Nepokoj a zmätok ktorý panoval u niektorých, slabších, tých čo pochybovali vo vlastné prežitie tak sýtili Loeyho svojimi negatívnymi myšlienkami, emóciami. Vyžíval sa v nich, vstrebával do svojho temer vyhoretého, pomaly regenerujúceho sa vnútra. Pozoroval, hľadel na tie zúfalé bytosti a sám pociťoval zlepšenie svojho fyzického stavu i energie hoci to bol len kúsok. Vedel že nabral dostatok energie na premiestnenie na inakšie miesto no maximálne do blízkosti portálu cez ktorý prejde bez toho aby čakal. Nemal na čakanie náladu a ani chuť. Preto pozorne sledoval priestor, vyhľadával pohľadom medzeru, priestor kam by sa mohol vsunúť a jednoducho prejsť bez zbytočného zdržiavania sa v týchto prekliatych priestoroch ktoré ľahnú popolom tak ako zvyšok Orienu.

Potriasol hlavou keď na neho prichádzal otupujúci pocit. Temnota v jeho tele sa spamätávala zo šoku, obnovovala a on preniesol svoje sústredenie na negativitu v priestore, nasával do seba. Cítil sa omnoho lepšie, i nálada sa mu vylepšila o nepatrný kus a možno by bol aj zabudol na to čo povedal Saurielovi, nebyť intenzívneho zablčania plameňu pri ňom.

Vytrhlo to jeho pozornosť, zaregistroval dopad nielen Sauriela ale i vreca v ktorom sa Dantalionov meč aktivoval a hnal anjela od seba čo najďalej. Protekcia, temný jazyk ktorý počul vo svojej hlave sa musel ozývať v hlave anjela takisto. „Sauriel!“ Sykol, kríval a pokúšal dostať k anjelovi. Dopadol na zdravé koleno a obhliadal. Bol v kŕčoch, bolestivý krik, to čo ním zmietalo bolo výsledkom temnej energie, sily ktorú meč obsahoval ako protekcia pred každým o kom sa vedelo že tejto reminiscencie nie je hoden. Pri prvotnom dotknutí výboj jeho energie a Saurielovej pôsobil ako elektrický šok ale nakoniec sa cez to démon preniesol.

„Nebojuj, nebojuj proti tomu, počuješ ma?! Čím viac budeš vzdorovať, tým viac ťa to- do prdele.“ Popadla ho číra panika. Jeho ruky sa mu začali chvieť, stres ovládol jeho telo. Démon sa ocital v úzkych a v hlave začínal mať neporiadok. Myšlienky mu skákali, naraz v rýchlosti premietali, nebol si z nich schopný takmer nič vyvodiť a to začínalo rozpaľovať jeho vnútorný oheň, zlosť na seba samého. Pevne zvieral anjelove ošatenie, boli to sekundy ktoré sa pre démona tiahli, menili na minúty. Čas vôkol neho strácal pointu. Tskol skrz zaťaté zuby v návale vlastnej bolesti od zranení.

„Poddaj sa... no tak Sauri. Poddaj sa tomu.“ Šepol v blízkosti jeho tvári keď si svoje čelo oprel o anjelove, obe ruky priložil k spánkom druhej bytosti, zhlboka sa nadýchol, zatvoril oči. Jeho dych sa zrýchlil, z nosa mu začal tiecť pramienok krvi keď začal prenášať anjelovu bolesť na seba, všetko negatívne sal do seba. „Kurva...“ Dychčal, cítil ako sa jeho vnútro zahrieva, spracováva a vnútro sa mu naplňuje temnotou. Bol to úžasný pocit sprevádzaný bolesťami, démonove telo sa pod návalom týchto emócií niekoľkokrát zachvelo, sťažka prehltol.

Odtrhol sa od anjela s prudkým nádychom, energia ho skolila na drevenú podlahu zatiaľ čo temnota, bolesti zvíjali jeho vnútro, pretočil sa na stranu. Suchý kašeľ zvierajúci jeho hrdlo, vystreľujúci ostré ihlice do pľúc démona ktorý neskôr zo seba vyvrátil maximálne žlč zmiešanú s krvou. Bolo mu neskutočné horko ako sa jeho telo prehrievalo, chvel a z rúk mu vystupoval čierny dym.

Párkrát zakašľal, odpľul na zem a natočil hlavu k anjelovi. Zhlboka sa nadýchol cez nos, došiel k anjelovi a priložil ruku na jeho tvár. Vnímal jeho energiu, stále v ňom kolovala, pramienky čierneho dymu vychádzajúce z démona sa pomaličky zahusťovali. Mohol by ho prebudiť ale vedel že to nebude dlho než sa anjel sám preberie. Aspoň teda v to dúfal. Vytiahol z neho čo mohol – respektíve to najhoršie zatiaľ čo v anjelovi dohorievajú dozvuky.

„Zasraný Orien.“ Prehovoril s nechuťou a odpornou, horkou pachuťou v ústach spôsobenou žlčou ktorá sa mu na jazyku miešala s krvou. Odpľul si, obzrel s nenávistným pohľadom po sále. Nemohol sa ušetriť myšlienke že toto sa nedeje náhodou. Podozrivosť, hnev a zúrivosť v ňom planuli ale preniesol radšej svoju pozornosť na spracovanie toho čo sa stalo. Občasne sa jeho telo zachvelo a mohol dúfať že to neprebudí beštiu. Pootočil sa k Saurielovi ktorý prichádzal k svojím zmyslom, výraz v tvári sa mu zamenil z podráždenosti na obavy. Podišiel bližšie k nemu, jemne natočil hlavu od strany a utrel si krv stekajúcu z nosa aby nepadla na anjela ležiaceho na podlahe. Pozoroval ho so záujmom v očiach. Všetok ruch, krik, okolité zvuky sa stlmili a jeho zmysly sa zaostrili na bitie anjelovho srdca, na dych, slová ktoré teraz zneli o čosi hlasnejšie, intenzívnejšie, ostrejšie v kontraste s okolím. Hlavne potreboval vedieť ako je na tom aby nemrhal časom a prešli cez žiarivý portál.

