Story:

​

Rozlehlou arénou v jednom z mnoha pekelných podlaží, se ozval ohlušující jásot. Zběsněný dav lačnící po krvi přehlušil jakékoliv zvuky nelítostného boje, jenž se odehrával daleko pod nimi. I přes to, že se Rosé s jejím bratrem nacházeli až v zadních částech tribun, ji pach krve udeřil do nosu tak silně, že se jí málem zatočila hlava. Už jen z toho důvodu, komu ta krev vlastně patřila. Alloces jí věnoval postranní pohled. Moc dobře věděl, co jeho nejmladší sestra právě prožívá. Její vyděšený výraz, ačkoliv zahalen černou magií, aby ji nikdo nepoznal, mluvil za vše. Loey padl. Jeho otec, Archdémon z rodu Abbadon, se tyčil vysoko nad ním, s triumfálním výrazem ve tváři. Byl si moc dobře vědom toho, že vítězství je jeho, a že tohle je potupný konec pro Loeyho Abbadona, démona, který nebyl schopný získat titul Archdémona. Viné Abbadon zkroutil koutky úst do samolibého úsměvu. Užíval si pohled na krví zbroceného syna před sebou a jeho zuřivostí zkřiveným obličejem, zatímco v pozadí ještě ani zdaleka nedoznívalo nadšení obecenstva z předešlého souboje. Viné vztyčil ruku do vzduchu – ne na znamení vítězství, ale na umlčení davu, protože chtěl promluvit. Protože chtěl, aby všichni přítomní slyšeli to, co se chystal padlému démonovi říci. Rosé mohla jen s hrůzou přihlížet tomu, co se dělo poté. Nejen, že jí srdce v hrudi bolestivě pulzovalo při pohledu na Loeyho, který ležel na zemi v kaluži vlastní krve, ale i kvůli trestu pro poraženého, který Archdémon následně vyřkl. Vyhnanství pro Loeyho. Vyhnání ho z Pekla, bez jediné možnosti či šance se někdy vrátit. A to s absolutní platností.

​

---

 

Poloprázdnou místností někde v Karzadúru se ozval přidušený výkřik. Bytost svázaná k nepohodlné židli ze dřeva se snažila dostat se co nejdále od zakrvácené čepele, ovšem provaz držel díky černé magii pevně a ani se nepohnul. Démonka z vyšší šlechty pozorovala marné pokusy o vyproštění se s čirým nezájmem, už dávno ji totiž přestala bytost před ní bavit. Jenže ona ještě stále nedostala z oné bytosti informace, které potřebovala získat, proto se rozhodla skončit s předehrou a přejít k zábavnější části programu. Zatímco si na své dokonale upravené tváři udržovala neutrální výraz, přehodila si dýku z ruky do ruky. „Víš, kdybys nebyl hloupý, už dávno bys promluvil. Takhle budeš trpět dlouze a pomalu. Možná bych tě ušetřila a věnovala ti rychlou smrt. Takhle si ale sám prodlužuješ svá muka a věř, že mám na naše hrátky spooustu času.“ Zeširoka se na něj usmála, když slabší démon rozšířil strachem oči a jedním prudkým pohybem ruky ho prsty v rukavici drsně chytla za čelist a přitáhla k sobě. Úsměv z její tváře se vytratil stejně rychle jako se objevil, a zanechal za sebou jen chladný výraz plný chuti po krvi, jenž svázanou bytost mrazil až do morku kostí. „Dávám ti poslední šanci. Buď mi řekneš vše, co víš o Loeym Abbadonovi a zemřeš rychle, nebo skončíš úplně stejně jako tvůj kámoš támhle v rohu, a tvou agónii budu prodlužovat tak dlouho, dokud konečně nebudeš ochotný mluvit, i kdyby to mělo trvat celé dny. A při tom tě budu držet celou tu dobu při vědomí, aby sis to mohl užít úplně stejně jako já.“ Její hlas se tlumeně rozléhal tmavou místností osvětlenou pouze jedním jediným svícnem, díky čemuž zněl nejen zlověstněji, ale také mu to dodávalo podtón tajemna. Jenže i přes výhružku a příslibu nekonečných muk odmítal vyděšený démon promluvit, ať už pro to měl jakýkoliv důvod. Rosé na něj ještě pár sekund chladně hleděla, než si nad ním odfrkla a démona silou odstrčila. „Tak ať je tedy po tvém.“

 

---

 

„No vidíš, že to nebylo tak těžké.“ Usmívala se démonka, když si sundavala krví smáčené rukavice a odhodila je na kamennou podlahu pod sebou - hned vedle hlavy démona, která na ni hleděla mrtvýma očima. Čistým hadříkem, který měla hned po ruce, si otřela poslední zbytky krve na své dýce, než ji vrátila ke svému dvojčeti na jejím opasku a za jediného zvuku, jež vytvářely její podpatky, se vydala spokojená s novými informacemi k východu. Venku, před zchátralou chalupou uprostřed ničeho, se démonka zastavila a zhluboka se nadechla čerstvého nočního vzduchu, aby uklidnila své splašené srdce, na které si položila svou pravou dlaň. Nemohla si pomoct. Fakt, že se Loey nacházel tak blízko od ní, jen několik dní rychlou jízdou na koni, ji bolestivě svíral srdce pocitem štěstí a neutuchajícím nadšením z předcházejícího setkání. Musel to být osud, že se jí ho podařilo najít. Jen ji to přesvědčovalo o tom, že je vážně tou pravou a jedinou, že jen ona je ho hodna, když byla schopná ho i přes všechny okolnosti v jejich minulosti vystopovat. Nedaleko od ní zařechtala její kaštanová klisna, když zbystřila nad příchodem své majitelky a nedočkavě zastřihala očima na přivítanou. Rosé k ní tichým krokem přistoupila a rukou ji pohladila po jemné srsti. „Tak to tak vypadá holka, že jsme konečně narazily na správné vodítko.“ Zamumlala jí do hřívy, čímž zakrývala široký úsměv na její tváři. „Tentokrát jsme ho už vážně našly.“ Pouze jasně zářící Měsíc na obloze ještě toho večera byl svědkem toho, jak se Rosé pod rouškou tmy na hřbetu své klisny vydala k Lavenderskému lesu ke kouzelné Akademii, kde se měla znovu konečně setkat se svou jedinou životní láskou.