Svit měsíce se odrážel od vysokých okenic jeho pokoje a vytvářel na zdi a podlaze chladnou světlo malbu. Od večerky uběhl už nějaký čas a anděl si byl jistý, že dnes v noci jen tak oči nezamhouří. Klidně vydechoval, oči zavřené, ale přesto se jej spánek nezmocňoval. Nacházel se ve stavu připomínajícím meditaci. Vnímal její auru, věděl naprosto přesně v jaké části pokoje se nachází, dokázal i odhadnout z tlumených zvuků její současnou činnost. Téměř jako by s ní byl v pokoji, jako by ji měl přímo před očima.
Zhluboka vydechl. Oči otevřel a zahleděl se do prázdného rohu svého pokoje. Cítil podivnou nicotu ve svém nitru. Dlaní si přejel po hrudi, krku až prsty zastavil na čele, které si nespokojeně promnul. Věděl moc dobře, proč se mu spánek vyhýbá a byl na svůj mozek za to značně naštvaný. Vzpomínky se mu honily v hlavě, skákaly jedna přes druhou, nemohl je zastavit.

--
„Víš, že mi stejně neutečeš?“ zasmál se, zatímco předstíravě lapal po dechu, když se snažil dohonit dívku, která mu kličkovala mezi stromy. „Vážně? Zatím to vypadá, že Elois jedna a stařík nula!“ křikla směrem k němu a Raphael překvapeně, avšak ne uraženě nadzvedl jedno obočí. Na tváři se mu rozlil děsivý škleb a narovnal se. „Tak stařík, jo?“ zamumlal si spíše pro sebe, nepředpokládal, že by ho na takovou vzdálenost slyšela. Zadní nohou se odrazil a roztáhl svá křídla, vzlétl nad koruny stromů a neslyšně se vznesl nad hlavu čarodějky, která nevědomky stále kličkovala dál od místa, kde Raphael naposledy stál. Rozhlédl se a vyznačil si pomyslnou dráhu jeho plánu. Po několika sekundách se vrhl střemhlav dolů k Elois, podebral ji pod pažemi a vyzvedl do vzduchu za doprovázejícího jekotu jejích hlasivek. Neletěl moc dlouho, jen pár sekund, než se s ní svalil na nedalekou mýtinku pokrytou mechem, vzpřímil se nad čarodějčiným tělem a šibalsky mrkl.
„Mám tě!“
--

Rychle zatřepal hlavou, jedna z dalších vzpomínek na nevinnou dobu strávenou v lesích. Frustrovaně hodil hlavou nazad, přičemž si nějak neuvědomil vzdálenost mezi jeho postelí a zdí, do které to tou hlavou hezky napálil, až to zadunělo. Bolestivě sykl a promnul si poraněné místo, když ucítil, že čarodějka na druhé straně zbystřila po ráně do zdi. Zavřel oči, soustředil se na její osobu, která se přibližovala k místu na druhé straně zdi, odkud rána přišla.

Věděla to. Byl si tím jistý, cítil její přítomnost blíže, mnohem blíže než doposud, respektive ve své hlavě. Ačkoli to byl jen mírný pocit, téměř neznatelný, jeho hodiny telepatie jej dostatečně připravily na odhalování, když se někdo někomu hrabal bez dovolení v hlavě.
„Líbí se ti, co vidíš?“ pronesl do ticha svého pokoje a stejně tak nechal tu samou otázku vyplynout v jeho mysli.

​

---

​

Schyľovalo sa k splnu. Už tomu chýbal len jeden deň a mesiac zas bude v svojej plnej kráse na nebi. Preto bol aj čas povyťahovať všetky jej kryštály a výrobky z nich. Keď sa prvý krát objavila v izbe, nepáčilo sa jej ako bolo všetko usporiadané, takže niekoľko vecí presunula. Napríklad, veľký stolík mala teraz rovno pod oknom. Dnešný večer teda strávila tým, že na stolík poukladala všetko, čo potrebovalo mesačnú energiu. Taktiež jej to pomohlo nemyslieť na určité okolnosti, na ktoré nemôže prestať myslieť už od príchodu na túto akadémiu. No všetko chce len čas, ktorý veci vráti do normálu. Aspoň v to pevne dúfala.

