Tmavě hnědé oči mladého elfa plály tlumeným ohněm, zatímco je upíral směrem, kde se za lesy a horami nacházela Delta, jeho domovina. K jejím zdobeným věžím jeho zrak nedosáhl, samozřejmě, že ne, a tato skutečnost rozněcovala jeho zlost smíšenou se zoufalstvím natolik, že při přemítání nad tím, zda již byli obyvatelé sídla mocného řádu zmasakrováni démony, mohl pouze zatínat čelisti a snažit se uklidnit své burácející emoce. Nebylo možné vyrazit za svými rodiči a přáteli, neboť se vše událo s nemilosrdnou rychlostí, a dle omezených zpráv byla elfská rasa - nebo alespoň její přeživší - zatlačena spolu s draky obývajícími Dračí průsmyk až k moři. Masa prostoduchých, ale přesto nesmírně krvelačných démonů se zachovala jako neprostupná bariéra mezi ním a jeho domovem. Ze své pozice na akademii, která se rovněž chvěla pod náporem Chaosu, mohl jen doufat, že pád Jezdců bude rychlý a bezbolestný, leč mu představa tak nečekaného konce krutě lámala srdce. Kolik se toho jen mohlo udát na našich slavnostech? Byl bych matce a sobě schopen pomoct, pokud by svět nešel do sraček? Pocítil, jak ho v očích pálí slzy, doprovázené zachvěním, kdy jej bolest málem přemohla. Rychle se však vzpamatoval, nechal z hrdla uniknout hněvivé zavrčení a pohledem sklouzl k bitevnímu poli. Cítil, že je tam opět potřeba.

Kráčel chodbami, jimiž prostupoval všudypřítomný pach smrti a smutku, který způsobovala. Plačtivý nářek či prázdné pohledy těch, jimž zemřeli jejich milovaní, dráždil elfovy smysly, řadil se k dalším faktorům, kvůli kterým hrozilo, že bude jeho soustředění narušeno a on se ztratí ve víru citů. To si však nesměl dovolit, a proto se z ponurých a vystrašených tváří snažil nahromadit motivaci dávat do boje vše, co má k dispozici, po čas, který mu ještě zbývá. Mezi bytostmi okolo pojednou pocítil přítomnost osoby, jež by bez výčitek mohl označit za někoho, na němž mu velmi záleží. S temným mágem se setkal na křižovatce čtyř chodeb, a bezprostředně po spatření jeho tváře se stočil na patě a svižným krokem mezi nimi zkrátil vzdálenost. Na kdovíjaký rozhovor nebyl čas, z toho důvodu se nezlobil, když se William okamžitě jal přivazování váčku s ampulkami k opasku vyzbrojeném nabroušenými dýkami a krystaly, v nichž setrvávala zásobní energie shromážděná v předešlých poklidnějších dnech.

„Dám na něj pozor, nemusíš se bát. A jistě, budu v to doufat." Při oněch slovech Viktorův hlas zněl vážností, která u něj nebyla častá a naprosto kontrastovala s jeho obvyklým bezstarostným přístupem.

Napětí v elfově tváři ale na chvíli polevilo, jak upíral oči k roztřeseným prstům snažícím se o zavázání uzlu. S úmyslem mágovy prsty proplést s těmi svými se jeho ruka začala zvedat, ustrnula však v pohybu, jakmile zaslechl následující slova. Z lehce pootevřených úst unikl překvapený výdech, v reakci na Willův hlas rovněž na vteřinu ztuhl. Vzápětí se už elfův pravý koutek úst zvedal v typickém lišáckém úsměvu, s nímž ho chtěl za tak vážná, procítěná slova popíchnout. Dříve, než cosi potměšilého stihlo sklouznout přes jeho rty, se William otočil a zanechal tam Viktora stát. Ještě chvíli na vzdalující se záda upíral zrak, načež se zadíval na váček na opasku.

„Tsk... Možná bych tě na rozloučenou i políbil, kdyby ses naučil pořádně vázat uzly." Zamrmlal si pod nosem a ampulky lépe zajistil.

