(Elois)

Odchod od tety a mamky bol pre ňu veľmi náročný, keďže po prechode do nového sveta si boli všetky tri navzájom oporou, hlavne po psychickej stránke. Bola na ne navyknutá, keďže od mala bývala s nimi a prakticky sa od nich moc nepohla. Raz mala myšlienku že sa konečne odtrhne od rodiny a pôjde preskúmať svet, no to sa jej tiež nepodarilo kvôli stupňujúcim sa útokom démonov, z čoho nakoniec museli opustiť svoje domovy a Orien. 

Dlhšie na tom nebola dobre a tak sa nechcela odtrhnúť od toho čo pozná. Dokonca prihláška na školu nebol ani jej nápad. Preto keď prišiel list s jej prijatím, bola nahnevaná, no ten hnev hneď prešiel. Vedela že jej chcú len dobre a nie aby zvyšok svojho života premrhala v malej dedine. Pobalená aj so svojou sovou spoločníčkou sa rozlúčila so svojou rodinou. Ani raz po prechode na tento nový svet im neukázala ani jednu slzu, všetko to v sebe dusila len pre to že si myslela že ak sa bude tváriť statočne, bude to tak lepšie pre všetkých v jej okolí. Preto aj jej odchod prešiel v kľude až na pár sĺz od mamky ktoré jej ale s úsmevom utrela z tváre. “Nevidíme sa predsa naposledy a určite budem posielať listy. A vieš že to bol predsa tvoj nápad.” Napomenula ju čo boli aj ich posledné slová pred jej cestou. 

Prvá časť cesty bola veľmi známa, keďže z ich dediny do hlavného mesta Lantarnassu chodievala dosť často. Stavila sa tu hlavne u rodiny, ktorá sa ich ujala pri príchode do nového sveta, pričom bude ich dlžníkom do konca života. Vždy sa im snaží pomôcť, donesie im lesné byliny alebo ochranné kryštály, keď má možnosť. Prečkala u nich noc a až na druhý deň sa dostavila pred brány svojho nového domova. Cítila úzkosť, strach a veľa takých negatívnych emócií kvôli neznámemu miestu ďaleko od svojich blížnych. Prezrela si akadémiu, čo bola veľmi veľká budova, na čo ona nebola zvyknutá keďže celý jej život bývala v jednoduchých domoch uprostred lesa. No snažila sa to všetko brať z tej lepšej stránky. Rada objavovala nové veci a prejsť takouto veľkou budovou jej istotne zaberie kopu času. Vzala do ruky menší kryštál ametystu, ktorý jej visel okolo krku. Privrela oči a zhlboka sa nadýchla aby si pripomenula že je tu aby sa naučila nové veci o tom čo ju zaujíma a dostala sa k lepším myšlienkam. 

Mala menší problém nájsť recepciu, keďže nemala ani potuchy kde sa v takej veľkej budove môže nachádzať recepcia, ale nemohla byť ďaleko. Celú dobu ju sprevádzala aj jej sova, no nechcela si ju brať dnu so sebou a tak ju nechala vonku, však sa neskôr zas nájdu. 
Vstúpila na recepciu a snažila sa tváriť že nie je zas tak stratená ako naozaj bola. S veľkým batohom kráčala dnu ale vnútro budovy bolo to najzaujímavejšie čo kedy videla a tak sa pristavila pri stenách aby mohla obdivovať architektúru, pričom pozabudla že by sa mala asi najprv zastaviť na recepcii a potom to tu obdivovať.

---

(Sauriel) 

Uběhlo asi půl dne a venku bylo počasí stejně nepřívětivé jako ve chvíli, kdy zasypán úkoly od jednoho konkrétního profesora, přebíhal prostranství mezi dvěma samostatnými budovami pro profesory a kolejemi studentů. Ruce spojené za zády nechával volně odpočívat, zatímco jeho pohled směřoval právě přes sklo jednoho z oken v hlavní hale studentských kolejí. V poklidu si užíval ticha, které nastalo krátce poté, co se mu podařilo dohodnout vše potřebné k realizaci náprav v budově pro profesory a nyní anděl jen nerušeně meditoval za zvuku meluzíny, jež se drala skrze některá okna. Pomalu se smrákalo, ačkoli po celý den bylo nebe nad městem i akademií zamračené doprovázené občasným deštěm, takže samotné Slunce vzdalo boj o dnešní nadvládu a čas jej nelítostně ukládal ke spánku s blížícím se večerem.

Ticho, které panovalo v hale bylo náhle přerušené líným cvaknutím kliky doprovázeném zavrzáním dveří, kdy do budovy vstoupila další bytost. Sauriel mlčky jen otočil hlavu tím směrem, a aniž by na sebe jakkoli upozorňoval, očima sledoval záda mladé dívky, jež se s údivem vepsaným v její tváři rozhlížela po celé hale, zatímco jí její nohy vedly směrem k recepci. Andělovi se na tváři usadil pobavený úsměv, když mu došlo, že poslední dobou se na akademii hlásí především něžné pohlaví. A podle příjemného závanu čisté energie, rozeznal v dívce další z řad bílých čarodějek. Na krátký okamžik jej napadlo, zda to nebude příbuzná studentky, která se dostavila o pár hodin dříve, ale to by pravděpodobně přišly obě spolu.

Ladným však pomalým krokem se přemístil blíže za nově příchozí a stejně jako ona, vzhlédl k ozdobným římsám stropu, ačkoli měl sám už spousty času je obdivovat, pokaždé ho uchvátilo, co dokáží zručné ruce některých bytostí. Orienský styl se nedal popřít a alespoň tak dával pocit bezpečí domova, který spousta obyvatel musela znovu najít zde na Ammeadore. „Práce Petra Faramonda, architekta z Cassadegry, kapitolu Orienu, kterému se podařilo v bezpečí dostat společně s námi sem na Ammeadore,“ protnul konečně ticho a upozornil tak na svoji přítomnost dívku stojící u recepce. Když se jejich pohledy setkaly, všiml si mírného zmatení v jejím výrazu, tak jen prstem ukázal na fresku na stropě. „Jste též z Orienu že? Odhaduji to podle těch jisker nostalgie, které se vám odráží v očích,“ pomalu došel až k neznámé, „Místní obyvatelstvo se nad Orienským stylem moc nepozastavuje, nemají moc v oblibě cizí kultury,“ Svoji pravou dlaň si položil na hruď a mírně se uklonil na pozdrav: „Mé jméno je Sauriel, jsem studentem bílé magie a recepčním zde na kolejích,“ krátké a výstižné představení, stejně jako jeho bratr, miloval, když vše bylo jednoduché a hned jasné.