Keď dorobila svoju prvú prácu, vrhla sa na písanie listu, ktorý neskôr odošle svojej matke, keďže jej sľúbila že jej bude často písať. V písaní ju ale prerušilo buchnutie z vedľajšej izby. A ako moc chcela na tú osobu nemyslieť, tak teraz sa už nedalo. Hlavne chcela vedieť čo stvára, že robí taký buchot. Preto prestala písať a otočila sa smerom k jeho izbe. Zavrela oči a zhlboka sa nadýchla. No takto to nešlo, musela ísť bližšie. Vstala zo stoličky a priblížila sa k stene ktorá delila ich izby a jednu ruku na ňu jemne položila. Nie moc rada čítavala bytostiam čo si myslia, no toto boli trochu iné okolnosti a vlastne bola aj dosť zvedavá. Trvalo to len chvíľku, kým sa poriadne sústredila a prepojila sa s jeho mysľou.

Najprv sa ocitla v spleti myšlienok, ktoré boli u Raphaela aktuálne. To že sa skoro v každej nachádzala ona ju zahrialo pri srdci. Videla že spomína na minulosť a zaujala ju spomienka kedy ju prvý krát učil používať formulky pri elixíroch.
_
“Ale určite to dokážeš, počkaj, ukážem ti čo treba robiť a ty to po mne zopakuješ.”

“Vidíš! Ja som ti hovoril že to dokážeš!”

“Si veľmi šikovná čarodejnica, len si musíš viac veriť.”

“Ja v teba verím Elois.”
_

Spomienky na kopu týchto povzbudivých slov ktoré dostávala od Raphaela bolo pre ňu veľa. Boli to dobré spomienky no vyvolávali mnoho pocitov. Preto si ani nevšimla slzu, ktorá jej stiekla dole lícom. Hneď na to sa začala dostávať hlbšie do jeho mysle a úprimne, mala pocit že je v zlom sne. To čo videla nevedela opísať slovami. Ale to nebol Raphael, ktorého nosila v srdci. Už len to ako pomýšľal na zlé veci, na to že nechce byť strážnym anjelom. Dokázalo ju to celkom dosť rozrušiť. Nemala rada nič, čo sa spájalo s temnotou a vidieť že niekto jej blízky sa uchyľuje k temným veciam ju sklamalo. Možno by sa dostala aj ďalej, no vyrušil ju jeho hlas ktorý vo svojej hlave počula, ako keby bol hneď vedľa nej.

Mohlo jej dôjsť, že čítanie mysle si niekto ako on ľahko všimne. Preto prestala s čítaním myšlienok no stále s ním udržiavala spojenie aby mu mohla odpovedať. “Nepáči sa mi to ani trochu. Nemyslíš si že by bolo lepšie keby sme sa porozprávali ako to, že si budeš hlavu biť o stenu?” Povedala potichu a čakala na ďalšiu jeho odpoveď. Aj keď po tom čo videla nemala moc chuť sa s ním baviť, či ho len vidieť. Ale obaja sa po večeroch utápali v minulosti a to muselo prestať, pre ich vlastné dobro.

​

---

​

Viděl všechny výjevy ze svého života, viděl vše, co ona. Bez jediného slova, pohled zabodnutý do prázdna někde před ním. Ty vzpomínky na temnou stranu jeho života plného krveprolití, lovů démonů, čas strávený v osamění v horách, pochyby. Jeho mysl toho byla plná, až přetékala. Jen pár světlých okamžiků protnulo neproniknutelnou tmu. Michaelova tvář, prosmáté noci s mladším bratrem Saurielem a jedna z nejčerstvějších vzpomínek. Moment, kdy se jejich pohledy setkaly jen několik hodin zpět na recepci.
Nedivil se odpovědi, které se mu od Elois dostalo. Zatřepal hlavou, rychle přehodil své nohy na studenou zem a sepjal své ruce, opřený lokty o svá kolena, pohled skenující chladnou podlahu ozářenou měsíčním světlem.