Venku byly jeho uši ještě více vystavené nelidskému skřeku bojujících potvor. Drásal mu ušní bubínky a to se ještě nenacházel v samotném centru celého masakru, kde byla zrůdná těla démonů pálena a trhána Abaddonem. Více než na nostalgii, kterou mu tento pohled poskytoval, se soustředil na nejbližší jedince, jimž měl za úkol obsah váčku rozdat. Z výhodného místa na hradbách akademie vyhledal některé studenty a profesory a posléze se chopil role rychlého roznašeče.

Když už se pak nevelká tíha váčku zredukovala na méně než polovinu, rozhodl se svoji poslední zastávku učinit u Arael. Už dříve kvitoval, že je velmi zaneprázdněná pomocí u vážnějších, ba dokonce smrtelných zranění, proto setkání s andělskou léčitelkou mezi hromadami natěsnaných těl učinil co nejkratší.

„Arael! Nesu ampulky od Williama, jsou na vytrvalost!" Zakřičel směrem k ní, jen několik metrů daleko od samotného anděla. Váček, z něhož předem vytáhl jednu ze zbývajících ampulek, jí následně hodil a povzbudivě se usmál. Onen úsměv byl zcela upřímný, ne takový, jaký občas vrhal na bytosti raněné tak těžce, že věděl, že je před náručí Dámy v černém již nic nezachrání, a proto se nedokázal přimět k něčemu, co mělo doopravdy zářit nadějí. Za kratičkou chvíli se přes dav přehnal okřídlený stín a v téže okamžiku, co se k nim přiblížil, Viktor vzepjal paži, aby měl v dosahu černý dráp. O něj se zachytil a s dalším máchnutím křídel, které mělo Allerase vyzdvihnout na oblohu, už mířil k sedlu na jeho hřbetu.

​

„Hádám, že jsi doteď sloužil jako oči výše představeným a jen příležitostně spálil pár potvor na uhel, co?" Optal se mohutného draka skrze jejich pouto.

Spletený cop tmavých vlasů elfovi vlál za zády, zatímco po nabrání správné výšky letěli nad bojištěm. Kouř linoucí se z hořících pozůstatků Lavenderu omezoval viditelnost, pohled z nebe však jistě poskytoval větší rozhled a tím pádem informace o dění. Na otázku pronesenou s jistým škádlivým podtónem Alleras zareagoval odfrknutím, ale třebaže se pocity z jejich zhoršující se situace jeho šupinatý přítel snažil zamaskovat frustrací z pozice pouhého pozorovatele, neuniklo Viktorovi hluboké znepokojení a ona předtucha nešťastného konce vedoucího k záhubě všeho obyvatelstva Orienu.

„Tak do toho, ukaž jim, že tě tentokrát z oblohy nesesadí."

Elfova slova byla spouštěčem. Hrozivé čelisti se rázem rozevřely, aby daly prostor burácivému řevu následovanému zášlehem černo-rudého plamene, jehož žár bylo možné cítit i na několik desítek metrů. Oheň dopadl na nestvůry pod nimi, žhavý a krutý vůči životům pekelné spodiny. Ze hřbetu svého draka mohl Viktor sledovat, jak se jejich těla rozpadají a rozpouští v nechutné hroudy, ovšem drobná úleva poskytovaná z utichnutí nesmírně hlasitého kraválu byla obzvláště vítaná. Takto černý drak plachtil a k plamenům rudovlasého démona přidával ty své, mezitím co se jeho jezdec připravoval k vlastnímu útoku. Energie proudící elfovým tělem čerpala svoji sílu taktéž z krystalů připevněných na koženém opasku. Zčásti se na ně spoléhal, protože ač měl síly k boji stále dostatek, dny strávené ve stresu a s minimálním množstvím spánku si na něm pomalu vybíraly svoji daň. Ukázalo se však, že se od posledního boje s Chaosem před několika měsíci vyplatilo ukládat si energii, a za tohle své minulé já musel pochválit, jak jím teď proudila magická moc. Vinula se kolem kostí, prostupovala jeho masem a šlachami, připravovala je na proměnu. Viktorova aura vyzařovala zlatavé světlo s rudým nádechem, a když se zdálo nejjasnějším, uvolnil nohy z třmenů, v podřepu na dračím hřbetě ještě vypil obsah své jediné ampulky a nato skočil.

