Zahrady akademie, brzké ráno

Vlhká mlha se držela v zahradách prakticky každé brzké ráno, proto dnešní úkaz nebyl nijak zvláštní oproti ostatním dnům. S jedinou výjimkou. Dnešní chladné ráno a možná také zlé sny vyhnaly jednoho anděla nadýchat se čerstvého vzduchu.
Pod očima měl tmavé stíny, které značily další z probdělých nocí, které mladého anděla sužovaly poslední dny. Ačkoli se snažil přes den odreagovat a práce měl dost, působil bezstarostně v přítomnosti ostatních, Sauriel sváděl boj, o kterém vědělo tolik málo bytostí, že by je spočítal na prstech jedné ruky. Mlha, která se líně převalovala do výšky jeho kotníků a lehce mrazila na bledé odhalené kůži, ho zaujala hned v prvním momentu, kdy vstoupil železnou bránou do kolonády, s pokročilým podzimem, postupně uvadajícího růžového sadu. Mlha se nacházela pouze zde a nikde jinde, na prostranství před kolejemi ani v uličkách a hlavní cestě. Zvláště, když se celý komplex nacházel na kopci nad městem, bylo ještě více k podivení, že se mlha držela na takovém místě. Přistoupil k zábradlí, ze kterého byl pohled na rozkládající se městečko pod akademií, které bylo právě zahaleno v šedém oparu, který se na rozdíl od toho zde v sadu zdál býti mnohem více přirozenějším.

Bohužel unavené andělovo myšlení se nad tím příliš nepozastavovalo, neměl na to energii. Promnul si oči a zhluboka se nadechl. Studený ranní vzduch jej polechtal v plicích a osvěžil jeho tělo. První sluneční paprsky začaly osvětlovat oblohu na východě. Hřejivé Slunce bylo ještě skryto za vrcholky hor průsmyku, ale Sauriel věděl, že jej brzy pohladí po jeho bledé tváři.
Uslyšel za sebou tichý šelest. Rychle se otočil.

Stál tiše, dlouhý černý kabát se těsně dotýkal mlhy. Kápě mu zakrývala část tváře, takže viděl jen jeho pokřivený úsměv. 
Anděl, jehož srdce se v tu chvíli rozbušilo, když si uvědomil, že moment tváří v tvář se konečně dostavil, uklidnil své nitro hlubokým nádechem a nechal přes své rty splynout krátký pozdrav: „Vítej,“

Pozvedl k němu své studené smaragdové oči. Neodpověděl. 

„Konečně se potkáváme,“

Usmál se znovu a sklopil pohled znovu k zemi. Ucítil chlad. Beze slova jej minul a opřel své ruce o zábradlí. 

„Konečně,“ řekl a vzápětí zvedl hlavu.

Sauriel se na nej díval. „Kdo jsi?“ zeptal se pomalu. Usmál se. Zase ucítil závan chladu. 

„Ty to nevíš?“

Vím, pomyslel si, dívaje se do studeného blankytu jeho očí. Ano, zdá se, že vím, kdo jsi. Byl klidný. Nemohl být jiný. Už ne. 

„Vždy jsem byl zvědav, jak vypadáš, pane,“ pronesl trochu nejistě oslovení. 

„Nemusíš mě tak titulovat,“ odpověděl tiše, „tak dlouho se už přece známe.“

„Známe,“ potvrdil. „Říkají, že mi kráčíš v patách,“

„Kráčím, ale ty ses neohlížel za sebe. Alespoň do dneška. Dnes ses poprvé ohlédl zpět,“

Mlčel. Neměl co říct. Byl unaven. 

„Jak… Jak k tomu dojde?“ zeptal se konečně, klidně, bez sebemenšího vzrušení. 

„Vezmu tě za ruku,“ řekl, dívajíc se mu přímo do očí. „Vezmu tě za ruku a povedu tě přes louku. Mokrou, studenou mlhou,“ 

„A co bude dál? Co je za tou mlhou?“

„Nic,“ usmál se. „Dále není nic,“

„Stále jsi mě všude následoval, o jeden jediný krok za mnou,“ řekl Sauriel. „potkal jsi pokaždé jen ty, které já cestou míjel. Proč? Šlo ti o to, abych zůstal sám? Abych se konečně začal bát? Řeknu ti pravdu: vždy jsem se tě bál, vždy. Neotáčel jsem se za sebe, protože jsem měl strach. Z obavy, že tě uvidím, jak kráčíš těsně za mnou. Vždycky jsem se bál. Od mého vzkříšení, celý ten nový život uplynul ve strachu. Bál jsem se… Až do dnešního dne,“

„Do dnešního dne?“ 

„Ano do dnešního dne. Stojíme tváří v tvář proti sobě a já necítím žádný strach. Všechno jsi mi vzal. I ten strach jsi mi vzal,“

„Proč jsou tedy Saurieli, strážný anděli, tvé oči plné strachu? Třesou se ti ruce, jsi bledý, proč?“ zeptal se jej mrazivým výsměšným tónem. Neodpověděl. Jeho mysl byla natolik unavená, že nedokázal ze sebe dostat jedinou hlásku. Celé ty měsíce jej vyčerpával nočními běsy, cítil jeho přítomnost, jak mu pozvolna vysává životní energii a teď, když se konečně setkali, nač ty zbytečné řeči. Proč jej prostě nevezme za ruku, jak řekl. Sauriel to věděl. Věděl, že ho poslala ona. Přestože bývala přívětivá, laskavá, dokázala být velmi pomstychtivá, pokud se někdo pokoušel uniknout její náruči.

„Přestaňme s tím,“ řekl Sauriel namáhavě. „Vezmi… vezmi mě za ruku,“

Přízrak, který se jen barvou očí a vlasů, jinak vůbec ničím nelišil od anděla před ním, se odtáhl od zábradlí. První sluneční paprsky se dotkly nejvyšší věže akademie. Přistoupil k němu. Ucítil prudký chlad čišící z jeho těla. Ostrý, pronikavý chlad.

„Ne dnes,“ řekl. „Někdy příště, ale ne dnes,“ 

„Všechno jsi mi vzal, tak na co ještě čekáš?“ 

„Ne,“ přerušil ho. „Já si nic neberu. Já pouze beru za ruku Saurieli. Někdy příště,“

Neodpověděl mu. Otočil se a pomalu odešel. Zmizel v mlze, v mlze, v níž všechno zmizelo, v neproniknutelné bílé mlze. Nic nebylo, byla jen mlha a mokré, drobnými krůpějemi se třpytící stébla trav pod nohama. Růže… pronikavě voněly, těžce, sladce, omamně, až do morku kostí, až k zapomnění, k únavě….

Malý vrabčák poskakoval kolem těla ležícího v trávě. Cvrlikání osobu neprobouzelo. Vrabčák přiskočil k jeho hlavě a tmavým kadeřím mokrých od rosy. Slunce zalilo již celý sad a mlha zmizela. Zobáčkem kloval a chytal pramínky jeho vlasů. Andělova tvář dostala menší tik a jeho oči se rázem otevřely. Ostrý nádech. Pozvedl se na loktech a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Vrabčák uskočil od těla dál, vylétl na zábradlí a zatřepotal křídly. Sauriel si jej všiml a svraštil obočí. Pták zacvrlikal směrem k andělovi ještě naposledy, než se odrazil a vzlétl neznámo kam. Sauriel se jako by na rozkaz posadil a zatřepal hlavou. Hučelo mu v uších, vrávoravě se přidržel zábradlí a postavil se. Před očima se mu mihl záblesk křivého úsměvu a smaragdového pohledu.