Stále nic neříkal. Pouze vnímal její přítomnost na druhé straně zdi. Čekala. I on čekal. Oba uvěznění za pomyslnou hranicí jejich vlastních tužeb. Postavil se a otočil čelem ke zdi. Prsty se dotkl jejího povrchu, vzápětí se vlna energie rozlila do všech stran a zeď se rozplynula před jejich zraky. Utvořila průchod mezi pokoji. Spatřil ji. Oba mlčeli. Pohledy se proplétaly, tíha okamžiku je oba drtila. Dlouho se na sebe dívali, nesmírně dlouho. Po tvářích jim tančily rudé záblesky rozsvícených svíček v čarodějčině pokoji. Už nedokázal více nečinně stát, přistoupil k ní pomalu skrze rozplynulou zeď, která se za ním rázem znovu zacelila. Sklonil se k jejímu tělu a své paže vzápětí obtočil kolem jejího útlého pasu, přivinul si ji k sobě. Dlaně rozpačitě položené na jejích zádech. Když se však Elois neodtáhla, úlevně vydechl a zavřel oči. Levou rukou se vymanil a opatrně pohladil její kaštanové vlasy, rozprostřené v dlouhých vlnách na jejích ramenou.

„Rád tě vidím,“ vzdechl po několika sekundách zcela upřímně a pohlédl do jejích mírně zmatených očí. Nechtěl ji děsit, už víc ne. Stačila exkurze do jeho minulosti. Jeho tvrdá schránka povolila. Nikdo jiný na něj neměl takový vliv. A to že za život mu prošlo pod rukama víc dívek, víc, než by si kdo myslel, jen dětská nevinnost bílé čarodějky Elois ho kosila jako zralé obilí. Pocit viny jej schvátil v několika sekundách, když se znovu zahleděl do jejích očí. Elois v něm vždy viděla jen to dobré. A on ji nikdy nechtěl přesvědčovat o opaku.

​

---

​

Bolo viac dôvodov, prečo prestala s čítaním jeho mysle. Dalo sa tam ozaj nájsť mnoho veci, mohla o ňom zistiť čokoľvek chcela. Mohla zisti všetko. No jeho život bol moc dlhý na to, aby stihla prejsť všetky jeho myšlienky. Na moment sa zamyslela či je niečo také vôbec možné. Nakoniec to, že sa dostala na takúto školu bolo naozaj veľmi prospešné. Bola síce čarodejnica, no bohužiaľ jej chýbalo strašne veľa znalostí, informácií, a preto už niekoľko dlhých mesiacov moc nenapredovala, aj keď sa chcela, čo najviac zlepšiť. Preto pocit takej moci, ako je vstúpiť do niečej mysle ju na budilo novou energiou, novou motiváciou do života.

Čakala, kým dostane nejakú odpoveď. Úprimne očakávala, že to bude odmietnutie. Aj keď sa s ním naozaj chcela pozhovárať, ale teraz z neho mala zmiešané pocity. Bolo to pre ňu veľmi čudné. Raphaela mala vždy úprimne rada. Nemala poriadne ani možnosť sa niekedy nad ním hnevať alebo nejako rozčúliť, iba kvôli banálnym veciam. Preto to, čo teraz pociťovala po prečítaní jeho myšlienok, ju neskutočne miatlo. Snažila sa nájsť nejaké logické vysvetlenie. Teda skôr sa nútila nájsť hocičo, len aby mohla Raphaela vo svojej hlave znova očistiť na toho anjela, ktorého poznala.

