterému omluvu už nikdy nebude moct říct z očí do očí.

​

---

(Loey)

​

Červenovlasý démon sa napájal všetkými negatívnymi emóciami a pochybnosťami od preživších obyvateľov Orienu na druhej strane. Sedel tam neschopný akejkoľvek akcie kvôli vnímaniu odrazu na jazere. V živote niečo také nevidel a zmätok nastolený v tele vytváral nový prúd energie kolujúci jeho ochabnutým telom od výkonu vykonaného za pomoci neznámej postavy. Prešla i ona? Objaví sa i tu alebo ostala na druhej strane? Otázky rojace sa v mysli démona poletovali zo strany na stranu aj keď nevedel čo má od tohto nového sveta očakávať. Teraz tu posedával na čerstvom vzduchu čistiaceho pošpinené pľúca, nos. Nič nehorelo, žiadny zápach rozkladajúcich tiel Chaosu alebo tekutiny vytekajúcich z nich. Žiaden krik okrem vzdialeného plaču detí, žien trúchliacimi nad mŕtvymi na druhej strane. Prúd energie kypel životom pri nasávaní týchto emócií čím sa zhlboka nadýchol, privrel oči a pomaly postavil. Nohy sa mu nechveli, zovrel obe ruky v päsť. Bolelo to, pásiky temnoty postupne expandovali, začínali byť častejšie viditeľné. Pokrytý krvou od Chaosu i tej svojej sa rozhliadol krajinou kam mu pohľad dostačil. V diaľke videl týčiace sa budovu ale to bolo tak všetko. Nič viac, portál cez ktorý sa očividne prehnala konečná vlna obyvateľov Orienu než sa portál zatvoril. Pomaly vnímajúci okolie ponorené v tme a zároveň osvetlené hviezdami pokrytou oblohou, skrytý úžas či fascinácia sa vytrácali akonáhle sa k nemu dostali impulzy na ktoré reagovala jeho Temnota. Tým všetko začínalo potemnievať, okolité zvuky ustupovali do úzadia a sústredil svoju pozornosť na temnotu niekoho koho poznal a bol v boji po jeho boku hoci sa o nič také neprosil spoločne so zvyškom študentov keď Chaos zaútočil prvýkrát. Aura jemu známa nasýtená agresiou, bolesťou, nenávisťou. Uprel tým smerom pohľad než medzi dav zahliadol scénu pri ktorej Temný mág bol na zemi s dýkou vedľa jeho tela, vykašliavajúci krv. Elfa so zarazeným pohľadom a nakoniec tú, ktorej moc prinášala Temnému mágovi očividné nepríjemnosti. Hnev vo vnútri pôsobil ako pohonná hmota pre démonov vnútorný oheň ktorého pramene šľahali divoko zo strany na stranu, zalievali ho pocitom odporu a chuti zakročiť čo nastalo bez jeho reálneho uvedomenia. Nohy ho niesli k pevne zafixovanému bodu vyhodnocujúci za prekážajúci. Prekážok je potrebné sa zbaviť aby bol prechod bez komplikácií. Ona spôsobovala prekážku zakaždým keď sa objavila v jeho zornom poli, ba ani to niekedy nie. Stačilo vycítiť tú odpornú auru a jeho znechutenie nabralo úplne nových rozmerov. Kríval minimálne no za podpory Temnoty ktorá postupne hustla s každým krokom približujúcim ho k centru diania kvôli hnevu, zúrivosti vriacej v ňom. Niektoré bytosti upierali pohľady na to čo sa pred nimi stalo no s jeho príchodom radšej ustúpili na stranu či odvrátili pohľad aby náhodou neboli prichytení pri čine. Málokto si priznával že pohľad na utrpenie druhých, verejné popravy či iné tresty spôsobovali v telách druhých vzrušenie, zvyšovali adrenalín za predpokladu že trest nebol vykonávaný na nich. Málokto si pripustil takéto zverstvo, zároveň zvedavosť čo nastane s odsúdeným niekedy i neprávom. V pekle boli takéto popravy najžiadanejších. Masové vraždenie, jednotlivé popravy, hromadné znásilnenia sa diali pred očami všetkých pretože to bolo niečo čo v každom vyvolávalo prítok tých najuspokojivejších emócií, potrieb pre existenciu temných bytostí ako boli obyvatelia Pekla, zatrateného miesta pre tie najhoršie bytosti s nepredstaviteľnou krutosťou, naplnených temnom akú nik predtým nezažil na vlastnú kožu. Len tí, ktorým zlieza koža z tela, praskajú kosti, ich koža je trhaná na cáry vedia aké to je podľahnúť divokým zverom akou sú démoni.

