Jen další. Byl to jen další svět, na kterém měl strávit nějaká ta léta, než se zase bude stěhovat pryč. Bylo jich nespočet, míst, které mohl považovat za svůj domov. Nevěděl, který z nich je však ten jediný, měl jej vůbec? Svůj zrak pozvedl k majestátnímu komplexu, který zde během několika málo měsíců vyrostl. Přidružené městečko zářilo novotou, vše působilo, jako nový začátek. Avšak pro anděla, za kterým se nejedna hlava otočila, ať už z důvodu jeho porcelánové tváře nebo silné auře, která se nedala přehlédnout, bylo Comperte jen dalším místem v linii jeho nesmrtelného života.

​

Přestože byl poměrně zvyklý na neustálé přemísťování, hodlal posunout seznamování se s původním obyvatelstvem na pozdější dobu. Lantarnass bylo úžasné místo, to nepopíral ani v nejmenším, obrovský kapitol daleko přesahující padlou Cassadegru. Rozmanitost a elegance, nejpokrokovější místo v celém Ammeadore, nicméně na Valenciův vkus příliš přelidněný. Tak nějak preferoval společnost Orienského lidu, a proto si byl jist, že se do města Comperte přestěhuje hned jakmile to bude možné.

​

---

„Tak mě napadlo, hodila by se nám Vaše pomoc, co se týče výuky,“ nadhodil z ničeho nic ředitel Eronas. Gabriel k němu stočil svůj pohled a překvapeně pozvedl svá obočí. „Jsem si jist, že by spousta andělů ocenila Archanděla v profesorském sboru,“ Výuka? To jej popravdě nikdy nenapadlo. Sice kolikrát dával lekce níže postaveným andělům, ale to on nikdy nepovažoval za klasickou výuku. Pohledy andělů se znovu střetly a ředitel Eronas si propletl prsty, zatímco se jeho výraz stal mírně vážným. „Popravdě nemohu očekávat, že se k nám pohrnou noví kantoři a stálých taktéž není dostatek, abychom pokryli dostatek předmětů. Osobně si myslím, že vaše znalosti astronomie by se nám mohli vážně hodit,“ Koutky jeho rtů se zkroutily v obdivuhodném úsměvu a na slova, která považoval za velice rozumná, souhlasně přikývl. „Bude mi ctí pomoci při vzdělávání místních studentů,“

---

​

Zhluboka si povzdechl a pohled zaměřil na špičky svých bot. Ruce zastrčené hluboko v kapsách jeho kalhot a opřený o kamennou zeď kašny nadále vyčkával příchodu svého doprovodu. Dávala si pěkně na čas, ale co by to byl za pána, kdyby nenechal svoje zvířectvo trochu provětrat na čerstvém vzduchu. Nějakou tu chvíli ještě tiše postával vedle svého zavazadla a úspěšně ignoroval pohledy i hlasy, které o jeho bytí hlasitě, snad aby si jich všiml, diskutovaly. Především děvčata, lidská, elfí mladé čarodějky. Na pozornost byl zvyklý, ale k jejich smůle jim nehodlal žádnou opětovat. Zbystřil. Mezi hloučky bytostí zaznamenal tu, na kterou trpělivě vyčkával. Lehké našlapování polštářků po bílém dláždění náměstí se pomalu ale jistě přibližovalo k andělovi. Za naděje plného vzdechnutí několika přítomných dam se odtáhl od kašny a uchopil kožené držadlo svého kufru. Dlouhými však pomalými kroky se přesunul směrem k mostu, který jako jeden z mnoha spojoval a zároveň odděloval hranici mezi městečkem a samotným komplexem akademie. Věděl o Zari, cítil její přítomnost neustále poblíž. Moc dobře věděla, že se nesmí přiblížit příliš, měla zákaz. Nechtěl, aby o ní kdokoli věděl, byla tím nejcennějším, co měl, ačkoli to před ní nikdy nepřiznal.

