Nervózně přešlapoval na studených dřevěných prknech podlahy pokoje. Slunce prosvítalo skrze tmavá mračna odpoledního zataženého nebe, kdy vítr vládl silnou rukou. Okenice do široka otevřené a zaháknuté na železnou klapku, aby s nimi vítr nebouchal o zeď, se divoce viklaly za doprovodu nepříjemného skřípotu. Saurielovi se počasí bez problému dařilo držet dál od jeho pozornosti, která se pro teď upínala pouze k jemu samotnému a dveřím pokoje, kam neustále pokukoval a vyčkával příchodu svého spolubydlícího.

Musel mu o tom setkání říct, Loey byl první, na koho pomyslel, hned poté, co se s ním setkal. Loey byl jediný, kdo o něm věděl. Neřekl to ani Raphaelovi. I když by asi měl, přinejmenším jemu, protože to byl jeho bratr, ale Sauriel nehodlal riskovat nějakou zpovykanou akci vyvolanou rozhořčením staršího anděla.

Jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo, za zátylkem neustále cítil ledový závan, stejný jako když se s ním to ráno setkal v zahradách. „Já si nic neberu, já pouze beru za ruku,“ Ta slova, co znamenala? Neměl sebemenší tušení. Varování? Výhružka? Proč to neukončil hned ráno, proč jej chce ještě víc mučit. Rukávem si otřel studený pot, který mu vyvstával na čele. Bylo mu špatně. Žaludek se svíral v podivné křeči a anděl si musel sednout na židli. Hlavu schoval mezi ramena a zhluboka si povzdechl, mnoucí si roztřesené ruce.
Náhle k němu dolehla známá energie, vůně dýmu a tepla, které okamžitě začalo působit na rozklepané tělo příjemnou uvolňující náručí. Sauriel uslyšel kroky a dveře se otevřely. Přesně jak čekal, spolubydlící ve své očividně opět nevrlé náladě, zahalený ve své temnotě, zprvu velmi zdařile ignorujíc přítomnost Sauriela, za sebou zavřel pomocí temnoty dveře a namířil si to ke svému koutu pokoje. Anděla to nijak nepřekvapovalo, nadechl se k oslovení, ale ucítil bodavou bolest na hrudi. Dlaní si promnul ono místo a opatrně se postavil. Neustále se přidržujíc stolu jednou rukou, aby zachoval nějakou oporu, kdyby se mu snad ještě víc přitížilo. Pohlédl na Loeyho, který se již věnoval nějaké činnosti zahrnující velkou černou knihu. Poznal, že zaregistroval jeho pohled, démon natočil hlavu mírně jeho směrem a Sauriel to bral jako jasný náznak pozornosti.

„Potkal jsem ho,“ zašeptal téměř nezřetelně, avšak byl si jistý, že ta slova Loeymu neušla. Těžce polkl a o něco hlasitěji dodal: „Dnes ráno, v zahradách,“

​

Trčal v knižnici aby sa dočítal niečo zaujímavé. Chcel vedieť niečo o knihe, ktorú dostal od mŕtveho démona v Karzadúre. Bohužiaľ nikde sa o nej nič nepísalo a to červenovlasého démona podráždilo. Podrazil ho? Dal mu niečo čo nemá žiadny význam? Dávalo mu zabrať lúštiť temný jazyk. Bola to jeho rodná reč ale zastaralé výrazy komplikovali preklad, slová viacerých významov menili význam vety a pokiaľ to chcel plne pochopiť musel poznať presný význam – čo on nepoznal a to ho frustrovalo. Preto si vzal čiernu tučnú knihu z ktorej má v pláne vytiahnuť len to najpotrebnejšie. Bola to kniha histórie temného jazyka a dúfal, že z toho niečo vyčíta.

Pri návrate do izby len striedmo zaregistroval spolubývajúceho a jeho pozmenenú auru. Bol natoľko pohltený svojimi povinnosťami, že zasadol, otvoril zošit kde si písal tieto poznámky a čierne brko sa chystalo namočiť do čierneho atramentu, keď sa zastavil. Pomaly hlavu natočil do strany kvôli známemu pocitu, ktorý dôverne poznal a preto čakal čo z neho vypadne, pretože by sa rád vrátil k svojím aktivitám za cieľom dozvedieť niečo užitočné.