Jeho myseľ zaplnilo temno, akékoľvek snahy o premýšľanie vyprchali nastolením temna. Zdvihol ruku za pochodu dlaňou smerujúcou k červenovláske ktorá strnula na mieste, lapajúcou po dychu. Paralyzoval ju na mieste než sa postavil pred ňu.

„Hanobíš nielen našu rasu, ale predovšetkým svoj vlastný rod.“ Precedil pomedzi zuby pri pohľade do jej očí. Rukou pohol do strany čím jej spodnú časť tela odblokoval, ponechal spadnúť na zem ale stále bola paralyzovaná od pása nahor. Temnota rozliezajúca sa vôkol nej vyvolávala do okolia úzkosť. Interpretoval jej pocity z temnoty Temného mága smerom k nej a pridal jeho vlastný hnev kolujúci v žilách. Ruku uvoľnil len aby zovrel ruku v päsť čím démonovi kľačiaceho pred ním dal možnosť pocítiť zvieranie nielen vlastného tela, ale i vnútra. Temnota sa objavila v kútikoch oboch očí a Loey uvoľnil zovretie, ponechal ju dopadnúť na štyri lapajúcu po dychu.

Čupol si k nej, jemne naklonil aby uzrel do jej tváre. Potom sa s kamenným výrazom jemne natočil a poukázal na bezvládne telo Temného mága. „Skús sa ho dotknúť ešte raz, či naň použiť jediné kúzlo...“ na chvíľu sa odmlčal zatiaľ čo chápadlá Temnoty sa obmotávali vôkol jej hrdla. „a vlastnoručne ťa roztrhnem na polovicu, povesím na najbližší strom za tvoje črevá a nechám zhniť.“ Zašepkal so známkami odporu, nechuti a opovrhovania. „Bola a stále si na mieste kam nepatríš. Je to môj revír a radím ti držať sa od neho čo najďalej.“ Šepol poslednú vetu, pomaly vstal. Temnota vôkol jej krku sa stiahla a namiesto toho vytvorila temný kruh vôkol nej. Energia ju prudko vyniesla nad zem, rozpažila a rozkročila nohy pričom démon odriekaval temným jazykom slovo za slovom z učebnice ktorú nedávno mal možnosť čítať. Kruh vytvorený z Temnoty sa rozžiaril na karmínovo, vychádzala z neho rovnako sfarbená žiara a démonove oči žiarili tou samou farbou keď bol na predposlednom verši. Na jej pravom zápästí sa začala pomaly vyrezávať znak pre toto kúzlo postupne omamujúci jej bytie, privádzajúci ju do stavu intenzívne hlbokého spánku spojeného s prispôsobenými nočnými morami, výjavmi pôsobiace ako živé sny z ktorých sa nepreberie pokiaľ vyrezaný znak na jej zápästí kompletne nevymizne. Krv tečúca po jej pokožke len čo posledná čiara bola vyrezaná, on doriekol posledné slová, druhou rukou imaginárne udrel do vzduchu na čo sa ozval hlboký zvuk zvona, tlaková vlna prechádzajúca skrz jej telo celý proces dokončila. Jeho oči s karmínovo žiariacim kruhom pohasli, démon potriasol hlavou a sledoval ako červenovlasá dopadla na zem ako marioneta ktorej odstrihli lanká. Chvíľu na ň zamračene hľadel, na jej zápästie ktoré jemne žiarilo. Prešiel trávou k nej do vypáleného kruhu v zemi, špičkou topánky pretočil na chrbát.

„Jednoduchšie by ťa bolo zabiť...ale ten čas ešte len príde.“

Po tých slovách sa pomaly otočil, prešiel vôkol Viktora a Williama, nevnímajúci hlasy navôkol, len ten svoj vnútorný ktorý sa víťazoslávne hihňal v úzadí no pomaly postupoval až do jeho mysli. Jeho pohľad s výrazom boli prázdne, vrátil sa na svoje miesto k veciam, usadil a vyčkával čo sa bude diať ďalej. Jemne prižmúril oči keď slnko zaháňalo noc, znemožňovalo mu hľadieť na hviezdy, nespokojne zamrmlal a odvrátil hlavu.

Čas bol v túto chvíľu zanedbateľnou veličinou na ktorej mu, v tejto chvíli, prestalo záležať.

​

the end.