Lesy, ve kterých trávila dětství byly tak odlišné od těch, ve kterých se nyní pohybovala. Jeden by řekl, že stromy a zvěř je všude stejná, nelhali by, ale doma mohla jít jakýmkoli směrem a stejně by se dokázala vrátit domů, i kdyby ji oči někdo obvázal nepropustnou látkou. Zde si ani nebyla jistá, jestli se dokáže vrátit do města, kde měla pronajatý malý pokoj, na přespávání venku bylo ještě pořád chladno a nechtěla se obávat o to, že by se musela postarat o šílence, kteří by ji chtěli okrást. Vyhrabávat neoznačené hroby v lese nebyla její oblíbená činnost. Raději dala vydělat lidem, u kterých věděla, že když zaplatí víc, tak nebudou působit žádné problémy.
Přijímací dopis nosila v kapse již několik dní, ale pořád se nedokázala odvážit jít na pozemky akademie. Z jedné klece utekla, i když pozlacené a plná jídla a měkkých polštářů, pořád to byla klec, na kterou nebyla ona zvyklá. Před pár dny se k akademii přiblížila, jen aby si prohlédla okolí a možné bytosti, které ji navštěvovali. Neodvážila se vejít dovnitř. Seskočila ze stromu, který ji dopřával výhled na město a všechen vzruch, který se v něm odehrával. Vrátila se do hostince, prošla kolem pravidelných štamgastů, kteří vždy prohodili pár slov jejím směrem. Nekomentovala to, hostinský ji ovšem střežil pohledem, hned první večer, když se přišla ubytovat jednomu z nich zlomila ruku, pár drahokamů ho však uklidnilo natolik, aby se celý incident zapomněl. 

Sbalila si všechny své věci, nebylo jich moc, ale pořád byl vak dost velký na to, aby jednoho začaly bolet záda. Pro jistotu zkontrolovala postel, zda tam nezapomněla jednu ze svých dýk. Vrátila se zpět k hospodskému, kterému dala jeden drahokam na rozloučenou, s úšklebkem pokývl hlavou a ona si stáhla kapuci kápě hlouběji do obličeje. 

Nesnažila se jít rychle, naopak své kroky mírnila a zkracovala, i tak byla překvapená, když stála před budovou akademie, jediné, co ji zbývalo bylo otevřít dveře a vejít dovnitř. Pořád si mohla svoje rozhodnutí rozmyslet, pořád mohla ještě nějakou dobu cestovat a poznávat zpět. Zhluboka se nadechla a sundala kápy z hlavy. Černé vlasy ji rámovaly obličej, jako závoj vdovy, která oplakává svého mrtvého muže, i přes to, že mu sama dala do poháru vína jed. Vešla dovnitř budovy a začala se rozhlížet, přešla k pultu, který vypadal jako první zastávka jejího příchodu. Svůj vak plný věci spustila na zem a opřela ho o desku pultu. Rozhlížela se kolem sebe, ale nebyla kolem ní ani potulná duše, která by ji poradila. Naklonila se přes panel, jestli náhodou neschovává trpaslíka. 

„Halo?“ hlas zněl nakřáple z toho, jak ho několik dní nepoužívala, ale pořád dokázala formovat slova. Sehnala se k tašce, aby z něj vytáhla přijímací dopis, kterým mohla doložit, že dorazila na správné místo. 

„Je tu někdo?“ postavila se zpět k panelu, o který se nyní začala opírat lokty. Nechtěla se už na noc vracet do hostince, ve kterém by už stejně nebyla vítaná.

​

Jarní vzduch se již nesl celou akademií a přinášel sebou každoroční příval dobré energie. Zpěv ptactva, zelenající se rostliny, to vše přinášelo klid do duše každého studenta či obyvatele města. Vše působilo tak stejně, ale mladý anděl v hloubi duše pociťoval zvláštní nespokojenost. Dlaní si promnul místo na hrudi a zhluboka se nadechl.

Nebyl to Orien. Nebylo to stejné. Právě měl tu čest poznat první jaro na Ammeadore. Když sem přišli bylo parné léto, a teď je to poprvé co má možnost pozorovat přírodu nového světa, probouzející se k tomu divokému, známému však stále cizímu životu. „Už by sis mohl zvyknout,“ promluvil si do své vlastní osamocené přítomnosti, zatímco se opíral o alabastrové zábradlí vyhlídky nad městem. Sluneční paprsky ho příjemně hřály na tváři a jeho pohled padl na vysoký dub, jehož větve se skláněly nad andělovou hlavou. Všecko bylo, jak má být.