Po informácii, ktorú od spolubývajúceho obdržal bol chvíľu ticho. „Hej? A čo tam robil, trhal burinu?“ V hlase sa niesli stopy únavy a uštipačnosti. To, čo ho ťažilo najviac na srdci, aj keď si to nechcel priznávať, bol fakt, že ho oslovil cudzím menom keď mu pomáhal sa spamätať z toho, že mu priniesol vrece s reminiscenciami po Dantalionovi. Odvtedy sa od neho držal ďalej, ubehol dlhší čas a Loey to stále nebol schopný stráviť. V skutočnosti ho to zvnútra rozožieralo ale nebol schopný si nájsť čas na to, aby sa na ten daný moment Sauriela spýtal. Možno veril, že na to anjel zabudol hoci odtušil, že svojím správaním vytvára u spolubývajúceho ďalšie otázky.

Privrel oči, povzdychol si. Čierny dym sa vytiahol z jeho úst, následne rozplýval. To napätie, tlak v tele chcel dať von a jediné čo vedel bolo to, že by musel explodovať. Dať ten hnev, frustráciu a úzkosť zo seba von.

„Zabudni na to, čo som predtým povedal. Čo po tebe chcel?“ Pomaly sa postavil, vzduch sa začal vlniť pod únikmi tepla z jeho tela. „Spravil ti niečo?“ Otázku vyslovil skrz zaťaté zuby, napnutú čeľusť. Krotil svoj hnev, podráždenosť. Dúfal, že po prechode sa všetko napraví, bude mať pokoj a sústredí svoju pozornosť na pokročilejší rozvoj vlastných plánov.

Pomaly vstal zo stolice, pristúpil k anjelovi a zdrapil za vršok ktorým šklbol aby ho posadil na kraj svojej postele. „Ledva stojíš, tak to zo seba vyklop.“ Temnota sa vyplazila na čierne prikrývky zo saténu, uchopila anjela za zápästia a potiahla na posteľ. Démon na ňu vyšiel, obkročmo si kľakol nad anjela a jednou rukou zaprel pri jeho hlave. Čierny dym sa pomaly vyparoval, červenovlasý hľadel druhej bytosti do očí a pritom priložil jednu ruku na jeho hrudník. Uvažoval, ale nakoniec sa pustil do odriekavania, pomocou šedej mágie sa pokúšal vytiahnuť zo Sauriela tras, strach a bolesť do seba aby mu uľavil. Šedý dym vychádzal z ruky démona, obmotával vôkol nej a neskôr vpíjal do miesta kde spočívali brušká prstov Loeyho, prenikal do tela spolubývajúceho.

​

​

Byl až příliš vyčerpaný na to, aby na uštěpačné poznámky svého spolubydlícího vůbec nějakým způsobem reagoval, víc, než to se soustředil na to, aby se hned na místě nesesunul k zemi. Nadechl se k odpovědi na jeho následující otázku, ale v tu chvilku se mu udělalo znovu černo před očima a anděl byl nucen zatřepat hlavou, aby se vzpamatoval. Cítil podivnou energii, která mu kolovala tělem, cizí, nepřátelskou, vysávala jej, a přišlo mu, že pokaždé, když se snažil o něm promluvit, jej ta energie drtila větší a větší silou, jen proto, aby zabránila přenosu informací. Ucítil teplo sálající z démona, ale v stále nic neviděl a v uších mu hučelo. Ani si neuvědomoval, co se v mezičase stalo, když jeho tělo začalo znovu nabírat citu a vědomí, ležel již na zádech na Loeyho posteli.

Několikrát zamrkal, ucítil tlak na zápěstí, zahlédl temnotu plazící se kolem jeho těla a postel se najednou zhoupla, když se nad jeho tělo vyhoupl démon. Zmateně zamrkal a jeho tělo se napjalo, dokud mu dotek a proudící masa neutrální magie nepohltila mysl. Svaly se uvolnily a křeč z jeho těla pomalu vymizela. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, bolest byla pryč. Teplo démonova těla ho začalo pomalu ale jistě klimbat ke spánku, Sauriel se tomu pocitu, ale pokoušel bránit.