---
(Elois) 

Nevedela odtrhnúť vlastné oči od toho čo tu všetko videla. Bola to naozaj detailná práca, na ktorú sa chcela dívať čo najdlhšie sa jej dá. Ako keby sa bála že sa znova bude musieť vrátiť do svojej dediny, kde nič takéto široko, ďaleko nebude. Taktiež v celom to výjave bolo niečo, čo jej prišlo povedomé. Pripomínalo jej to domov, čo ju dokázalo ešte väčšmi ukľudniť. Aj keď časť z toho, že dokázala byť kľudná musela pripísať svojmu veľmi šikovnému náhrdelníku, ktorý bol viac než len očarovaný kus minerálu.

Sprvu si vôbec neuvedomovala, že okrem nej je v tejto miestnosti aj iná bytosť. Až tak veľmi bola zahĺbená do toho, čo pozerá. Že tu nie je sama zistila. až keď začula jemné kroky. Tie kroky boli naozaj také jemné, že keby nemala vycvičený sluch, tak by ich nezbadala. No roky trávené v lese boli na úžitok. Hlavu otočila na spomínanú bytosť, až keď začula mužský hlas. No hneď musela hlavu otočiť naspäť na fresku, po predstavení architekta. Najprv nevedela čo presne jej na tom bolo známe, no po týchto slovách sa jej na tvári roztiahol spokojný úsmev. Pohľadom ale padla opäť na muža a v hlave mala hneď niekoľko otázok ktoré by chcela vedieť, no on tu určite nebol na to aby strácal čas obyčajným zoznamovaním sa.

“Máte pravdu. Pochádzam z Orienu, no bohužial som nikdy nebola v Cassadegre.” Hovorila s úsmevom, no z jej rozprávania bol počuť smútok, ktorý tam bol vždy keď spomínala na minulosť. Taktiež jej prišlo ľúto lebo hlavné mesto Orienu bolo ospevované. Ľudia z dedín, ktorým sa tam nejakým zázrakom podarilo pár krát dostať, vždy rozprávali príbehy aké to tam bolo. Veľa vecí poznala len z rozprávania. Bohužiaľ možnosť vidieť ich sa jej nenaskytli. Na jeho poznámku o miestnych ľuďoch kývla hlavou. Presne vedel o čom hovorí. Keď sem prišli, miestny obyvatelia neboli moc nadšený keď sa bytosti z Orienu snažili prejavovať svojou kultúrou či umením. Preto sa po čase aj so skupinou bytostí, ktoré všetky pochádzali z Orienu, presťahovali na tichšie miesto, kde môžu byť sami sebou.
Na jeho predstavenie reagovala takmer rovnakým úklonom, ktorý mal ale ďaleko od dokonalosti, pričom on pri tom vyzeral až moc elegantne. Ona sama bola celkom ubolená z cesty a ešte k tomu na chrbte mala stále ťažký náklad. Po jemnom úklone sa na neho usmiala naozaj úprimným úsmevom. Tešilo ju že sa Sauriel tak tiež upínal smerom k bielej mágií. Niečo na jeho mene jej prišlo veľmi známe, presne ako keď sa pozerala na fresku ale nevedela kde jeho meno už počula. Občas mala problémy so spomienkami, no jej matka k tomu povedala len toľko, že určite po toľkom šoku chcela vypustiť zlé s veci z mysle.

“Moje meno je Elois. Elois May. Taktiež som tu prišla študovať bielu mágiu. Takže ma naozaj veľmi teší.” Toto bolo po veľmi dlhom čase niečo, čo jej naozaj privodilo takú dobrú náladu že sa na učenie začala tešiť. Spomenula si že by pravdepodobne mala predložiť svoj list s prijatím a tak si hneď zhodila obrovský batoh s vecami k nohám. “Momentík.” Povedala a šikovne rozviazala šnúrky na vrchu a z batohu vytiahla hrubšiu knihu. Tá kniha ju sprevádzala celý život s tým, že v nej mala vypísané všetky poznatky. Či už to bolo niečo o bylinách alebo kúzelných formulkách až po rôzne elixíry. Teraz z nej ale vybrala úhľadnú obálku kde bol aj list z jej prijatím. Nemohla proste dopustiť aby sa jej cestou sem pokrčil. Knihu vrátila zas do batohu ale ten už nechala na zemi a pridržiavala si ho jednou rukou.

“Môj list s prijatím.” Podala Saurielovi svoj list a ďalej očakávala že jej dá nejaké stručné inštrukcie čo má ďalej robiť a kam má ísť. Pretože vôbec netušila čo také sa deje keď človek príde prvý krát na školu.

---
(Sauriel) 

Vyslechl si její skromné představení a se zájmem pozoroval, jak se v rychlosti sehnula ke své batožině, odkud vytáhla knihu. Trpělivě vyčkal, dokud nenašla, co hledala a při pohledu na jemu velmi známou obálku se mu úsměv ještě více rozšířil. Aniž by si dopis od Elois převzal, mírným pokývnutím hlavy dal najevo pochopení. „Oceňuji, že jako jedna z mála dáváte pozor na své věci, takhle nepoškozený dopis o přijetí jsem ještě neviděl,“ pronesl s uznáním, zatímco obešel čarodějku a zaplul přímo za recepční pult. „Občas je vůbec zázrak, když noví studenti dopis vůbec přinesou v jednom kuse,“ vysvětlil následně a z pod pultu vytáhl knihu pokojů, kterou vzápětí rozevřel a nalistoval příslušnou stránku.

