Naštvaně kopl do kamene na cestě, když se vracel zpět za hradby akademie, když jej z provizorního tábora na planině před akademií vyhodil jeho vlastní bratr, pod záminkou uchránit jej znovu před potencionální smrtí způsobené jeho spolubydlícím. Na jednu stranu mu rozuměl, ale Raphael nechápal, neměl ponětí, co Chaos dokáže, Sauriel se s ním už měl tu čest setkat, zatímco jeho bratr si trčel někde ve svém hnízdě v divočině a četl si knížky. Navíc se mu nelíbila představa, že Hayley je tam venku a on k ní jako ke své svěřenkyni nemá přístup. Ovšem věřil, že kdyby bylo nejhůře, zvládne se za ní včas dostat.

Jakmile prošel hlavní branou, která se za ním znovu uzavřela, rozhlédl se kolem dokola. Všude po celém dvoře před vstupem do akademie byly postavené stany a provizorní příbytky uprchlíků z Orienu. V akademii, ve studovnách, volných pokojích, učebny vyklizené, aby se bytosti měli kam schovat. Ve vzduchu se poslední dny nesl větší strach než doposud. Všichni věděli, že to byl konec jejich starých životů a schylovalo se k neodvratnému přerodu. Vítr mu pročísl vlasy a on se zastavil mezi dvěma stany, před kterými sedělo několik dětí. Elfové a andělé si spolu hráli, věděli, že něco není v pořádku, ale dětská naivita chránila jejich mysle před tou hrůznou realitou, a i v této chvíli, kdy smrt z podsvětí kosila vše tam venku za hradbami, si dokázali užívat dětských radostí.

Pohledem se zastavil na malé andělské slečně, která si v klidu česala svoji panenku. Dívenka k němu zvedla svůj pohled, když vycítila ten jeho. Sauriel ji věnoval úsměv a přiklekl. „Jakpak se jmenuje?“ zeptal se dítěte. Anděl jen pokrčil rameny v tiché odpovědi. „Nemá jméno?“ zeptal se naoko překvapeně.

„Vypadá jako moje maminka,“ odpověděla. Sauriel se posadil vedle ní a přikývl: „Kde máš maminku?“ Holčička se na něj podívala a znovu pokrčila rameny: „Tatínek říkal, že musela odejít za těmi zlými tam venku,“ Mladému andělovi došly slova dětského anděla a tušil, že její matka je pravděpodobně po smrti. V hrudi se mu usadil tíživý pocit. Hlavou mu proběhlo několik myšlenek na obyvatele Orienu, kolik z nich jich padlo, Akademie sice byla přeplněná uprchlíky, ale to byl jen zlomek. Kdo ví, kolik těch zlomků vůbec bylo. Kvůli bezpečnosti již nevysílali ven ani průzkumníky. Spojení s ostatními ztratili již dávno.

Pohled zvedl k ostatním dětem, které pobíhaly mezi stany. Kolik z nich již bylo sirotky. Nechtěl si to vůbec představovat. Najednou si v dálce povšiml několika studentů, kteří stejně jako on se věnovali všem, kteří to potřebovali. Jedním z nich byl i temný mág, kterého si moc dobře pamatoval od jeho prvního příchodu. Kyrie bylo jeho jméno. Jako každý student na akademii, i on to neměl lehké. A teď přišla další rána osudu.

​

Očima zabrouzdal k vysokým věžím akademie. Zatím to pro něj bylo nepředstavitelné, dokud se zde nacházel, ale s vědomím, že všechny vzpomínky, které se drží v těchto zdech zmizí až se Chaos dostane přes její hradby, se nedokázal ještě smířit. Nikdy by jej nenapadlo, že by musel opustit Orien. Přese všechno to byl jeho domov. Otázka o místě, kam se všichni chystali vysela ve vzduchu. Podaří-li se jim to vůbec nebo zemřou pod pařáty monster.

Pohledem se vrátil k anděli po svém boku: „Jak se jmenuje tvoje maminka?“

„Airis,“ odpověděla mu.

„Takhle by se měla ta panenka jmenovat tedy!“ věnoval jí svůj úsměv a pohladil ji po zlatých vláscích.