„Nevím jistě,“ vydral ze sebe šeptem konečně jako odpověď na Loeyho předchozí otázky. „To… co říkal, nevím jestli… brát jako výhružky,“ jazykem si přejel přes suché rty a těžce polkl. „Říkal, že ještě nepřišel čas,“ dodal vzápětí. Hřbetem dlaně si otřel zpocené čelo a malátně znovu vyhledal Loeyho tvář: „Pak zmizel a já si pamatuji jen vůni růží a mokrou trávu, když jsem ztratil vědomí, a až do teď…“ podivná bolest na hrudi, avšak již ne v takové míře jako předtím, „… jako by v mém těle někdo byl,“ nevěděl, jestli to Loeymu bude dávat vůbec nějaký smysl. Mohl jen doufat. Měl žízeň, hrdlo vyschlé a chtělo se mu spát. Prsty ukázal směrem k jeho koutu pokoje, kde stál stůl a na něm džbán s vodou. Když už nic jiného, alespoň toto mu mohlo pomoci zůstat ještě chvíli vzhůru.

Chtěl, potřeboval to Loeymu říct, nevěděl, co by měl udělat a pomoc démona, tedy bytosti mocnější, než byl on sám, by nemuselo dělat takový problém postavit se přízraku. Tedy alespoň v to doufal. Sauriel věděl, že tam je jistá spojitost i s Loeym, ten přízrak to dával až moc najevo. Ačkoli byl určen ke zkáze anděla, něco málo ukazovalo i na démona. Loey to určitě tušil také, jinak pochyboval, že by mu věnoval až takovou pozornost, pouze z dobroty srdce anebo snad z čisté starostlivosti. Tohle období měli ti dva již nějaký čas za sebou. Takže pokud by snad Loey neměl osobní zájem na tom se s přízrakem setkat, neviděl Sauriel jediný důvod proč by se tím démon jakkoli zabýval.

​

Pozeral celý čas anjelovi do očí ako pri pokuse nahliadnuť mu do duše, ktorá trpí a je sužovaná niečím zvláštnym. Démon odčerpával tie negatíva na seba, cítil sám bolesť v oblasti hrudníka, jeho telo za samo začínalo zahrievať ako to všetko spracovával a párkrát zachvel, pozorne načúval bytosti pod ním a stretnutiu s prízrakom. Akonáhle všetko vstrebal do seba tak si oddrhol, prehltol a ostal na ňom obkročmo sedieť. Po chvíli sa sklonil, vzal si jeho tvár do dlaní a skúmal, pokúšal niečo vycítiť ale prišlo mu, že ho niečo alebo možno niekto blokuje. To bola pre jeho ego rana, ktorú nechcel akceptovať a tak zaťal zuby.

„Nie, dáva to zmysel. Sme na tom rovnako.“ Prehovoril k nemu jemnejším tónom, chlad sa vytratil a nahradila starostlivosť. Dal by si poriadnu facku ale starosti o spolubývajúceho a toho divného prízraku mu nepridávali na pokoji v duši. Zvraštil obočie od podráždenia, čierny dym sa medzitým plazil k džbánu. Uchopila jeho ucho, pohár a objavila pri posteli, naliala vodu do pohára. Démon dopomohol anjelovi do sedu, prijal od temnoty pohár a dal anjelovi.

„Jeho čas príde len čo sa mi dostane pod pazúre.“ Zavrčal rozzúrene, čierny dym z neho šľahal do strán ale aj tak sa snažil krotiť v prítomnosti anjela. Pri pohľade na to, ako bol zničený – alebo skôr poznamenaný tým stretnutím si nemohol pomôcť a pripomenulo mu to Chaos. Vtedy ako ho poveril s vrecom kde bol Dantalionov meč. Čierna mágia bola natoľko intenzívna a obranné kúzla tak silné, že to Sauriela poznamenalo aj za tak krátky čas.