Privrela oči a zrušila spojenie. Neodpovedal jej, čo pre ňu znamenalo, že sa asi nebude chcieť rozprávať. V tom ale zacítila jemný vánok a zrazu bola celá stena preč. Cúvla o krok dozadu len kvôli tomu, že ju to zastihlo nepripravenú, a tak ju to šokovalo. No potom ostala stáť. Nevedela či je stena ozaj preč alebo je neviditeľná, no ako poznala Raphaela, dokázal oboje. Zahľadela sa na neho, ako keby to bol len prízrak a nie on, čo pred ňou stojí. Stále ňou zmietalo to, čo pred pár minútami videla. Ale nechcela Raphaela odpísať tak, ako jej rodina spolu s ňou odpísali jej vlastného brata.

Preto nasledujúce objatie bolo presne to, čo potrebovala. Najprv ostala stáť a nechala ho, aby ju objal. Zavrela oči a sama položila svoje ruky na jeho chrbát a ešte viac sa k nemu pritisla. Nemohla predsa očakávať, že za tie roky, ktoré si už anjel odžil, bude mať vkuse len pozitívne myšlienky a robiť dobro. Bola už dosť stará na to, aby rozumela, že život je komplikovanejší, ako keď bola malá. Záležať bude na tom, ako sa bude správať teraz.

Keď sa obaja odtiahli, nemohla si pomôcť a usmiala sa na neho tak ako kedysi. Musela by klamať, aby povedala že ju slová, ktoré vyslovil nepotešili. Taktiež sa tešila, že ho znova môže vidieť.

“Tiež ťa rada vidím.” Spokojne si povzdychla. Presunula sa k svojej posteli, na ktorú si sadla. Lebo ak sa chcú porozprávať isto bude lepšie ak si na to sadnú. Vedľa postele mala aj stolík so stoličkou, no bolo aj miesto vedľa nej na posteli. Preto len kývla hlavou na znak, aby si tiež niekde sadol. Medzi tým presunula sviečky bližšie a aj ich viac zapálila, nech sa môžu vidieť. Spravila to svojou elementárnou mágiou, ktorá nebola jej silnou stránkou.

“Muselo sa toho veľa udiať od nášho posledného stretnutia. A vieš aká som ja zvedavá a rada od teba počúvam príhody.” Sama mala veľa vecí, o ktorých by mu mohla povedať no boli tam aj veci, o ktorých sa jej nechcelo moc vyjadrovať. “Budem musieť poslať list mojej matke, tiež bude rada, že som ťa znova našla. A určite bude kľudnejšia s tým, že je na tejto škole niekto známy.” Bolo to, ako keby všetko zlé čo videla, zmizlo. Správala sa presne ako kedysi. Nejako jej ani nevadilo, že je neprimerane oblečená na stretnutie s chlapcom. Ale chystala sa spať, preto mala na sebe nočnú košeľu, ktorá avšak zakrývala presne to, čo mala takže to možno ani také neprimerané nebolo.

​

---

​

Jeho nitro se uklidnilo a její úsměv mu ještě dodal více odvahy postavit se jí znovu v tváří v tvář. Když se usadila na postel, bez okolků si přitáhl židli, která stála poblíž a posadil se naproti Elois. Ruce zkřížil na hrudi a významně se na mladou čarodějku zahleděl. Několikrát přitakal, zejména na poznámku o tom, že se toho hodně událo od jejich posledního střetnutí.

„Až příliš mnoho,“ potvrdil, zatímco mu hlavou proběhlo hned několik událostí. Ovšem měl jednu otázku, která ho doopravdy zajímala. „Jak je možné, že jsem si tě na Immortal nevšiml, prošla jsi portálem tam, že?“ zeptal se s vážným zájmem v hlase, zatímco z ní nespouštěl svůj zrak. Bylo jasné, že by byla spíše velká náhoda, kdyby se tam v tom zmatku vůbec potkali. Stovky různorodých bytostí, on v první linii, bojující s démony Chaosu. Před očima měl polomrtvého Abaddona, který sežehl půl Lavenderu, teleportaci zpět na akademii, následně boj na hradbách, útěk chodbami do sálu. Saurielův zbrklý pokus o záchranu toho temného mága, moment, kdy si myslel, že Michaela zabila síla portálu. Rychle zatřepal hlavou, tělem mu projela mrazivá vlna energie, ty vzpomínky byly už i na něj příliš. Zhluboka se nadechl a znovu pohlédl čarodějce do očí. Její laskavý pohled mu vždy přinášel podivuhodný klid do duše.