Ve vzduchu jej světlo zahalilo celého, až musel připomínat padající hvězdu. Jeho útok byl ale promyšlený, nejednalo se jen o volný pád ze stovek metrů. Tlamy vybavené ostrými tesáky se každou vteřinou přibližovaly, za tento čas však kůži halily šupiny, ze zad se nořila křídla a nehty přecházely ve smrtonosné drápy. Jeho dopad následovala exploze uvolněné energie, daleko mocnější, než jakou ze sebe kdy vydal. Prozářila temnou masu, ukončovala prachsprosté životy démonů, aniž by se stačili vzpamatovat z oslepnutí, a otřásala zemí. Ve středu kráteru, který zanechala, stál Viktor. Křídla doposud stažená při těle nyní roztáhl, rozhlédl se po obrovských ohních okolo sebe a na rtech mu zahrál úsměv plný uspokojení ze způsobené destrukce. Rázem měl zcela čistou mysl, zbavenou poskrvny po Vyhnaných, jež na sobě v uplynulých dnech pociťoval méně a méně, jako by je něco oslabovalo. Byl připravený si boj užívat, a když jeho uši opětovně zaplnil řev, s žhnoucíma očima se vrhl vstříc blížícím se démonům.

​

Exploze obrovského množství nashromážděné energie zredukovala zbývající hrstku zeleně na doutnající popel a v širokém okruhu od místa, kde právě stál vysoký elf, křídla roztažená a oči zkoumající okraje kráteru, se nenacházel jediný přeživší démon Chaosu. Díra zasazená do temné masy, jíž byla pekelná spodina, však nezůstala nepokryta dlouho. Trvalo sotva pár nádechů, než se k Viktorovi vyřítila stvůra a po ní další a další, až byla početní převaha nepředstavitelná. Přesto se vůči řvoucím tlamám schopným roztrhat maso během vteřin vrhl, přičemž si velmi dobře uvědomoval, že se dost možná jedná o poslední souboj, který kdy svede.

S dýkami, do nichž proudil pramínek elfovy moci, aby jejich čepele olizovaly žhavé plameny, pohyboval obratně, jako by byly pouhým prodloužením jeho paže, leč se musel naučit jinému úchopu, když mu prsty zakončovaly drápy. Pekelnou spodinu se snažil zabíjet jednou ranou, proto jejich ohavná těla, pro něž byl puch tlejícího masa výrazným prvkem, padala bezhlavá na ohořelou zem. Občas se ale stalo, že i po stětí se po něm ohnaly hnáty či se tělo démona zavlnilo a zformovalo se tak, aby mohlo dále zdatně lovit ty, kteří ještě zůstávali před hradbami. V těchto případech Viktor vyslal vlnu magické moci, která je buďto na místě zabila nebo je odhodila do proudu ohně, jímž Alleras z výšin spaloval nepřátele, zatímco se sám musel vypořádávat s okřídlenými jedinci Chaosu.

Až když se hromada mrtvých v jeho blízkosti stala příliš vysokou a nebylo možno přes ni z jeho pozice vidět na okraje kráteru, vzepjal černá křídla, máchl jimi jednou a dostal se na vrchol kopečku tvořeného padlými nestvůrami, načež vzlétl několik metrů nad zemi. Černou krví pošpiněné dýky zasunul zpátky za opasek a za doprovodu mávání křídel, čímž se držel ve vzduchu, povolal magii ve svých žilách. Obestřel jí hroudy kamení, jež lemovaly místo výbuchu, a mrštil jimi vstříc démonům pod sebou natolik prudce, že tím drtil jejich kosti. Obrovské kusy zeminy mezi temnými řadami vždy způsobily největší zkázu, navíc umocněnou plameny sápajícími po zmrzačených s úmyslem je dorazit nebo po jakékoliv stvůře, která se dostala do dosahu. Sprovodit démony ze světa Orienu, jenž se s každou uplynulou minutou nořil hlouběji do temnoty, tímto způsobem, který by se snadno dal přirovnat k zašlapování mravenců, nicméně nebylo tak lehké. Musel uhýbat výpadům okřídlenců, jež někdy byly úspěšné alespoň do té míry, že Viktorovým křídlům zasadili ránu pařáty, čímž nejen zhoršovali jeho schopnost koordinovat svůj let, ale proděravěním citlivé tkáně rovněž působili nesmírnou bolest.

