,,Dávej na ten váček pozor. Jsou v něm menší ampulky s lektvarem pro vytrvalost, první je rozdej členům akademie a ty zbylé dalším tam venku. Pokud někdo nebude chtít nebo jich tam bude až moc, dej je Arael. Zaručeně vám vydrží do té doby, než se dostanete nazpět.”

Pořádně si to neuvědomoval, ale při zavazování silnější šňůrky od váčku na Viktorův opasek se mu klepaly ruce. Bylo těžké s nimi zavázat pořádný uzel, který by se po prvním kroku nerozvázal. Jen jak se mu povedlo cosi uvázat, zvedl pohled k druhému, který se snad na něj po celou tu dobu nepřestal dívat.

Byl rád, že zastihl Viktora uvnitř akademie a nemusel běžet k samotné bráně předat váček někomu jinému. Navíc měl tak jistotu ohledně bezpečného předání dalším, kterým se tahle pomůcka bude hodit při boji a měl jistotu i v tom, že si druhý zapamatuje následující slova, která se mu dostávala na jazyk.

,,Nebuď zbrklý. Nevrhej se na ty, kteří jsou nad tvé síly a..”

Pravou dlaň přiložil na hrudník vyššího elfa, kde sevřel jeho košili mezi prsty a škubl s ním blíže k sobě. ,,.. A vrať se živý. Hrob ti vykopávat nehodlám.”

S touhle poslední větou pustil košili ze svého sevření, otáčejíc se zády k elfovi, kterého nechal jít na svou pozici zatímco mág se vydal k té své.

Nad vzpomínkou ohledně jeho prvního setkání s chaosem se mohl jen zasmát. Jejich dřívější vstup byl nic oproti tomu, co se dělo teď. Dřív by se postavil s ostatními dobrovolníky za hradby akademie, bojoval by s novými zkušenostmi nabranými od návštěvy za Starcem, avšak tentokrát to místo přenechal někomu dalšímu z řad.

I kdyby ho někdo nazval zbabělcem, který utíká před hlavním bojem, nechal by ho při tom, protože on si pouze vybral jinou stranu boje. V okolí bylo dost zraněných, kteří potřebovali pomoct a on se svou velkou zásobou lektvarů nebo znalostmi léčivých zaklínadel jim mohl tu pomoc poskytnout.

Jeho zásoby se sice den co den tenčily, při setkání s jakoukoliv čarodějkou nebo mágem se ptal na jejich zbytky přinesených zásob, aby mohl mezi volnými chvílemi pokračovat ve své tvorbě. S kouskem naděje v sobě vyhlížel tvář Starce mezi těmi novými, ale místo toho se setkával stále s neznámými nebo těmi, které již nepovažoval jako Vyšší, když sedí s dlaněmi v klíně v útrobách akademie. Mohl jen doufat, odmítal se jít zeptat známých, zda o něm něco nevědí až tak začal být paličatý.
Nejraději by prskal zlostí na oné Vyšší, rozčiloval ho fakt, že opětovně nic neví, opětovně je bez informací. Při dokončování další várky lektvaru na léčení ran ho vyrušil jeho spolubydlící na kterého skoro tu celou zlost vylil, kdyby nepřišel říct stav těch, které temný mág vyléčil nebo se o to aspoň pokusil. Po vyslechnutí konečně dobré informace o jejich zotavení si mohl dovolit dlouze vydechnout s jakousi úlevou.

Ani se na Baraqiela nemusel dívat nijak dlouho, cítil na sobě ten ustaraný pohled od anděla smrti, kterým ho probodával poslední dny. I přes tyto dny nezapomínal William na svého zapomnětlivého spolubydlícího, kterého se snažil udržet po svém boku, aby se nedostal nijak blízko k bojovému poli.

,,Mohl bych pomoct u těch venku. Mohl bych ti pomoct s tím je doprovázet do sálu a ty více zraněné přímo k tobě nebo.”
Poslouchal anděla smrti bedlivě, tuhle jeho nabídku mu řekl již po několikrát a stále to zkoušel i přes neustále zamítání ze strany černokněžníka.

,,Cestu tam a zpět si pamatuji! Prošel jsem to s tebou už několikrát, takže se nemusíš bát o mé ztracení.”

Po dolití obsahu kotlíku do volných lahviček na stole se otočil s letmým úsměvem na tváři čelem k Baraqielovi. Musel uznat, že se mu líbilo jeho odhodlání a ten pamatovák na cestu tam a zpět. Pravda, nemohl ho držet neustále u sebe a další taková pomoct by se mu hodila, jen si to nechtěl připouštět dokud to nezačalo padat.

,,Jen tam a zpět. Podej pomocnou ruku komukoliv potřebnému a nikde se moc nezdržuj.”

Asi ani jeden nečekal s konečným souhlasem, ale nakonec z toho měl jako jediný radost samotný Baraqiel.

Ten mu pomohl ještě uzavřít otevřené lahvičky poskládané na stole a vložit do mágova vaku uvázaného u pasu, než zmizel z jejich rozházeného pokoje.

Postupem minut byl William vlastně rád, že něco takového povolil. Dostávalo se k nim tak více potřebných a i on sám mohl vyjít ven z budovy se vydýchat či zkontrolovat aspoň pohledem ostatní.

​

Atmosféra na Akademii byla tak těžká, až mu to způsobovalo lehkou bolest hlavy. Jeho instinkty anděla smrti ho volaly, mluvily k němu a táhly ho k bytostem, které podlehly svým zraněním, ať už tady na akademii nebo kolem celého Orienu, jenž teď skoro celý pokryl Chaos. Ještě víc ho ale znervózňoval jeho spolubydlící, kterého se už nějakou tu dobu snažil přesvědčit, aby mu dovolil jít pomáhat ven přivést více bytostí do bezpečí nebo k pomoci, kterou nutně potřebují. Chtěl ulehčit práci unavenému mágovi, jenž neustále stál na nohou a pokoušel se pomáhat komu jen mohl.

Aby zvedl Williamovi alespoň trochu náladu, přinesl mu pozitivní zprávy o většině vyléčených bytostí, které za pomoci Williama a ostatních, co se snažili pomáhat, už nebyly v ohrožení života. Byl velice spokojen, když se na, poslední dobou, vážném obličeji Williama objevil náznak úlevy ze zpráv, ale jeho ustaraný výraz se na něm pořád držel. Než ale znovu odešel, aby si mohl prohlédnout nově příchozí zraněné, tak se jako vždy zeptal na otázku ohledně pomoci venku, jak už to bylo pro něj zvykem posledních pár dní. Snažil se znít co nejvíc přesvědčivě, doufajíc že tentokrát bude odpověď jeho spolubydlícího pozitivní.

,,Cestu tam a zpět si pamatuji! Prošel jsem to s tebou už několikrát, takže se nemusíš bát o mé ztracení.” Nelhal. Opravdu si byl jistý, že cestu si pamatoval a taky se nechtěl neustále spoléhat na Williama, přestože mu to vyhovovalo. Odpověď znal hned, jak se na něj usmál, a i když se to snažil zakrýt, byl si jistý, že temný mág poznal jeho nadšení z určité volnosti, jenž mu byla dána. Přikývl na jeho požadavky a rychle mu pomohl s posledními lahvičkami, než se s malým mávnutím vytratil.

Cestou ke své destinaci si prohlížel bytosti všude kolem. Zmatek, smutek, ale i zlost byla všudypřítomná. Děti různých ras pobíhaly kolem nebo volaly své rodiče, kteří nebyli nikde přítomní, aby je utišili. Na chvíli se přiměl zastavit a pokusil se trochu ulehčit atmosféru v místnosti svou schopností, kterou většinou používal jen když někoho převáděl na druhou stranu. Bohužel tohle byla speciální situace, která by mohla ovlivnit budoucnost všech bytostí tady za hradbami akademie a nepřál si, aby tady někdo zešílel. Už jen pohled na některé z bytostí mu stačil jako náznak toho, že k tomu neměly daleko.

Spokojen s náhlou změnou atmosféry, se vydal dál po chodbě až k bráně venku před akademií. Jeho trochu pozvednutá nálada byla ale ta-tam když si všiml, jak bídně vypadá situace v táborech před branami. Pláč a výkřiky se ozývaly všude kolem a anděl smrti neměl času nazbyt. Jeho priorita byli mentálně slabší jedinci, kteří již nemohli pokračovat dál, silně zranění, kterým pohyb dělal velký problém, ale i zesnulé bytosti, které ještě nenalezli posmrtný klid.

„Rychle! Potřebujeme tady pomoc!“ Ozval se hluboký mužský hlas nedaleko anděla smrti, který k němu rychle přiběhl, aby se podíval, co se děje. „Máme těžce zraněné, kteří musí okamžitě k léčiteli!“ Se zděšením v hlase to oznámil Baraqielovi a ukázal někam směrem dál od brány. Baraqiel na chvíli zaváhal a podíval se směrem odkud přišel. Slíbil Williamovi, že se nikde nezdrží, ale tohle byl stav nouze a nikde neviděl nikoho schopného, kdo by mohl zasáhnout, takže neměl na vybranou.