„Vnímaš ma?“ Spýtal sa nakoniec keď pridržiaval anjelovi pohár aby sa bol schopný poriadne napiť, osviežiť. Vyzeral hrozne ale on to už ďalej nedokázal v sebe dusiť. „Ak áno, potrebujem od teba niečo vedieť a potom idem vyhľadať ten zasraný prízrak čo ti spôsobuje problémy a navždy sa ho zbavíme.“ Vychŕlil to tak odhodlane a dôveryhodne, že na chvíľu presvedčil seba o pravdivosti vlastných slov. Keď si bol istý, že je Sauriel ako-tak pri vedomí využil tej chvíle.

„Kto je alebo bol Marcus?“ Prudko zdvihol ruku aby zastavil anjela. „Teraz ma detaily neserú. Vyslovil si to meno po tom, čo som ťa priviedol k zmyslom.“ To meno sa mu ťahalo z úst ako smola, dusila ho, dráždila a nepríjemne pálila. Bolo to nanajvýš odporné ale on si nevedel pomôcť. Nechcel buchnúť (a že on k tomu nemal párkrát nemal ďaleko) keď bol spolubývajúci v tomto stave, takže to skúsil inou formou. Neskôr, až bude od všetkého pokoj tak bude možno ochotný to riešiť podrobnejšie ale rozhodne nie teraz.

​

​

Ačkoli si byl jistý, že Loey byl pravděpodobně po Archandělovi a řediteli, prakticky nejsilnější bytostí v celém Comperte, nadále anděla sžíraly pocity, že ani on by nedokázal tomu přízraku odolávat věčně. Ten stav, ve kterém Sauriela přízrak zanechal, poukazoval na snad nejmocnější stopu, kterou na něm kdy, kdo zanechal. Přestože se Sauriel nedokázal příliš s jistotou vyznat mezi stupni magické sféry a mocí, kterou kdo v jeho okolí dokázal vládnout, i on se svojí naivitou dokázal odhadnout, že to, proti čemu stál, nebyl žádný obyčejný démon či nějaká o něco silnější forma bytosti, se kterou by bylo radno si zahrávat. Stvořen samotnou Smrtí. Už jen ten fakt mrazil do morku kostí.

Opatrně se s démonovou pomocí posadil a uchopil roztřesenými prsty pohár s vodou. Několik kapek vody mu steklo po koutcích úst, které si rázem hřbetem dlaně setřel z krku. Zhluboka se nadechl a pocítil chladnou tekutinu osvěžující jeho suché hrdlo. Na podrážděná slova Loeyho reagoval jen mírným úsměvem. „Nemyslím si, že by to bylo tak jednoduché,“ Sauriel rozhodně nepochyboval o Loeyho odhodlanosti, ale byl rád, že teď přízrakovu přítomnost necítil, nerad by jej provokoval. Jemně stiskl Loeyho koleno: „Upřímně si nemyslím, že se na zavolání objeví,“ pokrčil rameny a znovu ztichl.

Náhle jej spolubydlící překvapil změnou tématu. Když jej ujistil, že ho plně vnímá, čekal, co z podrážděného démona vypadne. Když se zeptal na to jméno, v Saurielovi ztuhla krev. Chvíli se na něj mlčky díval, než pohledem začal hledat něco neurčitého na podlaze jejich pokoje.

„Odkud to jméno znáš?“ optal se, andělovy myšlenky v tu chvíli zdivočely. Ti dva se přece nikdy nemohli setkat, rozhodně ne na akademii, každý z nich tam byl v naprosto odlišnou dobu. Marcus se odebral zpět do Changminova sídla a vrátil se jen na jeden jediný večírek pořádaný na Immortal. Odpověď na jeho otázku ho znovu zbavila pevné země pod nohama. „Že by?“ vydal ze sebe zdrženlivě. Najednou se mu to setkání promítlo na pozadí jeho mysli. Bílo. Marcus. Sauriel na pokraji smrti. Říkal, že ještě není jeho čas. Potom zase tma a tvář Loeyho. No jasně! Od té chvíle se k němu démon choval jako k cizímu. Anděl si nepamatoval, že by jméno jeho dávného přítele, kdy vyslovil, ale když to Loey říkal, nejspíše to byla pravda. Zvláště když se nacházel v takovém stavu. Ten meč. Jistě. Ten prokletý kovový krám už nechce nikdy vidět. Přestože jej cítí každou chvíli, kdy vejde do jejich společného pokoje. Očima zabrouzdal do temného rohu místnosti, kde měl Loey svoji skříň. Ano i teď jej cítil. Dlaní si sevřel látku košile na své hrudi a lehce přikývl.