„Elois May, čarodějka,“ zopakoval její jméno zřetelně, zatímco mezi prsty uchopil pero, které se doposud smáčelo ve skleněné nádobce plné černého inkoustu. „Jak jste si zvykla na nové prostředí Ammeadore? Jste z městečka pod akademií? Nebo jste zůstala v Lantarnassu?“ zatímco vypisoval nezáživné formality do knihy, rozhodl se novou tvář trochu vyzpovídat, určitě by bylo nemístné ji nechat jen tak stát v trapném tichu. Navíc, Sauriel rád konverzoval, především s děvčaty, jeho malá neřest, kterou získal teprve v poslední době. V mysli mu vyvstala myšlenka na jeho svěřenkyni, která by mu pravděpodobně za tohle jeho chování ukousla křídlo, ale vždyť on se jen snažil být přátelský a milý k nové studentce. Po chvilce si dopis od Elois převzal a vyčetl v něm název koleje, do které byla zařazena, zatímco nepřestával poslouchat její odpovědi na jeho předchozí otázky.

---
(Elois) 

Zaskočene sa na neho pozrela, pretože si myslela že takýto list je veľká vzácnosť. Preto sa k nemu chovala tak aby sa jej nebodaj niekde neskrivil a nedaj bože aby sa jej z neho kus utrhol. Preto ho mala vložený v knihe tak, aby si bola istá že sa mu nič nestane. Informácia o tom, že sa k nemu dostávajú listy aj poškodené v nej vyvolalo akúsi podráždenosť. Napokon jej list bol perfektný, preto mala zo sena dobrý pocit. Taktiež dúfala že to aspoň svedčí o tom, že bude poriadna žiačka ktorá si váži svoje veci a nenecháva ich len tak zničiť. Očakávala, že si od nej ten list ihneď prevezme, no nebolo to tak. Preto s jednou rukou zdvihla svoj batoh a odtiahla ho až k pultu o ktorý ho oprela. Poriadne sa nadýchla a konečne sa mohla poriadne vystrieť, keďže celou cestou sem sa krčila pod ťažkým batohom. Mala ho naplnený do posledného miesta a aj tak jej to bolo málo. Plánovala si so sebou vziať omnoho viac vecí. Hlavne niekoľko jej obľúbených kníh, ktoré ju nakoniec matka prinútila nechať doma a vzala si len jednu jedinú. Napokon tu na škole by mali mať viac kníh pokope než to čo mávali v jej dedinke.

Ako stála pri pulte, nedočkavo sledovala Sauriela pri jeho práci. Nechcela moc nakukávať do knihy ktorú vytiahol a tak len premýšľala čo sa v tej knihe môže nachádzať a čo viac do nej zapisuje. Pri svojom mene len ako potvrdenie prikývla a usmiala sa. Tešilo ju, že sa mohla nazývať čarodejkou a že nakoniec sa jej splnila jej túžba učiť sa bielej mágií. Z nedočkavosti si začala jemne poklepkávať nohou, no keďže táto miestnosť bola veľmi veľká tak aj jej jemné klepkanie bolo hlučné. Preto radšej prestala a prinútila sa stáť v kľude. Jej nervozita pominula keď prišiel Sauriel a začal sa s ňou rozprávať, no teraz zas na chvíľu znervóznela, kým bolo ticho. Sauriel sa jej však znovu prihovoril, ako keby presne vedel čo robiť.

“Zvykla. Aj tak sa nedalo čo iné robiť.” Jemne mykla plecami a znova sa cítila viac uvoľnene. “A áno bývala som určitý čas v Lantarnasse a je to veľmi krásne mesto ale ten ruch moc nebol pre mňa. Bola som zvyknutá bývať blízko pri lese, preto sme sa presťahovali do neďalekej dediny na východ od Lantarnassu.” Kľudne by o svojom živote rozprávala aj viac. Vždy mala rada príbehy a taktiež ich rada hovorila. Síce nie všetko v jej živote bolo pekné, ale každý sa učí nie len z dobrý ale aj zo zlých zážitkov.

“Preto sa musím priznať ale som celkom nesvoja keď vidím aká veľká je táto akadémia. Omnoho radšej by som bývala v nejakom dome na strome.” Povedala so smiechom a prehrabla si svoje veľmi dlhé vlasy. Tiež sa tešila aj na to, že si konečne trochu oddýchne, keďže veľa z cesty išla pešo a bolo to únavné. Nie síce preto že by sa nemala ako inak dostať na akadémiu, no potrebovala prebádať miesta na ktorých ešte nebola a to sa dalo jedine pešky. Mala ešte pár otázok ale tie si nechávala na koniec. Nechcela ho moc vyrušovať v práci aj keď vlastne to bol on kto začal konverzáciu a pomedzi to pracoval. No jej otázky neboli až tak dôležité a mohli počkať.

---
(Raphael) 

„Já se na to můžu…!“ nadávky se linuly ze škvíry pod dveřmi jednoho ze studentských pokojů, doprovázené hned několika menšími až nakonec velkou ranou, která indikovala, výbuch nashromážděné energie. Rozčílené kroky se najednou přibližovaly ke dveřím, dokud se rukojeť kliky nezachvěla s pohybem, který se nacházel na druhé straně a dveře se vzápětí nerozevřely dokořán. V jejich rámu se objevil v ne příliš dobré náladě, mírně očouzený anděl s knihou. Hřbetem pravé ruky si otřel černou šmouhu ze své tváře a prásknul za sebou nasupeně dveřmi, čímž přilákal ještě větší pozornost ostatních studentů nacházejících se v té chvíli na patře kolejí. Pár dveří se otevřelo a hlavy zvědavců se vyklonily z bezpečí jejich pokojů, aby se podívali, který s z jejich spolužáků se snaží znovu vyhodit akademii do povětří. Překvapené tváře míjel anděl bez povšimnutí, s pohledem upřeným ke schodišti. Nikdo nejspíše nečekal, že se jednalo o andělského studenta, nikoli třeba jejich slavného studenta Abaddona. Všichni zvědavci jen s menší úlevou zapadli zpět do svých skromných příbytků hned, jakmile Raphael zmizel na schodech.