V zorném poli si všiml temné postavy stoupající po hlavní cestě vzhůru. Ať už to byl Saurielův strach nebo něco jiného, v rychlosti se narovnal, aby si postavu, která následně zatočila k budově kolejí, prohlédl. Poslední dobou ho děsil každý, kdo měl kápi, už dlouho se neukázal a Sauriel cítil, že na sebe nenechá dlouho čekat. Když k němu dolehlo známé klapnutí dveří od budovy kolejí, dlouho nepostával na místě, očividně jej práce volala. Několika kroky vyběhl směrem z vyhlídky. Z větve vysokého dubu v ten samý moment vyletěl vrabčák.

Sauriel otevřel velké dveře dokořán a pohled znovu natočil ven. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv a nechal schválně dveře otevřené, aby dovnitř zaproudil onen čerstvý jarní vzduch. Tajemná postava postávající u recepce mu samozřejmě neunikla a se vzpřímenou hlavou a rychlým krokem došel až k ní.

„Omlouvám se, že jsem Vás nechal čekat, mé jméno je Sauriel, recepční, jak Vám mohu být nápomocen?“ zdvořile se představil s mírnou úklonou a následně se zadíval do tváře příchozí. Na první pohled poznal elfku, ovšem z této konkrétní nešel ten příjemný podtón jako znával od jejich profesorky Malignus nebo od Viktora. Že by? No jistě. Z ostrých rysů její tváře a ledového pohledu vycítil temnotu. Poněkud ohromen obešel svůj recepční pult a jeho úsměv se o něco rozšířil, když si uvědomil, co za bytost před ním stojí. O temných elfích doposud jen četl, ale nikdy neměl tu čest poznat alespoň jediného z nich. Přestože jejich Viktor občas vyzařoval temnotu, byla to jen ta zachycená na jeho kůži od přítomnosti Williama. Rozhodně se to nedalo srovnávat s aurou, která vyzařovala z ženy na recepci.

​

Kroky, které ucítila za sebou ji nechávaly chladnou, i přes to, že pach, který se k ní dostal dřív, než osoba sama byl pro ni neznámý. Natočila se směrem k muži, který se k ní blížil. Nemohla si odpustit nakrčení nosu, každé nové vjemy dokázaly jednoho zmást, on nebyl výjimkou. Zhluboka se nadechla, zda nedokáže najít pach, který by si mohla aspoň někam zařadit, nestalo se tak.

„Omlouvám se, že jsem Vás nechal čekat, mé jméno je Sauriel, recepční, jak Vám mohu být nápomocen?“ Hlas měl příjemný, nedivila se, že působil na své pozici, i když by teď uvítala spíše toho trpaslíka, od kterého aspoň tušila, co čekat.

„Narrisa,“ etiketa, která ji byla vtlučena do hlavy ji nutila prozradit své jméno, i když ho už někde museli mít zapsané. Položila dlouhé prsty na obálku, kterou plynulým pohybem pošoupla jeho směrem.

„Před pár dny mi přišel dopis o přijetí na tuto akademii. Nevím, jestli máte časovou prodlevu, kdy se musí nový studenti dostavit nebo ne. Ovšem doufám, že s mým příchodem nebudete mít zbytečné problémy,“ občas se divila, že ji od rtů nerostou rampouchy, když mluvila s ostatními jako její matka, po uvědomění si jejího tónu pozvedla koutky úst do mírného úsměvu, jež by se mohl označit za sociálně přijatelný.

Byla to napodobenina, doma neznala upřímný úsměv, jeden by i řekl, že je nepřirozené, aby se temný elf doopravdy usmál. Jejich zábavou byly intriky, manipulace, zvrácený smysl pro humor a sledování cizího neštěstí. Nebyla jiná, i když si to o sobě chvíli myslela, i ona byla jednou mladá a naivní. Z omylu ji vyvedla vlastní rodina, která vedla intriky i mezi sebou, pavučiny lží a manipulací nepřestávala ani potom, co několik jejích sourozenců zahynulo a ona se posunula v žebříčku dost vysoko na to, aby se i ona zapojila do tance, ze kterého se nedalo vymotat. Při útěku si nemohla dovolit být milosrdná, naopak její srdce se obalilo tak silně, že ani magický šíp, by se nedostal pod vrstvu chladu, kterou si vypěstovala. Vytrhnutí z její minulosti přišlo, když si Sauriel převzal dopis, který k němu přisunula blíže. Pořád měl na obličeji usazený překvapený, ale i spokojený výraz. Nechápala jeho nadšení, většina bytostí reagovala diametrálně odlišně. Jejich podstata byla temnota, kterou nedokázali zamaskovat, i kdyby se roky pohybovaly mezi bytostmi, které jsou přikloněné bílé magii.