„Nicméně měl jsem na pilno, takže je to možné,“ odvětil nakonec a zavrtěl se na židli. „Po našem posledním setkání jsem se odebral do hor, strávil jsem tam pár let, nakonec jsem přišel na akademii, kvůli Saurielovi,“ vysvětlil svoje působení v mezičase. Pokrčil rameny a rozhlédl se po jejím pokoji a na tváři se mu rozlil malý úšklebek, vyloženě dívčí místnost. Už jen fakt, že se jí vetřel bez pozvání do pokoje, v tuhle noční hodinu, Sauriel na to přijít, už by mu trhal vlasy. Nad tou představou se pobaveně usmál a prsty si podvědomě projel své mírně pocuchané vlasy.

​

---

​

Cítila sa ako kedysi. Prisahala by keby zatvorila oči a započúvala sa do hlasu, určite by sa znova ocitla pri jazierku, obklopená krásami lesa. No takúto myšlienku ihneď zahnala, vždy keď sa snažila myslieť na peknú minulosť, vracali sa jej hlavne spomienky z dňa kedy videla veľa krvi a mŕtvych bytostí. Vždy si priala aby zabudla na zlé veci, dokonca existovali čary na to aby niekto zabudol. Ale také niečo nebolo prístupné a ani ľahké spraviť.

Keď sa započúvala ako rozprával o minulosti, tak sa jej znova od stresu rozbúchalo srdce. Nerada počúvala o tých hrozných dňoch, veľa krát sa na to snažila zabudnúť ale to nešlo. Preto si len do rúk vzala jednu zo svojich sviečok na ukľudnenie a postavila sa z postele, len aby sa mohla pomaly prechádzať po miestnosti. To ju aspoň z časti upokojilo.

“Veľmi som dúfala že sa tam stretneme aj keď už po ceste som vedela že to nebude možné. Ale nakoniec to aj tak dobre dopadlo, keď si odmyslím čo všetko sa mohlo stať. A áno prešla som portálom tam ale všetko to prebehlo tak rýchlo a chaoticky.” Povzdychla si frustrovane. Mala pocit ako keby bolo otvorené okno a prenikal sem veľmi chladný vánok. No keď sa pozrela na okno, tak bolo poriadne zavreté. O niečo viac sa ale tešila, keď jej mal konečne povedať, čo robil kým sa nevideli a ako sa mu darilo. Rada ho počúvala a nič ju netešilo väčšmi ako to, že ho bude môcť počúvať znova.

Keďže už nemusela myslieť na minulosť ale sústredili sa na posledné mesiace, ukľudnilo ju to a znova sa posadila. Sviečku však stále zvierala v rukách. “Aspoň u mňa sa toho stalo celkom veľa, neviem čo by som ti ako prvé povedala. Bolo ale ťažké zvyknúť si na život tu. Vlastne ale to najzaujímavejšie čo sa stalo je, že viem robiť veľmi pekné šperky.” Toto ju znova dostalo na nohy a rýchlo odbehla ku svojej taške z ktorej vybrala malý box. Ten otvorila a vzala si z neho niečo čo ale jednoducho vložila do svojej dlane a vrátila sa k Raphaelovi.