Jakmile ale k němu dolehl dětský pláč, znovu směr své cesty změnil. Přeci jen byl anděl a on nedokázal ignorovat plačící děti v nouzi. Chtěl se k nim dostat dřív, než se až moc přiblíží ta jemu velice známá démonka, kterou cítil nedaleko od jeho polohy. Už jen z toho měl velmi nepříjemný pocit, tušíc že může dojít ke zbytečným problémům. Jen doufal, že bude mít William pochopení, když se brzy nevrátí.

​

---

​

Když Rosé přišla před nějakou dobou na Immortal Academy, v životě by jí nenapadlo, že se nyní bude sklánět nad zraněnými bytostmi v ceremoniálním sále akademie a bude jim pomáhat svou magií. Vlastně v sobě dusila vztek, že nyní nemohla být venku, mimo akademii, aby mohla přispět jinými svými schopnostmi, než těmi léčivými. Především kvůli tomu, že tam venku byl její Loey, riskoval svůj život v boji s Chaosem a ona na rozkaz Archdémona musela trčet za hradbou, místo toho, aby bojovala, když patřila mezi ty zdatnější a schopnější bytosti.

"Jaká hloupost!" Zasyčela pro sebe potichu, když si otřela dlaní pot z čela a zvedla se, aby tentokrát pomohla někomu jinému, třebaže to nebylo tak úplně dobrovolně. Beze slov si klekla ke zraněnému démonovi, rozříznutou dlaní se dotkla místa jeho zranění, a skrz sebe nechala proudit svou krev do jeho těla. Naštěstí jí neztratil tak moc, a tak mohla převést jen malé množství. Sice na tom byla ještě poměrně dobře, ale i jí krev docházela a musela si šetřit síly na potom. Ne všichni se mohli dočkat nějaké pomoci - taková tady byla realita.

Když byla Rosé hotová, beze slova od démona odstoupila, jazykem si utřela krev s příchutí železa, jež jí stékala z hluboké rýhy na dlani a popadla nejbližší krevní sáček, který vypila na jeden lok. Alespoň byl někdo natolik chytrý, aby je přinesl i sem. Zmačkaný sáček následně odhodila na zem a rozhlédla se kolem. Zraněné bytosti jen přibývaly - ze všech koutů se ozýval nářek a pláč a tiché modlitby, a jen to sílilo a sílilo. Nebylo toho konce. A přesto Rosé cítila tak málo při pohledu na všechny, co ztratili buď své domovy, nebo celé rodiny. Ne - ji totiž zajímalo jen to jedno, co pro ni zůstalo v jejím životě naprosto důležité. Loey.

Doteď nedokázala pochopit, proč zrovna ona musela být uvnitř. Přítomný Archdémon věděl, kdo Rosé je, a z jaké rodiny původem pochází. Proto jí stále unikal fakt, proč ji i přes její protesty nechal trčet tady, i když musel vědět, že s jejími schopnostmi mohli udržet první linie mnohem déle. A také mohla zabránit, aby se byť jen jediná špína z Pekla dotkla Loeyho, přestože věděla, jak schopně dokáže bojovat. Rozhodně věděla, že se o sebe dokáže postarat. Přesto se v ní vřela krev, když si uvědomovala, že tam musel bojovat sám - zbytek, co riskovali venku své životy, nebrala v nejmenším na vědomí.

Naposledy se rozhlédla kolem. Další bytosti, které ještě byly schopné pohybu, se motaly z místa na místo, pomáhaly všem, kteří to vyžadovali, a zbytku si nevšímaly. A přesně toho využila. Nezajímalo ji, že tu měla zůstat a pomoct. Určitě si vystačí i bez ní, a beztak toho už pro ně udělala dost.

A tak se Rosé díky teleportační magii vypařila ven, kde ji jako první přivítal chladný vánek přeplněný přicházející smrtí. Stejně jako v první den jejího příjezdu vypustila část své energie do okolí, aby si zaopatřila obrázek toho, kde se kdo nacházel. Hledala především jednu určitou energii, kterou hned na to zachytila, jak v ustáleném tempu pulzovala okolím. Toho se chytila, magii stáhla zpět do svého nitra a se širokým úsměvem na rtech se rozběhla jeho směrem.

​

---

​

Z minuty na minutu mu jejich obrovská akademie s rozsáhlými pozemky připadala čím dál tím menší. Uvnitř mu to začátkem nepřipadalo tak přeplněné, ale jakmile vyšel ven, byl v lehčím šoku. Tolik bytostí všeho druhu pospolu v dočasných obydlích nikdy neviděl a snad ani vidět už nikdy nechce. Bylo úplně jedno na jakou stranu se podíval, všude viděl zarmoucené tváře, plačící děti nebo truchlící jedince, kteří oplakávaly své zesnulé. Nikdy by ho nenapadlo, že se něco takového stane. Byl to ten nejhorší scénář ze všech, děsivá noční můra ze které se nešlo probudit, pouze přetrpět.

Pohyboval se především u hlavních dveří do kterých začalo vcházet víc a víc bytostí, které hledali pohodlnější místo na přečkání nebo pomocnou ruku pro sebe či jim blízkého. Tam kde mohl, tak pomohl bez váhání a zbytek posílal stejným směrem, kam měli již předtím namířeno. Ve chvilkách klidu pokukoval po okolí, zda by náhodou pohledem nenarazil na Baraqiela, avšak neúspěšně. Pro teď ho rozhodně neměl v plánu jít hledat, věřil tomu, že si zapamatoval jeho slova a nenapadlo ho cosi jiného, co by ho mohlo ohrozit. Lhal by, kdyby řekl, že ho nechce jít hledat, ale věřil mu.

Když jedna chmura odešla, přišla další a tentokrát o nějaký ten kousek silnější, než ta předešlá. Při pohlédnutí na hlavní bránu se mu nepříjemně sevřel žaludek, nejen z důvodu Chaosu za ní, ale taky z myšlenky na ostatní studenty akademie, kteří za ní bojují s tou spodinou. Mohl jen doufat v to, že Viktor předal pomocné ampulky dotyčným tam venku a je stále živý. Může se stát cokoliv, jakákoliv možnost připadala v této chvíli v úvahu a Williamovi se z toho zvedal žaludek. Chuť jít za bránu byla silná, ale ne tak silná, jako chuť pomoct více potřebným zde. Nad vzpomínkou prvního setkání s Chaose se sice mohl zasmát, jenže smích ho přecházel při přesné vzpomínce toho, co se stalo právě s ním. Nechal se unést temnotou a dopadlo to v rozšíření hniloby na pravé ruce, která i teď byla zakrytá rukavicí.

Nemohl tak dopustit znovu. Nebyl tady čas a ani dostatek lidí, kteří by krotili ještě jeho a moc, kterou on ještě pořádně nezná. I samotná temnota držící se u nohou se otřásla společně se svým pánem.

Ven vyšel z důvodu nasátí čistého vzduchu do plic, krátkého oddychu od toho hluku uvnitř, ale tady to bylo ještě horší, než tam.
Jeho hlavou přeběhla myšlenka toho, že on trčí tady venku, ale Baraqiel je třeba už uvnitř a pouze ho hledá s dalším zraněným pověšeným na rameni. A znovu to samé, mohl v to jen doufat. Ve vše mohl nyní jen doufat, přát si to, ale nikde neměl tu jistotu.
V rychlosti se otočil na patě směřujíc si to přímo do hlavního sálu, kde by mohl i jen cestou tam potkat svého spolubydlícího či někoho dalšího z řad studentů či profesorů.

,,Ah, omlouvám se. Nedíval jsem se na..- Williame?”

Byl skoro u sálu, když v tom do něho někdo dosti neohrabaně narazil až udělal další dva kroky dopředu za účelem se znovu vyrovnat a nespadnout. Nadávku spolkl skoro okamžitě při spatření známé tváře, která se mu ani nestihla doříct důvod naražení.

,,Elijah?”

Brada by mu upadla samým překvapením na zem, kdyby nevěděl v jaké pozici tento temný mág z jeho domoviny je.
Prohlédl si ho od hlavy k patě, žádné zranění, ale pohled stejný jako mají ostatní.

,,Zahlédl jsem tady několik našich Vyšších, ruce složené v klíně, div by tam nedali i hlavy, aby nic z toho neviděli. Jak to, že nejsi s nimi, jakožto jeden z rady? Nešli jste všichni pohromadě?”

S nadávkou se sice udržel, avšak s otázkami nikoliv. V hlase byla poznat zlost na neschopné, možná dostane upozornění o zvyšování hlasu nebo o jakési neúctě k nim, ale ať si poslouží. Víru k nim ztratil už před nějakou tou dobou.

,,Nestihlo se to. Na hoře vypukla panika, všichni chtěli jít jako první, ale tuhle možnost vybrali někteří Vyšší, kteří nám dali pouze povzbuzující slova k boji. Nic víc, nic mín. Ti schopnější se obětovali pro další, dělali slabším čistou cestu až sem, ale nedokážu říct kolik přesně nás tu je. Polovina? Možná.”