Nechápal to, dělal vše správně, třikrát si opakoval každičký krok a soustředil se, aby se mu formule vydařila, ovšem již několikátý pokus v řadě skončil neúspěchem, který taktéž málem zapříčinil sežehnutí vnitřku jeho pokoje. Netušil, co bylo příčinou jeho neustálého selhávání v takto jednoduché formě magie. Nechtěl s tím otravovat Michaela, věděl, že by si ho vychutnal, rádi se před sebou různě předváděli v různých magických turnajích, přestože Raphael věděl, že Michael ho vždycky šetřil. Kdyby ne, Raphael by při prvním pokusu krutě narazil. Schody bral po dvou, knihu v ruce svíral pevným stiskem, jak byl neustále vytočený, měl toho zkoušení akorát tak dost. Nervy měl jen jedny.

Jeho kroky rozezněly vstupní halu, nevnímaje přítomnost další osoby, jeho pohled přeskakoval z knihy na svého bratra. „Tohle…,“ knihu zdvihl do vzduchu a následně ji mrknul na desku recepce. „TOHLE je úplně k ničemu, to psal nějaký Véna z Bobřína nebo co? Ty formule vůbec nefungují!“ vyhrkl ze sebe frustrovaně setkávajíc se s překvapeným a zároveň přísným pohledem Sauriela, který v ruce svíral pero a něco zapisoval do knihy pokojů. Raphael opřený předloktím o pult si ho nejprve prohlédl od hlavy po pas, pak zase zpět. „Co?“ dostal ze sebe, když z něj Sauriel nespouštěl oči. Rozčilení v Raphaelově těle postupně vyprchalo, když si všiml nějakého předmětu vedle svých noh. Sklonil hlavu, aby si předmět, ve kterém rozeznal nějakou batožinu prohlédl. Poodtáhl se od recepčního pultu a svraštil oboří, když mu došlo, že narušil zápis jednoho z nových studentů. Hlavou otočil na osobu stojící kousek za ním s úmyslem se omluvit, přestože mu bylo jeho chování upřímně jedno. Vzletně se podíval osobě do tváře a s mírným kývnutím hlavy ze sebe vydral slůvko ‚Pardon‘. Aniž by si osobu pořádně prohlédl, z té necelé sekundy rozpoznal něžné dívčí rysy. Čistá energie se mu náhle opřela do těla, jak se veškerá pozornost dívky upřela k jeho osobě. Mírně sebou ošil, když na zátylku ucítil pohled vrývající se mu do morku kostí. Hlavu znovu natočil k dané osobě, aby si ji pořádně prohlédl, když v tu chvíli jako by jím projel blesk.

---
(Elois) 

Už stála moc dlhú dobu a čakala. No ona nebola ten typ, čo rád čaká, nerobí nič a ešte je rád že nemá nič na práci. Preto sa začala jemne pohupovať dopredu a dozadu aby tam len nečinne nestála. Dostatočne ju zaujímalo len to, čo Sauriel zapisoval do knihy, ale aj to pravdepodobne boli len jej meno a možno že odkiaľ pochádza a iné informácie tohto druhu. Preto ju to zaujatie knihou celkom rýchlo prešlo. Jediné čo jej ostalo sledovať bola táto miestnosť, na ktorú by ale aj tak potrebovala zrejme celý deň, na detailné skúmanie. Pri nej bol problém v tom, že sa dokázala sústrediť len na veci, ktoré ju bavili a niečím napĺňali dlhodobejšie. Lebo aj táto miestnosť bola v niečom zaujímavá ale ako sa pozná, prezrela by len nejaké časti, nadšenie by z nej opadlo a radšej by sa vydala skúmať niečo úplne iné. Preto aj pri výbere predmetov bola veľmi opatrná. Nevedela si predstaviť že by mala sedieť v nejakej miestnosti, počúvať výklad s tým, že by ju to nezaujímalo. To by sa potom celú hodinu obšívala a nevedela by obsedieť. Preto si na začiatok vybrala len úplné minimum, ktoré bolo potrebné na štúdium s takými predmetmi, kde si bola úplne istá, že bude sedieť a počúvať so záujmom.

Premýšľajúc nad svojou budúcnosťou si predstavovala aj svoju novú izbu. Nevedela čo má očakávať ale v tomto momente sa tešila hlavne na posteľ, ktorú využije čo najskôr na dobitie potrebnej energie, keďže mala pocit že od únavy čoskoro začne zívať. No v tom bolo ticho prerušené niekým dosť hlučným. Rýchle kroky ktoré silne dopadali na zem, robili naozaj nepríjemný hluk v tejto veľkej miestnosti, kde sa všetko ozývalo. Jej ospalosť bola náhle preč, keď otočila hlavou a zbadala chlapca, ktorý vyzeral priam rovnako ako v posledný deň kedy sa s ním lúčila. Vysoký, upravený aj keď s menšou šmuhou na tvári. No vôbec nevyzeral spokojne, práve že z neho šlo cítiť a vidieť, aký je naštvaný. Taký bol naštvaný že si ju ani nevšimol a rovno šiel za Saurielom. Preto sa ona trochu posunula dozadu, aby mu náhodou nezavadzala, keďže mal očividne niečo veľmi dôležité čo mu chcel povedať. Tak či tak bola celkom v šoku, pretože nečakala že tu bude. Predsa prešlo niekoľko rokov, pár nepekných udalostí a nevedela kde ho osud zaveje. Po tom čo sa videli naposledy mali v pláne sa čo najskôr znova stretnúť. Bohužiaľ po presune na novú zem mala iné plány ako sa snažiť nájsť ho, aj keď očividne nebol príliš ďaleko. Chvíľu premýšľala nad tým či ju naozaj nespoznal, keďže ona jeho ihneď, ale anjelské bytosti nestarnú a ona ako čarodejka bohužiaľ áno. Pomedzi svoje myšlienky sledovala a počúvala čo Raphaela tak nahnevalo, až sa musela jemne zasmiať keď zistila, že to bolo kvôli nejakej zlej formulke.