​

„Tak co to bylo tentokrát?“ vyslal k Zari otázku, kterou mohla slyšet jen ona.

​

---

(Azariah)

​

„Profesor astronomie na Akademii?“ zopakovala andělova slova černovláska, stojící za ním a naklánějíc se přes jeho rameno, mezitímco se Valencius zaobíral dokumenty, se kterými se právě vrátil. Očima zaujatě zkoumala obsahy papírů, i když jazyku a symbolům stejně nerozuměla. Když se k ní dostalo souhlasné přikývnutí, ihned projevila svůj zájem také navštěvovat novou vzdělávací instituci. To ale zastavilo archanděla v práci. Konečně se pootočil a věnoval dívce pohled. Bakeneko na něho vykouzlila svůj nejzářivější úsměv. „Co špatného se může stát?“ s těmito slovy na svého pána začala chrlit důvody, proč by bylo dobrým nápadem ji nechat studovat na akademii. Valencius jasně věděl, že se Zari stávala magnetem na problémy, kdykoliv vyšla ve své lidské podobě mezi ostatní bytosti. I proto byl nápad ji ze začátku poslat do Immortal Academy zamítnutý a drželi se domácího vyučování. Možná to bylo její prořízlou pusou, lépe řečeno, bezprostřední upřímnosti, která dokázala dost často někoho neúmyslně vyprovokovat, nebo možná černé kočky jednoduše opravdu nosily smůlu. Nemohla ani za to, že byla dotírána za svoji rasu. „Kromě toho na mě můžeš lépe dohlížet,“ dokončila svoje přesvědčování, přičemž obmotala Valenciovi ruce kolem krku. A když se pod její tíhou široká ramena uvolnila, Zari věděla, že vyhrála.

---

Mladá bakeneko byla velice ráda ve zvířecí podobě a trávila čas děláním aktivit obyčejných koček. Od škrábání a okusování všemožných věcí po lovu menších zvířat, které ale nikdy neusmrcovala a ihned pustila, jen co je chytila do své tlamy. Někomu to mohlo připadat hloupé, chovat se jako zvíře, když byla ve skutečností inteligentní bytostí. Pro Zari to byl ale způsob, jak se zbavit stresu a vypustit přebytečnou energii a páru. Občas bylo lepší se nechat ovládnout instinkty. Mysl byla pak osvobozena od jakýkoliv starostí, nemusela se zaobírat zbytečnostmi a mohla se soustředit na to nejdůležitější – to, co měla před očima, přítomnost.

Černý kožich se zaleskl pod poledním sluncem. Archandělova aura byla natolik silná, že to bylo to první, co Zari z velké vzdálenosti cítila, než zachytila jeho pachovou stopu a dostala se na rušné náměstí. Kočka se na pár sekund zastavila v pohybu, když její pohled spočinul na muži s kufrem. Poté se krátkými kroky stejným směrem, kterým se rozešel. Poslušně se od Valencia držela dál jako vždy, už to praktikovali několik let. Ani nemrkla, když se jí přímo v hlavě ozval známý mužský hlas. „Měla jsem potyčku s jedním tvým vzdáleným příbuzným,“ byla odpověď, která se dostala zpět k jejímu pánovi, přičemž po spojení poslala i záblesk na vzpomínku, která se odehrála před necelými deseti minutami: Kočičí oči byly otevřené dokořán a se zúženými zorničkami civěly na havrana, který i na vzdoru jasného nebezpečí dál nehybně stál metr od Zari. Oplácel predátorovi pohled, byla to jasná provokace. Kočka nadzvedla zadní polovinou těla a se staženým ocasem byla připravená na něho skočit. Tím záblesk skončil. A i když reálně nebyl hlas Zari slyšet, z obsahu slov byla cítit hravost a smích.