Temnému mágovi se zadrhával vzduch v plicích, nedokázal kývnout hlavou, natož cokoliv říct. Na jednu stránku byl zdrcenou informací o počtu a na tu druhou se v něm nahromadil ještě větší vztek, než měl doteď. Vyšší je měli bránit, nejvíc schopní mágové z domoviny a i tak se mezi nimi našli sobci, kteří hleděli jen na svou záchranu života. Měl chuť je tady všechny nechat, zakázat jim vstup do portálu za to svinstvo, co udělali jejich vlastnímu druhu. Tolik padlých a přitom jich tolik ani být nemuselo. Jak starší mág, tak mladší vypadali unaveně, smutek smíšený se vztekem, který neměli kde momentálně vybít.

,,Byl s vámi Stařec?”

Prostá otázka vyklouzla přes jeho rty. Po vyřknutí váhal, zda vůbec chce slyšet odpověď.

,,Cestou sem jsem ho rozhodně zahlédl, ale nejsem si jist, kde se nachází teď.”

Jiní by i po této odpovědi stále doufali, ale William po ní přestal.

Až po tomhle si plně uvědomoval fakta, která předtím házel za hlavu a stále věřil.

Viděl by ho, cítil by jeho přítomnost, kdyby zde byl. Po dlouhém nadechnutí s těžkým výdechem přejel prsty po deníku usazením za páskem, kdy hned potom přešel prsty k váčku vedle. Z něho vyndal skleněnou lahvičku s tekutinou rubínové barvy a podal Elijahovi.

,,Aspoň ty to přežij.”

S těmito posledními slovy se bez dalšího zdržování odebral do sálu.

Pouhé nakouknutí mu stačilo ke zjištění možné přítomnosti jeho spolubydlícího tam a jakmile zjistil jeho nepřítomnost, odebral se do jejich pokoje. Potřeboval dobalit ty nejdůležitější věci a také být dál od toho hluku. Chtěl být sám, i kdyby to mělo být na pouhých pár minut, potřeboval být sám se svým zármutkem.

​

---

​

Sotva se hnula z místa, když se náhle zastavila a prudce trhla hlavou do strany. Předtím byla Rosé soustředěná tak moc na Loeyho, že si v první chvíli ani nevšimla té aury přeplněné smrtí, jež se přibližovala jejím směrem. Ovšem teď, když už o ní věděla, rozhodla se, že trochu pozmění své plány a cestu do lesa si ještě velmi krátkou zastávkou prodlouží.

S veselým úsměvem, kterému se nedokázala ubránit, jakmile se vydala jiným směrem, uvolnila celou svou energii do okolí, aby mu dala jasně najevo, kdo k němu jde. Ne, nemělo to být žádné překvapení. Nechtěla ho nějak zaskočit, či překvapit. Ne. Chtěla, aby moc dobře věděl, že k němu přichází, aby dodržela slib, jenž mu předtím dala. Slib a přísahu, že ho zabije v tu chvíli, co bude sám a nebude si hrát na ocásek u jiných bytostí.

Zatímco si vítr pohrávál s jejími rozpletenými vlasy a ošacením, tvořené černou kazajkou se vzory v barvi krve a tmavými, koženými kalhotami s vysokými botami, užívala si každý jednotlivý krok, který jeho směrem udělala. V ten moment nevnímala Chaos, nevnímala souboje, které se odehrávaly nedaleko od nich, v hlubinách Lavenderského lesa. Nevnímala ani zarmoucené bytosti poblíž, které se snažily zachránit útěkem před démonskou spodinou z Podsvětí. To jediné, na co se tentokrát soustředila, byl Anděl Smrti, který se v tu chvíli objevil v jejím zorném poli a její úsměv se ještě o něco více rozšířil.

"Ale, ale. Koho pak to tu máme.~" Zapředla jako kočka, zatímco se velmi pomalými, ladnými kroky k němu přibližovala. "Doufám, že jsi nezapomněl, co jsem ti slíbila? A přesto jsi tu teď sám. Absolutně bez nikoho," zakroutila hlavou s předstíraným zklamáním, než se jí na tvář znovu vyloudil úsměv šelmy lovící svou kořist.

"Kde pak máš toho svého páníčka? Snad tě neopustil." Pokračovala dál s úšklebkem a zastavila se na místě, když jejich vzdálenost uznala za vhodnou. Teď je dělilo tak možná deset kroků od sebe. To muselo bohatě stačit. V tu chvíli také stočila pohled k dětem, které se krčily schoulené v jeho stínu a šibalsky na ně mrkla. Pak dýkou, jež vyjmula z pouzdra na boku, si znovu otevřela ránu na dlani, která se stihla pomalu zahojit díky jejím regeneračním schopnostem, a nechala svou krev pomalu vytékat z rány ven, zatímco se soustředila na její tok. Než se ale stihla první kapka dotknout země, krev se začala formovat, dokud se před nimi konečně nenacházel krvavý meč.

"Jelikož jsi mi zlepšil náladu, dám ti šanci se jich zbavit dřív, než to udělám sama. Pro tebe mám totiž něco velmi speciálního a byla bych nerada, pokud by to zkusil i někdo jiný, než ty." Usmála se na něj tak vřele, jak jen to démon její povahy dokáže, a opřela se oběma rukama o meč, který zabodla do země před ní.

​

---

 

Zdroj dětského breku bylo pouze jedno dítě, ale jednalo se o dvě identická dvojčata opačného pohlaví. Špičaté uši mu napověděly, že se jedná o potomky elfů. Ve chvíli, co zahlédli anděla smrti, se malá elfka rozbrečela ještě víc a její bratr se před ní ochranářsky postavil, aby jí bránil. Za jiných okolností by to byla velice roztomilá chvíle, jenže přibližující se aura démonky ho popohnala, aby se postaral o bytosti před ním co nejrychleji, nebo to pro ně neskončí jenom se škrábanci. Nevěděl, co bylo nebezpečnější. Jestli Rosé, která si pro něj očividně šla nebo Chaos tam venku. Přeci jen mu démonka slíbila smrt při jejich posledním a velice nepříjemném setkání.

„Nic vám neudělám. Jen vás pošlu do bezpečí.“ Skrčil se tak, aby byl na jejich úrovni a rychle, ale opatrně, se k nim přiblížil. Malý elf mu očividně pořád nevěřil, ale on na tohle opravdu neměl čas. Elfku krčící se u stromu si pořádně prohlédl kvůli zraněním. Podle krve a škrábanců na kolenou usoudil, že musela spadnout při útěku.

"Teď mě pořádně poslouchejte." Elfí děti před ním uklidnil díky své magii jakožto anděl smrti a zároveň pomocí bílé magie vyléčil to, co mohl, aby elfka mohla vstát. "Teď se schováte pod má křídla a budete potichu, dobře?" Oba dva bez obav přikývli, když už se neměli tolik na pozoru a schovali se, jak jim bylo přikázáno. Zpoza stromu mezitím vylezla Rosé, kterou už očekával. Pokud by měl být ale upřímný, stejně by byl radši, kdyby se pro jednou mýlil.

"Něco takového si říkala. Ale nevíš, že pes, co štěká, nekouše?" Zareagoval na její slova, zatímco jeho posměšný hlas ladil s jeho obličejem, který překypoval nechutí k démonce před ním.

Narážku o Williamovi raději ignoroval a společně s elfy po obou jeho stranách udělal pár kroků zpět, když se k nim elegantně přibližovala. Obě bytosti přitáhl blíž k sobě, když k nim stočila pohled jako by její pohled mohl zabíjet a on se je snažil ochránit před jejich, možná budoucí, vražedkyní. Jeho instinkty anděla smrti se ho snažil jako vnitřní alarm připravit na blížící se smrt v jejich okolí, ale bohužel nedokázal říct, čí přesně. Doufal jen, že nikdo z přítomných.

Tato bláhová myšlenka se ale rychle vytratila, když se Rosé řízla do dlaně a v ruce se jí začal formovat meč z krve. Na nic nečekal a sklonil se k elfím dětem, kteří byli vyděšení i přes vliv jeho magie, která by jim měla zlepšit náladu, ale za zlé jim to rozhodně nedával. Vytáhl si pírko z jeho temných křídel, která hned potom zatáhl a dal to malé elfce za ucho, když se k ní sklonil.

„Teleportuji vás do bezpečí. Až budete uvnitř té velké budovy, najděte mága jménem William a ukažte mu tuto pírko, dobře? On bude vědět co dělat. Uděláte to prosím pro mě? Je to důležitý a dokážete to jenom vy.“ Jemně pohladil obě děti po hlavě a když souhlasně kývli, na nic nečekal a ty dva okamžitě teleportoval dovnitř k jejich pokoji. Když ho ale ani potom nepřešel jeho pocit z toho, že někdo umře, nemohl si pomoct a unaveně se zasmál. „Promiň Wille. Ale k nám do pokoje se asi už nevrátím.“ Nebyl si jistý, jestli to démonka před ním slyšela, ale řekl to tak potichu, že by si i myslel, že to řekl v mysli.

