Nikdy by neuverila, že by mala ísť už po tretí krát študovať. Čo ju to zase napadlo? "Blbá Hani" Zamrmlala si pod nosom. Veľa vecí nemala. Len tie, ktoré jej dali, keď sa zotavovala zo zranení, ktoré schytala počas úteku. Pri tých spomienkach ju zamrazilo. Už to nikdy nechce zažiť. Nikdy. 

V ruke mala len jednu tašku svojho oblečenia. Cez rameno jednu brašňu, ktorú mala skôr ako ozdobu než aby v nej niečo mala. Opúšťala Kapitol s radosťou. Podľa mapy, ktorú si vyžiadala mala ísť cestičkou priamo cez Strieborný les. Upozornili ju, že sa tam môže stratiť. Neverila tomu, že by to tam malo byť také hrozné. Podľa nej len zveličovali. 

Ale...

"Doprčic..." Zanadávala si. Zrejme mali pravdu. Ako má cez to prejsť, keď si bude vidieť ledva na nohy v takej hmle? Pozrela sa opäť na mapu a zistila, že tam je vyznačená cesta. "No super. To by šlo." Zamrmlala si a hľadiac do mapy sa vydala cez les. Bytosť by tu ani nespoznala, kebyže ide tým lesom aj celý deň aj noc. Chvíľami si myslela, že je stratená v tom lese, ale potom sa nejako vynašla a pokračovala ďalej.

"Aaaah... konečne." Povedala keď sa vynorila z lesa. Musela uznať tie listy boli nádherné. "Som zvedavá či na jeseň zostanú rovnaké." Podotkla si pre seba a pokračovala podľa mapy. V diaľke už spatrila veže patriace Akadémii, na ktorú plánovala nastúpiť. Pomaly sa približovala a deň sa podľa slnka blížil k večeru. 

"Myslela som, že to bude bližšie." Zahekala, keď sa už snažila zrýchliť krok, aby tam bola čo najskôr. 

Blížil sa skorý večer, keď sa dotrepala ku Akadémii. "Hurá!" Víťazoslávne zakričala a vydala sa smerom k recepcií, kde si mala požiadať o izbu a zapísať sa vôbec na Akadémiu. 

Keď to našla prehliadala si celú miestnosť od jedného rohu k druhému. Mala pocit, že tam je sama no zdanie niekedy klame. Podišla k pultu. Dlaňou sa oprela o pult a prekukla cez neho či tam niekto je. "Haló?!" Pozrela sa na obe strany a potom tam chvíľu stála a premýšľala, či to nepreskočí a nezapíše sa sama s tým, že by nechala odkaz.

---

​

Události posledních dnů mu nedávali spát. A to doslova. Měl tolik věcí na práci, že dlouho ponocoval a brzy ráno byl zase na nohou, aby stihl vše, co si daný den naplánoval zařídit. Slavnost se vyvedla, školní rok se oficiálně zahájil a Sauriel byl konečně hotov s věcmi ohledně vlastního studia. Kolik tomu už bylo dohromady let? Možná už nabíhal pátý rok a stále nevystudoval? Nad tou myšlenkou se musel zasmát. Nebyla to jeho chyba, vždy se mu něco připletlo do cesty, ať už to bylo přerušení výuky na Immortal nebo Chaos či jeho vlastní smrt, zatím neměl tu šanci. Nicméně to vypadalo, že se letos konečně dočká. Ředitel mu přislíbil závěrečnou zkoušku, a tak se mladý anděl nemohl nic než těšit, že letos konečně završí dlouhou etapu svého života.

Běžel ze schodů z prvního patra, kde se nacházel jeho pokoj, na kolejích byl už klid. Studenti byli zalezlí ve svých pokojích a užívali si příjemného večerního klidu. Jen Sauriel si ještě musel doběhnout pro něco na recepci, protože ne vše měl v hlavě a jeden z důležitých papírů ohledně jeho studia se mu někam ztratil a on si byl jistý, že jej nechal někde na své pracovní pozici.

Do těla se mu opřela neznámá energie, která se linula z přízemí. Nahlédl směrem dolů a spatřil stát dívku u recepčního pultu. Nadzvedl své obočí s podivem, takhle pozdě? Navíc… neměl jedinou zprávu o nových studentech. Pravděpodobně se informace někde zasekla, protože se začátkem školního roku toho měly všechna oddělení tolik, že se občas něco důležitého zatoulalo po cestě.
„Přeji dobrý večer, mohu Vám nějak pomoci?“ upoutal dívčinu pozornost svým hlasem a věnoval ji přátelský úsměv, mezitím, co pomalu obešel pult a mírně se uklonil. Netrvalo mu příliš dlouho rozpoznat, co byla zač, andělská aura byla značná, ačkoli velmi slabá. Tu energii znal příliš dobře, když sám býval nějaký čas padlým andělem. V hrudi se mu usadil podivný pocit, který naštěstí rychle zahnal ve chvíli, kdy mu dívka věnovala nervózní úsměv a odpověděla mu na otázku.