Bytost následovala svého majitele, elegantně se propletla mezi nohami kolemjdoucích bytostí, než vyskočila na zábradlí mostu. V tom se rozeběhla po kamenném povrchu, během pár dalších okamžicích předběhla archanděla a objevila se opět na zemi, na druhé straně mostu, kde se prudce zastavila. Zari se ohlédla a pootočila hlavou, jako kdyby tím anděla chtěla popohnat a ptala se: „Proč ti to tak trvá?“ A když se rusé oči střetly s tyrkysovými, kočka jednou pomalu mrkla – ekvivalent úsměvu a projev afekce v kočičí řeči, než se vztyčeným ocasem opět pokračovala v chůzi, tentokrát ale už nezrychlila. Párkrát se i zastavila, aby mohla obdivovat obrovský palác před očima.. jejich nový domov. Přenechala roli průvodce Valenciovi, aby je odvedl ke svému apartmánu, kde pravděpodobně bude Zari trávit víc času než ve svém vlastním pokoji, i v nepřítomnosti anděla.

​

---

​

(Gabriel) 

​

 Očima brouzdal po liniích věží akademie, byla to doopravdy velmi zdařilá stavba, která byla monumentální svojí velikostí, což jen přidávalo na obdivu těm, kteří se na její stavbě podíleli a stihli vše v tak krátkém časovém úseku. Vyhledal nejvyšší věž celého komplexu. Astronomická věž, ve které jisto jistě bude trávit většinu svého času, pokud bude možnost a už v tento moment věděl, že své vyučovací hodiny, bude provádět právě tam, místo toho, aby studenty nudil v učebnách v nižších patrech. Teorie se dá vykládat i v mnohem zajímavějším a pohodlnějším prostředí. Jeho srdce zaplesalo vzrušením a očekáváním z první vyučovací hodiny. Netušil, zda to byla nervozita, ale za dlouhá tisíciletí svého života jej už prakticky nic nevyvádělo z míry. K čemuž se řadila i slova odpovědi jeho společnice Zari, která se ve své kočičí podobě rozběhla po zídce mostu.

„Vzdálený příbuzný?“ pronesl na oko uraženě, ale nepolevoval ve svém kroku. Lehce nad tím zakroutil hlavou, když se mu výjev vzpomínky promítl před očima. Lhal by, kdyby tvrdil, že tuto hravou stránku Azariah nemá v oblibě. Vlastně to byla ta odlehčující stránka, která Valenciovi přinášela klid do duše. Na druhou stranu se děsil momentu, kdy by nad ní přestal mít kontrolu a ten se s přáním mladé bakeneko přiblížil víc, než kdy očekával. Někdo by jej mohl nařknout z přehnané starostlivosti či snad dokonce žárlivosti. A přeci možná by měl i ten dotyčný pravdu, jelikož po celou dobu, kterou ti dva spolu strávili, nebylo dne, kdy by byli odděleni a Zari by trávila ten čas s někým jiným. S nástupem Zari na akademii jakožto studentkou se však vše mělo brzy změnit. Měl o ní starost, zvládne se začlenit mezi ostatní studenty? Přijmou ji mezi sebe? Najde si přátele? Objeví se někdo, ke komu by mohla probudit city, které zatím chová jen k Valenciovi? Ty otázky ho pronásledovaly dnem i nocí již několik dní po sobě.