„Marcus byl…,“ začal smutkem napůl zlomeným hlasem. „…on byl první, kdo mě tehdy v Orienu, při mém příchodu na akademii, přijal. Byl to Archdémonův Nerris,“ vysvětlil. „Byli jsme si velmi blízcí, tehdy, když jsem byl ještě zatracen, ovšem on mne vždy držel od temné cesty, co nejdál, nechtěl, abych jako on ztratil možnost získat zpět svá křídla,“ v mysli mu vyvstalo několik vzpomínek na tu téměř zapomenutou dobu. „Dříve jsem na něj měl za to vztek, ale teď s odstupem času, jsem mu vlastně vděčný, protože bych tu pravděpodobně nikdy neseděl jako strážný anděl. Nicméně z akademie odešel celkem brzy, vrátil se do sídla svého pána a od té doby jsme se potkali jen jednou na veřejné slavnosti pořádané na akademii, to jsi tam ještě nebyl,“ věnoval jeden pohled Loeymu, který se zdál, že brzy vybuchne, nicméně z něj cítil neustálou zvědavost. „Pak jsem ho už nikdy neviděl, až do toho podivného snu, poté co jsem omdlel kvůli tomu tvému meči,“ rukou mírně pohodil směrem odkud cítil tu energii sálající z temného artefaktu skrytého někde v místnosti. „V tom snu mi řekl, že mě sledoval celou tu dobu, i tebe a vlastně mi tě schválil,“ po těch slovech se zasmál, protože věděl, jak groteskně to znělo. „Říkal, že mám být opatrný, ale že osud si stejně najde cestu,“ znovu pokrčil rameny. „Bylo to rozloučení. Žádný Marcus… už není,“ ta slova vyslovil tiše, s úctou ke starému přátelství.

Po krátké odmlce vzal Loeyho dlaň do svých rukou. Příjemné teplo sálající z démonova těla vnímal plnými doušky. „Asi jsem tě těch zbytečných detailů neušetřil, ale myslím, že je fér, abys je věděl,“ dodal po chvíli. Sauriel moc dobře věděl, že tenhle bláhový pokus o smír neměl šanci vyjít, Loeyho znal moc dobře na to, aby věděl, že v nejbližších okamžicích se jen znechuceně odvrátí a bude pokračovat ve své zabedněnosti. Byl na to připraven. Ovšem fakt, že jen díky Marcusovi měl šanci Loeyho v životě potkat, nedokázal za žádnou cenu popřít.

​

Pozeral na anjela, ktorého stret s prízrakom poznamenal do značnej miery. Čierny dym vychádzajúci z démona bol hustý natoľko, že cezeň nebolo možné vidieť čo bolo spôsobené vstrebávaním negatívnych emócií za pomoci šedej mágie. Považoval to za otrepané základy len aby druhému uľavil avšak jeho samotné vnútro sa občas zachvelo, teplota tela stúpla a po spánku stiekla kvapka potu. Jeho srdce tĺklo o niečo rýchlejšie a dym vytrácajúci sa v priestore ich spoločnej izby sa na jeho vkus míňal pomaly ako efekt kúzla. Pramienky vody hypnotizoval očami, obzrel si spolubývajúceho aby sa presvedčil, že je naozaj v ako-takom poriadku. Zamračil sa.