Zpočátku elfem proudil adrenalin, zažehnutý podařeným útokem, který zabil stovky, jak se ale obloha hemžila křídly a tesáky stále více, až byly vycházející hvězdy zčásti zastíněny, přetavovala se jeho chuť k zabíjení v něco jiného, co jej tížilo, a byl kvůli tomu nucen přistát na vrcholu hromady ožehlých kamenů mísících se s půdou. Při pohledu na nedaleké hradby akadamie na něj dolehlo vědomí, že tuto budovu, jež před několika měsíci spatřil poprvé a tehdy ji vnímal jako vzrušující začátek nové kapitoly svého života, skutečně vidí naposledy. Od chvíle, kdy složil poraněná křídla, uběhly sotva dvě vteřiny, a jeho mysl se plnila vzpomínkami i tím, o čem si myslel, že zde ještě prožije. Domnívat se, že jsou jeho rodina a přátelé z Delty už po smrti se nevyrovnávalo tomu být přítomen u blížícího se pádu posledních základen pro přeživší. Z místa, kde probíhaly přípravy k přesunu skrze portál, odtrhl zrak a zadíval se na žhnoucí kotouč těsně nad obzorem.

„Tohle slunce taky vidím naposled..."

Sotva co tato slova šeptem opustila Viktorova ústa, kouli zářící tlumeným, oranžovým světlem něco přeťalo v půli. V němém šoku pootevřel ústa, rozšířenýma očima zaostřil na rychle se přibližující čepel, která k němu zepředu mířila v úhlu, v němž by mu útočící přesekl obličej na dvě poloviny. Stihl se sklonit právě včas, aby mu ostří zbraně prosvištělo centimetry nad hlavou, a když posléze zřel svého protivníka, vystřelil k němu rukou s nataženými drápy. V elfově výraze ještě nedoznělo překvapení, když prsty zabořil do hrudního koše, stiskl bušící srdce a rozdrtil jej. Vzápětí však zacítil spalující bolest pramenící z úzké, dlouhé rány vedoucí přes Viktorův hrudník a břicho. Strhl zrak dolů, jen aby spatřil přeseknutou kůži, prýštící krev a něco hadovitého, co se stahovalo ze zorného pole. V tom rty elfa, jenž se v důsledku prudkého švihnutí jakýmsi bičem nezakymácel jen díky vlivu oné ampulky, zkřivil úšklebek. Vzhlédl do netvorovy nepřirozeně bledé tváře a jelikož byl stále naživu, usoudil, že má srdcí více nebo má jinou slabinu. Démon jej převyšoval, hlavně kvůli své dolní polovině těla, která připomínala koňskou s kopyty širokými jako jeho hlava. Vyskočil na protivníkovo torso, kde zaryl drápy a vyškrábal se k svalnatým zádům, odkud zachytil zatočené rohy a trhl jimi doleva, aby jej při vzepnutí se vyvedl z rovnováhy. Nelidský křik, který následoval neohrabaný klus dolů z hromady, téměř přehlušil znění elfských rohů. Viktor jej ale přesto zaznamenal, třebaže nemohl ihned vyhovět rozkazu začít se stahovat za hradby, protože se držel démona, jenž pod sebou zašlapoval drobnější jedince Chaosu. Po Viktorovi opětovně švihl bičem, ten ho však tentokrát chytil do ruky, i za cenu dalšího zranění, a poté ho obmotal okolo tlustého krku, až se jeho ostré hrany zařízly do masa a oddělily hlavu od těla.