​

---

​

Sauriel těžce dopadl na záda, ale nedokázal klidně ležet, jeho nitro se stahovalo a zase roztahovalo, křeče procházely celým jeho bytím a on nebyl schopný vnímat nic jiného, než temný hlas ve své hlavě, který k němu promlouval jazykem, kterému anděl nerozuměl, avšak tušil obsah jeho slov. Cítil na sobě pohled, nejenom okolních bytostí, kteří s hrůzou a zmatením postávaly okolo, Loeyho, kterému se podařilo dostat se k jeho tělu, ale i někoho dalšího. Mocná bytost jej pozorovala, udržovala tu vlnu energie, která Saurielem zmítala. Vychutnávala si andělovo utrpení a nebýt Loeyho zásahu, asi by jej připravila o život.

Loeyho hlas registroval, tiše a tlumeně, ale někde tam byl. Cítil jeho dotek, hřejivý, takový, jaký znával. Bolest začala pomalu ustupovat, ale pro Sauriela to už bylo dávno přes práh jeho výdrže, a tak upadl do bezvědomí.

„Ty si prostě nedáš pokoj, co?“

Jeho oči vyhledaly osobu, od které ta otázka přišla. Bílé světlo jej otupovalo, pozvedl svoji dlaň, aby si zastínil výhled. Uviděl před sebou stát chlapce se sněhobílou tváří a s úsměvem od ucha k uchu.

„Marcusi?“ vypadlo z něj ohromeně, „Co ty tady děláš? A kde to vlastně jsme?“ Sauriel nechápal, světlovlasý chlapec před ním stál a působilo to celé až moc opravdově, aby to byl jen pouhý sen.

„Musel jsem už za tebou přijít, protože ty si prostě nepřestaneš koledovat viď?“ na andělově rameni přistála hubená ruka a přitáhla si jej do náruče. Stále se zmateným výrazem ve tváři, avšak šťasten, že Marcuse znovu vidí, mu objetí oplatil. „Co tím máš na mysli?“ zeptal se a rázem přivřel své oči, když ucítil tu jedinečnou vůni nerrise v jeho objetí. Odtáhl se a zahleděl se mu do očí.

„Pořád se zaplétáš s démony, i když jsi svá křídla získal zpět,“ pokáral jej Marcus.

„Jako bys mě neznal,“ pokrčil rameny Sauriel a rozhlédl se kolem dokola. „Tak povíš mi, kde to jsme? A kde jsi ty celé ty roky byl?“ Marcus se jen mlčky usmál a pomalu se rozešel, zatímco rukou pobídl Sauriela, aby se k němu připojil.

„Neřekneš mi to?“ chytil jej za rukáv bílé košile. Marcus se znovu usmál a jemně stiskl andělovo zápěstí. „Jsme na rozcestí života a smrti. Přišel jsem tě vlastně poslat zase zpět, kvůli Loeymu,“ Sauriel překvapeně nadzdvihl obočí: „Odkud znáš Loeyho?“ Nebylo možné, aby se ti dva znali, na akademii se nikdy nepotkali, Loey přišel až dlouhá léta po Marcusově odchodu.

„Víš, že já jsem měl k démonům vždy blíže než ty. Každopádně dával jsem na tebe nějaký ten čas pozor, zvláště, když se Abaddon dostal na akademii,“ vysvětlil Marcus, ale na Saurielovi otázky moc neodpovídal. „Dával pozor? Kde teď vlastně žiješ? Podařilo se ti utéct před Chaosem? Jsi na akademii?“ začal anděl chrlit otázky za sebou, když si zároveň uvědomil, že se vlastně ještě před chvílí nacházel ve velkém sále.

„Koukám stále stejně zbrklý,“ pokroutil Nerris nad jeho chováním hlavou. „Já už nežiji nikde a před Chaosem taky neutíkám, jsem volný, ale čas od času jsem se stavoval na akademii, omrknout, jak se ti daří,“ Sauriel se na Marcuse díval a postupně mu význam slov začal docházet, znovu se rozhlédl kolem dokola a do očí mu na krátký moment vhrkly slzy. „Marcusi ty…,“ polkl těžce.

„To nic Saurieli,“ natáhl k jeho tváři ruku a utřel mu slzu, která se kutálela dolů. „Alespoň jsem dostal teď šanci se ti omluvit, že jsem se nerozloučil,“

Hřbetem ruky si otřel další slzu a zhluboka se nadechl: „Taky umírám? Ale… proč je to tak jiné než naposledy?“

„Ty neumíráš, jsi jen ve fázi, kdy tvoje bývalá nadřízená má toliko práce, že tě nechává být,“ pronesl provokativně. Anděl jeho narážku pochopil a mírně se uchechtl „Dobře tedy,“

„Nebojuj, nebojuj proti tomu? Slyšíš mě?!“ ozvěna Loeyho hlasu se roznesla okolím a upoutala tak pozornost dvojice.

„Musíš se už vrátit,“

„Ale Marcusi,“

„Žádné ale Saurieli, to je v pořádku, já tu vždycky budu a jednou se zase setkáme, vzhledem k tomu, jak moc se kamarádíš s démony, tak odhaduju, že ti brzy zase půjde o kejhák,“

Za ta slova Marcuse jemně šťouchl do ramene a následně se okolím ozval znovu Loeyho hlas. „Poddej se... no tak Sauri. Poddej se tomu,“

„Tak už běž a nedělej na Ammeadore žádné blbosti,“ pobídl jej Marcus. Sauriel přikývl. „Díky,“

„Běž,“

Sauriel se pomalu otočil směrem odkud přišel, ale ještě jednou stočil pohled ke svému dávnému příteli, který se založenýma rukama na hrudi kontroloval, že se Sauriel vydá tou správnou cestou. Srdce se mu na malý moment stáhlo uvědoměním. Svůj pohled sklonil k zemi. Následně znovu vzhlédl, ale chlapec se sněhobílou tváří tam již nestál. Ozářilo jej bílé světlo a Sauriel procitl. Starostí překypující démonovi oči se k němu upírali, hluk okolí k němu dolehl a jeho tělo unavené útokem démonské povahy, jen pomalu přicházelo k sobě.

