Dunění elfských rohů se rozlehlo celou akademií a dolehlo až do samotného jejího nitra, velkého sálu. Michael se naposledy rozhlédl kolem dokola po všech přítomných, kteří vyčkávali na jeho povel. První obyvatelé Orienu stáli v dostatečné vzdálenosti od vyznačeného místa, kde se měl za několik málo okamžiků otevřít velký portál, veškerá pozornost směřovala k řediteli, který přestože si byl jistý, strach jej mírně nahlodával. Věnoval svůj pohled Archdémonovi po své pravici, na levé straně představiteli Temných mágů, následně Archandělovi, Vysokému Elfovi a druhému z Archandělů. Zhluboka se nadechl a přistoupil ke svému smaragdovému krystalu, přikleknul a svými prsty se jej lehce dotkl. Pro aktivaci stačilo jediné, a to proud energie, který rázem začal proudit z jeho těla. Krystal se rozzářil a vystřelil z něj proud světla, který se zastavil uprostřed vyznačené hvězdice.

Všichni představení znali správný postup a museli jej dodržet, jinak by hrozilo, že se krystaly pod návalem energie roztříští, a to by znamenalo jejich konec. Archdémon následoval ředitele, jeho krystal se aktivoval a dva odlišné proudy magie se spojily. Další se připojili Archandělé, následováni Temným mágem, Vznešeným a poté neutrální přírodní energií Elfí krve, která měla přinášet největší stabilitu a vytvořit most mezi světy. Ve chvíli, kdy se sedm cípů spojilo záblesky energie začaly nabývat na síle. Magie pulzovala velkým sálem a každý z pilířů měl v tu chvíli co dělat, aby se udrželi na místě a nepustili se svého krystalu. Magické mračno uprostřed jejich hvězdice se začalo zvětšovat, způsobovalo otřesy akademie, blesky šlehaly do prostoru. Michael držel svůj zrak upnutý na formování jejich společné energie, přestože jej záblesky místy oslepovaly, musel udržet soustředěnost. Všichni museli.

„Teď!“ vykřikl rozkaz ostatním bytostem, jimž byl dán za úkol posilovat portál svojí magií mezi které se řadili i profesoři akademie. V tu chvíli do magického mračna začaly vystřelovat proudy energií od dalších bytostí kolem základních pilířů. Tlaková vlna spojená se zeleným zábleskem se vyhnala ze středu mraku, což způsobilo otřes samotných základů akademie. Následovalo ohlušující ticho. Michael, který si instinktivně zakryl zrak před výbuchem energie, opatrně pozvedl tvář k průchodu, který se nyní vznášel, podporovaný několika proudy energie, uprostřed jejich hvězdice krystalů. Pilíře vydržely.

Úlevný úsměv se mu rozlil po tváři a rychle si vyměnil pohledy se všemi představenými. Povedlo se. Sálem se rozlehlo několik vítězoslavných pokřiků, přestože se díky tlakové vlně několik bytostí ocitlo na podlaze, fakt, že se jim podařilo otevřít portál, vyvstával nad vše ostatní.

„Dobrá, teď Gabrieli,“ pohlédl na jednoho z Archandělů, „Můžete se pustit krystalu a projděte, následně dejte signál,“ Gabriel mlčky přikývl a pomalu se pustil svého krystalu, kterým rázem přestala proudit podpůrná energie. Portál mírně zavibroval, ale díky dalším několika bytostem napojeným na síť, se nemohl nijak zhroutit. Archanděl věnoval poslední pohled řediteli, než odhodlaně prošel skrze kulatý disk magie, jež tvořila jednu stranu mostu mezi Orienem a Ammeadore.

