story:

​

„Budeš mi chybět, Alastore. Vrať se co nejdřív,“ vyšlo z úst drobné dívky, jejíž rusé oči s melancholií sledovaly muže s ohnivými vlasy, který se vyhoupl do sedla mohutného vraníka. Slova, která byla vyřčená snad stokrát, pokaždé plné emocí, slibujíc druhému, že tu ona vždy bude a bude neustále čekat na jeho návrat. Avšak ani tentokrát se k ní reakce nedostala. Muž černovlásce nevěnoval ani pohled, zabořil koni paty do slabin a vyrazil po úzké lesní cestě do neznáma. Azariah mu mávala, i když věděla, že se už neohlédne. Mávala tak dlouho, dokud silueta muže nezmizela mezi zelení a zpěv ptáků nepřehlušil klapot kopyt. A tak pro bakeneko opět začaly dny strávené čekáním na návrat svého pána. Nikdy nevěděla, kdy se přesně vrátí. Mohlo to být pár dní, týdnů, pár měsíců. Zari ale čekala trpělivě, tvrdohlavě. Nic jiného jí totiž nezbývalo.

Kam jí paměť sahala, tam znala Azariah jen čtyři zdi jejich domu, nekonečný les a rudé vlasy. Když měl rudovlasý mág tu nejlepší náladu, tak jí občas vyprávěl o svých cestách a o tom, co všechno zažil. Právě z jeho příběhů věděla, že svět nekončil tam, kde přestaly růst listnaté stromy. Sem tam zachytila i něco, co si mumlal její pán pod vousem a v jednu dobu se dokonce snažila rozluštit tajuplné symboly v mágových knihách a spisech. V těchto chvílích přemýšlela nad tím, jak svět tam venku opravdu vypadal. Občas cítila touhu ten svět spatřit na vlastní oči a prozkoumat vlastníma rukama. Avšak tyto myšlenky zcela zmizely, jen co jí Alastor uvěznil ve své náruči a zašeptal do vlasů: „Tohle je místo, kde máš být. Kam patříš.“ A měl pravdu. Kdo by zaléval a staral se o všechny ty rostliny a bylinky, které pěstovali na zahrádce?  Kdo by jinak hlídal jejich domov a krmil jejich zvířata? Alastor byl její celý svět, a to jí mělo stačit.

​

…

​

Listy ztratily svou nádhernou zelenou barvu, sníh pokryl holé koruny, květiny rozkvetly, cikády cvrkotaly a zvěř se stáhla hlouběji do lesa. Dny, týdny, měsíce, roky ubíhaly. Bakeneko začala ztrácet pojem o čase a její majitel se stále nevrátil.

Svět se koupal v bílé. Střecha pod tíhou těžkého, hromadící se ho sněhu zaskřípala a zdi se rozechvěly. Oheň, který díky kouzlu celou zimu plál jasným plamenem, zhasl a místnost se zahalila do temnoty. Magie, která držela celé zchátralé místo na nohou najednou zmizela. Nevyprchala, zmizela. V tuto chvíli si Azariah uvědomila, že se už její mág nikdy nevrátí. Porcelánový hrnek dopadl na zem, roztříštil se na milion kousků a horká tekutina spálila vyhublé prsty. Černovláska ale ani necukla. Nedokázala cítit vůbec nic. Nedokázala myslet na nic jiného než na to, že svého pána musí najít. Najde ho a on jí poví všechno, co se stalo. Kroky jí zavedou k němu a ona svého pána zachrání. Kočka vyběhla do černé noci, do labyrintu sněhu a ledu. Sníh kroužil a tančil, vítr vyl.