---

„Tadiaľto.“ S rukou zdvihnutou nad hlavou Kyrie niekoľkokrát mávol smerom vpred, aby tak nasmeroval menší dav bytostí, doteraz sa zhromažďujúci k nemu a pár ďalším študentom. Išlo o obyvateľov Rockville, drobnej dedinky umiestnenej takmer hneď za hradbami akadémie. Práve ich presun mal predstavovať jednu z posledných etáp spoločného plánu, ktorého sa posledné dni snažili všetci usilovne držať. Panika, neistota i strach boli vidieť na tvárach azda každého, rovnako tak ako aj počuť v ich hlasoch. Povzbudzujúce slová so štipkou nádeje lepších dní, tiché modlitby prosiace o milosť, ale aj množstvo otázok, na ktoré sám mág nedokázal poriadne odpovedať ak boli práve naň namierené. V očiach dedinčanov vystupoval spolu s ďalšími ako záchrana a pomoc, v skutočnosti ale vedel asi rovnako veľa, ako aj oni – pokiaľ dokonca nie ešte menej.

Na rozdiel od zvyšného osadenstva akadémie, ktoré v jej priestoroch spolunažívalo o čosi dlhšie, sa s Chaosom doteraz nikdy nepotýkal, ba ešte pár desiatok hodín nazad ani len nevedel o jeho existencii. Opisy vzhľadu a schopností nízko postavených démonských bytostí naháňali des. Aj napriek bohatej predstavivosti, vďaka ktorej všetky obrazy monštier vytvorené na základe popisov vyzerali nanajvýš realisticky, stále preň ostávali neznámym nebezpečenstvom. Následky, ktoré za veľmi krátky čas dokázali napáchať už v takmer každom kúte Orienu si stále v plnom rozashu neuvedomoval, alebo možno skôr nechcel plne pripustiť. Jasne odrezaný od severnej časti krajiny, naďalej slepo veril v existenciu aspoň jednej cesty, ktorou by sa mohol vrátiť do svojho rodiska.

Len čo sa celá skupina dala do pohybu smerom k budove školy, zaradil sa ako posledný na koniec, nechávajúc vedenie v prednej línii na dvojici spolužiakov, spolu ktorými bol na toto miesto vyslaný.

Ani teraz nechýbala v jeho ruke zbraň pre prípad, že by bolo potrebné zakročiť. Našťastie to vyzeralo, že pohyb po okolí je stále bezpečný, bez akýchkoľvek známok prítomnosti monštier. Pozorne sa rozhliadal zo strany na stranu, snažiac sa ustriehnuť a zmyslami zaznamenať akúkoľvek drobnú zmenu, ktorá by mohla značiť nebezpečenstvo akejkoľvek podoby. Aj napriek sústredenosti sa počas tohto dozoru a prvotnej nezainteresovanosti v obsahu rozhovoru pár dospelákov kráčajúcich tesne pred ním, nešlo prepočuť niekoľko noviniek o ďalších zničených mestách. Išlo o dosť vzdialené lokality, aj tieto informácie boli však pre Kyrieho užitočné a podstatné.

Presun prebehol bez väčších či menších komplikácií. Len čo sa vrátili spolu s ďalšou novou skupinou na pozemok školy, preverili ich potreby a poskytli ďalšie dôležité pokyny, odobral sa na moment viac do úzadia. Zbraň opatrne oprel o jeden zo stromov a drepol si do tieňa, ktorý poskytoval. Z pleca zhodil starú ošúchanú brašnu a začal loviť v jej obsahu, ktorý momentálne predstavoval všetko, s čím plánoval akadémiu opustiť (nie, že by toho v čase príchodu na toto miesto nadobúdal podstatne viac). Vybral sklenú fľašu, z ktorej sa ihneď napil. Chrbtom ruky zotrel kvapku vody stekajúcu z pier smerom dole po brade, do fľaše naspäť zarazil korkový štupeľ a položil ju na zem blízko seba.

Z koženej tašky následne vytiahol aj na niekoľkokrát zloženú, patrične poničenú mapu, stále však údajne spĺňajúcu svoju funkciu – i keď ktovie, či údaje v nej vyobrazené sú aktuálne, alebo vôbec skutočné. S menšou námahou vyhľadal názvy takmer všetkých miest, ktoré muži kráčajúci pred ním spomenuli, a ktoré sa snažil doteraz uchovať v pamäti. Spravil k nim značku, mapu ešte raz pozorne prešiel pohľadom a vrátil ju naspäť na svoje miesto.