Vtedy si konečne dala dokopy jedno a druhé. Došlo jej prečo bol Sauriel tak povedomý, no počula o ňom len veľmi dávno a to z rozprávania Raphaela. Vnútorne sa zahriakla, že naozaj má pamäť len na to čo sama chce. Ostatné veci jej z hlavy vždy vyšumia. Zapozerala sa na Raphaela a v momente keď sa na ňu otočil, bolo vidno že ju spoznal. “Ahoj Raphael, rada ťa opäť vidím.” Povedala s menším úsmevom na tvári. Na jednej strane sa naozaj tešila že ho vidí, však ho mala veľmi rada. No na druhej strane, sľúbili si že sa čo najskôr stretnú, to sa však nepodarilo. Bola to z časti aj jej chyba a k tomu všetkému sa veľmi rýchlo vzdala myšlienky, že sa ho znova pokúsi vypátrať a skontaktovať sa s ním. Na všetko však mala svoje dôvody. Prišla k nemu bližšie, no preto že si chcela prelistovať knihu, kvôli ktorej prišiel tak rozčúlený. “Mohla by som si ju neskôr požičať na preskúmanie?” Knihy boli naozaj jej obľúbené a táto vyzerala obsahovo tak že ju bude čítať s radosťou. Pozrela sa na oboch bratov a znova sa usmiala. “Nechcem tu moc zdržiavať, takže ak už nič viac odo mňa nepotrebujete tak by sme mohli prejsť k posledným veciam a ja sa potom v kľude odoberiem svojou cestou. No chcela som sa spýtať či by tu nebol niekto kto by mi ukázal, kde presne sa nachádza moja izba. ”Na chvíľu sa odmlčala. “Nachádzanie miestností nie je moja silná stránka.” Povedala rozpačito a znova sa trochu odtiahla od pultu a zapozerala sa na Raphaela. Bolo ťažké odtrhnúť od neho zrak, keďže nečakala že ho tu dnes uvidí. “Tvoj brat to tu s tebou musí mať ťažké.” Poznamenala nakoniec kvôli rámusu ktorý tu narobil a vôbec si nevšímal či tu nie je niekto iný okrem nich, čo je prišlo celkom neslušné.

---
(Raphael) 

„Jestli těma rukama budeš mávat jako pominutá, tak se ti to nikdy nepodaří,“ vydral ze sebe posměšně anděl a uchopil jemně zápěstí mladé čarodějky, která nespokojeně našpulila rty. Přiklekl do mokré trávy hned vedle ní a ruce ji položil na kámen obrostlý mechem, který se posledních několik minut snažila očarovat. „Přestaň se zabývat tím, že to nedokážeš ovládnout, důležité je se jednoduše soustředit na konečný výsledek, jakou barvu?“ optal se, zatímco držel její ruce přitisklé na studeném povrchu kamene. „Fialová?“ odpověděla spíše otázkou, na niž Raphael jen s letmým úsměvem na tváři reagoval třesením hlavy. „Musíš si být jistá, takže fialová. Představ si ji, celou, stonek, listy, kvítek a jeho tvar. Zavři oči,“ Tělem se přesunul za Elois a natiskl se na její záda, sledujíc kámen. Své ruce měl neustále položené na těch jejích, které se stále lehce třásly, ať už nervozitou nebo zimou. Možná si to ranní trénování mohli nechat na později. Její vlasy ho jemně šimraly na tváři, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Elois se zavřenýma očima držela své ruce pevně na kameni a Raphael cítil, jak se snažila spoutat energii a předat ji do kamene. Po několika sekundách, kdy se nic nedělo se Elois mírně ošila a výraz na tváři se jí změnil. Obočí se svraštělo a soustředěnost pohltila její mysl. Ve chvíli, kdy se ze zelenkavého mechu začala za doprovodu malých jiskřiček prodírat hlavička poupěte, jenž po krátké chvíli vyrostlo a otevřelo se světu, Raphaelovi se na tváři rozlil spokojený úsměv. „Otevři oči,“ zašeptal a stáhl své ruce z jejích dlaní, ovšem prsty se jemně dotýkal čarodějčiných loktů, zůstávaje v těsné blízkosti jejího těla.
--
„Ahoj Raphael, rada ťa opäť vidím,“ ta slova se do jeho těla opřela jako silný vítr. Dávno zapomenuté vzpomínky se začínaly drát z hloubek jeho mysli na povrch a jeho výraz ustrnul. Kdy ji viděl naposledy? Už to bylo pěkných pár let. Slib, který ani jeden z nich nedodržel se vypařil v linii ubíhajících zim i let. Při příchodu na Ammeadore jej vlastně ani nenapadlo, že by se Elois dostala sem s ním. Spíše mu připadala možnost, že se její rodině podařilo utéct jiným směrem než právě k akademii Immortal. Jak to, že si ji nevšiml, nevycítil dříve? V ten konkrétní okamžik nedokázal pochopit její přítomnost na tomto světě. Nezmohl se na žádnou odpověď. Jen tam stál a cítil na sobě pohled svého bratra.

Když po trapné chvíli ticha, kdy se ani jeden z nich nerozhodl promluvit, mladá čarodějka ukázala na knihu, kterou sebou Raphael přinesl. Pohledem k ní střelil a bez rozmyšlení si ji vzal zpět k sobě. „Tuhle magii neovládáš,“ pronesl stroze a nic víc. Nebyl schopen se otočit a odejít, jeho tělo ho neposlouchalo, místo toho se zahleděl na svého bratra, který si jej měřil nechápavým pohledem, ale na rozdíl od Raphaela měl v tu chvíli asi víc rozumu, když se znovu ujal své povinnosti ubytovat nově příchozí.