„Proč ti to tak trvá?“ slova jež přetnula jeho myšlenky a navrátila jej zpět do reality. Věnoval černé kočce letmý úsměv: „Jenom proto, že mám křídla neznamená, že budu neustále používat k cestování,“ odpověděl ji s klidným tónem a prošel hlavní branou, kde se dál vydal po hlavní cestě, která vedla doprava kolem vyhlídky nad útesem, kde se nacházel altán, další brána a další vyhlídka. V duchu začal proklínat všechny, kdo vymysleli, že akademie se bude vypínat nad městem na útesu, takže cesta k hlavní budově bude neustále do kopce. Po očku zkontroloval Zari, která v tichosti následovala svého anděla, v ten moment Gabriel ustal v chůzi a roztáhl svá křídla. V ruce pevně sevřel držadlo svého zavazadla a vzhlédl ke střechám komplexu budov, ve kterých se skrývaly koleje studentské, a i apartmány profesorů. Z kapsy vytáhl dopis, ve kterém byla popsána cesta k jeho novému příbytku a po ujištění se, že si směr pamatuje, dopis znovu složil a schoval. Otočil se na Zari a natáhl k ní svoji ruku. „Zkrátíme si cestu, vyskoč,“ pobídl ji. Ve chvíli, kdy poslušně vyhověla pánově žádosti, se odrazil od země a vylétl vysoko nad střechy budov ostatních zaměstnanců akademie, přelétl nad kaskádovitými zahradami, obrovským skleníkem a menším amfiteátrem hned vedle, dokud se nesnesl těsně před vchodem do budovy pro profesory. Pohladil Zari po hlavě, jako gesto vděku, že sebou při tom přeletu neházela, i když věděl, jak moc se jí létání nezamlouvalo. Vypustil ji na zem a vstal z podřepu. Křídla složil a nechal zmizet. Rozhlédl se kolem dokola, neuniklo mu pár pohledů bytostí, které posedávaly na lavičkách okolo. Netušil, zda se jednalo o studenty nebo jeho budoucí kolegy, každopádně kývnutím hlavy jejich směrem vyslal pozdrav a následně se rozešel ke schodišti, které vedlo k hlavním dveřím budovy. Prsty zatlačil do dřevěných dveří a nahlédl do prázdné haly, kde se místo recepce nacházela jen vývěska s informacemi.

„Krásné to přivítání nemyslíš?“ pousmál se nad pusto prázdnem. Tušil, že profesoři musí být natolik schopní a zodpovědní, že jim stačí si pročíst vzkaz a svůj apartmán si již najdou sami. Na rozdíl od studentů, kteří se musí hlásit na recepci. Za klapotu svých bot o studenou podlahu, doprovázené tichým předením Zari přešel k vývěsce a vyhledal list s jeho jménem.

„Vítejte profesore Gabrieli,
Je nám potěšením přivítat Vás na akademii a doufáme, že Vám přidělený apartmán bude plně vyhovovat. Nachází se ve druhém patře, číslo dveří 101, klíč naleznete v zámku. Pokud byste měl jakékoli připomínky nebo stížnosti obraťte se prosím na recepčního Sauriela, který se nachází ve vedlejší budově určené pro studenty. Přejeme Vám příjemný pobyt, “

Obsah listu přečetl celý nahlas. „Jak elegantní,“ pronesl směrem k Zari. Podíval se do schodiště, které vedlo do dalšího patra a rukou jemně naznačil „Tak jdeme,“.

​

---

(Azariah) 

​

Takhle jsem to přeci nemyslela, zaprotestovala si v duchu, jakmile se anděl před ní zastavil v chůzi a rozevřel svá sněhobílá křídla. I přesto jeho slova ihned poslechla a vyskočila. Iracionální strach z toho, že spadne, byl jen jeden z mnoha důvodů, proč nesnášela létání, i když Valenciovi bezesporu věřila a věděla, že by jí nikdy nepustil. Nebylo to ale každý den, kdy se mohla podívat na svět z takovéhle perspektivy, a tak zvědavost zvítězila nad strachem a kočka vykoukla z náruče anděla. Se sklopenou hlavou zaujatě sledovala dechberoucí zeleň v kontrastu s blankytnou řekou a bílými kameny budov pod jejich nohami, kde pro ně oba začínala další etapa života.