Cudzí pohľad na sebe ucítil takmer ihneď, i keď s určitosťou mohol povedať, že nebol myslený v zlom. Len čo sa postavil naspäť na nohy, vymenil si v krátkosti pohľad s danou osobou, ktorá sa naň takto dívala. Sauriela spoznal ihneď, aj napriek tomu, že sa s ním od stretnutia na recepcii poriadne osobne nestretol. Dvihol ruku a s úmyslom pozdravu ju priložil na svoju hruď, zatiaľ čo s anjelom stále udržiaval očný kontakt. Ten po tomto geste na chvíľu prerušil, len aby skontroloval skupinu, na ktorú mal za úlohu dohliadať. Zdalo sa, že jeho prítomnosť by ešte aspoň chvíľu nemusela byť postrádaná. Očami zablúdil naspäť na pôvodné miesto, k pôvodnej osobe, ktorá sa v tomto momente tiež nezdala až tak príliš zaneprázdnená. Vzal si preto svoje veci a vydal sa za ním.

„Ako to vyzerá? Nejaké nové informácie?“ Vyslal prvotné dve otázky smerom k druhému, i keď medzi nimi bola ešte stále niekoľkometrová medzera. Ruku, ktorou za hrdlo držal nádobu s vodou, vystrel smerom k anjelovi, ponúkajúc sa z nej napiť, hoci jej obsahom nebol žiadny lektvar ani iný zázrak, ktorý by mohol pomôcť prekonať únavu a potlačiť hromadiace sa obavy, len obyčajná čistá voda.

​

 Jeho soustředěnost se přenesla z dětského anděla na jemu známou temnou auru přibližující se směrem k němu. Nemluvě o otázkách, které k němu dolehly mnohem dříve než samotný temný mág. Zvedl se zpět na nohy a věnoval Kyriemu vděčný úsměv potom, co mu nabídl vodu.

„Raphael stahuje jednotky z Lavenderu, potřebují dostat všechny za hradby,“ jal se odpovědět na jeho předchozí otázky, zatímco odšpuntoval lahev vody, zaklonil hlavu a nechal stéct vodu do svých úst. Spokojeně se usmál a po vítaném osvěžení mu vrátil lahev zpět. „Ovšem brzy nebude bezpečno ani tady,“ pronesl tiše pouze směrem k němu, aby jej neslyšel náhodou někdo jiný. Nechtěl vzbuzovat paniku, i když věděl, že v klidu to tu rozhodně nezůstane až se budou snažit dostat všechny do velkého sálu. „Musíme být ve střehu a hlavně nezmatkovat, až se zvenčí dostanou za hradby, bude se hrát o čas,“ vysvětlil svoji myšlenku. Sauriel si nebyl jistý, zda Kyrie se někdy s Chaosem setkal nebo zdali o něm vůbec něco věděl, každopádně anděl věděl své a pocit nejistoty se ho přese všechno nehodlal pustit. Naposledy to nebyl tak velký problém, pokud vzal v potaz, že se na ně nehrnulo takové množství jako teď a taky jediní na koho tenkrát museli brát ohled byli oni sami, a ne stovky dalších bezmocných bytostí. Nemluvě o silné ochranné magii akademie, která kvůli vpuštění uprchlíků musela být svržena. I věčně optimistický Sauriel byl na pochybách a nevěděl, co s tím. Stejně tak jako stovky bytostí okolo, které vložily své životy do jejich rukou a nezbývalo jim než čekat. Čekat na rozhřešení, které neměli dostat.

Prohlédl si temného mága od hlavy až k patě, viděl, že není úplně přítomný svými myšlenkami. Napadlo ho jen jediné. Mágové většinou pocházeli z velkých rodin, a i Kyrie musel mít nějakou. Sauriel se plně nedokázal vcítit do jeho situace, protože on už kromě Raphaela neměl nikoho. „Máš nějaké zprávy o své rodině?“ zeptal se opatrně, Počítal i s variantou, že se o tom nebude chtít bavit. Ale nedokázal se zbavit pocitu, že by měl mágovi poskytnou alespoň trochu psychické podpory. Jemně položil svoji dlaň na mágovo rameno a pomocí své andělské síly nechal proudit skrze jeho tělo odlehčující vlnu, která ho měla zbavit přebytečné tenze.