„Marcusi,“ sklouzlo tiše po jeho rtech, než si plně uvědomil, kde se zase nachází. Dlaní si přejel po tváři a zahleděl se do Loeyho očí: „Co… se stalo?“ v uších mu stále pískalo, ale temný hlas byl pryč. Rozhlédl se kolem dokola, spatřil portál, bytosti procházející skrze něj, pak pohledem zavadil o pytel ležící opodál. Instinktivně sebou trhl a sevřel Loeyho předloktí v dlani. S tou věcí už nechtěl přijít do styku ani blbou náhodou.

​

Loey čakal. Pokúšal sa mať trpezlivosť s tým ako sa anjel dostával k zmyslom. Nenávidel čakanie. Bol to zdĺhavý, pre démona náročný proces ktorý podľa jeho vnímania ho okrádal o novo-vytvorené akcie, zážitky, či dokonca rozhodnutia. Trpezlivosť taktiež nepatrila medzi jeho silné stránky napriek cviku v oblasti mágií, sebe samom. Uvedomoval si podstatu tejto vlastnosti i to čo prináša keď ju dokáže poctivo vypilovať, vytrénovať. Bol ďalej ako pred nejakým časom. Bol o poznanie lepší ale stále mal pred sebou ďalekú cestu k zdokonaľovaniu sa. Tušil nielen on sám, ale ako mu bolo potvrdené od druhých – čaká ho niečo väčšie. Náročnejšie na zdolanie. Červenovlasý démon si bol viac ako istý tým, že toto sú len drobnosti formujúce jeho budúcnosť i konanie v určitých situáciách – o tom nebolo pochýb.

Ako niekoľkokrát démon za svoj život počul – trpezlivosť ruže prináša. V ten daný okamih ale nevedel či sa mu tie kvety páčia. Možno ak by boli vysušené alebo z nich videl postupne opadajúce lupene. Niesli by väčšiu krásu i posolstvo ako kytica čerstvo natrhaných. Tŕne oných ruží sa jeden po druhom, postupne zabodávali či obtáčali vo vnútri démonovho tela vôkol pľúc, hrdla. Koho meno to práve vyslovil? Čo, alebo kto to bol a akú úlohu zohrával v anjelovom živote? Tú chuť poznal. Bola horká, bola bolestivá, prinášala sebou len to čo ho videlo vidieť budúcnosť temno. Zatrpknutosť. Miešala sa s pohŕdaním, do toho prichádzala možná žiarlivosť ale rozhodne svoju účasť nevynechalo znechutenie. Preto takmer okamžite ruku z anjelovej tváre stiahol a s odporom si ju prehliadol.

„Neviem.“ Odsekol pomedzi zuby. „Jediné čo viem je, že moje meno nie je Marcus.“

Tie slová, najmä ono meno sa tiahli z démonovho jazyka so značnou nechuťou, ich samotné vyslovovanie vháňalo démonovi žlč naspäť do úst no on ju úspešne potlačoval pomerne rýchlym prehĺtaním či zatnutím zubov. Tvár démona prestala na sebe niesť akúkoľvek emóciu. Premenila sa v chladný kameň, šklbol svojou rukou aby dal najavo že si neželá aby sa ho anjel naďalej dotýkal i podarilo sa mu striasť tú ruku dotýkajúcej sa jeho. Pomaly prenášal váhu do svojich nôh napriek bolestiam vystreľujúcich na rôznych častiach tela. Odmietal venovať svoj pohľad anjelovi, pramienky čierneho dymu prisunuli kufor k pánovi, i vrece obsahujúce reminiscencie pridelené špeciálne jemu, hoci doteraz nemal všetky dieliky skladačky pri sebe, formoval sa mu obraz ktorého interpretácia sa podráždenému i sklamanému démonovi nepozdávala. Vyvolávalo to v ňom viac otázok, túžil poznať viac odpovedí. Keď sa ľanové vrece dostalo k nemu do ruky, pevne ho zovrel a šepot ozývajúci sa v jeho mysli ho podporil v tom, čo bolo jeho úmyslom ešte predtým než vôbec mrhal časom na anjela teraz už za ním. Krívajúc, v druhej dlani pevne zovierajúc ucho kufra nehodlal sa obzerať za seba.

Našiel si v krátku chvíľu miesto kam svoju osobu premiestnil a prešiel portálom čo by nič. Po prejdení sa cítil mierne dezorientovaný no ale ako sa rozhliadal, svieži, čerstvý vzduch prenikol do útrob démonovho vnútra a opätovne mu prinavrátil zmysly. Kráčal ďalej kým si nezaumienil premiestnenie obďaleč hojného počtu utečencov. Bolo to pri kraji jazierka obklopujúce portál no dostatočná vzdialenosť od ďalších bytostí mu zaručila chvíľku pre seba. Pustil ľanové vrece i kufor, usadol do trávy a prázdnym pohľadom sledoval hladinu jazera. Myseľ, i on sám bol zhnusený z pomyslenia na to meno, ktoré vyšlo pomedzi Saurielove pery. Nevedel presne o čo, či koho sa jednalo ale vedel že k nemu cíti automatickú nenávisť a odpor. Nech sa v minulosti udialo čokoľvek, očividne sa ich cesty skrížili zatiaľ čo on preberal temnotu do seba. S odporom naklonil hlavu do boku aby si odpľul. Celé telo bolo napäté, rany pobolievali a unavovali démona ktorý sa týmto pocitom odmietal poddať. Zišiel pohľadom k vrecu, šepotu vychádzajúceho z neho ale neotváral ho. Všetko to spraví po tom, čo bude mať pokoj, súkromie. Oprel svoje telo o kmeň stromu v blízkosti, sledoval prechod ďalších bytostí a pokúšal prísť na inakšie myšlienky. Najprv ona, teraz nejaký M- jednoducho niekto. Vydýchol. Nech to bolo čokoľvek, bol rozhodnutý že je na čase sa cez niektoré veci preniesť. Oddeliť ich od seba samého v rámci bezpečia i zlepšenia svojho stavu. Momentálne bol démon zaujatý pokrokom – nie tým, čo bolo. Zdvihol pohľad k oblohe posiatej hviezdami. Podľa výpočtov objavujúcich sa v mysli démona to vychádzalo na Luciferove súhvezdie. Nasucho prehltol a rozhodol sa pre svoje dobro tráviť čas bezcieľnym hľadením na hviezdy alebo na hladinu jazera či rôznorodým zafarbením listov stromov ktoré obklopovali portál.