„Vidíte někoho z mého rodu poprvé nebo na vás někdo od nás udělal v minulosti dobrý dojem?“ Obě varianty považovala za správné, i přes to, že se temní elfové raději drží se svými, než aby se procházeli po světě a zkoumali jejich tajemství. Její druhý dohad byl už o něco více diskutabilnější. I přes jejich temnou náturu, pořád měli smysl pro udržování diplomatických vztahů a chováním s ním spojené. Samozřejmě v každé dohodě se toho elfové snažili získat, co nejvíc pro sebe, ale brali v potaz uspokojení i druhé strany. To samé platilo o sázení, díky svým bratrům poznala lásku k hazardu a sázení se s ostatními. I když to zní dětinsky, pořád to mělo následky, které si málokdo dokázal představit. Jednou se vsadila s jednou temnou elfkou o jeden její střevíc. Elfa se divila, proč jen jeden, ale když Narrisa sázku vyhrála a měla její střevíc, přišel čas na tanec s korunním princem. Tanec s jednou botou je těžký a ona neměla na výběr než tanec přijmout. Potupa, kterou díky pádu na zadek utrpěla pobavila všechny v sále a bratrovi tak odpadla možná budoucí manželka, o kterou neměl zájem. Jen ta vzpomínka ji zahřála na hrudi, dostala za to nového koně.

​

Když mu pod nosem přistál dopis o přijetí s pokývnutím jej přijal a vytáhl z pod pultu knihu pokojů, kterou si rozložil hned vedle dopisu. Neunikl mu samozřejmě pohled, kterým do něj vrývala, ve vzduchu vysely otazníčky a on očekával otázky. Možná už by si mohl zvyknout na to, že jeho maličkost občas svojí přehnaně optimistickou a věčně nadšenou náladou mohla občas druhé mást nebo jim snad lézt na nervy.

Jeho úsměv se o poznání rozšířil, když přišla otázka, kterou očekával. Zatřepal hlavou, a zatímco si vypisoval důležité informace do knihy se jal přiznat svoje očividné nadšení. „Máte pravdu, je to poprvé, co jsem se setkal tváří v tvář s takovou bytostí, jakou jste vy. Na Orienu se sídla temných elfů nenacházela, pokud si dobře vzpomínám, anebo jsem jen nedával příliš pozor při nauce o Orienu,“ pokrčil rameny a vyfoukl nosem přebytečný vzduch s náznakem pobavení. Neočekával, že by snad tato informace nějak elfku pobavila, už jen z důvodu toho, že byla zdejší a doposud žádná bytost narozena v Ammeadore Saurielovi neprojevila přívětivost, na to byl však zvyklý. Jiný kraj, jiné mravy.

Černé pero znovu namočil do lahvičky s inkoustem a pečlivě přepsal jméno elfky, která neustále pozorovala každý jeho pohyb, ať už ze zvědavosti nebo chtěla anděla kontrolovat. „Narrisa Thorn, kolej Tenebris, hmm,“ pero položil na své místo a otočil se k nástěnce, na které vysela hromada různých klíčů, očima přelétl první řadu a po kratičkém uvažování sebral osamocený klíč.

„Váš pokoj bude s číslem 108, z kapacitních důvodů vám bohužel nemohu přidělit volný pokoj, proto jej budete sdílet se studentkou 
Hani, padlým andělem,“ neušel mu překvapený výraz, který na něj Narrisa vzápětí vrhla, ale on se nezmohl na nic jiného než na omluvný úsměv. „Kdyby se v budoucnosti uvolnil pokoj a stála byste o soukromí, jistě se na mne budete moci obrátit, momentálně vás však prosím o pochopení,“ Klíč položil před elfku a následně schoval knihu pokojů zpět na své místo. Dopis o přijetí opatrně přeložil a vrátil Narrise. „Máte nějaké dotazy?“ zeptal se na konec.

​

Nemohla si odpustit malé pobavení nad jeho odpovědí, že zrovna ona je první z rodu temných elfů, které kdy spatřil. Nenazývala by se zrovna vhodným exemplářem, pro první styk s neznámými.

„Pokud se někdy setkáte s někým dalším, dám vám dobrou radu. Neuzavírejte s námi sázky, většinou víme, že vyhrajeme,“ opřel se o pult a dívala se, jak přepisuje její jméno do knih, měl zajímavý styl psaní, ladný, plný křivek na správném místě. Její styl psaní byl čistě funkční, zapsat informaci, aby ji později mohla někam založit. Trhané pohyby, kterými psala slova působily jako obrázky naštvaného dítěte, kterého rodiče nutí přepisovat knihy za účelem úhlednosti, a dokonce správného uchopení pera.