„Hodně štěstí,“ pronesl v duchu Michael. Cítil tu tíhu očekávání, nikdo si nedovolil říct jediné slovo, poté co Gabriel zmizel. Zraky upírající se k portálu, plamen naděje stále hořel. Modlil se, nic jiného mu v ten moment nezbývalo. Vteřiny ubíhaly a ticho bylo mnohem tíživější. „Tak co se děje?“ ozvalo se od netrpělivého anděla v davu bytostí čekající na povel k postupu. Michaelovi vyvstala vráska znepokojení mezi jeho obočím, ale neodpověděl na andělovu otázku. Museli čekat, přestože to působilo, jako věčnost. Michael si byl jistý, neexistovala jiná možnost. Své prsty semknul kolem krystalu o něco pevněji. Pocítil na sobě znepokojený pohled Elfa i Mágů, těsně před tím, než z portálu vylétl malý vrabčák, jeho zpěv se rozezněl sálem, obletěl jej jednou celý dokola až nakonec zamířil zpět do portálu. To byl ten signál, který rozhořel plamen naděje ještě o něco víc.

„Zvládl to!“ ozvalo se úlevně od představitele Vznešených Mágů. Michael by lhal, kdyby tvrdil, že mu nespadl kámen ze srdce. S upřímným úsměvem plným radosti souhlasně pokýval Mágovi po levé straně. „Je čas,“ pronesl následně a dal tím tak pokyn strážím akademie, aby v klidu začali vpouštět všechny další bytosti do sálu. Přesun začal.

​

---

Lilianin hlavní úkol bylo se držet v blízkosti skupiny představených, kteří měli otevřít portál do druhého světa, ba jim poskytnout pomocnou ruku s její silou a toho se plánovala i držet, kdyby neviděla tu paseku okolo akademie. Věřila síle zdejším studentům a dalším pomocníkům, ať už měli za úkol doprovázet ostatní bytosti do sálu, léčit je z toho nejhoršího nebo zahánět obludy od hradeb akademie. Nedovolila si zpochybnit rozhodnutí jejich ředitele či celého plánu, ale nemohla na to celé jen přihlížet a čekat. Když měla tu možnost, chvíli času, kdy si mohla dovolit odběhnout jinam od skupiny, snažila se pomoct i jinde. Nemohla sice plácat svou magií na každého zraněného, ale mohla jim poskytnout bylinky či masti, které byli v jejich zásobách rozšířené a ona je nebude postrádat díky její pozici u portálu.

V prvních dnech od dozvědění se nemilé novinky ohledně Chaosu nemohla přestat myslet na svého staršího bratra nebo klan elfů, kterým se chtěla vyhnout, než je spatřit za další dny zde na akademii. Nemohla si dovolit něco takového jako prozrazení jejího pravého původu, kór ne v těchto dnech, kdy by se na ní mohli ostatní dívat v jiném světle i na novém světě. Její pravé jméno kdysi něco znamenalo a vlastně stále znamená, ale pořád není očištěno a možná díky této situaci už ani nikdy nebude tak, jak přesně chtěla. Nikomu z nich by to nepřála, ale možná se na druhý svět dostane jen hrstka z klanu elfů, právě ti, kteří na ni nehledí s odporem a přijmou ji a jejího bratra zpět na jejich pravá místa, avšak to vše byli jen bláhové představy, nesmyslná přání jedné elfky.

Spojení se starším bratrem cítila, i přes onu situaci plné neklidu ho mohla cítit. Polovina krystalu, která byla uvázaná na šňůrce okolo jejího krku jí dopomáhala s její energií a spojení s bratrem, který měl druhou polovinu. To jediné jim je připomínalo, pomáhalo ke spojení, vzpomínka na klidné časy a momenty, kdy byli ještě stále spolu. Nikdy si nevyčítala náhlý odchod z jejich domu, avšak v některých chvílích při pohledu na malé děti s jejich rodiči v okolí sálu si říkala, co kdyby?

Přála si, aby to její bratr zvládl. Bylo jí jedno, zda se i po tomhle bude nadále schovávat ve stínu, půjde si svou cestou temna a nebo se po tolika letech konečně ukáže, hlavně ať ho cítí i na druhé straně portálu.

