Ležel zrovna na posteli ve svém skromném obydlí a četl si jednu ze svých oblíbených knih z dětství. Byla o chlapci, který byl na všechny až moc hodný a nakonec se všichni obrátili proti němu. Když tuhle samou knihu četl s odstupem času, nezbývalo mu nic jiného, než se nahlas smát a brát to jako odstrašující příklad. Jak mohl být tak hloupý a mýt rád nějakou takovou blbost. Živě si pamatoval to, jak u knihy hrozně brečel a přitom obdivoval chlapce, že i když se k němu všichni obrátili zády, on stále zůstal tak hodný. Frustrovaně knihu zavřel a ani neváhal s jejím vyhození. Proto natáhl ruku, ve které měl knihu a hodil jí směrem ke koši, který měl v jednom z rohů místnosti. 

"Naprostá hloupost.." Povzdychl si a přemýšlel, co teď bude dělat, když jedinou svou zábavu právě vyhodil do koše. Mohl by jít trénovat, jenže mu přišlo, že vše co ho matka naučila už uměl perfektně. Začal přemýšlet nad tím, jestli ho vzali vůbec na údajnou akademii či ne. Neměli důvod ho nevzít, ale když by chtěli, mohli si důvod kdykoliv najít. Očima tedy pouze hypnotizoval strop, když v tom uslyšel klepání na dveře. Nikdo ani nevěděl, že tam někdo bydlí, proto mu to přišlo divné, že někdo klepe. Ostražitě se zvedl z postele a byl každou chvíli připravený zaútočit na někoho neznámého za dveřmi. Došel až ke dveřím a otevřel je. Před dveřmi stál malý, vychrtlý chlapec, který držel v ruce jakýsi dopis. Sledoval ho se zmateným výrazem, ale dopis si vzal stejně do ruky. Přečetl si odesílatele onoho dopisu a v tu chvíli už ho nic jiného nezajímalo. Bez jediného slova se otočil na patě, zašel zpátky do chaty, zabouchl za sebou dveře a šel si sednout na postel. Obálku otevřel dosti agresivně, což nebylo pro něj nic nezvyklého. Odhodil jí na postel a začal číst. Přijali ho. Nebyl asi jako drtivá většina studentů na jeho místě nadšených, štěstím bez sebe. On to bral pouze jako další posun k jeho cíli. Podíval se na černý prsten, který měl na pravé ruce a usmál se. "Tohle je náš začátek mami" Neváhal ani minutu a začal si balit věci. Neměl jich tolik, aby si musel balit třeba celý den, takže snad stihne přijetí ještě dnes. Do jedné cestovní tašky nahází oblečení, hygienické potřeby, dokonce i tu knihu, kterou tam chtěl nechat v koši. Porozhlédl se, jestli má všechno a pak se vydal na cestu. Cesta mu netrvala tak dlouho, jak si mohl myslet, což byl jenom rád. Sice měl pár věcí, ale ta taška stále něco vážila. Podíval se na obrovskou budovu před sebou a chvilku tam jenom stál. Snažil se nelitovat svého rozhodnutí se dobrovolně infiltrovat mezi lidi a být na ně ještě k tomu milý. Zavřel oči a snažil se, aby si všechno srovnal v hlavě. Otevřel oči a nasadil svůj milý úsměv, se kterým též vešel do budovy akademie. Dostal se do velké recepce, jak to mohl pouze hádat, kde měl ukázat svůj dopis a tím dostat svůj pokoj. Několikrát se rozhlédl kolem sebe, až si všiml někoho, kdo se očividně musel velmi nudit, vypadal skoro až na to, že spí. Došel až přímo k němu a s milým úsměvem ho oslovil. "Dobrý den, mohu se zeptat, jestli jsem zde správně na recepci? dneska jsem dostal svůj dopis o přijetí, tak jsem neváhal a dostavil se!" Zasmál se a položil před sebe otevřený dopis. Tohle chování mu ubližovala zevnitř, ale trénoval to už několik let, zvykl si.

​

---

​

Ticho. Tma. Pravidelné dýchání. Tlukot vlastního srdce. To bylo to jediné, které anděl usazený v křesle na otevřené recepci vnímal. Šustění padajícího listí a kvílení větru za okny mu připadalo pouze jako vzdálený hlas téměř neexistující. Meditace. Dobrý způsob, jak klidnit své nitro a roztěkané myšlenky. Alespoň na malou chvíli neskenoval své okolí a nepozoroval mihotající se stíny v každém koutu místnosti. Sebemenší zaskřípání okenic ve větru mu trénovalo smysly a jeho nervy pomalu přetékaly. Kniha jejíž obsah dokázal anděla dostat do takového stavu ležela před ním na desce recepce. Blížící se kroky splynuly s ostatními zvuky, které byly potlačeny do pozadí jeho mysli. Teprve až hlas, který zpřetrhal pevná lana jej dokázal vyrvat z transu.

Otevřel oči, ve kterých pomalu ustupovaly myšlenky, ztrácely se zpět do bezvědomí. Teprve když plně nabyl vědomí, pohlédl do tváře chlapci stojícím před ním. Párkrát zamrkal a poprvé se pohnul i jinou částí těla než očima.

„Omlouvám se, jistě!“ vydral ze sebe jako první, opřel se rukama o opěradla křesla a opatrně se postavil, jeho nohy stále neposlouchaly tak jak měly, ale počítal s tím, i o tomto následku se v knize psalo. Přidržel se desky a mírně se uklonil, tak jak mu to znecitlivělé tělo dovolovalo.