„Tak, co máš pro mě speciálního?“

 

Rosé, přesně tak jak slíbila, v tichosti trpělivě vyčkávala, dokud se Anděl Smrti nezbavil těch dvou, co jim tam překáželi. Očima sledovala každý pohyb, který Anděl udělal, a s každou uplynulou vteřinou se musela usmívat ještě více, až ji z toho bolely tváře. Nemohla si pomoct – ten pocit, který se jí rozléval po těle kvůli situaci, která nastala, si užívala tak moc, že už téměř nedokázala ani klidně stát. Přesto své nadšení dávala najevo jen výrazem tváře, který musel Andělu prozradit stejně vše.

Ve chvíli, kdy oba dva osamotněli, vytáhla Rosé svůj meč a dvakrát jím provizorně máchla ve vzduchu. Její pohled následoval každý jednotlivý pohyb rukou, který udělala a zastavila ji až v moment, co krvavý meč namířila proti Andělu s úsměvem, jenž neopouštěl její tvář. „Chtěla bych tě s někým seznámit. Mám takový pocit, že si budete rozumět.“

Ruku s mečem opět stáhla k sobě a rukojeť stiskla pevněji. Na kratičký okamžik zavřela oči a soustředila se na proud krve v jejím těle. Vnímala její tok, hustotu, jakou měla, a rychlost, s jakou se jí prolévala v žilách. Myslí se soustředila na všechny její aspekty, které začala upravovat, a pomalu, ale jistě, začínala vnímat tu energii, kterou svou magií vytvářela, tu auru, jež se kolem ní utvářela. Jakmile si byla jistá, že je vše hotovo, oči znovu zabodla do bytosti před ní a lehce se pokrčila v kolenou, zatímco meč pozvedla ke své tváři a znovu ho na něj namířila.

„Ještě něco ti řeknu.“ Zvolala k němu, když se její usměvavý výraz změnil ve vražedný, když se projevily všechny její pravé emoce, „příště, pokud tě někdo varuje, ať se nemotáš kolem těch, co nemáš – radši poslechni.“

S tím se na něj vrhla mnohem rychlejší, než byla kdy předtím, s mečem mířeným rovnou na srdce.

​

Baraqiel ani nemrkl, když na něj namířila svůj meč, aby mu neunikl žádný její pohyb, který by mu mohl vzít život. „Tvým pocitům raději nevěřím.“ Rád by nevěřil ani těm svým, ale andělé smrti se ohledně nastávající smrti bohužel nikdy nemýlí. Anděl ani nikdo jiný si nemůže zahrávat s tokem života a smrti, a i když si mohl cokoliv nalhávat, on to moc dobře věděl. Jeho osud už byl zpečetěn od té chvíle, co se rozhodl, že chce pomáhat venku místo toho, aby se držel u Williama. Nebo to věděl už déle a nechtěl si to přiznat. Vlastně už od té chvíle, co potkal Rosé poprvé, měl divný a tíživý pocit.

Právě tato démonka se momentálně před ním pokrčila do bojové pozice, což naznačilo začátek nezvratné bitvy mezi nimi, ze které mohl vyváznout jen jeden živý.

Od útočnice uskočil těsně před tím, než jej stihla probodnout skrz na skrz. Byl rád, že svá křídla schoval, když měl tu šanci, jinak by skončily jako strom za ním, jenž se skácel k zemi. Nedala mu ani šanci se z rychlého útoku vzpamatovat a okamžitě zaútočila znovu, tentokrát mířila útok trochu výše na krk, ze kterého nevyšel bez úhony. Cítil, jak mu krev lehce stékala po hrdle až k límci látky jeho ošacení, do kterého se vpila. Rána nebyla hluboká, ale rozhodně po sobě zanechá stopu v podobě jizvy, která pro něj už za chvíli nebude mít žádný význam.

Na další útok od démonky nečekal. Roztáhl svá mohutná křídla, se kterými odstrčil Rosé, aby měl čas na protiútok. I když ji vytvořený vítr posunul jenom o pár kroků dozadu, stačilo to na to, aby jí vyvedl z míry a on mohl vést úder přímo mezi žebra plnou silou, po kterém se krátce zakymácela. Nezapomněl se ale obdařit její dýkou, kterou ukradl z pouzdra na jejím opasku, když byl v její blízkosti.

„Je poněkud nefér útočit na neozbrojeného protivníka.“ Snažil se znít klidně, ale její obličej nenaznačující bolest ho vyváděl z míry víc, než by si přál.

​

Rosé počítala s tím, že se Anděl Smrti vyhne jejímu prvnímu útoku. Věřila mu, že i na svou rasu je schopnější, a nenechá se zabít hned na první ránu. To by pro ni zaprvé nebyla žádná sranda, a zadruhé by to bylo hluboké zklamání, že byl tak neschopný. A jelikož s ním ještě neměla tu čest bojovat, chtěla ze začátku otestovat jeho reflexy a rychlost, s jakou dokázal na dané útoky reagovat, a jak moc zkušený v boji byl, přestože neměl žádnou zbraň. Proto mu nedávala ani žádné chvilky na oddech, a rovnou zaútočila z polootočky znovu, když s mečem v ruce ladně máchla ve vzduchu ve tvaru půlkruhu.

Tentokrát si její čepel našla cíl. Baraqiel nebyl dostatečně rychlý na to, aby se tomu vyhnul, ovšem stále to stačilo na to, aby to po sobě zanechalo pouze téměř neznatelnou stopu a ne rozřízlé hrdlo. To mu musela uznat. Většina bytostí by při této rychlosti přišla o hlavu, aniž by stačily vůbec zareagovat. Ale on se stačil nejenom vyhnout, ale také zaútočit hned zpět.

Rosé si stačila před sebou obraně zkřížit ruce, když Baraq vytáhl svá křídla a vyvinul jimi natolik silný větrný tlak, aby ji odstrčil o několik kroků dozadu. Reflexem byla donucena přivřít oči, což v tuto chvíli znamenalo chybu. Neviděla andělovu pěst, která ji ohromnou silou vrazila do žeber, a poslala ji o dalších pár kroků nazpět.

„Věděls, že dáváš rány jako holka?“ Ušklíbla se na něj a odplivla si na zem před sebou. Ačkoliv nedávala na sobě nic znát, cítila bolest v místě, kam ji udeřil. Podle bolesti to viděla pravděpodobně na jedno zlomené žebro, ovšem tam, kde vyrůstala, zažívala mnohem horší věci, než bylo tohle. Pro ni byla tahle bolest naprosto minimální, a vděčila za to především způsobu výchovy, kterým démoni v jejich rodech vyrůstali.

Meč znovu pozvedla na úroveň svého obličeje, ale nepohnula se. Očima sledovala jeho mírně otevřenou ránu na hrdle, ze které pomalu stékala jeho krev, zatímco nosem vnímala její železovitou vůni. Jak jednoduché by to bylo, ovládnout ji, aby mu ji z těla zcela sebrala, a nebo naopak ji v jeho těle uvařila, možná ho v ní utopila. Bylo spoustu možností, které tolik milovala, jimiž ho mohla okamžitě zabít, aniž by se sama pohnula z místa. Ona ale všechny ty lákavé možnosti zavrhla, protože by to byla nuda, zbavit se ho tak brzy a to zrovna ve chvíli, kdy se začínala tolik bavit.

„Doufám, že se s tím umíš ohánět.“Kývla hlavou k její dýce, již nyní svíral Anděl ve své dlani, než pokračovala: „Tak mi předveď, co opravdu umíš.“

Bez dalších slov na něj znovu vyběhla, tentokrát s tím rozdílem, že už měla v úmyslu ho vážně zabít a netestovat jeho reakce. Mečem se po něm ihned ohnala a hned zaútočila znovu a znovu. Sekala ze strany na stranu bez přestávky, všechny rány mířené na místa, která by mohla nejvíce ublížit.

 

Jeho pěst stále mírně pulzovala z kontaktu s žebry démonky, ale snažil se to ignorovat tím, že dýku stiskl silněji, až mu z toho nabíhaly žíly po celé paži. Nebyl si jist, kdy naposledy pořádně bojoval. Tento druh adrenalinu byl pro něj skoro až neznámý, jeho srdce slyšel hlasitěji a hlasitěji celou tu dobu, kdy se Rosé nepohnula a krev se mu skoro vařila v žilách. Neznámého objektu v dlani se držel, jak kdyby to byla jeho poslední záchrana před osudem. Dokáže předmět vůbec vystát čepel krvavého meče, kterým se oháněla rudovláska před ním?

Mohl prostě utéct. Šanci na to měl. Proč tu teda pořád stojí a čeká na další útok? Proč se prostě neteleportuje pryč? Mohl se zachránit tak, jak zachránil ty dvě děti. Že by si hluboko uvnitř přál zemřít? Nad myšlenkou, která se mu nenápadně vplížila do hlavy, se musel lehce zasmát. Ani náhodou. Možná se jednalo jenom o vlastní hrdost, která nemohla dopustit, aby utekl z boje.