​

---

​

Možno prišla príliš neskoro na to, aby ju už niekto ubytoval. Alebo má takú smolu, že sa na o nej vôbec nikdo nedozvedel. Ani by sa nečudovala. Niekoľko desaťročí žila sama a s nikým sa nikdy nespoznala. Ani nemala vtedy záujem.

Teraz je všetko inak. Chcela mať aspoň jedného kamaráta alebo niekoho, len aby nebola opäť sama, keď nastane opäť niečo katastrofálne.

Cudzie, alebo známe energie už necítila tak dlho, že akonáhle sa niekto objavil tak s čistou energiou tak sa aj zhrozila. Nechápala prečo. Veď to je niekto zhora. Otočila sa za hlasom a venovala mu malý úsmev.

"Dobrý večer..." Pozdravila sa a mierne sa poklonila. "...som tu nová a je možné sa ubytovať?" Spýtala sa slušne a pevnejšie zvierala svoju tašku. Prečo bola tak nervózna? Veď to nič nie je. Je to bytosť, ktorá je hodnostne vyššie ako ona. Preto sa čuduje, že ju nepovažuje za vyvrheľa.

​

---

​

„Jistě, sice se mi o vás nedoneslo jediného slova, ale předpokládám, že máte zvací dopis?“ přikývnul na její otázku ohledně pozdního ubytování a sáhl po knize pokojů, kterou měl bezpečně uloženou na předem určeném místě. Byl to zvláštní pocit, poprvé od otevření akademie, ubytovával prvního nového studenta. Naposledy to bylo ještě v Orienu, kniha pokojů se mu rozpadala v rukách, protože to byla stále ta jedna původní a divil se, že už ji tenkrát dávno nevyměnil. Teď ta kniha ležela někde v rozpadlé, démony zahlcené Immortal a je jen smutnou vzpomínkou na někdejší inteligentní obyvatelstvo. Při té myšlence jej píchlo u srdce, ale rychle ji zahnal, když mu pohled padl na novou knihu, kterou otevřel hned na první stránce a následně vyčkal předání dopisu od mladého anděla.

​

---

​

"Niekde ho budem mať. Bolo to rozhodnutie na poslednú chvíľu pán...asi som prepočula meno." Zahovárala zatiaľ čo sa snažila niekde po vreckách nájsť svoju pozvánku. Mapu položila na pult a svoju paniku sa snažila zakrývať ako len mohla. To je taká nemotorná, alebo to je ako naschvál.

"Ugh....čo som komu len urobila...." Mrmlala si popod nos. Tašku položila na zem a kvokla si ku nej, aby to mohla nájsť. "Doprčic, kde som to len dala." Na jej hlase bolo značne počuť nie len nervozitu, ale aj hnev. Tašku celú prehľadala a nikde to nebolo. Zavrela ju a postavila sa. Pozrela do brašne, ktorú mala mať len ako doplnok, no na jej šťastie, nešťastie ani tam to nebolo.

Jej pohľad sa nasmeroval ku recepčnému. Určite z toho nebol nadšený, veď bolo aj neskoro. "Zrejme....som to cestou stratila." Ani ten najnevinnejší pohľad by jej toto asi neospravedlnil, čiže sa o to ani nepokúšala. Naopak si zobrala mapu do ruky, aby mohla so svojou smolou opustiť areál. Keď jej spod mapy padal ďalší papier. Zbystrela to a s chuťou sa nahlas zasmiala.

"Ja som ale nemehlo." Zohla sa poň a potom ho podávala mužovi za pultom. "Pardón to zdržanie." Ospravedlnila sa dúfajúc, že jej to prejde.

​

​

---

​

Sledoval její pohyby, vcelku nemotorné, avšak jeho trpělivá povaha mu pomáhala situaci zvládnout s přehledem. S lehkým úsměvem usazeným na jeho rtech vyčkával, dokud padlý anděl nenajde důležitý dopis, o který si Sauriel řekl. Když se však dívka s hrůzou odrážející v očích postavila, došlo mu, že se dopisu asi jen tak nedočká. „Jestliže jste ho ztratila, tak se budeme muset obrátit…,“ reagoval automaticky na její slova s úmyslem zastavit ji v jejím náhlém rozhodnutí o odchodu, protože moc dobře věděl, jak v takové situaci postupovat, a přestože byla již pozdní hodina, rychle se smířil s faktem, že bud muset vzburcovat dalších pár bytostí, aby se mohla dívka ubytovat ještě dnes večer.