---
(Sauriel)

Jeho oficiální chvilka byla narušena. Opět. Jindy by jej to nijak nepřekvapovalo, protože jej obvykle vyrušil jeho drahý spolubydlící, ale tentokrát vítr vál z jiného směru. Raphael se objevil jako blesk z čistého nebe, absolutně ignorující novou studentku nebo Saurielovu práci. Jeho bratr to moc dobře věděl, Sauriel si nesčetněkrát stěžoval na chování Loeyho, tak proč se zachoval úplně stejně?

Se semknutými rty v úzké lince si staršího bratra měřil pohledem a rozhodoval se, zda ho tou knihou nepřetáhnout po hlavě. Když v tom situace nabrala nečekaného směru, jakmile čarodějka pozdravila Raphaela, který ve tváři nabral o pár světlejších odstínů své už tak dost bílé barvy. Sauriel neměl sebemenší ponětí, o tom, odkud se ti dva znali a vlastně jej to v tuhle chvíli ani moc nezajímalo. Teď chtěl hlavně dokončit svoji práci. Na vyptávání se bude mít později určitě dost času.

„Takže…,“ odkašlal si po nevybíravém gestu svého bratra ohledně knihy, kterou přinesl. „Budete se řadit do koleje Irashine,“ pronesl a z nástěnky za ním vybral příslušný klíč k jejímu budoucímu pokoji, který následně položil před čarodějku na pult. „váš pokoj bude číslo 107 a nachází se v prvním patře,“ Saurielovi neunikl pohled typu ‚Myslíš to vážně?‘, který po něm vrhnul jeho bratr, když uslyšel, že čarodějka by se měla nacházet v pokoji přímo vedle něho. Ovšem Sauriel mu oplatil jen úsměvem, jenž značil pomstu, ať už ti dva měli mezi sebou jakýkoli vztah, Sauriel dělal jen svoji práci. S konečnou platností uzavřel knihu pokojů a schoval na své místo. V reakci na otázku ohledně průvodce neváhal a předběhl svého bratra, který se zase rozhodl reagovat na poznámku, o tom, že to s ním mladší musí mít těžké. „S Raphaelem jste vlastně sousedi, myslím, že když ho budete následovat neztratíte se. Že mám pravdu?“ tu poslední otázku mířil na svého bratra, který s vražedným výrazem sesílal tiché blesky na andělovu hlavu. Však on mu ještě ukáže, takhle narušovat jeho práci. „V každém případě, kdybyste potřebovala v budoucnu s něčím poradit, můžete se na mne kdykoli obrátit,“ věnoval poslední úsměv a mírnou úklonu Elois než se pomalu odporoučel k dalším povinnostem.

---
(Elois) 

Zapozerala sa do Raphaelových očí a hneď mohla povedať že premýšľa nad minulosťou. No bolo toho hrozne veľa, čo spoločne zažili. Pre ňu bol Raphael dosť zásadnou bytosťou v jej živote. No s tým, že vedela ako to majú anjeli, a koľko rokov žijú, si pripadala ako len obyčajné dievča na ktoré sa dá rýchlo zabudnúť. Výraz v jeho tvári však nenaznačoval že by na ňu zabudol, skôr pravý opak. K tomu bol aj dosť bledý, na čo mala nutkanie pohladiť ho po tvári, či nejako inak ho utešiť, ako to robievala kedysi dávno. No už nič nebolo ako kedysi. Veľa vecí sa zmenilo, až moc veľa. Za tých pár rokov čo sa nevideli sa zmenila aj ona. No doteraz mu ostala vďačná za mnoho vecí. Hlavne za to, že sa od neho mohla učiť. Taktiež jej ale dodal novú silu a sama sa pustila do detailnejšieho štúdia aj bez jeho pomoci.

Keď spred nej zhrabol tú knihu so slovami, že tú mágiu neovláda, dosť ju to ranilo. Okamžite na neho urazene zazrela. “Ty očividne tiež nie.” Už nebola to mladé dievča čo netušilo o mágií nič a nevedelo ju ani poriadne ovládať. Po jeho odchode sa snažila, aby sa mohla pred ním predviesť, keď ho znova zazrie. Očividne jej to nakoniec bolo dopriate. Nebola urazená dlho, pretože jej to ani nešlo a na anjela vedľa seba mala až moc dobrých spomienok, na to, aby k nemu prechovávala nejaký hnev. Namiesto toho sa jej do očí začali hrnúť slzy. Sentimentálne spomienky a ticho ktoré nastalo v miestnosti na ňu začalo doliehať.

Zamaskovať to mohla len vďaka Saurielovi, ktorý sa znova ozval. Pár krát zaklipkala očami aby odohnala slzy a celá sa otočila k anjelovi za pultom. Reči o tom, že patrí do nejakej koľaje extra nevnímala. Netušila čo to znamená byť v koľaji ani čo všetko to obnáša. Dobre si ale zapamätala číslo svojej izby, v ktorej odteraz bude bývať, keďže to bolo dôležitejšie ako jej koľaj, aspoň v ten moment. Hlavne sa snažila sústrediť na niečo iné ako na Raphaela, ktorého prítomnosť sa nedala necítiť. No dlho sa jej nedarilo nevšímať si ho, keďže Sauriel ho navrhol ako jej doprovod. Prišlo jej to celé nereálne. Dlhé roky boli od seba a teraz ich má deliť len jedna stena.
Poslednými slovami dal Sauriel najavo že odchádza a tým pádom nebude odpovedať na jej otázky. V miestnosti opäť nastalo ticho a ostala tam len ona a Raphael, ktorý ale konečne dostal nejakú farbu do tváre a nevyzeral že každú chvíľu omdlie. Nevedela čo by mala v takejto situácii robiť. Predsa ešte sa jej nestalo, že by stretla niekoho z Orienu, s kým by predtým mala taký vzťah ako s týmto anjelom. Preto si len znova vytiahla na chrbát veľký batoh, upravila si dlhé vlasy a v dlani zovrela svoj kľúč od izby. “Ak teda nenamietaš, pôjdem v tichosti za tebou aby som našla svoju izbu.” Navrhla napokon, lebo nič lepšie jej v ten moment nenapadlo. Nechcela ho moc vyrušovať či oberať o čas aj keď, určite by chcela vedieť ako sa mu darilo za tie roky. No na takú konverzáciu isto bude ešte veľa času.