Chvíle na přemýšlení a oddych byla ta tam, když se Rosé dala znovu do pohybu, vzdálenost mezi nimi zmenšila jen pouhým krokem a znovu se ohnala mečem s očividným účelem ho zabít. Aby dýka nedostala přímou ránu a neměla šanci se rozbít, tak jí vždy nahnul trochu do strany, aby krvavý meč jen lehce sklouzl po jemné a krátké čepeli dýky, nebo se úplně vzdal blokování jejích útoků a raději se vyhnul celým tělem. Na svoje znalosti v boji se raději neobracel a raději se nechal vést instinkty a reflexy, což mu zatím pomáhalo. Nebyl si ale jistý, jak dlouho tohle všechno vydrží. Jestli nějak nezastaví běsnící rudovlásku z jejího nepřežitého máchání mečem, tak nebude mít šanci jí oplatit útoky.

Zapřel se do levé nohy, a když se k němu znovu blížila krvavá čepel, tak jí nechal se pořádně střetnout s tou vlastní poprvé za celou tu dobu. Chvíli to nechal jako boj o sílu, ale pak prudce stočil ruce do ostrého úhlu, aby meč nečekaně sklouzl a Rosé ztratila rovnováhu. To vytvořilo šanci, na kterou čekal a sekl směrem k jejímu hrdlu.

Ale těsně před tím, než se ale dokázala čepel dotknout její kůže, ztratil Baraqiel všechen cit v končetinách a on tvrdě padl k zemi na kolena. Svět se mu zatočil před očima a všechno viděl rozmazaně.

„Co si mi to udělala?“ Chraplavý zvuk, který ze sebe vypustil, nezněl vůbec jako jeho klasicky jemný, monotónní hlas, když k ní obrátil svůj rozmlžený pohled.

​

Jen vzdáleně zaslechla Rosé zvuk rohů, který měl značit začátek přechodu portálem do nového, neznámého světa. Kdyby poslechla příkazy Archdémona, byla by teď pravděpodobně také uvnitř a byla by nucena pomáhat ostatním. Ovšem kdyby to udělala, nenarazila by teď na Baraqiela, kterému slíbila smrt. A ti, co Rosé velmi dobře znali, věděli, že ona své sliby vždy dodrží, ať už dříve či později.

Jenže teď ji žádný roh ani žádný signál nezajímaly. Plně se soustředila na boj, na neústupné útoky, které vedla na Anděla, aby mu nedala žádný čas na rozmýšlení protiútoku. Zatímco ona postupovala dopředu, Baraqiel byl nucen ustupoval dozadu. Ačkoliv se dokázal většině útoků vyhnout, rýsovaly se na jeho těle drobné řezné rány, před kterými se už chránit nedokázal. To Rosé pouze přidávalo na šklebu, jenž se držel na její vážné tváři už nějakou dobu. Ale toto monotónní sekání a uhýbání už ji přestávalo bavit – proč by si to tedy nemohla trochu okořenit?

I když si Rosé řekla, že svou magii nepoužije k jeho rychlé smrti, neznamenalo to, že ji nemůže použít k tomu, aby jejich souboj o něco zlepšila. A všechny ty řezné rány, které Andělu způsobila, se jí pro tuto chvíli hodily. Nějakou dobu se soustředila na jeho krev, se kterou začala pomalu a nenápadně manipulovat uvnitř jeho těla. Mezitím pokračovala v boji, aby Baraqielovi stále nedala žádnou šanci udělat něco jiného, než se bránit před jejími rychlými útoky, a aby ho tím zároveň vyčerpala, aby měla její magie větší účinky.

Baraqiel se ale rozhodl, že konečně zaútočí zpět, a na okamžik ji vyvedl z míry, když se její dýka ze speciálního, nerozbitného materiálu střetla s jejím mečem na delší dobu a on hned vzápětí na to uhnul. Kvůli síle, se kterou se o svůj meč zapřela, byla vyvedená z rovnováhy, naštěstí dokázala pohotově zareagovat, a zatímco tělem udělala rychlou piruetu do strany, jako u vypínače zastavila úplně proudění Baraqielovi krve do jeho mozku. Vzhledem k tomu, že to připravovala už nějakou dobu, dostavil se účinek okamžitě a Baraqiel se skácel k zemi jako domeček z karet.

Rosé ze svého místa povýšeně hleděla na bytost, jež nyní před ní klečela. „Ale, ale. Copak už nemůžeš? Čekala jsem, že vydržíš o něco déle. Jaká to škoda.“ Užívala si ten pohled na něj, zatímco byl naprosto neschopný. Její škleb šílence se pouze rozšiřoval. „Řekněme, že jsem ti možná trochu omezila tok krve do mozku.. Jak dlouho to asi vydržíš? Pár sekund? Pár minut? Co kdybychom to vyzkoušeli, hm?“ Špičkou čepele nadzvedla jeho bradu, což ještě přidalo na její povýšenosti a nadřazenosti vůči němu. Stačil by jeden malý pohyb rukou, a mohl být bez hlavy...

Ona ovšem nepočítala s tím, že Baraqiel má ještě nějaké „triky“ v rukávu. Jen tak tak dokázala hlavou pohnout tak rychle do strany, aby se těsně vyhnula letící dýce, kterou Baraqiel hodil. Jenže lesklá čepel přeci jen našla svůj cíl. Rosé zasyčela bolestí, když dýka hluboce projela jemnou kůží mezi krkem a ramenem a rychle ustoupila o několik kroků dozadu. To bohatě stačilo na to, aby ztratila kontrolu nad ovládáním jeho krve, neboť se musela soustředit na tu svou, aby nevykrvácela. Už tak její meč spotřebovával hodně krve, nemohla si proto dovolit ztratit další, nebo by to mělo pro ní vážné následky.

​

I když se ptal na důvod jeho stavu, neslyšel její vysvětlovaní zcela jasně. Všechno znělo, jako by byl pod vodou a zvuky kolem něj se otupily. Jeho stále zamlžené vidění se nijak nezlepšilo, a když se teplý meč setkal s kůží na jeho bradě, nemohl si pomoct a jemně sebou cukl, jak to nečekal. Jeho končetiny byly ochablé a on jen stěží zvedl hlavu za pomoci Rosé, když se pokusil zaostřit na její obličej. Jak se teď asi tvářila? Podle úryvků jejího hlasu si každičkou minutu jeho utrpení vychutnávala a užívala si to, jak jen mohla.

Jakoby zázrakem nahmatal někde po jeho pravé straně, teď už jemu známý předmět. Jako kdyby mu někdo přál jí vzdorovat i přes její mnohonásobnou výhodu v síle. Nyní nalezenou dýku stiskl silně v ruce a vrhnul jí někam směrem k démonce tak silně, jak jen mohl, doufajíc, že alespoň něco zasáhne.

Jeho naděje se naplnila, když cítil krev přistát na jeho obličeji a následně získával pomalu zpět cit do všech částí svého těla. Co nejrychleji se snažil zaostřit na démonku a její stav. Rosé, která stála tak blízko něj, teď byla o pár kroků dál a držela si ruku na ráně po čepeli. Vlasy odseknuté dýkou leželi pod ní a zbylé jednotlivé vlasy ještě chvíli poletovali kolem, než se přidali k hromádce na zemi, ovšem jen část jejích vlasů byla odříznuta.

Pomalu ale jistě se znovu postavil na nohy, setřel si krev z obličeje a ignoroval mravenčení, které cítil po celém svém těle. Na nic jiného nemyslel než na to, že se potřebuje vypořádat s bytostí před ním. Nenávist vůči démonce se jenom navyšovala, čím déle na ní hleděl. Slabý vnitřní hlas mu našeptával všechny různé způsoby, jak bytost před ním zabít. Jeho aura, která z něj nepřetržitě unikala, se zesilovala každou chvílí.

„Udělej to. Jsi přece anděl smrti. Můžeš si brát životy, jak chceš. Máš na to přeci sílu. Sílu, která ti byla odepřená bohem. Proč jí mít, když jí nemůžeš použít, že?“ Hlas byl čím dál hlasitější a lákavější. Pohlédl na svou dlaň, která se mu ještě jemně třásla. Stačilo tak málo a mohl se jí zbavit? „Ovšem. 𝕾𝖊𝖓 𝖔𝖔.“ Jazyk jeho domoviny mu zazněl tak nostalgicky v jeho hlavě, že měl chuť poslechnout všechno, co mu bylo řečeno. Svůj zrak upřel na Rosé, která se zatím nepohla z místa. „Stačí pouhé stisknutí dlaně a přát si její smrt. Tak lehké to je. Přeci jen si přeješ její smrt že? Přeješ si, aby trpěla stejně jako ty.“ Levá paže se mu trochu nadzvedla do vzduchu a pomalu ale jistě byl připraven udělat vše, jak mu hlas nakázal. Poprvé za celou tu dobu se podíval na Rosé, jako by on tady byl ten nadřazený.

Zlákán nabídkou natáhl ruku dopředu, aby se zbavil zdroje, jenž ohrožoval jeho život. Jenže těsně předtím, než stihl udělat něco dalšího, se okamžitě zastavil a nijak se nepohnul. Anděl, ani nikdo jiný, si nemůže zahrávat s tokem života a smrti. To odpřisáhl už kdysi dávno a nyní mu to rezonovalo v hlavě jako ozvěna. Znovu se zahleděl na svou přivřenou dlaň. Co měl právě v plánu udělat?