„Jak znám temné mágy, ti si dokáží moc dobře poradit,“ dodal po chvilce ticha s myšlenkou na jejich spolužáka Williama. Měl tu čest ho vidět při boji s Chaosem už dřív a už jen z toho mála věděl, že když se jeden dokáže ubránit celá města, dokáží udržet Chaos dál co nejdéle. „Ředitel nechal ještě včas vyslat zprávy o možnosti úniku, proto věřím, že se stejně jako my, teď na různých místech po Orienu pokoušejí o to samé. A zrovna u takových bytostí oplývající magií, jako jsi ty, to podle mého půjde snáze než bandě Archandělů,“ dovolil si zavtipkovat na účet vlastní rasy a nejvyšších představených. Přestože jeho snahy nemusely být důkladně oceněny. Sauriel již takový prostě od přírody byl.

​

Pri predávaní fľaše do ruky druhému sklonil na moment hlavu k zemi. Len čo sa ale z jeho dlane na malý moment vytratila váha skla a vody, zrak dvihol naspäť nahor. S akýmsi nepochopiteľným napätím sledoval reakciu bytosti oproti, ktorá sa z nej akurát napila. Pozoroval ho, možno pritom dokonca aj nevedomky ustúpil o krok dozadu. Sústredil sa na jednotlivé pohyby a predovšetkým výraz tváre, pričom sa v tom jeho vlastnom stupňovalo očakávanie. Zrejme naň hľadel príliš dlhý čas moc uprene, bez toho, aby si uvedomil, že takéto neprestajné zízanie môže byť pre druhú stranu nepríjemné.
Členovia Leonellu osobný stret s anjelmi nezažili už niekoľko generácií – vlastne zrejme žiadnej okrem prvej. Stále sa ale držali zásady, že pokiaľ sa takáto možnosť znova niekedy naskytne, je im potrebné venovať patričný dar, symbolizujúci vzdanie úcty. Netušiac, že v zvyšku Orienu ich prítomnosť zrejme nie je až taká výnimočná, čo dvojnásobne patrilo pre akadémiu Immortal. Kyrie ostával spočiatku ticho zahanbený svojou nepripravenosťou pri prvých stretnutiach s predstaviteľmi tejto rasy. Čo mal ale možnosť odpozorovať z ich správania, vyzeralo to, že si na dary predsa len až tak nepotrpia - a že ich dokonca možno ani neočakávajú.

Pokiaľ však mal čo ponúknuť, plánoval sa tejto zvyklosti držať – aj keby mal mať údajný „dar“ podobu úplnej banality, ako napríklad v tomto prípade. Bral to ako samozrejmosť. Zároveň ale ostával pripravený na akýkoľvek komentár alebo rovno odmietnutie, avšak dostalo sa mu len pozitívnej reakcie. Táto nemá odpoveď teda ešte väčšmi pridala na jeho už teraz príliš idealizovanej predstave anjelov, konkrétne čo sa týkalo na ich skromnosti.

Od Sauriela sa mu nedostalo ďalších informácií o konkrétnych zasiahnutých miestach, ktoré by mohol pridať na svoj zoznam – práve tieto údaje by spomedzi všetkým noviniek ocenil momentálne azda najviac. Aspoň si ale mohol teraz lepšie predstaviť dianie tesne kúsok za hradbami školy, vzbudzujúc tak ešte väčšiu ostražitosť od samého začiatku.
Fľašku si vzal naspať k sebe a pre istotu skontroloval, či je uzáver v hrdle dostatočne hlboko zarazený. Ešte ju však neplánoval vrátiť naspäť do tašky, a iba ju naďalej držal v ruke, občasne ňou jemne zatrasúc zo strany na stranu.

Padla otázka na mágovu rodinu a on momentálne svoju starosť plne nepotlačoval, nijakým spôsobom neskrýval – citová nákaza od všetkých prítomných, ktorí práve prechádzali dosť podobnými pocitmi, sa na ňom musela zjavne dostatočne podpísať. Bolo by až čudné, keby si aj za týchto okolností udržiaval masku večne vyrovnaného jedinca, obzvlášť keď sa reč týkala jeho najbližších a na domov, ktorému zasvätil celý svoj život.