„Mé jméno je Sauriel, vítám vás na akademii,“ představil se a převzal si dopis, který před něj mladík položil. Tělem mu proběhla vlna nervozity, trans na něj měl opravdu velký vliv, potlačil téměř vše. Necítil ždibec magie nebo energie, která příchozího obklopovala, nemohl s určitostí říct o jakou bytost se jedná. Čekal na první znaky, ale tělo bylo stále trochu paralyzované. Nicméně jméno v dopise mu dostatečně odpovědělo na otázky. „Emerson?“ usmál se a zadíval se znovu na muže menšího vzrůstu. „Jste další z rodiny Emersonů? William je jeden z mých spolužáků,“

Hned poté co vyslovil jeho otázku a zmínil temného mága z řad studentů, druhému se přes tvář mihl trochu děsivý stín, Sauriel rychle poznal, že spojitost tu sice bude, ale pravděpodobně anděl píchl do bolavého místa.

---

​

S úsměvem koukal na chlapce před sebou. Snažil se, aby si ono jméno zapamatovat, ale věděl, že to určitě nebude až takový problém. Ještě se mu rozšířil úsměv, když zjistil, že sem opravdu chodí William. Jaká to byla asi náhoda? Ale kdepak žádné náhody tady neexistují. Druhou rukou si začal hrát s prstenem na své ruce a zasmál se. "Vážně? William sem chodí? To.. To je úžasné! neviděl jsem ho už tak dlouho! Doufám, že ho budu moct konečně pořádně poznat a třeba i jeho přátelé! Určitě jich zde má mnoho, no ne?" Potřeboval zjistit aspoň něco málo o něm. Jméno Sauriel si velmi rychle zapamatoval, bral ho jako posla velmi dobrých zpráv. Určitě se s ním bude muset více sblížit. Upřímně vypadal jako dost velká drbna, takže tak doufal, že by mohl zjišťovat nějaké informace. Musel se ale zeptat i na něco jiného, přeci nechce vypadat nezdvořile a podezřele. "A co ty Saurieli? Jsi tady na akademii spokojený? Já- upřímně abych se přiznal, mám docela strach. Bojím se, že třeba nezapadnu a že.. no vždyť víš, že zjistím, že na to nemám" pousmál se na něho zdrceně a sklonil svůj pohled k zemi. Zadíval se na své boty a snažil se nebrečet radostí z toho, že opravdu našel Williama. Nechal přes to svoje slzy proudit a zvedl svůj pohled k druhému. Začal si slzy utírat a jenom se nahlas zasmál "omlouvám se, jsem nějaký citlivý, viď? Měl bych se sebrat" otřel si všechny slzy, co mu ztékaly po tvářích a několikrát za sebou zamrkal, aby se mu slzy nějak zažehnali. Jenom doufal, že na chlapce před sebou udělal dobrý dojem. Začal přemýšlet i nad tím, co kdyby neudělal, ale nemyslel si, že by to bylo nějak pravděpodobné.

​

---

​

Když se po stínu nedostavil okamžitý odtažitý tón, který anděl očekával, určitým způsobem se mu ulevilo. Zatěkal několikrát pohledem z chlapce na dopis v rukou, aby se ujistil, že ten výbuch teprve nepřijde. Když se ani tentokrát nic nestalo, dopis položil zpět na desku a vytáhl knihu pokojů, kterou automaticky otevřel na příslušné koleji. Očima přejel seznam studentů a přimhouřil oči, když si uvědomil, že bratr Williama byl zařazen do jiné koleje než Saurielův letitý spolužák.

„William…,“ odmlčel se na chvíli, když na něj mág začal chrlit otázky, které jej upřímně vyvedly z míry. „… má tu jistě pár přátel, ne nijak zvlášť hodně, ale má, to každý z nás,“ přikývl souhlasně, zatímco se mu hlavou honila myšlenka na Viktora, elfa, který byl takovou pomyslnou Williamovou manželkou s mazlíkem v kabelce, až na to, že Alleras se do kabelky nevešel. A druhého temného mága, který Saurielovi dělal posledních pár měsíců starosti. Killianovo jméno si zapsal do příslušné kolonky v knize a nadále začal podepisovat další dokumenty, které musel k tomuto obyčejnému udělení pokoje vyhotovit.

„Nikdo to zde nemá příliš lehké, však po odchodu z Orienu, všichni si zvykají, někdo rychleji, někdo pomalu,“ odpověděl na jeho otázku o spokojenosti s upřímným úsměvem, který se mu vzápětí vytratil z tváře, když si všiml slz, které stékaly mágovi po tváři. Přestože je doprovázel pobavený úsměv a omluva, Sauriel jakožto anděl cítil podivnou povinnost mu od slz ulevit ať už jejich zdroj bylo cokoli. „To je v pořádku,“ pronesl konejšivě a posunul dopis o přijetí před něj, společně s dalšími dokumenty a informacemi pro nového studenta. Následně se otočil k vývěsce se všelijakými klíči. Ruku vztáhl pro ten, který potřeboval. Jakmile prsty prošel neviditelnou ochrannou bariéru z čisté energie, která sloužila jako bezpečnostní zařízení, aby se určité klíče nedostaly do rukou někomu nepovolanému, jeho tělem projela vlna tepla. Za tuto ochranu byl vděčný svému bratrovi, který s velmi nejapnými poznámkami o Loeym, prakticky bez zeptání, ono zabezpečení během několika sekund vytvořil.

Klíč položil před Killiana a věnoval mu další z jeho úsměvů: „Váš pokoj bude číslo 109, prozatím tam budete sám, ale je to jen otázkou času, kdy k vám přidělíme někoho dalšího,“ Knihu pokojů uložil zpět na své místo, následně rukou ukázal k pravému schodišti. „Pokoje jsou tudy nahoru, pokud byste měl nějaké otázky, či potřeboval pomoci, stačí mne vyhledat,“