​

---

​

I přes svůj zármutek z nečekané ztráty své poslední části rodiny William v pokoji nelenivěl. Díky jednoduché frázi nechal vnitřek své brašny přes rameno zvětšit pro dostatek místa na věci poházené po posteli a stole. Do brašny házel vše, co označil za důležité. Prázdné lahvičky, bylinky, několik knih, pár kusů oblečení, předměty naleznuté zde v Orienu, které si chtěl nechat na památku a mezi těmi posledními předměty povalujíc se na skoro prázdném stole byli snad ty dvě nejdůležitější věci pro něj. Kniha od Starce a dárek v podobě černé krabičky v níž bylo schované pero od Baraqiela. Nad vzpomínkou ohledně předávání tohoto dárku od anděla se letmo usmál na krabičku. Nikdy by ho nenapadlo, že dostane něco takového a bude to tak rád používat. Neodpustil si, kdyby něco takového tady zapomněl. Zatím neotevřená kniha od Starce mu ho bude aspoň připomínat, možná jsou v ní napsané rady nad zlato, které mu dával jen a jen on. Obsah knihy temný mág neznal a rozhodně v tuhle chvíli neměl čas jí otevírat a číst. Přesně tyto dvě poslední věci opatrně vložil do brašny, než ji vzal a přesunul bez jakékoliv námahy na postel svého spolubydlícího. V brašně bylo sice dost věcí, ale právě díky kouzlu se nejen zvětšila vnitřně, ale bytost nesoucí ji nepocítí žádnou změnu v těžkosti.

Baraqiel sice moc věcí neměl, ale i tak se mág rozhodl k zabalení toho mála k sobě do tašky. Házel tam vše, co označil za důležité pro anděla. Pamatoval si, co asi tak nejčastěji nosí při sobě nebo na sobě.

,,Možná bude remcat, ale aspoň se nebude muset s ničím tahat.”

Drobný úsměv mu vyskočil na tváři zcela nečekaně, avšak jen na krátko. Chmury se stále hemžily okolo něho a on se jich nemohl zbavit. Ztráta Starce ho bodala do srdce a strach o Baraqiela či Viktora na té bolesti jen přidávali. Ani o jednom nevěděl zhola nic, svého spolubydlícího nemohl najít a Viktor byl za bránou s ostatními o kterých též nic nevěděl.

Mohl jen doufat. Nad vším bylo jedno velké možná, což ho ještě víc zneklidňovalo.

Z myšlenek ho vytrhlo nečekané zaklepání na dveře. Hlavou mu proběhlo hned několik bytostí, které znají jeho číslo pokoje, ale kdo by zrovna v téhle chvíli klepal? Někdo naprosto cizí? Hlavou mu proběhla i taková myšlenka, že Baraqiel zapomněl na číslo jejich pokoje a klepal teď na všechny možné dveře, aby našel ty jejich.

Při oné myšlence se až moc rychle nadchl, nechal brašnu brašnou a rychlým krokem vyrazil ke dveřím zjistit o koho jde.

,,Um, zdravíme. Vy jste William?"

Od otevření dveří koukal přímo před sebe, očekával nebo spíše doufal, že to je opravdu jeho spolubydlící, jakmile však musel pohled sklopit dolů, nadšení z něho velice rychle opadlo.

,,Ano, jsem. Jak jste sem dostali?”

Dvě malé elfí dítka na temného mága koukali stejně zmateně, jako on na ně. Poslal je sem snad někdo? Kdo by za ním sakra posílal děti?

,,Dal nás sem jeden anděl a.. máme vám dát tohle.”

Malá elfka bez zaváhání vyndala cosi, co měla za uchem skryté pod vlasy a položila na otevřenou dlaň pro lepší pohled.

Ve Williamovi by se v tom momentě krve nedořezali. Naprosto ztuhlé tělo, pohled upírajíc na černé pírko, které měla elfka na dlani. Skoro okamžitě po něm sáhl a jakmile z něho ucítil onoho anděla smrti, zhrozil se.

,,Kde je?”

Dítka neznala přesnou odpověď a on jim to nemohl zazlívat, i když moc chtěl. Bez dalších slov se otočil na patě zpět do pokoje a k posteli anděla, kde dobalil urychleně ty poslední věci do ní, než ji uzavřel a přehodil přes rameno.

Uvědomoval si, že tu ty děti nemůže nechat jen tak, ale tlačil ho čas, proto je bez optání chytil za ruce při odchodu z pokoje se kterým se ani nerozloučil a táhl je společně se svou tíhou na hrudi do hlavního sálu k někomu, kdo se o ně postará nebo aspoň je předá někomu dalšímu. Hlavou mu za tu cestu proběhlo tolik verzí ohledně anděla smrti a jeho situace, nepřestávalo ho mrazit. Proč by něco takového dělal? Proč za ním nepřišel on sám a místo sebe samého dal před jejich dveře dvě malé děti? Ani nechtěl přemýšlet nad tím, že by se Baraqiel rozhodl jít za hradby, jasně mu řekl, že něco takového nepřipadá v úvahu, když je tam Chaos. Cožpak je takový blázen?!

​

---

​

Řezná rána na její kůži nebylo to jediné, co Baraqova - její - dýka trefila. Při tom rychlém pohybu její hlavou projela čepel i jejími vlasy, a několik dlouhých pramenů jejích dosyta-rudě-zbarvených vlasů ji spadalo na zem. Rosé trvalo jen chvíli, než se plně vzpamatovala a vzteky bez sebe se obrátila na Anděla, který se ještě stále nacházel v pokleku na zemi několik kroků od ní.

Pak se pomalu postavil, když první příznaky její magie vyprchaly. Ze svého místa vražedně sledovala každý jednotlivý pohyb, který on udělal, připravená okamžitě zaútočit. Cítila, že se její rána pomalu zacelovala, stejně se ale musela plně soustředit, aby dokázala udržet jak svůj krvavý meč ve své ruce, tak i krev ve vlastním těle. Věděla, jaké nevýhody ten meč sebou nesl, a tak ho nepoužívala, jestliže nemusela. Stačil jí i naprosto obyčejný meč, aby s ním dokázala hodně ublížit. Ovšem tohle byl speciální okamžik, přesně takový, pro který si svůj meč z krve, jenž byl schopný proříznout úplně cokoliv, šetřila.

„Tak to vypadá, že už si hrát nebudeme.“ Pronesla tak chladným tónem hlasu, až mohl téměř štiplavě bodat, a znovu se postavila do bojové pozice. Rosé až moc silně pocítila váhu jeho pohledu, váhu smrti, která na ní z něj dopadala tak silně, že jí pod tou tíhou málem vypověděla kolena. Když Baraqiel vypustil svou auru do okolí tak volně, všechny její instinkty na ní začaly křičet, ať se okamžitě otočí a uteče, než bude pozdě. Rosé, která se v tomhle pohybovala už příliš dlouho, věděla, kdy je lepší své instinkty poslouchat, díky tomu také unikla už několikrát ve své minulosti smrti, která by byla jinak nevyhnutelná. A přesně tohle byl moment, kdy se měla okamžitě sebrat a zmizet, jinak už tomu neuteče.

Jenže to ona nedokázala. Byla připevněná na místě, téměř svázána magií Anděla Smrti, kterému stačilo jediné gesto, aby jí smazal ze světa. Mohla jen tiše přihlížet tomu, jak zvedl ruku k tomu, aby to už ukončil. Věděla, že už nemělo cenu utéct. Ani by nemohla. Jeho magie by si jí našla všude, ať už by utekla jakkoliv daleko. Samozřejmě věděla, brala v potaz, že se tohle může stát. Jenže Anděl by se nechtěl dobrovolně zbavit kříděl, nechtěl by padnout. A tak věděla, že on svou magii nepoužije, což jí dávalo určitou výhodu. Až do tohoto momentu.

Po celou tu dobu mu oplácela chladný výraz, ve kterém bylo jasně znát, že před ním neustoupí, i když má takovou moc. Takhle totiž ona byla vychována. Nebyla vychována k tomu, aby před někým v boji poklekla, aby se v boji vzdala a utekla. Bude bojovat tak dlouho, dokud je bojeschopná, a dokud nakonec svou vlastní neschopností neselhá a nezemře. To byla cesta, na které její starší sourozenci zemřeli, protože nebyli dostatečně schopní na to, aby se ubránili náhlému útoku a přežili. Ona to ale dokázala. S její tvrdohlavostí a pýchou navrch se odmítala Baraqielovi podřídit, třebaže cítila obrovskou tíhu Smrti na svých ramenou. Ne. Jestli tu má dnes zemřít, nezklame své zesnulé rodiče a její rod tím, že poklekne před Andělem.

Ale ono nic nepřišlo. Nepřišel žádný pocit, který očekávala, až luskne prsty. On to totiž neudělal. Zastavil se uprostřed pohybu a zmateně hleděl na svou dlaň, jež měl před sebou. A Rosé v tu chvíli procitla a udělala jedinou věc, kterou v ten moment udělat mohla. Její tělo se automaticky pohlo dopředu a pouhým mrknutím oka překonala vzdálenost mezi nimi. Tentokrát jí nestálo nic v cestě.