„Žiaľ nie. Nie som s nimi vôbec v kontakte.“ Medzi nimi dvomi nebolo žiadne väčšie puto, nepoznal sa s ním o nič lepšie než s ostatnými študentmi. Aj napriek tomu v prítomnosti Sauriela nadobúdal pocit, že by voči nemu mohol byť viac otvorený – možno práve kvôli jeho anjelskému pôvodu. Opäť tu ale hrala významnú rolu slabá chvíľa, ktorou si teraz prechádzal.
„Ak mám pravdu povedať, dosť som nad tým premýšľal, a -“ Zarazil sa uprostred vety. Radšej zomkol pery k sebe skôr, než mu stihol priblížiť svoje rozhodnutie, ktoré učinil a ktorého predstava realizácie ho ťažila už dobrých pár dní. V tom istom momente ucítil dotyk Saurielovej ruky na svojom ramene. Jeho telom sa rozlial nepatrne hrejivý pocit, ktorý pomohol upokojiť každú časť svojej chvejúcej sa existencie. Podobný pocit už raz zažil, nebol však teraz čas spomínať spätne na moment, kedy sa tomu tak stalo. „...A myslím si, že by to mali predsa len zvládnuť.“ Pozmenil v rýchlosti ukončenie svojej pôvodnej myšlienky, pričom neprihliadal na to, či vôbec táto nová veta dáva nejaký zmysel alebo nie. Ak sa mal niekedy k niekomu utiekať so svojimi starosťami, bolo by to asi práve za niekým z anjelov. Teraz sa ale rozhodol, že bude lepšie, pokiaľ nimi nebude nikoho z nich zaťažovať, všetci mali v tomto momente dostatok vlastných problémov.

V duchu sa modlil, prihováral k Najvyšším, aby sa Chaos k Leonellu ešte po nejaký čas nedostal. Moc dobre vedel, ako chabo na tom museli doma byť ohľadom blížiaceho sa nebezpečenstva. Presne z tohto dôvodu padlo jeho rozhodnutie na návrat domov – alebo sa o to aspoň pokúsiť. Varovať a predniesť podobný návrh, aký zaznel tu na akadémii; pokiaľ však vôbec s nejakým presunom budú súhlasiť, a nezveria svoje životy napospas osudu v Oriene.

Anjelovo zavtipkovanie nasmerované na vlastný druh samozrejme pochopil, kútiky jeho pier sa ale ani o kúsoček nenadvihli. Nevedel, či by taká reakcia bola úplne vhodná. „To práve VY ste schopní tých najväčších vecí. Za vašej pomoci sa dosiahli v minulosti veľké úspechy a prekonali míľniky. Určite sa to podarí aj teraz, a vaša pomocná ruka u toho bude podstatná.“ Nešlo teraz z jeho strany o žiadne poúčanie, ako sa skôr snažil o povzbudenie. Prišlo mu, že za každou jednou humornou poznámkou podobného typu sa skrýval aspoň nepatrný kúsok vážnosti, nech už si to jej autor uvedomoval alebo nie. Preto sa teraz snažil odohnať od anjela akékoľvek myšlienky, ktoré boli príčinou možného podceňovania seba a svojich schopností.

​

---

​

Stovky ne-li možná tisíce životů, které se seskupily za hradbami akademie teď vkládaly naději a vše co jim zbylo do rukou a rozhodnutí jediného anděla, který na ně shlížel ze svého apartmánu. Během tak krátké doby se na něj sesypalo toliko odpovědnosti jako ještě nikdy za celá tisíciletí jeho života. Jeho neutrální výraz ve tváři kazila jen maličká vráska obav a starostí mezi jeho obočím. Přestože si byl jistý, že jiná možnost záchrany neexistuje, stále se jeho srdce nepouštěly pochyby, které vyvstávaly z neznáma druhého světa. On sám nikdy na jiném světě nebyl, veškeré informace znal z učení a vyprávění mnohem starších a zkušenějších andělů a už jen z toho důvodu sám sobě nevěřil. O čemž věděl, že není zrovna na místě, jelikož se za několik málo okamžiků měli právě pod Michaelovým vedením pokusit o otevření portálu na nový svět, který se měl stát jejich útočištěm v této temné době.

„Pane řediteli?“ ozvalo se tiše za jeho zády. Věděl, jaké zprávy se mu nesou, a to znamenalo jediné, poslední rozloučení s výhledem na čarovný les, pláně před akademií, útesy, od kterých vanul mořský vítr, a především na stále odvážně stojící hradby Immortalu. Jaká to ironie. Nesmrtelné místo mělo padnout za záchranu životů jiných. Lehký povzdech sklouzl přes jeho rty, které se na malý moment zkroutily do mírného nostalgického úsměvu. Pohled stočil ke studentovi, který byl pro něj vyslán, aby předal zprávy o dokončení příprav velkého sálu. „A ostatní představení?“ zeptal se.