Nezpustila z něj oči, i když se k ní otočil zády a díval se na stěnu plnou klíčů, natáhla se na špičky, aby aspoň zahlédla, kam ji ubytuje.
„Váš pokoj bude s číslem 108, z kapacitních důvodů vám bohužel nemohu přidělit volný pokoj, proto jej budete sdílet se studentkou Hani, padlým andělem.“ Její překvapení nebylo mířeno na to, že bude sdílet svůj osobní prostor s další bytostí, nýbrž na to, s kým bude sdílet nové místo na přespání. S anděli jakéhokoli druhu měla pramálo zkušeností, natož osobní kontakt. I přes to, že království elfů nikdy neomezovalo pohyb bytostí po jejich půdě, většina obyvatel i návštěvníků byli bytostí s propojením na temnou magii.

„Kdyby se v budoucnosti uvolnil pokoj a stála byste o soukromí, jistě se na mne budete moci obrátit, momentálně vás však prosím o pochopení. Máte nějaké dotazy?“ Natáhla se pro klíč, který si nejdříve v ruce prohlédla a následně uložila do kapsy kožených kalhot.
„Omlouvat se nemusíte, někdo další na pokoji mi nevadí. Pořád lepší než přespávat v korunách stromů za jarní bouře,“ v podobné situaci se ocitla jedinkrát a to, když byla s bratry na lovu. Každoročně se v královské rodině pořádal hon na tři dny, vítězem byl ten, jež ulovil nejvíce zvěře. Ani jeden rok nevyhrála, i přes to, že je otec motivoval velkou odměnou v podobě temných drahokamů.

„Jediný dotaz se teď asi bude týkat toho, kde najdu koleje. Ráda bych si tam dala alespoň věci a prošla si akademii. Ráda se orientuji v prostředí, ve kterém žiju,“ okolí akademie si stihla již několikrát projít a přiblížit se k jistým hranicím, které ovšem nikdy nepřekročila. Nebyla bláhová, ani sama netušila, jaké bytosti akademii obývají. Riskovat, že by narazila někoho mocného, se kterým by si s velkou pravděpodobností vytvořila nešvar, neměla za potřebí.

​

Když na sobě elfka nedala znát jediný náznak nelibosti ohledně spolubydlící, anděl si oddechl. Pohledem zabloudil na posunutou lahvičku s inkoustem a jemně ji posunul o pár centimetrů na původní místo, zatímco k jeho uším dolehlo něco o korunách stromů. Překvapeně se na Narrisu zadíval, ale vzápětí se na jeho tváři utvořil úsměv. Ať už z pobavení nebo jen studentčiny nezkušenosti, obešel znovu recepční pult. Pravou rukou naznačil směrem ke schodům, které vedly do vyšších pater.

„Máte štěstí, trefila jste koleje na první pokus,“ pronesl, zatímco úsměv mu ze rtů nemizel. Jako správný gentleman se sehnul pro velký batoh, který se zdál být jediným zavazadlem, který si sebou temná elfka přinesla, a vydal se po schodech nahoru, aby ji zavedl přímo k jejímu pokoji.

„Naprosto chápu vaše obavy ohledně mocných bytostí, na akademii, a především mezi studenty se jich nachází hned několik,“ přikývl na její slova a hlavou mu proletěla myšlenka na Loeyho. Zajímalo ho, zda byl na pokoji nebo jestli zase terorizoval někoho jiného kdesi na akademii. Když však procházeli kolem Saurielova a Loeyho společného pokoje, necítil žádný výboj temné energie, kterou vždy pulsovaly jejich dveře. Takže démon byl někde na výletě. Otočil hlavou na elfku, která kráčela těsně za ním a očividně ji zaujalo zdobení stropu. „Jinak ale jsou naštěstí všichni vázání pravidly školy, takže se úplně nemusíte bát, že by vám něco hrozilo. Kdykoli se můžete obrátit na mne, můj pokoj je hned ten první u schodů,“ ukázal ještě tím směrem. Blížili se k pokoji, který nové studentce přidělil a pohledem zabloudil ke dveřím s číslem 106, odkud se linuly podivné zvuky, nad kterými raději jen zakroutil hlavou. „Nebo na zástupce ředitele, nejvyššího prefekta Raphaela, ten Vám pomůže určitě,“ Při myšlence na svého bratra musel protočit očima, zvláště po těch pazvucích z jeho pokoje. Sauriel se nemohl dočkat až se Raphael konečně odstěhuje ze studentských kolejí do druhé budovy naproti, která byla určena pro zaměstnance. Nebo ještě lépe by si mohl najít nějaký pěkný krcálek ve městě. Od doby, co se stal zástupcem Michaela, se jeho chování trochu změnilo, nevěděl, zda to bylo tou novou funkcí a s ní přicházející mocí nebo byl Raphael takhle na facku vždycky. Pokrčil si rameny sám pro sebe a zastavil před dveřmi, na kterých bylo ve zlatě vymalováno číslo 108.