Její meč našel okamžitě svůj cíl. Stejně jako nůž po másle projel i její meč Baraqielovým tělem, který v tu chvíli zalapal po dechu. Výraz démonky se ale nijak nezměnil. Zůstával naprosto chladným, když jím projela a nyní u něj stála tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. Rosé se s lehkostí natáhla k jeho uchu a ztišila hlas natolik, že to nemohl vůbec nikdo, kromě samotného Anděla, slyšet.

„Udělal jsi chybu Anděli. Měl jsi mě zabít, když jsi měl tu dokonalou příležitost. “ Mečem prudce v jeho těle otočila a naposledy se zadívala na jeho výraz, než ho vytáhla a nechala Baraqielovo tělo dopadnout koleny tvrdě na zem. Bez náznaku jediné emoce na něj z výšky hleděla, než svůj meč nechala opět zmizet. Pomalu se rozhlédla, a když spatřila svou dýku, zvedla ji ze země a vrátila se pomalu k Baraqielovi.

„Víš,“ začala, zatímco svou dýku obracela a prohlížela si ji, „proto jste vy Andělé tak hrozně slabí. Nikdy nedokončíte to, co začnete. Nemáte tu volnost jako my démoni. Jste vázáni ubohou přísahou chránit a nebrat životy. Jak stupidní...“ Zakroutila hlavou a přestala s veškerými pohyby. Zamyšleně se na svou dýku zahleděla. Pak vzala do volné dlaně stále ještě dlouhé vlasy, které ji zbývaly, a jedním rychlým pohybem ruky už neměla ani ty. Rudé prameny pomalu dopadly na zem před Anděla.

Rosé k němu poklekla. Zadívala se mu do tváře, ze které pomalu mizel život. Neznatelně se na něj usmála a ruku s dýkou k němu natáhla, zatímco druhou dlaní chytla mezi prsty jeho bradu a donutila ho tak se na ní podívat. „Doufám, že na mě budeš v posmrtném životě vzpomínat.“ Zašeptala jemně, jako matka ukolébající své dítě, a dýku mu zabodla do těla, do místa, kde měl srdce. Sledovala jeho bolestí zalitou tvář, naslouchala jeho chraplavému a přerývavému dechu, který už nebyl stabilní, naslouchala tomu, jak zalapal, když ho znovu bodla. A nakonec vstala a nechala ho tak, jak byl.

Už nebylo žádných slov zapotřebí. Už si řekli vše, co mohli, co chtěli. A tím to pro ně tady končilo.

Rosé mu svou ozdobnou dýku darovala jako vzpomínku pro posmrtný život, jako připomínku toho, kdo to udělal.

Když odcházela, neohlížela se zpět. Tady už byla hotová. Mířila proto rovnou tam, kde cítila Loeyho auru, přestože pociťovala vedlejší účinky toho, že spotřebovala tolik své krve. Teď ho ale musela najít, musela stát po jeho boku, než se dostanou do jiného světa.

​

---

​

Skoro u sálu potkal někoho, kdo mu akorát přišel vhod k jeho situaci.

,,Paní profesorko Malignus! Prosím vás, předejte tyhle malé někomu z elfů. Čas mi šlape na paty a ven je sebou teď opravdu vzít nemohu.”
Profesorka též elfského původu nejdříve nechápavě zamrkala na jednoho ze žáku, jenže než stihla cokoliv říct, temný mág jí zmizel z dohledu rychleji, než pára nad kotlem. Dokonce ze spěchu nechal černé pírko v ruce té malé elfky, která mu ho měla původně předat. Nestihl ani říct pouhé díky profesorce, měla též sama dost práce a on jí ještě hodí dvě děcka na krk. V normálních okolnostech by si za to nafackoval, ale neměl na vybranou.

Jakmile vyběhl ven z budovy akademie, zvuk rohů se rozezněl okolím. Bytosti na pozemcích se začali stahovat do hlavního sálu, což mu přitížilo při soustředění na jednu určitou osobu a její lokalitu. Bez omluv se surově prodíral skrz dav, potřeboval ho najít, stačila jedna jediná stopa, cokoliv připomínajícího jemu známému anděla smrti..

,,To nemyslí vážně..”

Davem se prodral až na samotný konec posledních táborů u hlavní brány za kterou se bojovalo s onou spodinou, přesně tam se zarazil při zaznamenání té zbytkové energie, kterou oplýval Baraqiel. Drobné útržky mísící se s ostatními energiemi, ale on za zkoušku nic teď dát nemohl, proto vykročil vstříc i těm zbytkům. Mohl si jen přát či doufat, aby druhého našel v pořádku.

Nadávky na jeho hlavu polykal jednu za druhou, byl vzteky bez sebe a zároveň v něm stále silněji pulzoval strach jen co byl krok co krok blíže k větším částem energie.

Nebezpečně rychlým tempem se blížil skrze stromy na kraji, neustále se ohlížel okolo sebe, zda náhodou na něj nečíhá nějaká z bestií prahnoucí ho jeho krvi nebo náhodou neuvidí někoho známého z akademie. I kdyby jen kousek zahlédl Viktora tady na zemi nebo v oblacích, pomohlo by mu to.

,,Kde sakra jsi? Bara...-”

Otáčejíc se znovu hlavou před sebe spatřil něco, co ho uzemnilo. Nedokončil jméno anděla, proběhlo mu tiše hlavou, jakoby v ten moment vše utichlo. Neslyšel zhola nic.

Žádné prasknutí pod nohou od zlomené větvičky, skřekot z dálky nebo vlastní těžký dech. Byl takový kousek od něho, jenže kroky k němu byli čím dál tím těžší udělat. Podlamovala se mu kolena při každém novém, hlas ztratil na jakémkoliv významu při pohledu na bezvládné tělo ležící uprostřed stromů.

' ,,Mohl bych pomoct u těch venku. Mohl bych ti pomoct s tím je doprovázet do sálu a ty více zraněné přímo k tobě nebo.” '

Chtěl být nápomocný temnému mágovi v čemkoliv se dalo.

' ,,Cestu tam a zpět si pamatuji! Prošel jsem to s tebou už několikrát, takže se nemusíš bát o mé ztracení.” '

A on mu to dovolil. Dal mu svůj souhlas s úsměvem na tváři.

Kolena se mu nakonec opravdu podlomila, ale až v momentě, kdy stál u probodnutého těla, které vypadalo ještě víc drobněji, než obvykle.
Nečekajíc na nic začal rozvazovat svůj váček u pasu odkud vyndal dvě své osobní lahvičky pro dokrvení a zacelení ran. Po rychlém otevření je položil vedle sebe, než opatrně nadzvedl sípajícího anděla napůl do své náruče. Ruce se mu klepaly natolik, že se bál o jeho upuštění zpět na zem.

,,B-baraqiel? Slyšíš mě?”

Hlasné odpovědi se mu nedostalo, stačilo když anděl k němu zvedl na krátko pohled.

Scházela mu slova, byl bez nich. Tolik otázek na které nebylo čas odpovědět. Ta hlavní mu běhala hlavou po celou dobu kapání jednoho lektvaru za druhým na dvě hrozné rány.

,,Kdo ti tohle kurva udělal...”

Některé části spodiny jsou sice chytřejší, avšak s dýkou rozhodně zacházet neumí, ještě k tomu takhle precizně zabodnout do té nejslabší části těla a nechat na pospas jiným. V okolí cítil hlavně jeho auru, smrt klepala mladému mágovi na ramena, mezitím co mu postupně kradla anděla z náruče. Ačkoliv se tady v lese mísilo jedno přes druhé jedním si byl jist. Jakmile se jen byť o kousek přiblížil s ampulkou k ranám v srdci či hrudi nebo k samotné dýce, cítil z toho černou magii. Navíc, onu dýku již zaručeně někde viděl, byl si tím zcela jist.

,,Budeš v pořádku, jenom to ještě chvíli vydrž, ano?”

Opatrně nakapané lektvary na rány měli působit skoro okamžitě, avšak tady nefungovali tak, jak by správně měli.

​

---

​

Baraqiel nestihl nijak zareagovat, když se Rosé znenadání pohnula. Nestačil udělat vůbec nic. Jen tam stál, když démonka okamžitě zkrátila vzdálenost mezi nimi a on v tu chvíli musel potlačit výkřik, jenž se vydral z jeho úst, když její meč našel svůj cíl. Bolest, která se mu v tu chvíli rozlila po těle, nedokázal popsat. Ještě nikdy nic takového nezažil, nebo si to alespoň nepamatoval. V první chvíli se ani nedokázal pořádně soustředit na slova, jež mu démonka šeptala do ucha. Přesto se pokusil zatnout silně zuby a využít zbytek své moci na to, aby před ní nedal nic najevo. Před démonem nic takového nedopustí.