„Už byli informováni a pomalu se scházejí ve velkém sále,“ zněla studentova odpověď. Michael mu kývl na znamení, že může odejít a student za sebou tiše zavřel dveře. Michael znovu svým pohledem přelétl hranici Lavenderu, ze kterého se na větru nesly všemožné skřeky, které jeho uším neunikly. Hluboký nádech a jeho myšlenky se přesunuly k momentálně mnohem důležitějším věcem, než byla prostoduchá nostalgická lítost nad tímto světem. Ruce natáhl k okenicím a okno uzavřel na kličku. Několika kroky přešel ke své loži, na které měl vyskládané nezbytné věci, které si sebou rozhodl vzít. Vzal do ruky černý kožený váček, který na první pohled vypadal prázdný, ale pomocí kouzel, byl přeplněný vším možným. Pomocí zlatého provázku si jej připevnil za opasek kalhot. Oblékl si bílou košili s úzkými rukávy, sahající až po kolena, která měla na krajích andělské ornamenty vyšívané zlatem. Kolem pasu si pečlivě uvázal stahující stuhu, za kterou následně zahákl svůj stříbrný meč. V dlani na moment sevřel jeho rukojeť a v duchu vyřkl přání, aby jej nemusel použít.

Rázný krok se rozlehl chodbou vedoucí od ředitelova apartmánu, jehož dveře zůstaly pootevřené a jeho útroby zanechané svému osudu.

Po cestě do velkého sálu minul nespočetně bytostí, které k němu vzhlíželi s nadějí v očích, nemohl nic než si jen udržet svoje odhodlání a víru, že vše proběhne jako po másle bez ztrát na životech. Velký sál, který byl doposud hostitelem velkých akademických oslav se rázem stal posledním místem, který Orienský lid spatří. Hodovní stoly, židle, klavír a další vybavení bylo narovnané po celé délce stěn, aby co nejméně zavázelo v průchodu. Valná většina po stranách vstupních dveří pro případnou barikádu. Ředitel věnoval několik pohledů a nevyřčených pozdravů všem mocným představitelům ras, kteří společně s ním měli otevřít portál. „Jak jsou na tom venku?“ optal se jednoho ze strážných andělů, kteří se v sále nacházeli. „Raphael již stahuje všechny z Lavenderu, ale ještě zbývá spousty zraněných v táborech před hradbami,“ ohlásil mu anděl se zářivě bílými vlasy.

„Pošlete tam všechny schopné jedince, aby pomohli s přesunem za hradby,“ svůj pohled stočil na vysokého elfa stojící po boku představeného skupiny lesních elfů: „Dejte zaznít rohy, ať jsou všichni připravení,“. Představený přikývl směrem ke svému společníkovi, který na nic nečekal a rozběhl se vykonat daný rozkaz.

Michael naposledy přejel očima po všech přítomných, aby se ujistil, že jsou všichni na místě. Pohledem zabloudil dokonce i ke svým profesorským kolegům. Elfí profesorka Lilian a po jejím boku stojící Inkubus Julian. Pokývnutím hlavy jejich směrem dal najevo svůj dík, za jejich souhlas při spolupráci udržování stability portálu.

„Pokud nikdo nic nemá, rád bych přešel k projití si plánu,“ začal, když si byl jist, že má plnou pozornost všech představitelů.

„Emerald Dream portál je velmi složitá a komplexní magie, která má pevné základy v samotné matce přírodě, proto každý z nich je pevně ukotven na jediném místě na každém ze světů. My se pokusíme o vytvoření stabilního provizoria, které je ovšem velmi složité vytvořit, co se týče magické stránky, proto jsem se již dopředu dohodl s nejvyššími z Vás, se kterými společně spojíme svoji energii a magii, čímž otevřeme portál do Ammeadore,“ s pevným hlasem začal vysvětlovat postup, jakým se měli ubírat, přestože jej každý již znal, Michael stál za heslem, že opakování je matka moudrosti.