---
(Raphael) 

Těch několik pár sekund, kdy Sauriel předával další informace čarodějce, nevnímal, dokud nezdůraznil svým jedinečným způsobem informaci o tom, že by měli být sousedé. V tu chvíli měl chuť hodit tu knihu jemu do obličeje, ale bral to jako férovou odplatu, za jeho vyrušení. Na jazyku mu utkvělo několik nevybíravých slov, jimiž měl v plánu svého mladšího bratra počastovat, ale dříve, než měl tu šanci se mu Sauriel vytratil kdesi za rohem a se zvukem plesknutí, jenž ke dvojici na recepci dolehl, usoudil, že se anděl přemístil pryč.
Pohled stočil k Elois, která k němu upírala znovu celou svoji pozornost. Tiše si ji opět prohlédl. Vyrostla. Už to nebyla ta roztěkaná holka z lesa. Vlasy měla minimálně jednou tolik dlouhé, rysy tváře se zjemnily a tělo dostalo jisto jistě zralejších tvarů. Blahodárné účinky dospívání, na které on mohl už jen těžko vzpomínat, andělé na rozdíl od lidských bytostí, ačkoli s darem magie, jiný způsob biologického růstu. Zprvu se zdá být vše stejné jako u ostatních, ale v době okolo patnáctých narozenin jsou vidět už první rozdíly. Andělé už v ten věk vypadají minimálně o deset let starší a ten vzhled jim pak nadále vydrží dalších několik set let. Bytost lidské povahy, kterou byla Elois, stárla, jak se říkávalo, přirozeně.

Znovu si ji změřil pohledem a jedno z jeho obočí se krapet povytáhlo a zmizelo pod vlasy zasahujícím do čela. „Tvoje tělo by jednoho zmátlo, ale způsob, jakým neustále mluvíš se staršími, jasně dává najevo, že tvá mysl je doposud rozlítaná jako lvíče, co se snaží vyrovnat své matce,“ Schválně použil dvojsmysl, moc dobře věděl, že Elois si vždy přála být stejně dobrou čarodějkou, kterou byla její matka, Raphael znal celou historii ženské linie její rodiny, uznávané čarodějky překypující mocí a moudrostí. Jen mladá Elois trochu vystupovala z linie, stejně jako její drahá teta.

Těmi slovy ji nechtěl ublížit, přestože se mu to nejspíše podařilo, jeho vlastní obrana, před city dávno udusanými jako zem pod kopyty stáda koní. Nechtěl, nepřál si, aby se mu kdy vrátily, ale když teď před ním stála čarodějka z lesa, ztrácel veškerou sebekontrolu.

---
(Elois) 

Musela si pripomenúť, že vonku na ňu čakala jej sovia spoločníčka. Určite tam bola už dosť dlho, preto mala v pláne si po ňu ísť hneď, ako sa dostane na svoju izbu. No vyzeralo to tak že sa tam asi len tak rýchlo nedostane. Znova nastalo ticho a nevedela čo by mala povedať ako ďalšie. Namiesto toho sa znova stratila vo svojich myšlienkach. Keďže svoj príchod na školu brala tak, že v prvý deň nestretne nikoho dôležitého a už vôbec nie niekoho z minulosti, tak sa moc neparádila.

Po tom ako prišla s rodinou na tento svet, začala sa viac zaujímať o skrášľovanie sa. Predsa už mala hodný vek a nebola to malé dievča, čo chodilo umazané z lesa. Ešte aj keď prvý krát stretla Raphaela, bola moc mladá, živá a voľná. Nespočetne krát chodila umazaná s plnou náručou známych i neznámych bylín. Niekoľko krát prišla domov zmoknutá na kosť po tom, čo sa jej podarilo spadnúť do jazierka alebo do neho skákala zámerne, keďže na jeho dne bolo mnoho pekných kamienkov. Preto jej terajší vzhľad bol iný len v stavbe tela, keďže oblečenú mala bledo ružovú blúzku a pár sivých nohavíc. Iste že sa vedela obliekať aj krajšie, priam milovala obliekať sa do miestnych dievčenských odevov. No keďže musela prejsť dlhú cestu, nejaké nohavice boli pohodlnejšie ako krásne šaty, ktoré by nedajbože po ceste niekde dotrhala. Medzi jej záujem v skrášľovaní patrila aj výroba šperkov. Keďže sa už veľmi dlho venovala minerálom a ich mágii, mala ich doma celú zbierku. Z takých minerálov sa ale ľahko dá spraviť pár náušníc či náhrdelník. Ešte k tomu si ich vedela očarovať a tak sa vedeli nádherne trblietať na slnku. No bohužiaľ, kvôli ceste mala toto všetko natisnuté v batohu, preto znova vyzerala ako to malé, úbohé dievča.

Slová ktoré vyšli z Raphaelových úst ju dosť zaskočili. Bola trochu nahnevaná ale hlavne sklamaná. Doteraz sa snažila držať jemný úsmev na tvári, no po tomto bol preč. Taktiež jej nadšenie v očiach. Práve jej povedal že jej myseľ sa podobá na malé levíča. Väčšiu urážku nemohol povedať. Spomenul taktiež to, na čo sa väčšmi sťažovala. On jej v tom všetkom bol oporou no teraz sa karta obrátila. “Neviem čo som mala od teba čakať po toľkých rokoch, ale že mi povieš práve toto Raphael ma sklamalo.” Pretrela si oči rukou a hlasno si povzdychla. Bola unavená a na niečo takéto nemala nervy a už vôbec nie náladu. “Vďaka za ochotu ale svoju izbu si nájdem sama.” Posledný krát sa na neho pozrela. Podhodila si ťažkú batožinu a s kľúčom v ruke zamierila tam, odkiaľ Raphael prišiel, keďže predpokladala že išiel z izby. 