,Tvoj hnev je výborným pohonom. Uvažoval si niekedy nad možnosťou čo bude potom čo pominie?‘

Démon ktorý trénoval vo fialovom lese sa zastavil a narovnal. Nechápavo hľadel na postavu vznášajúcu sa obďaleč.

,Ste niečím hnaný dopredu. U teba to je hnev. Ak nájdeš to čo hľadáš, ak si zodpovieš nezodpovedané, čo ti ostane?‘

Postava s červenými vlasmi stŕpla na mieste. Bolo na ňom vidieť že sa zdráha odpovedať. ,Nič.‘ Vydralo sa nakoniec spomedzi jeho pier.

,Nikdy sa neuchyľuj iba k jednej možnosti, Loey. Nikdy. Je to chyba ktorá ťa zničí viac ako čokoľvek iné.‘

,Čo má byť mojím ďalším pohonom?‘ Spýtal sa nechápavo démon. Hoci nevidel do tváre záhadnej postavy mal za, že má na perách minimálne jemný úsmev.

,Kto hľadá, ten nájde.‘

Po tých slovách ozývajúcich sa v mysli démona prudko otvoril oči, natisol na kmeň stromu a zároveň sykol bolesťou, jemne predklonil. Zadriemal snáď? Zrýchlený dych sa pokúšal dostať pod kontrolu a rozhliadol vôkol seba. Ľud stále prechádzal portálom, bol na novom svete. Prehltol a prešiel si rukou vlasmi, neskôr rozhodol dôjsť k jazeru odkiaľ vzal vodu a párkrát opláchol tvár. Jeho hladina sa vlnila iba minimálne no keď ustála, to čo v ňom videl ho prinútilo zatajiť dych a prudko odvrátiť zrak niekam inam. Prudko vydýchol cez nos a vrátil k stromu kde spočíval, vstrebávajúc okamihy nútiaceho sa zamyslieť nielen nad sebou samým ale i budúcnosťou, ktorá ho na tomto novom svete čaká.

​

---

​

Lavína paniky so sebou čoskoro strhla posledné kusy proti vlastnej vôli. Pár hlasov sa snažilo znovu nastoliť pokoj, ich slová ale v danej chvíli neniesli žiadnu váhu a veľmi ľahko boli prepočuté. Prekrývajúce sa kričanie len zbytočne pridávalo na hektickosti. Bolo príliš naivné, ak Kyrie očakával inú reakciu?

V Leonelli by sa niečo také stať určite nemohlo, bol o tom presvedčený, i keď podobná udalosť sa za históriu spoločenstva zrejme nikdy neodohrala. Vzhľadom na spôsoby, ku ktorým boli stúpenci kvôli spoločnej viere vedení si ale trúfal tvrdiť, že až sa Chaos dostane aj do končín jeho domova, budú mu tam vzdorovať omnoho úspešnejšie. Nenechajú sa ovládnuť strachom, neprepadnú panike. Pokoj a rozvaha boli pre nich vždy vo všetkom kľúčovými, trebalo ich zachovať za akýchkoľvek okolností.
Naivne očakával aspoň z polovice podobný prístup aj tu. Miesto toho sa mu ale dostalo správania, ktorým sa prítomné bytosti len viac priblížili k úrovni netvorov, pred ktorými sami prchali.

Nachádzal sa kdesi uprostred masy tiel, bezhlavo sa predierajúcej vpred. Ak mu bol niekedy doteraz akýkoľvek typ nežiaduceho fyzického kontaktu nepríjemný, v porovnaní s terajšou pozíciou nemohlo ísť o nič hrozné. Vrážanie, tlačenie, stúpanie na chodidlá, postrkovanie vpred, dýchanie na krk. Do toho všetkého ťažký vzduch, horúco a v jedno sa zlievajúci krik s plačom.

Prišiel si ako v začarovanom kruhu, ktorý reálne nikam nevedie a nemožno sa z neho vymaniť. Stále bol nútený kráčať smerom vpred, bez výberu možnosti zvoliť akýkoľvek iný smer. Miestami mu prišlo, že dav reálne nerobí žiaden pokrok dnu, že sa vôbec nehýbe – predovšetkým tesne pred vchodom do akadémie, cez ktorý sa bytosti hrnuli zo všetkých strán. Krátky beh vtedy veľmi rýchlo pominul a zmenil sa na polovičné či len štvrtinové kroky vpred. Zastať na mieste úplne však nepripadalo v úvahu, jeden by tak ohrozil seba aj ostatných na blízku.

Jeho vedomie neustále skákalo medzi dvomi extrémami. V jednej chvíli sa mu darilo myseľ úspešne odpútať a tlmiť tak všetky negatívne aspekty, ktoré teraz na tomto mieste vládli. Len nechal svoje telo samovoľne hýbať, podvedome prispôsobujúc tempo chôdze s davom, nechal sa ním unášať. Tento stav bol pravidelne prerúšaný svojím protipólom, kedy svojimi zmyslami naopak vnímal všetko naplno, pokiaľ nie dokonca prehnane citlivo. A z tohto druhého stavu upadal naspäť do stavu prvého, nevedomky, nikdy neregistrujúc postupný prechod medzi nimi.

Každá sekunda bola teraz drahocenná a panika zbytočne pridala na dĺžke času, za ktorý sa mali všetci hromadne presunúť. Nevedno, k ako moc veľkému opozdeniu došlo – pojem o čase sa akosi postupne čoraz viac vytrácal v mysli všetkých prítomných, nie len tej mágovej.

Do hlavnej sály sa mu ale predsa podarilo dostať, alebo bol skôr do nej len bezpodmienečne dotlačený tými, čo sa po celý čas nachádzali za jeho chrbtom. Tesne po prekročení prahu dverí sa konečne dokázal od splašeného húfu bytostí oddeliť, úspešne sa tak vyhnúc nedobrovoľnému pretlačeniu aj cez zeleno žiariaci portál.
Ako sa mal ale teraz dostať naspäť von, kadiaľ uniknúť? Jediné odomknuté dvere boli zatiaľ neprestajne okupované a bolo možné nimi prejsť len jediným smerom, a to dnu.