,,Paní profesorko, Malignus! Prosím vás, předejte tyhle malé někomu z elfů. Čas mi šlape na paty a ven je sebou teď opravdu vzít nemohu.”

Jen co darovala další nádobku s léčivou mastí ze svého vaku neznámému mladíkovi s popřáním brzkého zotavení, vydala se znovu směrem k hlavnímu sálu, kde už měla dávno být s ostatními, ale jaksi se zapomněla v čase. V tom spěchu ji nečekaně zarazil jeden ze studentů o kterého zavadila jen párkrát pohledem za tu dobu, co se tady objevila a rozhodně měl víc naspěch, než ona sama. S prosbou u ní zanechal dvě malé děti a bez otálení zmizel z jejího dohledu. Poměrně překvapená z jeho náhlé prosby a spěchu, kdy se ona sama nestačila na nic zeptat, zůstala stát pohledem na těch dvou, které jí nechal. Byli asi stejně zmatené, jako ona sama. Díky stávajícímu překvapení se na ně pouze vřele usmála a nabídla jim své dvě volné ruce jako oporu. Dítka neměla moc na vybranou, opětovně stejně jako ona a šli s ní bez do hlavního sálu. Tam s pomocí štěstěny narazila na menší skupinku elfů též s dětmi, které požádala o pohlídání dvou sirotků, než bude po největším přesunu. Bylo jí jich líto, přehazovat si je takto jako pytel brambor, ale lepší plán zatím neměla na nynější situaci, než je předat někomu stejného původu a vymýšlet něco dalšího později po její práci.

Troubení elfských rohů ji popohnalo ke skupině představených, kteří se pomalu stavěli na své určené pozice a i ona po pár dalších krocích dorazila na tu svou. Měla být pouhý pomocný sloup se svou silou, ale i tak ji zžírala nervozita jako všechny ostatní, kteří se na otevření portálu měli podílet. O obyvatelích Orienu ani nemluvila. Na všechny padala ona tíha, nervozita, strach ze selhání a nejvíc toho měl na bedrech jejich samotný ředitel, který každou chvíli měl dát povel k první akci.
Soustředěna na jeho veškeré rozkazy čekala bez hnutí na své pozici, zatím mohla sledovat jen ostatní, nesměla se ničím rozptýlit od takového břímě.

Onu energii, která se nashromažďovala ode všech představených v prostoru velkého sálu mohla jen obdivovat, ba by jí byla i omámená, kdyby neslyšela jasný příkaz od Michaela k přidání pomocné ruky ke všem pilířům.

Skoro okamžitě uposlechla a propůjčila svou vlastní energii k posílení portálu. Ten se pomalu začínal tvořit nebo v to aspoň doufala, protože se bála podívat i po útlumu tlakové vlny s velkým množstvím všech magií. Z otřesů akademie se ještě chvíli po nich otřásala ona sama, ale po konečném pohlédnutí na vytvořený portál jakýkoliv třas přestal. Hrobové ticho protnuly oslavující ohlasy od bytostí v sále a nakonec samotný ředitel akademie, který vydal pro teď snad poslední rozkaz mířený na archanděla. Všichni se i přes jeho odchod do portálu drželi své práce, nadále udržovali a vysílali svou sílu k udržení portálu.
Při spatření malého vrabčáka s konečným vítězným pokřiknutím od jednoho z představitelů se sálem roznesla nepopsatelná úleva s radostí a vítězstvím na dlani.

Povedlo se to. V té chvíli si nakonec přála, aby ji někdo z jejího klanu viděl, byl v sále a oslavoval společně se všemi. V ten moment ji to bylo naprosto jedno, zda se někdo dozví odkud vlastně je nebo spíš kdo dřív byla, jen pro tu představu, že ji někdo od nich poplácá po rameni pochválí za dobrou práci.

Teď už stačilo jen portál udržet pro průchod bytostí zde, doufat v to, že to všichni stihnou před příchodem chaosu až na pozemky akademie.

​