---
(Raphael) 

V jejích očích zahlédl bolest, kterou sám způsobil nevybíravými slovy. Došlo mu to až poté, co je vypustil z pusy, ale to už byla jednoduše andělova nátura. A i sama Elois jeho způsob chování znala, ačkoli za těch několik let asi pozapomněla, vzhledem k její následující reakci. Tiše si prohlédl její batoh, který si hodila zpět na záda a bez rozloučení se rozešla do schodů. Knihu, kterou přinesl na recepci položil na pult, doufal, že ji Sauriel najde a nechá si ji.

Jeho pohled znovu zavítal ke schodům, kde se mu mladá čarodějka ztratila. Povzdechl si. Možná se měl zachovat trochu jinak, ale situace, která nastala, rozhodně nečekal, a proto se podstatně vyvržený z míry přítomností té jediné, ke které doopravdy kdy býval něco cítil, choval jako absolutní idiot.

Zavřel oči a prostor kolem něj se zkroutil, recepcí se ozvalo šlehnutí a anděl se v tu chvíli přemístil před dveře svého pokoje. Elois ještě nestihla vyjít schody, levou ruku dal v bok a pravou se opřel o zeď, vyhlížejíc čarodějku. Jakmile se jejich pohledy znovu střetly, nemohl si nevšimnout jistého zamračení, kterým ho počastovala. Určitě nebyla překvapená z jeho teleportace, nýbrž doposud uražená tím, co jí o poschodí níže, řekl.

„Promiň, neměl jsem to říkat, tam dole,“ pronesl směrem k ní, již mnohem příjemnějším tónem než doposud. „Jen…, vyvedla jsi mě z míry,“ přiznal, což na jeho poměry bylo dosti překvapující. Zhluboka se nadechl a snad poprvé se na Elois usmál: „Začneme znovu?“

---
(Elois)

Po tom ako sa vydala smerom k schodom, sa ani raz za seba neobzrela. Nechcela sa na neho pozrieť, pretože ak by sa pozrela, tak by sa pravdepodobne musela vrátiť a porozprávať mu, čo má na srdci. No nechcela to robiť práve v tejto situácii. Bol rozrušený on a rovnako bola z tohto rozrušená aj ona. A hlavne kvôli tomu ako sa zachoval a čo jej povedal, tak nemala ani chuť sa s ním zhovárať. Kráčala dosť rýchlo, pretože sa chcela čo najrýchlejšie dostať na izbu a mať trochu kľudu. Znova ju chytal moment keď bola naozaj smutná, slzy už mala na krajíčku. No dlhé roky bola učená potláčať svoj plač, až kým si nebola istá že je sama a že ju nikto nemôže vidieť alebo počuť. Pravdepodobne ďalšie dni nebude rozmýšľať nad ničím iným iba nad tým, že stretla Raphaela. Veľa krát si predstavovala ako ho stretne, no vždy si myslela že to bude šťastné stretnutie, no toto všetko zničilo jej sny.

Zakývala hlavou a snažila sa svoju myseľ presmerovať na niečo iné. Znova si preopakovala číslo svojich dverí a že má ísť na prvé poschodie. Schody veľmi rýchlo našla a tak sa znova začala zameriavať na veci, čo by ju mohli zaujímať. Na schodoch bol prestretý koberec a tak ako kráčala hore, všímala si jeho farbu, drobné detaily ktoré si všetky hovorila nahlas v hlave. Sledovala aj zábradlie, ktoré bolo súčasťou schodov a taktiež obloky či iné miesta z ktorých vychádzalo vonkajšie svetlo.

Ako náhle sa ocitla na vrchu schodiska, hneď zbadala anjela ako stojí pravdepodobne pred svojou izbu. Ani ju neohúril fakt, že sa sem musel teleportovať, pretože na takéto veci bola zvyknutá. Keďže jej izba bola hneď vedľa tej jeho, tak nebola možnosť aby sa mu nejako vyhla. A tak so sebavedomím kráčala až kým sa neocitla pred dverami, na ktorých bolo číslo aké jej povedal Sauriel. No hneď vedľa stál opretý Raphael, na ktorého hodila nie moc potešený pohľad. Na dnes už toho povedal dosť a nechcela ho ďalej vidieť či počuť. No v momente keď na ňu prehovorila, tak sa upokojila a všetko bolo zrazu v poriadku. Zahryzla si do spodnej pery a pozrela sa na neho znova a už nemala na tvári ten znechutený pohľad. V istých veciach ho chápala. Neočakával takéto stretnutie a ani ona.
Na jeho tvári bola stále šmuha, ktorú tam mal už od prvého momentu čo ho zazrela. Preto sa prisunula bližšie a zodvihla ruku k jeho tvári. Pár krát mu prešla po líci, kým sama nebola spokojná a šmuha nebola viditeľná. “Ja viem Raphael a prepáč mi to.” Po tomto sa musela trochu zastaviť a premyslieť čo povedať. No konečne sa na neho usmiala a nebolo to nasilu. “Je to ťažké vidieť ťa po toľkom čase znova, takže nie len ty si vyvedený z miery.” Ešte stále v ruke držala kľúč, a tak sa viac otočila ku dverám a kľúčom ich odomkla. Ešte raz pohliadla na Raphaela, pričom si otvorila dvere do izby. “Určite, na také menšie nedorozumenia isto rýchlo zabudnem a môžeme začať znovu.” Prikývla hlavou a vošla do svojej izby. Venovala mu posledný pohľad so slovami. “Som rada že zas budem môcť tráviť čas s tebou.” Bolo to naozaj úprimné pretože sa tešila. Nakoniec sa na neho naposledy usmiala a zavrela za sebou dvere izby.

The End.