Ostal stáť opodiaľ. Zdanlivo sa tak pridával k pár ďalším, obdareným mágiou a inými schopnosťami, čo sa rozhodli dať pri prechode prednosť slabším a brániť ich pred Chaosom, ktorý sa mohol teraz v ktorejkoľvek chvíli dostať dovnútra.
Očami tekal po interiéri, ktorý sa azda prvý raz v histórii zdal príliš malý, kapacitne nedostačujúci k terajšiemu počtu. Hľadal najlepšiu možnú cestu pre úspešný únik, jeho pohľad ale ostal veľmi rýchlo primrznutý na okne - konkrétne na tom, čo sa za ním odohrávalo.

Vonku už neostal takmer nikto, len poslední jedinci, ktorí akadémiu bránili. Poslední, ktorým ostávalo vstúpiť do budovy. Predstavovali poslednú väčšiu prekážku, ktorá aspoň trochu bránila démonskej spodine pred vtrhnutím do vnútra. Tá k tomu ale aj napriek vynaloženému úsiliu zo strany obrancov nemala ďaleko. Už teraz sa niekoľko kusov nachádzalo pred budovou akadémie a ich počet drasticky stúpal. Pod zbraňami a zoslanými kúzlami ich síce padalo každou sekundou hneď niekoľko, ich prevaha ale ostávala neohrozená.
Len čo sa démoni dostali do potrebnej blízkosti, k ich spomaľovaniu začali napomáhať aj tí vo vnútri, snažiac sa ich udržať čo najďalej predovšetkým od okien. Zosielali pritom kúzla, ktorými by neporušili krehké sklo - v istých častiach ich od monštier delilo už len to.

Kyrie mal tú česť sa teraz potýkať s Chaosom po prvýkrát. Konečne nadišla možnosť na vlastné oči zistiť, prečo bol všetkými tak obávaný. A taktiež - čo ho zaujímalo podstatne viac - či by proti nim aspoň na chvíľu obstál so svojimi schopnosťami, ako ľahko sa nechajú oklamať.

Preniesol svoju pozornosť čisto len na jedného z nich, rútiaceho sa naproti oknu, zrejme pripravený ho vyraziť a vytvoriť tak ostatným voľný priechod.

Nevedno, akým konkrétnym spôsobom sa mág rozhodol trýzniť jeho zmysly, oči prítomných mali len možnosť zazrieť, ako sa lietajúca ohava zrazu začala metať, kŕčovito zvíjať a padať smerom k zemi skôr, než by čokoľvek vykonala.

Pre mága bola táto reakcia plne dostačujúca. Keď takto reagoval jeden, museli aj tí zvyšní, nerobil medzi nimi rozdiel.

Len čo sa ilúziou zasiahnutý nepriateľ stratil z dohľadu, viac sa oň nestaral. Pokiaľ mu nebol osudný samotný pád, musel už určite podľahnúť na stále pretrvávajúcu ilúziu – aspoň tak bol o tom presvedčený.

Povzbudený zjavným úspechom, kontrolne stočil pohľad k dverám. Stále nimi niekto občasne vbehol dnu, pravdepodobne išlo o úplne posledných jedincov. Z veľkej časti boli už ale priechodné, mohol nimi kedykoľvek bez problému vyjsť von. Predsa len sa mu naskytla šanca, ktorej sa hodlal čo najskôr chopiť, kompletne tak na moment upúšťajúc svoju pozornosť od okien a postupne sa dnu dobíjajúceho Chaosu. Dokonca nechal aj úplne pominúť svoju ilúziu, ktorou doteraz netvorovi spôsoboval muky – namiesto nej sústredil čo najväčšiu časť svojej energie na to, aby u zvyšku prítomných mohol potlačiť vnímanie jeho prezencie, ako sa len dalo. S očakávaním, že sa v momentálnej hraničnej situácii nebude nikto sústrediť na toto kúzlo a neregistruje ho, opustil svoju pozíciu a rozišiel sa smerom ku dverám.

Vzdialenosť medzi ním a dverami sa dala vymerať na pár krokov. Aj tu si ale musel dávať pozor na to, aby doň nikto nevrazil či sa ho nijako inak nedotkol, akýkoľvek nežiadúci kontakt by mal totiž za príčinu pominutie kúzla. Musel sa takto vyhnúť aj jednej dvojici, ktorá mu takmer skrížila cestu pred samotným prahom, počas toho, ako bežala dnu. Hluk ozývajúci sa spred sály značil, že kúsok za týmito dvomi nasleduje ešte niekto ďalší. Ustúpil teda bokom, aby danú osobu nechal prejsť ako prvú.
 

Snáď bol jeho plánovaný odchod takto prerušený už posledný krát.

​

---

​

William to stihl jen tak tak na území akademie před kompletním uzavřením hlavní brány, kdyby se v lese zdržel o něco málo déle skončil by ve spárech chaosu bez možné záchrany od bytostí z akademie, kteří měli už tak napilno.

Nejen že by skončil bídnou smrtí, ale ještě k tomu celému by nemohl dodržet slib, který dal umírajícímu andělovi v jeho náručí. Toho si k sobě při každém kroku blíží se k akademii tiskl, nebyl si jist jestli i po tomhle všem ho dokáže pustit a uvědomit si ten jeden důležitý fakt, který teď zamítal přijmout. Temnota se nestahovala, i když vešel na území akademii, nešla dolů k nohám jako předtím. Držela se v okolí, pouze na oko kontrolovala, ba spíše vyčkávala na mágův pád do hlubin temna odkud tentokrát on sám nevyleze. Byl tak moc zaujat svým spolubydlícím a vyhledáním Zepar, že si neuvědomoval kam všude se jeho temnota roznesla. Nevnímal ani to, že se rozlézá dál po jeho těle, ba do samotné mysli, tak moc si přál pomstu a jeho společnice ho lákala k její uskutečnění. Krok co krok přestával vnímat své okolí, zapomínal na obavy ohledně cizích bytostí, mágu a čarodějek z domoviny, na své spolužáky z akademie nebo na samotného Viktora, o kterého se ze začátku strachoval nejvíce. Jeho myšlenky na ně se vytrácely, doslova mu mizely před očima a místo nich se objevovalo temno, hněv, zoufalství, smutek a on se to nesnažil zastavit. Bodavá bolest v oblasti srdce to jen zhoršovala, chtěl ji dát pryč a lákavá síla to mohla udělat... Stačilo se podvolit. Přijmout to, co v něm dříme. Použít to, co bere jako prokletí ke své vlastní spáse od té proklaté bolesti a zároveň tím vykonat pomstu za anděla. Nepřemýšlel nad něčím jako byl soucit. Dát tuto zprávu Michaelovi a počkat si na vyšší rozsudek? Proč by něco takového vůbec dělal, když může rozsudek vykonat on sám svou vlastní rukou? Ztráta času o něčem takovém říkat jejich řediteli, stejně teď bude mít plné ruce, tak mu aspoň pomůže od dalších starostí, od další spodiny, která se dostala na jejich akademii a dostala tu možnost být jejím studentem.