„Pan profesor Gabriel,“ zopakovala Zari po muži a zároveň si vyzkoušela nové oslovení na pomyslném jazyku. Nebylo to vůbec nepřirozené. Valencius byl jejím učitelem v podstatě již od začátku. Kočka mávla jednou spokojeně ocasem a s pokynutím anděla se opět dala do pohybu. Tentokrát se držela těsně vedle něho. Svižně vyšplhali schody a když se ocitli před dveřmi s cedulkou, do jejíž kovového povrchu byly vyryté tři číslice, počkala, až její pán otevře a vejde jako první dovnitř, než ho následovala. S nastraženýma ušima se pomalu porozhlédla po bytě a nasála zatuchlý pach nového nábytku. Už na první pohled tu bylo na Zařin vkus až moc prostoru. Celkově tu bylo až moc místa na apartmán, který měl být určený pro jednu bytost. I když to možná vzhledem k postavení oné bytosti nebylo tolik překvapující.

Vzduchem zavířil proud magie a černá srst se přeměnila v hedvábné kadeře dívky, která s entuziasmem přešla místnost. Otevřením velkého okna vpustila bakeneko dovnitř svěží letní vánek a opět se musela už poněkolikáté zastavit nad výhledem na krásné město. Šla dál dovnitř celé místo omrknout. A když dopadla s dost výrazným žduchnutím zády na matraci, která se pod její tíhou, byť malou, nepohnula ani o milimetr, ihned svého rozhodnutí Valenciovi otestovat postel litovala a lehce bolestivě vdechla. Měla pocit, že sebou právě hodila o zem. „Hodně tvrdý..“ S nespokojeným výrazem se narovnala do sedu. Pár dalších sekund strávila tichou sebelítostí, ruka masírujíc bolavá záda, než se zvedla a svoji pozornost věnovala opět andělovi, který pravděpodobně vyhodnotil celý apartmán mnohem rychleji a už začal vybalovat.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ poslušně se nabídla a nakoukla mu přes rameno. Naklonila hlavu mírně na stranu, dál ale už nic neříkala. Černovláska zůstala bez jediného pohybu stát, oči rozostřené. Až po pár dlouhých sekundách se konečně opět ozval její tichý hlas. „Valenciusi,“ vyslovila jeho jméno opatrně. Nebylo to často, kdy archanděla takhle oslovovala. Většinou to byly ty nejnáhodnější přezdívky, které jí s hravou náladou napadaly. A když jeho celé jméno už takhle použila, znamenalo to, že mu potřebovala říct něco důležitého, vážného a dožadovala se jeho plné pozornost. Jako teď. Jejich pohledy se setkaly. „Nedělej si tolik starostí,“ začala pomalu. Byla si jistá, že anděl okamžitě pochopil, na co narážela. Vždycky to věděl. Od toho dne, co nadnesla své přání být studentkou, se k tématu akademie už téměř nevrátily. Všimla si toho malého, pomyslného stínu ve Valenciových očích, který se s každým dnem blíž ke dni otevření akademie, rozrůstal. Tušila, jaké otazníky se mu mohly mihnout hlavou, protože ona sama měla úplně ty stejné otázky. Než ale úzkost z toho, že by se nedokázala přizpůsobit novému prostřední a ostatním bytostem, cítila vzrušení. Těšila se na ty nové a neznámé věci, které byly svým způsobem strašidelné, jelikož vůbec nevěděla, co by měla očekávat. Na to se však nesoustředila, byla odjakživa až přehnanou optimistkou. Z rozevřených rtů ale během následujících okamžicích nevyšel žádný další hlásek. Tváří v tvář jí najednou z hlavy vypadla všechna slova, která měla už předem připravená a chtěla archandělovi říct. Nakonec se uvolnila. Na Zarině tváři se objevil malý úsměv. Rozhodla se pro ta nejjednodušší slova, která pravděpodobně dokázala přesvědčit Valencia lépe než nějaký dlouhý monolog. „Zvládnu to,“ vyřkla jednoduše. A náznak toho, že byla sebevědomá a myslela to naprosto vážně, natáhla se pro jeho levou ruku a oběma svými dlaněmi jemně stiskla jeho prsty.