„Jsme tady, tohle bude vaše doupě bezpečí,“ batoh opatrně položil na zem vedle, co kdyby v něm měla něco cenného a on ji to zničil, takové nemehlo už naštěstí nebyl.

„Jak jsem říkal, kdyby bylo potřeba neváhejte se na mne obrátit. A pokud se dneska budete chtít vydat na průzkum akademie, doporučuji vám zahrady, na jaře jsou jistojistě nejkrásnější,“ věnoval ji ještě jednu zdvořilostní úklonu a pomalým krokem se vydal zpět na recepci.

​

Čím déle se snažila o udržení úsměvu, tím více cítila, jak chytá křeč do tváří. Byl to pro ni tak nepřirozený pohyb, že i tělo ji dávalo najevo, aby to nedělala. Chtěla cokoli namítnout, když se natáhl po jejích věcech, ale pořád ji hrálo do karet, že šel před ní a ona tak mohla uvolnit jí tak nepřirozenou mimiku ve tváři.

„Naprosto chápu vaše obavy ohledně mocných bytostí, na akademii, a především mezi studenty se jich nachází hned několik.“ Tentokrát úsměv, který se ji usadil na ústech byl upřímný.

„Já neříkala, že mám obavy z nich. Myslíte si, že by to nemohlo být naopak?“ naklonila hlavu na stranu a ukázala své prodloužené špičáky. Neuvědomila si, jak to může druhému znít, ale pro ni to byla jednoduchá forma zábavy,

„Jinak ale jsou naštěstí všichni vázání pravidly školy, takže se úplně nemusíte bát, že by vám něco hrozilo. Kdykoli se můžete obrátit na mne, můj pokoj je hned ten první u schodů,“ pokývala hlavou na srozumění a podívala se směrem ke dveřím, kde měl údajně bydlet. ukázal ještě tím směrem. Blížili se k pokoji, který nové studentce přidělil a pohledem zabloudil ke dveřím s číslem 106, odkud se linuly podivné zvuky, nad kterými raději jen zakroutil hlavou.

„Nebo na zástupce ředitele, nejvyššího prefekta Raphaela, ten Vám pomůže určitě,“ sama překvapením nadzvedla obočí, když slyšela zvuky linoucí se z pokoje. Prohlížela si chobu a u každého pokoje se snažila získat aspoň mírné povědomí o tom, co se za dveřmi skrývá. U jednoho spokojeně nakrčila nos, když cítila temnou magii, která byla jejímu vlastnímu srdci blízká.

Málem do muže narazila, při ztrátě nepozornosti a vnímání nových jevů.

„Jsme tady, tohle bude vaše doupě bezpečí,“ batoh položil na zem velice opatrně. Udělal dobře, v tašce měla i malé zásoby vína, které si přivezla ze své domoviny.

„Jak jsem říkal, kdyby bylo potřeba neváhejte se na mne obrátit. A pokud se dneska budete chtít vydat na průzkum akademie, doporučuji vám zahrady, na jaře jsou jistojistě nejkrásnější.“ Sama se mu uklonila a poděkovala za doprovod, ale i doporučení.

Počkala, až od ní bude několik metrů dál, nerada se otáčela zády k bytostem, které neznala. Vzala za kliku od dveří a vešla dovnitř. Pokoj byl útulný a díky její spolubydlící, která tu v danou chvíli nebyla i zabydlený. Zavřela za sebou dveře a nakrčila nos. Dalších pach, který neznala a byl ji cizí. Dokázala si představit horší věci, prostě si na to po nějaké době zvykne.

Hodila věci na postel, která zela prázdnotou.

„Pěkné,“ posadila se na postel a opřela se o studenou zeď. Chvíli přemýšlela, že si zjistí něco málo o své spolubydlící, ale nakonec si uvědomila, že nebude nejlepší začít jejich soužití narušením soukromým. Vybalila si oblečení, do kterého se převlékla už jen čistě pro své pohodlí a dala na rady anděla, šla si projít akademii, ze které neplánovala brzy zmizet.

​

​