K překvapení obou však důležitý dokument vypadl z pod mapky, kterou dívka následně sebrala z pultu. Po úlevném zasmání z obou stran si dopis převzal. „V pořádku, taky občas ztrácím věci a pak je nacházím na místech, kde by je jeden ani nečekal,“

Dopis otevřel a následně z něj vyčetl všechny důležité informace, které potřeboval vědět. „Hani Harudha,“ vyslovil její jméno zřetelně, aby se ujistil, že je ta informace správná. Následně si jméno zapsal do kolonky k volnému pokoji. Otočil se k malé nástěnce, ze které vybral příslušný klíč a položil jej na pult před dívku.

„Váš pokoj bude s číslem 108, prozatím bude sloužit jenom vám, ovšem v budoucnu se může stát, že k vám přiřadím některého z nových studentů,“ vysvětlil a poté schoval knihu pokojů zpět na své místo. „Pokoj se nachází v prvním patře,“ pokynul rukou směrem do schodů a obešel recepci, absolutně zapomínající, s jakým úmyslem se sem vlastně zprvu vydával. „Pojďte za mnou, chcete s něčím pomoci?“ očima přejel po tom mále, co sebou anděl nesl, ale jako správný gentleman to již měl v povaze. „Jinak, mé jméno je Sauriel, recepční, stálý student Bílé magie,“
 

---

​

Bola rada, že mal takú trpezlivosť. Jej tváre niesli nádych jemného odtieňa červenkastej farby. Niečo také sa jej už dlho nestalo. Prvý deň, teda, večer a ona sa už strápni. No paráda. "Nemuselo sa to stať v prvý moment, čo stretnem ak to môžem tak povedať bývalého kolegu?" Možno to bolo od nej odvážne no stále to mohlo byť horšie. Čo keď by ju videl jej bývalý najvyšší anjel Gabriel. Ten by ju možno aj vysmial a mal by príjemnejší večer. Opäť jej hlavou preletelo niečo bizarné, čo by ju ani trápiť nemuselo.

Po započutí jej mena svoj pohľad presmerovala na anjela pred ňou. "Áno. Bude to možno trúfalé, ale som rada ak by sa moje meno nespomínalo...." Svoju hornú časť tela mierne predklonila smerom k nemu. "....Len tak medzi nami." Neschovala svoj šibalský úsmev, ktorým sa možno snažila prekryť, alebo aj úplne zastrieť to, aby sa opýtal, že prečo. I keď je šanca, že tomu niekedy neunikne. Stiahla sa späť s tým úsmevom na tvári, než mala kľúč na pulte. Zobrala si ho do ruky.

Vypočula si jeho monológ o jej izbe a prikývla. "Ďakujem." Zase slušnosti sa nebráni. Hlavu stočila smerom, ktorým aj jeho ruka a prikývla ako taký somárik so slovami. "Dobre to je super." Aspoň to nebude mať niekoľko schodov, ale len zopár. To nebude také zlé, ako si zo začiatku myslela. Zdvihla si svojich pár vecí zobrala do rúk. Jej prekvapený výraz hovoril o tom, že nečakala jeho ponuku, aj keď ju viac prekvapilo, že bol pred ňou. "To je v poriadku. Nemám toho veľa, ale som vďačná za Vašu ponuku." Jej kútiky sa mierne vyzdvihli a bola pripravená ho následovať. "Teší ma Sauriel. A to je v poriadku. Som zvyknutá byť o samote..." Nerada by to nejak rozvíjala. Jej dôvera voči všetkým je celkom chabá. "...zrejme to tu nebude ako v Oriene...aspoň dokedy tu toho viac neobjavím..." Hlesla skoro až šepotom, vykračujúc za ním.

​

---

​

„Nikdo si ještě pořádně nezvykl na nové prostředí, vlastně nikdo ani sám ředitel netuší co od tohoto místa čekat,“ řekl v reakci na její pochybnosti, které se kolem jejího těla zmítaly v kruzích, bylo z ní cítit, že nemá ponětí kam se její život má ubírat. Pomalu vystoupal schody a po oku kontroloval dívku za jeho zády. „Přišla jste na Ammeadore sama?“ zeptal se opatrně, zatímco pokračoval v chůzi. Doufal, že není jedna z těch sirotků, kteří přišli o všechny příbuzné během přesunu na nový svět. Takových muselo přibýt neskutečným způsobem a jeho jakožto strážného anděla to samozřejmě velmi trápilo.