​

---

​

(Gabriel) 

​

Svůj apartmán našel poměrně rychle, jednalo se hned o první dveře v prvním patře. Nejspíše byl první profesor, se kterým se vlastně vůbec počítalo, což mu po chvíli začalo připadat jako totální blbost vzhledem k tomu, že se na akademii již několik profesorů nacházelo dávno před jeho rozhodnutím stát se dalším z nich. Nejlepším vysvětlením bylo asi to, že někdo, kdo měl na starosti rozdělování apartmánů pro profesory šel postupně dle chronologie moci dotyčného a pravděpodobně si chtěl udělat menší očko u samotného Archanděla. Hlavou mu prolétlo jediné jméno a to, které se nacházelo na listu s informacemi. Mladý strážný anděl Sauriel. Potutelně se usmál, aniž by ten úsměv ukázal Zari, která jej poslušně následovala po schodech nahoru. Na Saurielův případ si dost dobře vzpomínal. Tenkrát to nebylo jednoduché rozhodnutí, ovšem tenkrát byl Gabriel taky v úplně jiné situaci a anděly sesazoval ze svých postů celkem běžně. Vybíjel si tak nahromaděný hněv a bolest z utrpení, o kterém prakticky nikdo kromě velkého pána nevěděl. Několik málo let před Azariah, která mu obrátila život vzhůru nohama a nasměrovala k lepšímu.

Svoje zavazadla postavil poblíž velké almary, ke které zamířil jako první poté, co letmo přejel pohledem vybavení jeho profesorského bytu. Věděl, že mu vyhovovat bude, prozatím dokud na něj nepadne při první příležitosti splín a on si ho nevybije při dekorování právě onoho pokoje, kdy následně bude potřeba možná i kompletní rekonstrukce. Při té myšlence byl vlastně rád, že Zari teď bude někde jinde, a ne s ním ve stejném bydlení. Ušetří jí alespoň těch jeho neustálých výlevů. Tiše se věnoval vybalování svého kufru a ztracen v myšlenkách ani nevnímal, co bakeneko za jeho zády říkala nebo dokonce dělala včetně testování jeho nové postele. Jediné, co dokázal s přesností určit byla její přítomnost a aura natolik uklidňující jeho rozbouřené nitro, zvláště ve chvíli, kdy ve svém zorném poli spatřil černé lokny spadající přes jeho levé rameno. Tichý povzdech následovaný vyřčením jednoho z jeho jmen ho zastavilo v činnosti. Věnoval dívce svůj pohled a pozorně čekal na to, co mu chtěla říct.

Nebylo těžké uhádnout, o čem mluvila. To téma probírali již několikrát a on si neustále dělal starosti, kterým jednoduše z principu neuměl zabránit ve výskytu. Valencius si cenil především svých jistot, mezi které se Zari řadila na plné čáře. S nástupem na post studentky akademie se však mělo mnohé pro jejich vzájemný vztah změnit. Přestože o tom celém přemýšlel dlouhou dobu a pro Zari v tom viděl hned několik pozitiv, on sám v sobě měl zakořeněnou nelibost, ale ani on sám nemohl tušit co pro ně budoucnost připraví.

Když ucítil dotek jejích hubených prstů na své ruce sklopil k nim svůj pohled. Věděl to. Věřil jí, že to zvládne. Však ji dostatečně na tohle vše připravil. Chtěl by, aby věděla, že on ji věří, jen mu v tom jeho ješitnost zabraňovala, vyslovit ta slova nahlas. Povzdechl si a vzal její dlaně do svých, když se natočil celým tělem k ní. Velká černá kukadla jej pozorovala. Trocha strachu se v nich odrážela, ale on ji uchlácholil svým úsměvem. Palcem přejel po hřbetu její ruky a pokýval hlavou. „Já vím,“ nechal klesnout přes jeho rty tiše. Pak natáhl jednu ruku k její tváři a jemně zastrčil jeden z havraních pramenů vlasů za její ucho. Pohledem přejel po jejím bílém zápěstí a naklonil hlavu. Pravou dlaní jej překryl a zašeptal slova jednoduché formule v jazyce, kterému Zari stejně nerozuměla. Když dlaň znovu zvedl na zápěstí ji vysel stříbrný náramek s černým drahokamem. „Věřím ti,“ nechal zaznít v její hlavě, a zatímco Zari obdivovala svůj nový šperk, anděl se zvedl a přešel místnost až k jednomu z oken. Výhled měl přímo na protější budovu, kde se měly nacházet koleje pro studenty. „Půjdeme teď ubytovat i tebe?“ zeptal se po chvíli a zadíval se na Zari, která doposud klečela vedle almary a jeho otevřeného kufru.

