Město Comperte & Hlavní vstup do akademie

Polední Slunce žhnulo a dodávalo nový příval pozitivní energie všem ve městě Comperte. Život, přestože od nového začátku, si plynul svým tempem. Obyvatelé se snažili přivyknout současným možnostem. Naděje se tu držela ve vzduchu, otravovala jeho mysl, ale věděl, že i ten pevný základ neustále nahlodává zub strachu z neznámého. Kolik toho vlastně o tomhle světě věděli? Jen to, co jim dokázali říct nejvyšší, dostupné informace dodané Lantarnassem. Kdo tomu chtěl věřit mohl. Ammeadore ovšem nebyl ideálním místem, to Smrt věděla. Každý svět měl svoji minulost. Jen bláhoví si namlouvali, že teď už je čekají jenom šťastné dny plné hojnosti.

Tiše se proplétal davem, který tento slunečný den vyhnal z domovů ven, užít si trochu čerstvého vzduchu. Nehmotný, avšak viditelný, jako duch, proplouval směrem ke komplexu vzdělávacího ústavu. Tvář zahalenou pod velkou černou kápí, ne že by mu Sluneční paprsky nějak vadily, ale nestál zrovna o zbytečné pohledy. Ostatní jej nezajímali. Jeho cíl se nacházel někde úplně jinde. Jakmile se mu podařilo vykličkovat z davu, mezi vysokými domy náměstí se tyčilo několik věží akademie. Mírně zaklonil hlavu, aby vzhlédl. Zeleným pohledem přecházel z jedné věže na druhou, skenoval je. Nové místo, ve kterém se ještě nevyznal.
 

Zatracený Chaos. Kdyby jen chvíli ještě vydržel.
 

Jeho výraz zahalil temnější stín. Kvůli těm bestiím musel následovat anděla skrze časoprostor na úplně odlišné místo, nemluvě o tom, že se musel držet několik měsíců v ústraní, hledal vlastní místo, kde by se schoval. Celý jeho úkol byl nyní zpožděn a tím taky trpěla jeho forma. Čím déle se přízrak jeho typu držel mezi živými, potloukal se po zemském povrchu, pozbýval síly, která mu dovolovala upustit od iluze svého cíle a rozplynout se jako nehmotný duch v prostoru. Čím více času uteklo, tím více byl nucen držet se v těle svého cíle. Uchylovat se do skrýší v lesích. Jedna z nich se nacházela hluboko v Silver Tide Hollow, pozůstatek válek, trosky obydlí, kam se nikdo neodvážil. Nashromážděná energie určená k zabití, začala svévolně opouštět majitele. Vše se dalo jen hůře kontrolovat, proto po temných nocích obcházel les, po troškách uvolňoval svoji nevyužitou sílu, lovil zvěř, udržoval si tím tak i zdravou mysl.
 

„Mami, on má oči jako náš ďáblík,“ ozvalo se najednou před ním. Pohled mu padl na dívku s plavými vlasy, která k němu vztahovala svůj prst a druhou rukou tahala matku za sukni. Tvář bez váhání skryl kápí a obrátil se odchodu. Nemohl riskovat prozrazení. Pohled dítěte na sobě cítil do doby, než se ztratil v jedné z ulic, které vedly směrem k akademii.
 

Alespoň jednu výhodu Ammeadore měl. Na Comperte zatím neexistovala žádná kouzla, která by mu bránila v průchodu, jako tomu bylo na Immortal. Zde se mohl dostat k Saurielovi mnohem snáz. Tváří v tvář.
 

Temná postava se zastavila před mostem vedoucí vysoko nad útesem, spojující město s akademií. Neunikl pozornosti dvou strážců, kteří si na krátkou chvíli vyměnili své pohledy, ujišťujíc se, že ten druhý vidí to samé. Ovšem toho zlomku sekundy nepozornosti on využil. Ve formě tiché mlhy jako nad jezerem v brzkých ranních hodinách se propletl mezi nohama stráží a namířil si to rovnou k první bráně.
 

Vnímal každou stopu, kterou na kamenném mostě zanechaly bytosti, které se hnaly stejným směrem, jakým právě on. Mlha se táhla dál po cestě, dokud se znovu nezformovala na druhé straně. Zvuk dlouhých kroků se nyní odrážel od skály po jeho boku, zatímco stoupal jako tichá hrozba po hlavní cestě hlouběji do komplexu.
 

Vím, že jsi někde tady. Tentokrát mi už neunikneš.