„To ma nezaujíma. Keď ho zavolám, objaví sa. Je časť mňa a nepohrdne mojou prítomnosťou.“ Tie slová boli naplnené nenávisťou a odporom k danej bytosti s toľkou drzosťou siahať na niečo, čo kedysi vlastne aj on sám túžil zabiť (a aj zabil hoci v nevedomosti), podmaniť si. Odmietal priznať fakt, že by Saurielovi hrozilo nebezpečenstvo od nejakého prízraku hrajúceho vlastnú hru. Už len to pomyslenie, že by mal hrať nejakú hru ho prinútila zovrieť pevne päsť, sklopil pohľad na ruku nachádzajúcej sa v oblasti kolena. Zrakom sa vrátil k anjelovi a všetko odignoroval. Dostal sa do časti, kedy každá bunka v jeho tele bola napnutá, netrpezlivo čakal čo z neho vypadne na vyjadrenie sa ohľadom onoho mena ktoré vyslovil po tom, čo anjela vrátil k vedomiu.

Mlčky sedel, počúval anjelove slová a nezabránil viditeľnej podráždenosti ohľadom vzťahu medzi tými dvoma. Áno, iritovalo ho to a predsa to nebude skrývať. Na toto bol červenovlasý démon háklivý, jeho súťaživosť nepoznala medzí keď sa jednalo o niečo, o čom si myslel že mu patrí. Bol majetnícky, vraždil by za akúkoľvek maličkosť a tak sa choval voči Saurielovi. Po tej udalosti keď vyslovil jemu cudzie meno bol ako zmyslov zbavený. Vytvoril si bariéru medzi ním, odmietal pripustiť žiarlenie napriek tomu, že sa to dialo.

Vydýchol kúdoľ dymu, natočil smerom kde bola posledná reminiscencia, ktorú získal z pohoria Karzadúru. Vrátil sa pohľadom k anjelovi, na tvári mal kamenný výraz. Trhlo mu v obočí, zaťal zuby a prehltol. Nič z toho mu zase tak neprekážalo ako fakt, že mu nejaký Nerris schválil jeho – aké smiešne a hlúpe. Miestnosťou preblesklo pár plameňov vyžarujúce z neho ale ustali. Vyhasli ako rozbúrený hnev v žilách keď si Sauriel vzal jeho ruku do vlastných. Menší výboj energie s ním trhol ale spracoval v dostatočne rýchlom čase.

Z toho všetkého čo počul sa zdalo, že prijal pomerne dobre. Áno, jeden nekontrolovateľný výboj energie sa udial ale len preto že démon nikdy nečakal na schvaľovanie niečoho a niekoho v jeho živote. Bral si čo mu bolo dávané, keď to vykazovalo odpor privlastnil si to násilím. Jednoduchý postup ktorým sa riadil niekoľko storočí a zmeny nastali po objavovaní dier vo vlastnom osude. Sedel obkročmo pri anjelovi, srdce mu bilo o kus zrýchlene a pocítil pulzovanie v žile na krku.

„Neviem čo na to povedať.“ Vyšlo nakoniec z démona po tom, čo anjel dokončil zdĺhavý monológ. Nechcel mu načúvať ale nemohol si pomôcť, nedalo by mu to pokoja ani pokojného spania ak by si nevypočul čo mal Sauriel na srdci s tým Marcusom. „Nech je to ako chce a či nás sledoval alebo nie, stretli sme sa za nejakým účelom.“ Bol podráždený kvôli nepoznanému dôvodu prečo sa mu cesta skrížila práve s ním. Prečo pochyboval a dala sa mu na ústup jeho agresívna stránka, túžba po zabíjaní anjelov. Mal toľko príležitostí, mohol ho nechať zísť na stranu temna či už po dobrom alebo násilím – dostával náhly zásek neschopný to ovládnuť, stiahnuť aby mu neprekážalo v činení jeho takzvanej práci démona. „Nepotrebuješ nikoho aby schvaľoval to čo je dopredu určené aby sa stalo.“ Stiahol ruku a jemne zachvel, strel pot chrbtom ruky z čela, krku. Telo posiate jazvami sa poslednýkrát striaslo než z neho vyšiel hustý dym k stropu a pomaly rozplýval. Démon si zhlboka vydýchol. Všetko bolo preč.