Následně elf seskočil do brázdy zanechané po démonově dopadu. Dlaň si položil na krvácející ránu a tiše sykl, jak pouhý dotek znásobil pociťovanou bolest. Na pozadí běsnících démonů zabíjených černo-červenými plameny viděl mžitky, avšak ostatní příznaky slabosti spalovaly látky namíchané tekutiny, kterou předtím vypil. Dokud byl na zemi, neměl čas si ránu alespoň provizorně ovázat. Energii na obranu ve slabším stavu čerpal z posledního krystalu, jehož sílu při explozi nevyužil, a tak byl kolem sebe schopen udržet ohnivou kopuli. Plameny se rozestoupily až v momentu, kdy se země otřásla pod mohutným dračím tělem, na nějž Viktor co nejrychleji vylezl za využití silných paží pokrytými šupinami, které jej chránily před zbytkem šrámů, které mu mohly být uštědřeny. 

​

„Musím tě odnést k léčitelům." Ozvalo se Allerasově jezdci myslí, zároveň se směr jejich letu změnil vstříc hradbám.
Samotný drak nevyšel z boje bez zranění, ačkoliv se zdálo, že oproti minulému souboji s Chaosem manévruje mezi útoky jdoucími ze všech stran lépe - to šlo spatřit hned při pohledu na Allerasova křídla, která zůstávala z větší části celistvá, narozdíl od těch Viktora.

„Ne, musíme ještě zůstat na bojišti, než se za hradby schovají i poslední stany léčitelů." Oponoval černému drakovi a následovné zavrčení mu zavibrovalo až v kostech. Skrze pouto pocítil, jak se přes mysl jeho přítele přehnala temná mračna, v nichž probleskovaly rudé jiskry, když při jejich rozhovoru ze chřtánu chrlil oheň na nestvůry létající okolo nich.
„Zdržet je zvládnu samotný, ty potřebuješ pomoc, Viktore. Nebudu riskovat tvoji smrt."

Sotva co se nadechl na odpověď, na něj pohlédlo jedno rudé oko. Viktorův výraz se nekompromisně zatvrdil. Jednu dlaň si přidržoval na ráně, vysílajíce k ní léčivou magii.

„Zvládnu to. Tak je dále likviduj a já tě budu chránit zbytkem síly, co mi zbývá."

Kurz letu se nakonec změnil a právě když Alleras vtrhl do hustého víru Chaosu, zazněl další roh na znamení, že přesun začíná.

​

---

​

Hayley doufala, že ty nestvůry už nikdy neuvidí. Že zůstanou v jejích nočních můrách. Jenže byly zpět a silnější než kdy předtím. Samotný les kolem Akademie ji volal, aby za něj bojovala. jenže mladá liška měla strach a dlouho byla prostě jen na útěku, před sebou samotnou. Až když se mezi větvemi znovu rozezněla zpráva o lítém boji, věděla, že už tomu neuteče.

Bojovali o holý život. Hayley, její démon, samotný les. Tři síly, které se dělily o jedno tělo. Její zvířecí forma byla větší a silnější, než kdy předtím. Trhala Chaos na kusy pouhým máchnutím pracky nebo úderem ocasů. Jenže za každého padlého se objevili tři další. Nějakou dobu tempo boje vydržela, stejně jako napoprvé. Jenže postupně byla donucena se stáhnout ke skupině přeživších. Jedinou její úlevou bylo, že mezi nimi stále cítila Sauriela. A podle množství plamenů byl naživu i Loey. I přes všechno, co se mezi nimi třemi událo, byla ráda, že démon stále ještě hyzdí tvář země.

Zašlápla několik potvor, které se snažily pochutnat si na skupince přeživších. Jednou tlapou je nabrala a po třech doběhla k perimetru, který drželi ostatní, ignorovala jejich výkřiky.. Tam už jim nemohla pomoct a tak je položila na zem. Se zavrčením se otočila a skočila zpátky do boje. Tlukot křídel nad hlavou ji donutil zvednout čenich. Pro jednou jí dračí stín přinesl úsměv, i když v téhle formě byl nejspíše děsivý. S novou vervou se pustila do cupování potvor, nepřikládala pozornost cárům hnusu mezi drápy.

​

​

​

​