FLASHBACK

Temný mág zrovna poklidně seděl na židli u svého stolu s nohama nahoře na stole, když pročítal v jedné ze svých rozečtených knih. Opětovně se zasekl u jedné zajímavé pasáže, kterou přečetl aspoň třikrát, než svým starším perem onu pasáž zapsal na další volný kus papíru. I když měl v ruce prach obyčejné čtení, tak i z něho si chtěl zapamatovat cokoliv jemu zajímavého, cokoliv nápomocného k jeho zásobě. Pro Williama to byl ideální den k sebrání obyčejného čtení, nikoliv naučeného, kterého měl pro teď dostatek. Na akademii byl klid, další vyučovací hodiny zatím v nedohlednu a stejně tak bytosti zde v budově, doslova byl dnešní den naprosto mrtvým. Mág nemohl být více spokojen s onom klidem v okolí, užíval si ten fakt, že nebyl ničím rušen a-

,,Omlouvám se, ale zase jsem zapomněl tvé jméno.”

William skoro vyskočil ze židle z důvodu polekání díky hlasu za jeho zády. Chvíli mu trvalo, než se čelem otočil za sebe a spatřil tak svého spolubydlícího, který držel menší svazek papírů v rukách a hleděl na mága dosti překvapeně. Nad novým výrazem anděla se ani nepozastavil, protože měl co dělat se svým silně bušícím srdcem, které chtělo vyběhnout z jeho hrudi jako úplně první po tichém příchodu jeho nového spolubydlícího. Stále na jeho přítomnost nebyl zvyklí. Od začátku jeho pobytu tady na akademii byl sám a teď mu sem dají anděla, který zapomíná snad každou druhou větu, co vypustí on sám z úst.

,,William. William Magnus Emerson, ale stačí pouze William nebo Will.
Potřebuješ něco?”

Asi ani jeden z nich nebyl zvyklí na přítomnost někoho dalšího v tak častém setkávání v jednom samém prostoru. Na všechny další stránky si uvědomoval mág věk anděla smrti, možná za tím zapomínáním stálo cosi jiného z minulosti, ale on to vsázel na věk. Kdyby jemu bylo tolik tak by už zaručeně zapomněl všechna kouzla a přípravu lektvarů. Nad tou představou ho zamrazilo až se celý oklepal.

,,Našel jsem u sebe tento svazek a potřeboval bych pomoct u pár vět. Jsou totiž v temném jazyce a ten já opravdu neumím, ale ty možná ano.”

V ten moment byla mágova poklidná chvíle zmařena. Knihu v zakryté ruce zaklapl, odkládajíc ji na stůl a natahujíc ji pro svazek. Ten mu anděl skoro okamžitě podal, aby ho mág mohl položit na svůj stůl mezi jeho další věci a podívat se na ty andělem nesrozumitelné věty. Baraqiel sice říkal, že jich tam je jen pár, ale jak listoval papíry skoro na každé stránce bylo nějaké slovíčko nebo celá věta temným jazykem. Jednalo se o něco staršího, nepřečetl toho moc za projetí takže nedokázal říct, co přesně za svazek to bylo, ale to hodlal zjistit při překladu pro anděla.

,,Nestůj mi za zády. Vezmi si svou židli a přisedni si sem. Přeložím ti to.”

Chvíli se nic nedělo, ticho v místnosti však nakonec zlomilo zaskřípání židle při dosednutí anděla na ni po boku temného mága.

-------------------------

Na to, že chtěl být temný mág mezi prvními u portálu, aby svému spolubydlícímu poskytl tu nejrychlejší možnou pomoc, tak byl mezi úplně posledním zbytkem přeživších Jednalo se převážně o ty, kteří už ze začátku bránily brány akademie do posledních zbytků své energie. Procházeli okolo nevnímajícího mága, který jim neúmyslně překážel v cestě svou temnou společnicí. Motala se jim pod nohy, zastrašovala je od Williama, protože nechtěla narušit jeho postupně stoupajícímu zoufalství s utrpením. Nevnímal ji, nevnímal její velikost, ba ani ten fakt, že tohle ještě nikdy za dobu jeho soužití s ní něco takového neudělala. Těšila se z jeho sešlosti, čekala na ten moment stejně jako on až najdou jednu určitou bytost a bude se moct ukázat v plnější kráse. Předtím měl hlavu plnou myšlenek, jedna běhala za druhou a on se nemohl rozhodnout po které sáhne dřív, ale teď? Nyní měl v hlavě jednu jedinou a ta ho dohnala až k samotnému portálu ve velkém sále s bezvládným tělem v náručí. Okolo něho bylo už jen pár bytostí, titěrný zbytek oproti prvotnímu návalu, který se snažil též jako ostatní zachránit vlastní krk.

Zaručeně si ho někdo všiml, zaručeně i někdo všiml těla, které tak silně natisknuté na sebe nesl, ale on jich ne. Možná na něho i někdo promluvil, otázal se na stav anděla, ale to už mág bez jakéhokoliv strachu z toho, co bude na druhé straně přiblížil k portálu dostatečně blízko, aby do něho mohl vkročit s Baraqielem.