Povzdechl si, hlavou mu prolétly myšlenky ohledně mladé dívenky, kterou tenkrát utěšoval na nádvoří před akademií, kampak ji asi osud zavedl? Ujal se jí někdo? Dostala se v pořádku přes portál? Otázek měl mnoho, ale odpovědí ani jednu. Kdyby si tenkrát s malým andělem vytvořil nějaké pouto, mohl by ji vysledovat. Stejně tak jako sleduje svoji chráněnku Hayley či však jen poloviční pouto s temným mágem, které Sauriel doposud z určitých důvodů nepřerušil.

Když vystoupal až úplně nahoru přešel směrem až k pokoji nové studentky, míjejíc vlastní pokoj, ke kterému na malý moment vzhlédl a do těla se mu opřela aura svého temného spolubydlícího. „Takže tady je váš pokoj, pokud byste něco potřebovala stačí sejít na recepci zítra ráno, budu tam,“ dodal s úsměvem na tváři.

​

---

​

"To je jasné. Ja len, Orien som poznala skoro celý. Až na bývalú akadémiu. Nečakala som, že som žila v jej blízkosti." Povedala počas ich pomalého stúpania po schodoch. Jej veci boli našťastie ľahké, tak to nebola taká hrôza. Ale mala by si potom niečo kúpiť navyše. Aby sa vyhla až tak častému praniu oblečenia. Pri otázke, či prišla sama sa s chuťou zasmiala. "Drahý anjelik Sauriel...." Začala so smiechom, aj keď by sa to nepatrilo. Bolo očividné, že o padlých anjeloch tam hore neinformujú. Aké to pre ňu šťastie. "...som sama dosť dlho. Nebojte sa..." Jej smiech ustal, aby nemusela niekoho nahnevať."..bola som sama ešte pred Chaosom. Hlboko v lese. Všetko mi príde nové a podozrivé." Nechápala ani prečo bola tak dôverná práve anjelovi. I keď je to možno tá lepšia možnosť. Nevie čo ju čaká.

Konečne vyšli posledný schod. Jej sa aj trochu uľavilo. Nevadilo by jej ísť vyššie, len nie je zvyknutá. Vytočila sa smerom, akým aj Sauriel, aby mu išla v šľapajách. Zacítila nejakú nepríjemnú auru, pričom ju razom striaslo. Nechápala čo to bolo, snažila sa to nevnímať. Možno si to bude musieť naštudovať v knižnici. Ale sama nevie, koľko kníh tam vôbec bude a či vôbec nejakú nájde. Z myšlienok ju vrátil späť muž stojac pred ňou. Zastavila sa tesne pred ním, aby nedošlo ku zrážke. Keď sa podarilo ustúpila o krok vzad. Taká blízkosť bola pre ňu nebezpečná. Niekedy pripomínala divú zver v prírode. Inokedy bola nemotora. " Ďakujem.." Svoj pohľad presmerovala na dvere. Sama na izbe. Než jej niekoho nedajú. Paráda. Zase ako pred pádom Orienu. "...ak budem potrebovať tak tam zájdem. Ešte raz ďakujem." Venovala anjelovi úsmev. "Ospravedlňujem sa za neskorý príchod." Opäť bola milá na niekoho koho nepozná. Čo to s ňou je? Je to miesto začarované? "Dobrú noc Vám želám." Nechcela ho ďalej zdržiavať. Určite musel byť unavený.
 

​

---

​

​Nijak ho nepřekvapila odpověď ohledně osamoceného života padlého anděla. Ovšem i tak by si přál, aby nikdo ve světě, si nepřipadal sám. Bohužel na to byl asi příliš sluníčkář. A ostatní by se mu za tyhle myšlenky z fleku vysmáli. Svět nebyl dokonalý, ani jeden z nich. S konečnou platností popřál Hani dobrou noc a pomalu se rozešel ke svému vlastnímu pokoji, když však chytil kliku ode dveří, hlavou mu bleskl důvod, proč vlastně zprvu pokoj opouštěl. Zhluboka si povzdechl a svůj pohled stočil zpátky ke schodišti. Co není v hlavě, je v nohách. Rezignovaně se rozešel zpátky na recepci a doufal, že tentokrát jej tam už nikdo nebude čekat.