​

---

​

O pár chvil později 

​

(Azariah) 

​

Dva temné stíny se mihotaly po kamenných dlažbách pozemků akademie, jeden patříc malé, černé kočce a druhý muži s nazlátlými vlasy. Jedna bytost se opět snažila přizpůsobit své tempo té druhé, která se za ní loudala po čtyřech, ignorujíc nepatrnou netrpělivost bytosti před sebou. Zari si záměrně chtěla prodloužit strávený čas se svým andělem. Tentokrát se jejich cíl nenacházel daleko od budovy určené pro profesory, tudíž k jejímu velkému štěstí nemusela opět absolvovat výlet vzduchem. „Ach, bylo by to skvělé, kdybych měla spolubydlící. Nechci spát sama. Někoho jako já… nebo klidně i anděla!“ rozplýval se její hlas přímo ve Valenciově hlavě, přičemž prošli táhnoucí se kolonádou až k dalšímu komplexu budov, velice podobné té předchozí a stejně tak majestátní. A když stanuli před vchodem do budovy, bakeneko se opět napřímila do své lidské podoby a poupravila si dlouhé rukávy bílých šatů. Převzala si od muže dopis o přijetí a také svůj kufr, který jí celou dobu nesl, a už se jí rty pootevřely, aby se svým pánem mohla rozloučit, když se v tom zlatovlásek opřel do dveří a vešel rovnou dovnitř. Očividně neměl ten stejný plán. Neměl ji jen sem doprovodit? Přeci jí sám už několikrát vysvětloval, proč by se před ostatními bytostmi neměli držet spolu. Černovlásce se objevily otazníky v očích, nic ale nahlas nenamítla. Nejspíš měl jiné záměry, než jí jen pomoct se ubytovat, to bylo ono. K tomu ten předchozí nápad nebyl její.

V osvícené hale byli sami. Dívka prolétla rusýma očima celý prostor, než se vydala rovnou k recepci. Svým bystrým kočičím čichem bezmyšlenkovitě jemně nasála příjemnou vůni, jež byla zachycená na všech předmětech za pultem, a která mohla patřit jen jejich majitelovi. Vnímala i jeho auru, které stále silně prodlívala halou a říkala jim, že si recepční pravděpodobně jen někam odskočil. Jak tam ale mlčky stála a zkoumala tu neznámou auru, pocítila v ní něco divného. Byl to příměs čehosi temného, z něhož jí instinktivně přejel mráz po zádech, byť to přesněji nedokázala identifikovat. Dokonce to na jeden moment přemohlo a otupilo i Valenciovu neustále uklidňující auru, což jí znepokojovalo ještě více. Prvotní elán z nového prostředí začal pomalu vadnout. Zari se rychle ohlédla a vyhledala archandělův pohled, díky kterého se na ní opětovně svalila vlna klidu a bezpečí. Vrátila pozornost zpátky před sebe, jako kdyby se nic nestalo. Obálku s dopisem, kterou třímala v ruce a jež stihla již nevědomky pomačkat, položila na recepční pult a začala prsty přejíždět po papíru, snažíc se ho uhladit, mezitímco čekala na návrat oné bytosti.