​

---

​

Sekundy Raphaelovi připadaly dlouhé jako minuty, ty jako hodiny, z posledních sil, které mu ještě zbývaly se oháněl svým stříbrným mečem a bránil všemu, co se snažilo zdolat vysoké hradby Immortal Academy. Otočil se kolem celé své osy a jedním švihem sťal hlavu bytosti, která šplhala po kamenné zdi. Hlava dopadla andělovi k nohám a on na malý okamžik potřeboval popadnout dech. Ruce opřené o svá kolena, tvář od krve, vlastní, cizí, té monster, ani už netušil. Plnil jen svoji úlohu chránit. Zvedl svůj pohled a shlédl z hradeb, z Lavenderu se hrnuly monstra jedno za druhým, přesila byla značná a Raphael věděl, že jim moc času nezbývá. Vzhlédl k obloze. Okřídlené bestie přelétávaly, přistávaly v zahradách akademie, na náměstí, nemilosrdně braly do svých pařátů bezbranné, jenž se jen snažili dostat se dovnitř k portálu. Přestože se stále ještě spousta magických bytostí odvážně prala za životy své i ostatních, nestačilo to. Pokud obranná kouzla akademie nefungovala, neměli šanci je udržet zpět.

„Všichni se stáhněte dovnitř akademie!“ zakřičel na bojující kolem sebe. S mečem v ruce seběhl schody z hradeb a opakoval svá slova všem, které potkal. Dvojice elfů stála po obou stranách kašny uprostřed nádvoří. Pomocí svými kouzly tvořili magický ochranný štít před hlavním vchodem, za který se sbíhaly poslední bytosti. Monstra snažící se prorazit skrze magickou bariéru byla rázem sežehnuta. Raphael se zastavil u jednoho z elfů. „Jak dlouho se vám to podaří udržet?“ optal se.

„Zkusíme to udržet co nejdéle, ale nechceme tu zůstat jako poslední,“ odpověděl mu vysoký elf, aniž by Raphaelovi věnoval jediný pohled. Anděl jen zmáčkl elfovo rameno na znamení pochopení a oběhl kulatou kašnu směrem za magický štít, kde jeden z Chaosu povalil na zem utíkajícího. Roztáhl svá křídla do šíře a máchnul s nimi, čímž vytvořil větrnou clonu, která monstrum odvála od vyděšeného mladíka, který se sotva posbíral znovu ze země. „Rychle dovnitř!“ okřikl jej Raphael, zatímco výstražně držel svůj stříbrný meč naproti démonovi z podsvětí, který se zase vyškrábal na své nohy a výhružně zařval směrem k andělovi, než se proti němu rozběhl. Raphael se jen tak tak chystal rozmáchnout, když těsně před ním a útočícím monstrem dopadl na zem další z Chaosu, zmítající se v podivných křečích, do kterého útočící narazil a očividně nespokojen, se pustil právě do jednoho ze svého vlastního druhu. Raphael sklonil v překvapení meč k zemi a rozhlédl se kolem dokola, už jen pár. Přesunul se za magický štít dvou elfů a kontroloval poslední co se jim podařilo proběhnout do zdánlivého bezpečí.

Neušel mu velký černý drak se svým elfím pánem zavěšeným na straně akademie, kde se nacházel velký sál. Z nebe začaly padat okřídlené potvory jedna za druhou, všechny se zmítající v podivných křečích, které přisuzoval nějakému kouzlu, které musel používat někdo mocný uvnitř. Přestože by nejspíš Viktor s Allerasem dokázali ubránit okna velkého sálu před vniknutím monster, někdo jiný dával i šanci poutem spjaté dvojici na vnější straně velkého sálu. Několik popadaných ze vzduchu stejně jako několik okamžiků předtím, srazili jiné bestie a ty se instinktivně pustili jeden do druhého, dávajíc šanci posledním v průchodu do útrob kamenných zdí akademie. Očividně jim Orien dával poslední šanci. Monstra všude kolem se začala pouštět do sebe místo toho, aby se vrhly proti magickému štítu a pokoušely se dosáhnout na poslední trojici před hlavním vchodem. Elfí bratři se po sobě se zmatením podívali a začali naráz ustupovat směrem ke vchodu, zatímco stále drželi štít před sebou. Raphael netrpělivě sledoval nejbližší okolí, připraven za elfy okamžitě uzavřít mohutné dveře hlavního vchodu.

„Teď!“ vykřikl v moment, kdy oba elfové rozbili magický štít a zapadli dovnitř. Několik bytostí s Raphaelem v čele zavřelo dveře na klapku. Další automaticky přidali barikády ve formě stolů, židlí, lavic a všeho možného, co bylo po ruce včetně stolu, ve kterém Raphael rozeznal, že patřil na recepci, kterou do nedávna okupoval jeho mladší bratr Sauriel. Při té vzpomínce mu hlavou proběhla myšlenka na to, kde se asi právě Sauriel nachází, modlil se jen, aby byl už na druhé straně portálu.

„Honem všichni do sálu!“ vydal poslední rozkazy, když si byli všichni jisti, že dveře jsou důkladně zajištěné. Skupinka posledních obránců se rozběhla do schodů a dlouhými chodbami směrem k velkému sálu. Raphael se zastavil na schodišti, aby naposledy shlédl do velké vstupní haly, která nyní zela prázdnotou, aby se ujistil, že jsou doopravdy všichni pryč. Když v tom ho do pohybu uvedl zvuk tříštícího se skla jednoho z ozdobných oken, když se dovnitř probourala první bestie. Několika dlouhými kroky vyběhl schodiště do patra a rozběhl se chodbou na jejímž konci se nacházel právě velký sál s portálem.

​

---

​

První, co Rosé smysly zaregistrovaly, byly zvuky absolutního chaosu a ruch, který panoval v sále, ve kterém se objevila. Včas stihla uhnout do strany strachem ohromenému davu, který se řítil směrem k portálu, jenž svou jasnou barvou a magickou energií ozařoval celou místnost.

Všude kolem ní panoval absolutní zmatek. Bytosti se snažili přetlačit jedna druhou, nehledíc na to, zda si vzájemně ubližují nebo ne. Šlo jim jen o jedno - dostat se co nejdříve pryč, než je monstra Chaosu roztrhají na kusy.

Nad celou situací se zatvářila znechuceně se směsicí pobaví. Vnímala všechny negativní emoce okolních bytostí, vdechovala je do sebe a nechala je, aby ji zasytily. Vyžívala se v nich, ochutnávala, dokud neměla konečně dost. Teprve pak začala vnímat víc okolí.