“Nastav dlaň, prosím.” Uprene sa na neho pozrela s menším úsmevom na tvári a čakala kým spraví to, čo od neho chcela a následne mu na ruku položila malý amulet, ktorý si môže neskôr zavesiť na krk. Amulet bol v tvare slzy, skladal sa hlavne z mesačného kameňa, ktorý mal okolo seba omotaný zlatý drôtik. Bol to jeden z jej obľúbených a chcela aby ho mal pri sebe.

​

---

​

„Předpokládám, že nikdo, kdo sem přišel z Orienu, to neměl jednoduché,“ přikývl na její slova o zvykání si. „Sám jsem si první měsíce těžce zvykal,“ pronesl odevzdaně, přičemž natočil tvář směrem k okenicím, za kterými se neustále leskl kulatý měsíc osvěcující chladně spící krajinu. „Noční můry mě provázely i dlouho poté co jsme opustili Orien, zažil jsem toho mnoho, ale zkáza světa byla třešničkou na dortu,“ jeho hlas již nebyl tak pevný jako doposud. Raphael sice nerad dával najevo, že i jeho něco dokázalo rozhodit, ale i za neoblomnou maskou zkušeného anděla se krčil muž strachující se o život svůj i blízkých. Nepříjemně sebou ošil a následně se zadíval do ustaraných očí mladé čarodějky postávající poblíž se svíčkou v rukou.

„Ovšem každý druhý měsíc na nebi září dvě luny. Myslel jsem si, že Orienské Slunce bylo krásou nesmírnou, ale záře dvojčat Ammeadoru je snad ještě krásnější. Když jsem je poprvé uviděl na noční obloze spolu, připadalo mi to jako zázrak. Uvědomil jsem si spousty věcí a zjistil jsem, že na to nejsem sám. Od té doby spím klidně,“ Jeho rty se zkroutily do úsměvu a očima zatěkal z Elois na noční oblohu, kde se tento měsíc prohánělo pouze jedno z dvojčat, ovšem Raphael si byl jistý, že brzy se druhé dvojče znovu ukáže v plné kráse.

Elois ho překvapila svými slovy o zálibě ve šperkařství. Moc dobře si pamatoval, že její mladé prsty byly příliš neposedné a kdejaká práce ji dělala obtíže. Proto si nedokázal představit, že by čarodějka dokázala ovládnout natolik pečlivou a složitou dovednost jako byla výroba šperků. K andělově překvapení jej však blýskavý přívěšek utvrdil o opaku. Když mu v ruce přistál amulet, udiveně si jej začal prohlížet. Několikrát nevěřícně zatěkal z amuletu na usmívající se dívku, a nakonec ze sebe vydral uznalý obdiv. „Nestačím se divit, co všechno se s tebou za těch pár let stalo, nikdy bych nevěřil, že ta rozlítaná holka z lesa by dokázala někdy dospět a naučit se různým věcem, jsem rád, že jsi mě přesvědčila o opaku,“ Prsty jemně přejel po měsíčním kameni a následně ruku znovu natáhl směrem k čarodějce, aby ji amulet vrátil, v domnění, že se chtěla pouze pochlubit. „Je tu ještě něco, čím bys mě chtěla překvapit?“

​

---

​

Prišlo jej to obzvlášť ukľudňujúce že nebola jediná čo si prechádzala niečím takým keď sa dostala na tento svet. Síce, poznala už viacerých z Orienu, skoro každý mal ťažké časy. No počuť to od niekoho jej blízkeho bolo niečo iné. Hlavne že jej niečo takéto povedal, no oni dvaja si kedysi všetko vraveli. Aspoň teda ona jemu, niekedy nevedela usúdiť čo sa patrilo povedať a čo by si mala radšej nechať pre seba. Teraz to bolo trochu naopak, mala toho veľa čo povedať ale nechcela aby vedel určité veci, niečo čo by mu na ňu zmenilo pohľad. Možno by to ale bolo len fér, za to ako mu len nedávno nahliadla do hlavy, ale nevedela by sa prinútiť povedať mu to priamo.
To ako preniesol tému na mesiac, a to aké nádherné tu sú priamo dva mesiace naraz. Od mala bola pevne spätá s prírodou a on to dosť dobre vedel. Určite niečo takéto spomenul naschvál. Spokojne si povzdychla a pozrela rovnakým smerom von. “Ammeadore je ozaj skvelý, možno v určitých veciach lepší. Hlavne táto jeho príroda. Vždy som si myslela že nie je rastlina čo by som nepoznala, no tu je ich toľko. Mala som čo robiť kým som sa ich znova všetky naučila.” Povedala pobavene lebo v takých momentoch si opäť prišla ako malé dieťa čo sa učí čítať či písať. A tak to aj vyzeralo niekoľko mesiacov, keďže tento svet bol veľmi rovnaký ale zároveň tak moc odlišný ako jej rodný domov.