„Dva přítomní Archandělé, Archdémon, představitel lesních Elfů, Temných a Vznešených mágů,“ postupně vyjmenoval všechny, kteří měli býti základními kameny včetně ředitele samotného. „Pomocí smaragdových krystalů rozmístěných v šestihranu, jakožto vyznačeném prostoru, ve kterém se otevře portál budeme státi jako základní pilíře. Všichni ostatní se postupně přidáte k udržování, zatímco bytosti budou procházet na druhou stranu mostu,“ na krátký moment se odmlčel, aby se ujistil, že všichni rozumí a následně pokračoval: „Až si budeme jisti, že je portál stabilní, Archanděl Gabriel se nabídl, že projde jako první, pokud bude vše v pořádku, pošle skrze portál zpět signál a v ten moment začnou procházet všichni ostatní,“

„A co když to nebude na druhé straně v pořádku?“ přerušil ředitelovo vysvětlování roztřesený hlas jednoho z mladších andělů. Michael mu věnoval povzbuzující úsměv. „S tímto závěrem ani v nejkrajnějším případě raději nepočítáme. Nebojte se, vše bude v pořádku,“ mladému anděli to sice na pochybách neubralo, ale řediteli se alespoň podařilo ukonejšit na malý moment strach v jeho srdci.

Akademií se v ten moment rozlehl zvuk elfích rohů, který oznamoval počátek. Atmosféra byla tíživá, všichni věděli, že se konec nevyhnutelně blíží a vše závisí jen na těch pár jedincích, kteří se dobrovolně rozhodli pro záchranu všeho, co bylo Orienu tak drahé.

„Odvahu vážení, a především hodně štěstí,“ dodal jen Michael poté, co zvuk rohů utichl.

​

---

​

Byl vcelku překvapený tím, že se mu Kyrie rozhodl říct vůbec něco. Ovšem náhlé zmlknutí mu neušlo a Saurielovi vystřelilo jedno obočí vysoko do vlasů v lehkém zmatení. Na moment jej napadlo, že Kyrie si nepotrpí na doteky, ovšem nebyl by první, koho by Sauriel svým ignorováním osobního prostoru zaskočil. Naštěstí se mu podařilo nenechat na sobě znát své zaváhání a na tváři si udržel povzbuzující úsměv.

Naneštěstí pro něj nepřišla žádná reakce na jeho vtipkování, a to mu osobně připadalo jako jasný signál toho, že se temný mág necítí zrovna příjemně. Pohledem uhnul do strany a pokrčil rameny, zatímco sundal svoji dlaň z jeho ramene. Na informaci, kterou mu následně mladý mág oponoval, se zatvářil rozpačitě. „Možná andělé jako Michael nebo můj bratr, ale já jsem zatím nic významného v životě nedokázal a dost silně pochybuji, že dokážu,“ druhou část věty pronesl tiše a s pohledem zabodnutým do země. Andělé byli vše různě opěvováni pro velké činy, ale byly to jen prázdné řeči, možná existovali někteří andělé, kteří si obdiv zasloužili, ale sám Sauriel se rozhodně nikdy necítil být právě jedním z nich. Však jeho minulost hovořila za vše, který anděl se vzdá vlastních křídel dobrovolně? Přestože vykoupil zpět svá křídla záchranou života kumiho, cítil, že mu nepříslušela žádná chvála.

Když si uvědomil, že je již neslušně dlouhou dobu zahloubán ve svých negativních myšlenkách, pozvedl svůj zrak zpět ke Kyriemu, který se na něj stále díval. „Já jsem jen obyčejný anděl, který měl akorát tak štěstí, že je vůbec stále naživu,“ věnoval mu smutný, avšak upřímný úsměv. Neměl vůbec žádný důvod si hrát před mágem na něco víc, a že mu k tomu Kyrie dal možnost, jenže Sauriel rozhodně nechtěl, aby se k němu choval nějak speciálně. On jen doufal, že se mu podaří navázat další hlubší přátelství. Bohužel neměl ani potuchy o tom, že Kyrie pocházel z kultu, který anděly jakéhokoli postu uctíval a choval k nim respekt, a proto myšlenka přátelství, ačkoli možná, byla prozatím vzdálená.

V následující chvíli se z jedné z věží akademie rozlehl zvuk elfských rohů, který ohlašoval, že brzy začne přesun do nitra akademie, kde se v tu samou chvíli scházeli představitelé všech ras a nejvyšší v čele s ředitelem Eronasem. Sauriel mlčky vzhlédl k věži, ze které vlály vlajky akademie a jež ozařovaly paprsky pomalu zapadajícího Slunce.

„Už to začíná,“ řekl tiše, aby nedal na sobě znát strach, který, ačkoli se to zprvu nezdálo, pohlcoval celé andělovo nitro.