​

…

​

„To je moc složitý, nezvládnu to,“ místností se ozvalo nešťastné zamumlaní, když poněkolikáté levitující kniha s žuchnutím dopadla opět na stůl. Zari se měla v tuto chvíli naučit základy telekineze. Alastor po ní nikdy nic takového nechtěl. Vždy jí zadal zcela stručné a jednoduché úkoly – vylisuj tamhle ty bylinky, vymetej tu pavučinu v koutě. Jednou si malá černovláska přičuchla k rostlince, kterou měl rudovlásek přichystanou do svého lektvaru, a z čiré zvědavosti se zeptala, k čemu slouží. Rostlinu upustila, jen co jí se slovy: „Někdo jako ty tohle nepotřebuje vědět, ta informace ti bude k ničemu, “ plácl hrubě přes ruku. Od toho dne se naučila na nic neptat, brát všechno, jak to bylo. I její pudy jí říkaly, že to takhle mělo fungovat. Bakeneko totiž vznikly za naprosto jednoduchým účelem – sloužit. Poslouchat a vykonávat, to bylo vše. Stačilo ale pár týdnů, aby poznala, že bytost, která stála vedle ní s obrovskými křídly založenými na zádech, rozhodně nebyla stejného názoru. Anděl, který naivní dívku v ten osudný den osvobodil ze spárů Smrti, se zcela lišil od jejího předchozího majitele. A tak poprvé, za celý svůj život, sebrala Zari odvahu a záměrně překročila své hranice otázkami: „Proč se tohle musím učit? Nestačí, že to budeš umět ty?“ Jen co vyhrkla poslední slovo, ostře vdechla a z již bledé tváři začaly mizet všechny barvy. Možná si dovolovala až moc. Instinkty, nutíc jí k přeměně a útěku, se chystaly převzít kontrolu, už se z černé hlavy vynořily kočičí uši stejného odstínu, když se na bakeneko svalila vlna pokoje. Nic se nedělo. Nebude potrestána. A dívka se při pohledu na archanděla, který tam stál s jasnými očima, neměnícím se výrazem, na rtech stále ten stejný povzbudivý úsměv bez špetky výsměchu, rozbrečela. A to bylo také naposledy, kdy se jí oči zalily slzami.

​

…

​

Azariah si nikdy plně neuvědomila, jak důležitá byla Valenciova existence, jakou měl moc a do čeho se anděl dostal, když si jí vzal pod své křídlo. To vše se ale změnilo v noc, kdy bezhvězdnou oblohu rozzářily tisíce jiskřících se blesků, které se snášely i na zemský povrch vůlí Boží. Černá kočka byla schoulená v náruči archanděla a celým tělem cítila každý blesk, který udeřil do země jen pár desítek centimetrů od místa, kde stál. Zari se ale nebála, nikdy se necítila takhle bezpečně. Neslyšela zvuk rachotících hromů, který s každou uplynulou sekundou hrozil, že jí vezmou sluch. Slyšela jen tlukot srdce. Byl to její nebo Valenciův? Možná obojí, možná splynuly dohromady. Možná z Valenciovy strany nešlo jen o pouhé milosrdenství a z její strany o dluh, který nikdy nedokáže splatit. Žluté oči zářící z černého kožichu byly upnuté na naprosto klidnou tvář jejího strážného anděla. Neviděla jen svého majitele, učitele a spasitele, který jí otevřel oči a vdechl do života barvy, o kterých ani nevěděla, že existovaly. Viděla mnohem víc než naprosto dokonalou bytost, oplývající neskutečnou mocí a moudrostí, pro kterou neměla její existence představovat vůbec nic.

​

...

​

Čtyřnohá bytost seděla na parapetu a vyhlížela z velkého okna, zúžené zorničky pozorujíc plížící se stíny, které narážely do ochranné bariéry sídla. Z chodby se ozvaly kroky a do místnosti během sekundy vstoupil její anděl. „Musíme odejít,“ bylo jediné, co Valencius vyřkl s tónem plné vážnosti a Zari během sekundy byla připravená opustit místo, kde strávila svých posledních sedm let života, a se kterým byly pojeny její nejšťastnější vzpomínky. Domov to pro ni ale nebyl. Domov pro ni představoval Valencius. Proto nepotřebovala žádný jiný důvod k odchodu a ani se nedožadovala žádného dalšího vysvětlení. Skočila mu do náruče, aby je mohl teleportovat pryč, k jednomu z posledních útočišť před Chaosem – Immortal Academy. Černá kočka naposledy žduchnula láskyplně hlavou do čela svého pána, než opět vyskočila z jeho náruče, dopadla na dvě nohy a nenápadně se v lidské podobě připojila k davu vystrašených bytostí proudící do akademie. I ve velkém sálu, které shromáždila i ty nejmocnější bytosti Orienu, cítila Gabrielovu uklidňující aura nejintenzivněji. Avšak když Gabriel zmizel v obrovském portálu, v moři zelené, stejně jako tehdy Alastor, a Zari ho přestala zcela cítit, jako kdyby jejich pouto nikdy neexistovalo a on nikdy neexistoval, srdce se jí poprvé za celou dobu sevřelo ochromujícím strachem. Její instinkty byly ale dobrým rozptýlením, jelikož tu chvíli měla co dělat, aby se pod návalem stresu před ostatními nepřeměnila. Uspěla. Vrabčí zpěv se rozezněl sálem, a i dívčin jemný hlas se přidal k bouřlivému jásání.