Nikde neviděla Loeyho, ovšem cítila jeho magickou auru někde na Akademii. To bylo pro začátek dobré znamení. Znamenalo to, že stále žil a dostal se sem v pořádku. I přestože to byl anděl, který spolu s ním zmizel. Už jen kvůli té myšlence se v jejím nitru znovu probral hněv, jenž ji zevnitř spaloval. Anděl pomáhající démonu.. Další přivál znechucení ji stáhl prudce žaludek. Kdo u všech ďasů byl ten anděl a proč pomáhal Loeymu? Ani by se nedivila, pokud by si ho Loey nějak ochočil, bylo to možné. Přesto cítila bodavý osten na hrudi, když si pomyslela, že se další Anděl nachází v jeho blízkosti. Jakoby nestačilo, že se zbavila jednoho, objevil se druhý.

Z myšlenek ji vytrhla bytost, která do ní hrubě vrazila a tím ji vrátila zpět do sálu plného chaosu. Rosé po ní vztekle zavrčela, což způsobilo, že se bytost ještě s větší rychlostí snažila dostat k portálu. Dál už to Rosé ale neřešila. Došla jí při tom nárazu důležitější věc.

Neměla u sebe svůj vak. A dokud ho nebude u sebe mít, nemůže odejít. Ihned se začala soustředit na to nejjednodušší kouzlo, co vůbec šlo, zavřela oči a během okamžiku už třímala ten povědomý kožený materiál v ruce. Okamžitě se cítila klidnější, když nahlédla dovnitř, spatřila temnem obalenou knihu včetně pár pro ni důležitých drobností a s pocitem ujištění vak zavřela a přehodila přes rameno. Teď byla konečně připravená odejít. Hlavní otázka ji ale blikala výstražně v hlavě - kde přesně byl Loey?

​

---

​

Z hlubin dračího hrdla se ozvalo zavrčení, kterým dal na otázku pronesenou svým jezdcem najevo souhlas. Následně vnímal, jak se jejich pouto rozechvělo, prozářilo vědomí dvojice, kterou k sobě pojilo, a Alleras pocítil pozvolný úbytek energie předávané z těla do těla. Tato energie pak skrze Viktorova bříška prstů spočívající na zemi proudila do půdy, aby hbitě vyhledala prameny vody pod akademií. Právě na nich závisel způsob, jímž chtěl elf probourat stěnu a vytvořit v ní vchod pro mohutného draka držícího nad ním stráž.

Při počátku procesu, jehož nutné urychlení vyžadovalo, aby z jeho těla unikala síla ve větších doušcích, se již obracel k řvoucím tlamám nestvůr. Kvůli absenci obránců na hradbách se snadno dostávaly na pozemky akademie, bořily hnáty a tesáky do opozdilců nebo alespoň v pokušení učinit tak vzplanuly vlivem kouzel. Drakovi neunikala trojice bytostí nacházející se mimo bezpečí zdí, jeho prioritou však byl Viktor. Křídlo bližší jeho jezdci vzepjal tak, aby sloužilo jako štít chránící jej proti zmítajícím se okřídlencům padajícím z nebe. Pár takových potvor zasažených něčí magií jemu samotnému dopadlo na hřbet a ocas, díky jejich nenadálé neschopnosti se o cokoliv zachytit je ale snadno setřásl a výrazné zakřupání o osudu démonů dalo jasně najevo.

Jakmile pak sklonil mohutnou hlavu s úmyslem podívat se na to, jak si s kouzlem jeho elf počíná, spatřil vodní proužky, které se mu proplétaly mezi prsty a v hojném množství mířily k stěně sálu, v níž hledaly všemožné skuliny, kde zamrzaly. Bylo to tehdy, kdy Alleras trhl hlavou nahoru v reakci na tříštící se sklo. V téže momentu jej napadlo, zda-li vůbec budou mít dostatek času.

S hrozivým zavrčením část budovy, vedle které se nacházeli, osvítil zášleh rudých plamenů. Oheň z dračích čelistí skoncoval s desítkami obludných stvoření, přesto bylo znát, že plamenný sloup ubýval na délce a intenzitě, neboť v posledních dnech vychrlil neobvykle velké množství. Ve finální části přesunu mu docházel ohnivý dech a toto uvědomění drak vnímal s hořkou zlobou zabarvující jeho myšlenkové prostředí do tmavých tónů. V rozevřeném chřtánu se opětovně zamihotaly čerstvé plameny, z koutků Allerasovy tlamy stoupal hustý kouř. Dříve než by Chaos zahalil plameny mu ale cosi ostrého přejelo po šupinách a následně se zaseklo do svalu spojující rozprostřené křídlo se zbytkem těla. S nelidským křikem se smíchal Allerasův bolestný řev, při němž se drak vzepjal a rozběsněný pohled upřel na démona, jehož horní končetiny připomínaly břitvy a který se mu nyní držel na zádech. Při drakově zmítání dupaly těžké tlapy po zemi, z rozpraskané zdi se drolily drobné kamínky a prach. A pak mohutný ocas udeřil do centra zdi, způsobujíc její destrukci.

Terči obrovských kusů kamenů se staly především bytosti nacházející se uvnitř sálu, nicméně kvůli úhlu, v němž byla stěna dračím ocasem zasažena, se i Viktor stal potenciálním cílem. Jeden z menších kamenů ho zasáhl do nekrytého boku, v důsledku čehož zraněný elf vykřikl. Z těla mu touto dobou již vyprchal Williamův lektvar, tudíž jeho zorné pole na okamžik zcela zaplavily černé mžitky a ze zasaženého místa šlehaly vlny bolesti.

„Viktore!" Pročísl elfovu mysl hlas černého draka.

Bylo to dostačující, v mžiku se přinutil jednat, ač byl otupělý. Sebral brašnu odloženou opodál, málem zavalenou balvanem. Nato se vrhl vstříc díře ve stěně jak nejrychleji to elfovo znavené tělo umožňovalo. Byl následován Allerasem, jemuž se v mezičase podařilo démona shodit dolů a tam jej rozdrtit v zubech. Inkoustová krev z nich kapala a špinila podlahu spolu s rudou krví draka, jenž tomuto světu věnoval svůj poslední oheň, aby získal čas. Oba při cestě ke smaragdovému portálu sotva vzali na vědomí bělostnou zář křídel ředitele či jakoukoliv jinou bytost. Nakonec i je zelené světlo celé pohltilo.

​

​

​

​