​

---

​

(Gabriel) 

​

Po několika krátkých chvílích strávených společně u něj v novém bytě se rozhodl doprovodit Zari na koleje a odevzdat ji tak svému novému osudu jakožto studentky akademie. V ruce držel brašnu se všemi věcmi, které Zari s sebou měla. Nebylo toho tolik, ale i tak mu brašna stahovala paži k zemi svojí těžkou vahou. Pohledem střelil k brašně, přičemž si jemně taškou pohodil v dlani, aby se mu lépe držela. Vnímal cupitající kočku v jeho těsném závěsu, ale šel si vlastním krokem, chtěl to mít za sebou, na druhou stranu se děsil momentu, kdy se mu měla ztratit z dohledu. Tiše ignoroval hlas v jeho hlavě, a dokonce přešel i narážku na dalšího potencionálního anděla.

Když došel až ke dveřím budovy, vyčkal, dokud se Zari neproměnila zase zpět do své lidské podoby. Předal jí vše potřebné k zápisu včetně zvacího dopisu. Sledoval její tvář, oči, které si prohlížely list pergamenu, způsob, jakým kontrolovala, zda má vše u sebe. Z poza dveří ucítil auru podobnou té jeho, jistě Sauriel, kdo jiný. Na krátký moment se kousl do tváře a s lehkými obavami, které ho náhle přepadly, přestože si myslel, že Zariina poznámka ohledně spolubydlícího anděla, Valencia nechávala naprosto chladným, porušujíc své priority, dlaní se opřel do dřevěných dveří a vešel, zanechávajíc tak překvapenou bakeneko venku.

Možná to byla studentova pověst nebo obyčejná starostlivost archanděla, ale s mírným podezřením křičícím z výrazu Gabrielovy tváře, se rozhlédl po prázdné recepci. Doposud zdržující se jakéhokoli slova vyčkával příchodu mladého recepčního.

​

---

(Sauriel) 

​

Jako by snad neměl toho věčného pobíhání zezdola nahoru plné zuby. Saurielovi se poslední dobou stávalo čím dál častěji, že na něco zapomněl ať už ve svém pokoji tak na recepci, a vždy tu danou věc potřeboval na tom druhém místě.

Klečíc u své postele a hrabajíc se ve svém kufru, otráveně mručel, když nemohl najít potřebný spis o zaměstnancích školy, kteří měli přístup ke klíčům od pokojů. „HA!“ vykřikl najednou, když se mu podařilo papír najít mezi poznámkami o bylinkách. Kdo to proboha zastrčil sem? Moc dobře věděl, že Loey by se jeho věcí nedotknul, a tak vinu mohl svalit jen a jen na sebe a svoji zbrklost. Ve spěchu za sebou prásknul dveřmi od svého pokoje a s pohledem zabodnutým v textu na papíře se rozešel po schodech dolů, přidržujíc se jednou rukou zábradlí, kdyby mu náhodou sjela noha po schodu, což se mu taky poslední dobou stávalo čím dál častěji.

Do těla se mu náhle opřela směsice dvou aur, jedna byla silnější, mocnější než kterákoli jiná, se kterou se doposud setkal. Druhá měla lehký temný podtón, ale ne nijak nebezpečný, příjemný. Saurielova zvědavost ho donutila zvednout pohled od papíru, jeho obočí vystřelilo překvapeně do vlasů, když se pohledem setkal s Archandělem Gabrielem, který se na něj díval podobně, jako tehdy u Saurielova soudu. Něco uvnitř strážného anděla křičelo, aby se okamžitě otočil a bral nohy na ramena, ale kodex mu to přísně zakazoval, navíc za Gabrielovými zády vykukovala černovlasá slečna v bílém. S největší pravděpodobností nová studentka.

Tu trapnou chvíli ticha následně přerušil rychlým pozdravem: „Dobrý den pane profesore,“ doplněný o menší úklonu. Doufal jen, že se nesekl s oslovením, přeci jenom na akademii měl být Gabriel profesorem astronomie, na druhou stranu to byl pan velký nejvyšší u nich v království nebeském, takže se hodilo oslovení Archanděl, ale Sauriel vsázel spíše na tu akademickou úroveň. „Mohu vám s něčím pomoci?“

​

(To be continued...)