Odfrkol si sám pre seba, stiahol z tela anjela a zišiel z postele. Temnota sa stiahla spoločne s ním. Zastavil sa až na prahu kúpeľne kedy sa natočil k spolubývajúcemu. „Idem si dať horúcu vaňu, pridáš sa?“ Spýtal sa na konci toho všetkého. Nech by bola odpoveď akákoľvek, mal chuť niečo Saurielovi oznámiť aj keď nevedel ako. Vplyv poslednej Dantalionovej reminiscencie v podobe meča v ňom vyvolávala zmiešané pocity, pri podrobnejšom skúmaní ochranných kúziel a ich odstránení bol niekoľkokrát zasiahnutý prívalom náhodných spomienok, ktoré ho nie raz vyčerpali tak, že musel niekoľko hodín odpočívať kým plne prišiel sám k sebe.

​

Osud. Co vlastně měl jejich osud pro každého z nich připraveno? Nikdo netušil, avšak fakt že i přes Loeyho přirozenost zabíjet a vyžívat se v utrpení andělů, nedokázal nikdy vědomě Saurielovi ublížit, byl všeobecně znám. Že by nějaká vyšší moc? Co byl vlastně osud a jakou sílou vládl? Tyto otázky měly zůstat navždy nezodpovězené. Kolikrát sám přemýšlel nad svým osudem. Bylo mu souzeno se stát Strážným andělem? Přesně tahle otázka mu ležela v žaludku od chvíle, co se mu té příležitosti dostalo. Do prvního útoku Chaosu na Orienu si žil obyčejným, chvilkami velmi příjemným, životem. Jako padlý anděl nenáležel ani na jednu stranu, přílišné dobro ani temnota. Neutrální bod ve vesmíru. Jen jeho tvrdohlavost, zbožné přání, které měl od svých mladých let. Čistota, chráněnec. Až příliš vzhlížel ke svému bratru, řediteli, každému andělovi, který vykonával svoji povinnost, tak jak měl. Sauriel nikdy netoužil po moci, netoužil příliš rozvíjet své schopnosti, bavilo jej učit se, ale když se dostavil neúspěch, nehroutil se z toho. Nově nabytá moc po jeho znovuzrození jej děsila, držel se zpátky, nepoužíval svoji sílu, tak jak měl, netrénoval ji. Dalo by se říci, že až doposud si nebyl sám sebou jistý. Pochyby. Bylo jich dost. Anděl to věděl. Osud se mu vysmíval. Od toho momentu, kdy získal svá křídla zpět na něj ze všech stran doléhaly různé katastrofy počínaje atentátem na Michaela Eronase, pád Orienu, teď mu byl v patách přízrak. Byl on jeho osudem?

Divoký tok myšlenek byl zastaven jednou otázkou, která k němu dolehla od dveří do koupelny. Vzhlédl ke spolubydlícímu. Jeho nitro zalil příjemný, známý pocit. Když si to teď spolu vyříkali, Sauriel znovu nabyl dojmu, že se rozbité kolo povozu nahradilo novým. Jejich společná cesta mohla pokračovat.

Tiše zvedl koutky úst do úsměvu a přikývl. Zvedl se z postele a několika kroky následoval démona do koupelny. Proč ve chvílích jako tato neměl pochyby? Proč se cítil, že bylo vše v pořádku, i když jeho přirozenost by měla křičet, odporovat. Otázka osudu znovu povstala v mysli.

Přistoupil k prostorné vaně uprostřed místnosti a prsty se dotkl jejího okraje. Přestože nebyl úplně ve formě, něco málo ze sebe dokázal ještě vyprodukovat. Jako například jedno ze základních kouzel. Vana mírně zavibrovala a následně se naplnila potřebnou vodou. Sauriel polkl, jeho tělem projel třes, kvůli znovu použité síle. Zhluboka se nadechl a znovu se podíval na Loeyho, který k němu stál odhalenými zády posetými hromadou jizev, jež některé si Sauriel dobře pamatoval. „Pomůžeš mi ji ohřát?“

​

​

​