„Na tvojí… úroveň… bych se… nikdy nesnížil.“ Zachraptěl hned poté, co vykašlal krev, jež se mu hromadila v ústech. S obtížemi jí věnoval jen lehký pokřivený úšklebek, než z něj uniklo bolestivé zavrčení a on padl na kolena, když otočila mečem a následovně ho vytáhla. Bolest, která po tom následovala, byla mnohem horší než ta předchozí. Na chvíli se mu udělaly černé mžitky před očima a svět se zatočil, než se znovu chopil svých sil, aby se udržel při vědomí. Roztřepanou ruku si přiložil na hlubokou ránu, ze které se hrnula krev a pomalu se vsakovala do jeho tmavého oblečení. Nevěnoval moc pozornosti tomu, co dělala, ani co říkala Rosé, protože byl moc zaneprázdněný tím, aby okamžitě nevykrvácel. Přesto ale cítil, jak mu jeho andělská síla proklouzávala mezi prsty. To on už plně zastavit nedokázal a moc dobře si uvědomoval následky. Vlasy, které padly přímo před něj, ho přiměly se podívat do tváře Rosé, která si před něj hned na to klekla.

Baraqiel se jí díval upřeně do očí. Oplácel jí její chladný pohled, kterým ho probodávala, se stejnou intenzitou. Z posledních sil na svých rtech vyloudil škleb. „A já doufám… že ty… na mě… v Pekle.“ V tu chvíli se k neustupující bolesti v okolí jeho břicha přidala nová bodná rána, a to hned těsně vedle jeho srdce. Baraqiel zalapal tiše po dechu. V nestálých intervalech se pokusil rozdýchat strašlivou bolest po celém těle, která mu nechtěla umožnit se ani hnout, jenže ani samotného kyslíku se mu pořádně nedostávalo. Rosé pomalu vstala a bez otočení odcházela pryč. Byla si jistá, že on už se na nohy nepostaví a její dílo bylo tím dokonáno. A to také byla pravda. Tak jak slíbila, taky udělala. Baraqiel byl zanechán sám, někde v Lavenderském lese, bez možnosti se dostat pryč. Byl natolik oslabený, že už ani necítil žádné magické aury kolem sebe. Nemohl ani zavolat o pomoc. Z jeho úst žádná slova nevyšla, ani když se o to pokusil. Nezmohl se kvůli nedostatku své andělské síly vůbec na nic.

Pomalu a opatrně si z posledních sil lehl, jelikož stále klečel bolestivě na kolenou tak, jak ho tam nechala Rosé, a zahleděl se na tmavou oblohu mezi korunami stromů. Co by si asi tak řekl William, kdyby ho teď takhle viděl? Určitě teď někde vyváděl, protože se ještě nevrátil a má o něj strach. Také by mu vynadal, protože se dostal do problému, přestože se tak moc snažil, aby se to nestalo. Už teď mu přidělával dost potíží, nechtěl mu tímhle způsobovat další. Chtěl jen ostatním pomáhat, být nápomocný. Teď už se nemohl ani hýbat. Neměl už žádnou možnost, jak se dostat zpátky. Nebo kohokoliv, koho by mohl zavolat, aby mu pomohl. Sotva dokázal mluvit. Ale především kvůli tomu, že už tady možná ani nikdo nebyl. Elfí roh slyšel nějakou dobu zpátky, takže se teď už asi všichni hnali dovnitř školní budovy, aby mohli projít portálem.

Oční víčka se mu náhle zdáli těžší než obvykle, a on jen s těžkostí bojoval proti únavě. Náhle se mu ale zjevil Williamův vystrašený obličej před tím jeho a on znovu lehce otevřel oči, o kterých ani nevěděl, že je zavřel. Hlavu jemně pootočil do strany za zvukem lámajících se větviček. Neviděl do obličeje bytosti, která se tak náhle objevila, ale on tak nějak tušil, kdo to byl. Nikdo jiný nemohl být natolik bláhový, aby se ještě teď potloukal v lese, který měl každou chvíli zničit Chaos.

Už skoro ani necítil, jak ho mág opatrně nadzvedl, ale jeho dotyk byl příjemně hřejivý. Konečně zvedl pohled k jeho obličeji, aby alespoň nějak reagoval na jeho otázku, sic mu to dělalo potíže. Více, než rány na jeho těle, ho teď spíše bolelo srdce z pohledu na obličej svého spolubydlícího. Výraz plný různých emocí, především těch špatných, smíšených dohromady, mu připomínal to, že je tohle všechno jeho vina. Jemně položil svou ruku na tu jeho uklepanou, aby mu dal najevo, že nemusí plýtvat lektvary na někoho, komu už není pomoci.

„Nemusíš… Už to ani nebolí…“ Zašeptal slabě, netušíc, jestli mu vůbec bylo rozumět. Ale na víc se nezmohl. „Promiň… za porušení slibu… Už ti alespoň nebudu na obtíž…“ Paži pozvedl trochu výš a prsty se jemně dotkl jeho tváře s náznakem slabého úsměvu. Pak mu ale paže padla podél jeho těla. Už nedokázal dál bojovat s únavou. Oči se mu dobrovolně zavřely i přes námitky Williama, kterého hlas se pomalu vytratil společně s jakoukoliv bolestí do absolutní a husté temnoty, ze které už pro něj nebylo úniku.

​

Tohle se nemohlo dít. Chtěl se probudit z této noční můry, která se stála každou minutou nesnesitelnější. Při přenesení své veškeré pozornosti na anděla ani nevnímal, co se děje okolo něho, vnímal jen a pouze jeho a nic ho od toho nemohlo odtrhnout, kor ne ve chvíli prolomení ticha z jeho strany. I přes letmý dotyk nadále kapal jeden z lektvarů na ohavné rány, nemohl jen tak přestat. Zůstával mlčky klečet s andělem v náručí, který k němu promlouval z posledních sil, nechtěl si to přiznávat, nic z téhle situace.

,,Na slib ti teď kašlu. Přestaň být takový i v téhle..-”

Dotyk na tváři ho znovu umlčel a stejně tak jeho spolubydlícího. Úsměv, který mu anděl daroval mu na několik sekund přidal na naději, jenže jak paže volně spadla podél těla, rozplynula se. Vzdálila se stejně daleko, tak jako naděje nad Starcem.

V onom momentu ustal se vším, co doteď dělal. Smrt mu kradla Baraqiela z rukou ještě rychleji, když zpozorovala mágovu nepřítomnost. William jen hleděl, díval se na to, jak mu ho bere s úsměvem na tváři. Nechtěl ho nechat odejít, nemohl ho nechat odejít jen tak, ale i tak tam klečel jako přikovaný a jen se díval na tělo, které opouštělo život.

Takhle to nemuselo dopadnout, nemůže to dopadnout u někoho dalšího, cožpak jeho matka a Stařec nebyli dostateční? Nepřišel už o dost, aby mu bylo sebráno něco dalšího? Potřebovala snad žena v černém někoho dalšího do své sbírky k dodání utrpení temnému mágovi?
Smutek, vztek a bolest, to vše se uvnitř mága mlátilo mezi sebou a tvořilo časovanou explozi.

' ,,Williame? Mohu tě vyrušit?”

Anděl smrti s jemným úsměve na tváři přistoupil blíže k temnému mágovi, který se opětovně věnoval svému deníku, tak jako každý den. Bylo jedno jestli zapisoval nebo jen četl, byla to pro ně oba už taková hlavní věc na denním pořádku jejich společného bydlení na pokoji.

,,Poslouchám.”

Zrovna otáčel na další stránku deníku. Už jen tak pročítal, opakoval si před ulehnutím pár lektvarů u stolu osvíceného lucernou, když v tom se před jeho zrakem objevila černá delší krabička.

,,Něco jsem ti vyrobil.”

Mág svůj pohled skoro okamžitě odtrhl od deníku a přesměroval ho na anděla, který stál vedle něho. Následně se díval střídaně na krabičku a Baraqiela s nechápajícím pohledem

,,Pro mě? Co tě to napadlo?”

Anděl mlčel, pouze mlčky kývl na krabičku, než se po chvíli trochu více rozpovídal na jeho obvyklé poměry. William vnímal každé jedno slovo při opatrném otevírání krabičky s neznámým obsahem uvnitř. Byl zvědavý na obsah uvnitř, protože nečekal něco takového od takového zapomnětlivce a ještě k tomu jen tak... Možná si popletl datum jeho narozenin? Neměl to dát někomu jinému? Bylo tu několik variant, ale po otevření krabičky se vše smetlo ze stolu.

,,Je nádherné.”

Přesně touhle větou konečně umlčel anděla, ba ho dohnal k většímu úsměvu, než předtím.

,,Pamatuji si, že se tvé oblíbené pero rozbilo, tak mě napadlo ti udělat nové a mnohem lepší... A zároveň to máš na památku.”

Překvapil ho informací o tom, že si pamatuje to rozbité pero, které nakonec letělo z okna při první příležitosti. Ozdobu, která byla zastrčená v těle pera ho potěšila, protože tím to pero bylo jedinečné. Dát tam vlastní pírko ze svých křídel, jak ho jen tohle napadlo?

,,Děkuji. Budu ho opatrovat, jako oko v hlavě.” '

​

​

​

​

​