S tým amuletom sa mu chcela pochváliť. Raphael ju vždy ako mladšiu učil, hlavne mágii. Toto bola jedna z nových vecí čo vedela a naučila sa ju bez jeho pomoci. Preto jej oči neopúšťali jeho tvár, čím skúmala každé jedno mihnutie a snažila sa tak zistiť čo si o tom myslí. Z jeho výrazu ale razila len pozitívna energia, preto sa mohla uvoľniť. Niečo v nej strašne chcelo od neho počuť pochvalu a tú aj dostala. “Najprv to znelo ako nejaká urážka. Rozlietané dievča? Len som mala veľa energie, pf.” Jemný smiech ju ale rýchlo prešiel. K šperkárstvu sa dostal dosť náhodou, potrebovala niečo čo by ju zamestnalo od zlých myšlienok. Vytváranie šperkov bolo ťažké, no robila to tak často že jej na rukách ostalo pár nepekných jaziev. Pozdvihla jednu ruku len aby sa uistila že tam stále sú.

Zmätene sa pozrela na anjela keď jej podával amulet. Rýchlo zakývala hlavou a chytila sa jeho ruku, len aby mu ju zas odsunula k nemu. “Môžeš si ho nechať. Vždy som ti chcela nejaký podarovať a teraz mám možnosť.” Jemne ho poťapkala po ruke a vrátila sa na svoje miesto na posteľ. Lepšie sa jej premýšľalo keď sedela a on chcel vedieť čím by ho ešte prekvapila. “Neviem, možno tým že moja mágia je stabilnejšia? Aj keď nie vždy. Je to zvláštne, no preto som tu.” Už dlhú dobu mala problém si mágiou a veru nechcela skončiť ako jej teta, preto sa premáhala, niekedy až moc. “Ale viem na celkom dobrej úrovni ovládať určité elementy, teda viac menej času.” Povedala trochu zahanbene, keďže si spomenula na jednu nemilú vec, ktorá sa jej stala keď sa učila ovládať oheň.

​

---

​

Když k jeho uším dolehl její smích srdce se Raphaelovi povědomě rozbušilo. Koutky rtu se mu roztáhli do širokého úsměvu, který ovšem rázem zmizel a proměnil se do upřímného překvapení když mu Elois amulet věnovala. On sám nikdy amuletům nepřikládal velikou váhu, i když věděl jak moc účinné dokázali být, jenže teď poprvé bez váhání si ho pověsil na krk a schoval pod látku košile. "Děkuji,"

Dlaní si přejel po hrudi, aby uklidnil splašené srdce a zahleděl se na Elois, která pozorovala svoji dlaň a vyprávěla o kontrole svých sil. Nechápal co se to s ním dělo, od momentu, co se potkali na recepci, pociťoval neklid, který jej taky doposud držel vzhůru. Na druhou stranu to mohl být i nedostatek spánku. Nicméně si moc dobře vzpomínal na časy kdy ti dva bez sebe nedali ani ránu. Dny strávené v lese, prolenošené v podkroví jejich rodinného domu, jednou dokonce k jejich smůle, ale Raphaelově radosti byli nucení strávit noc zavření ve stodole na slámě, protože je tam zamkl omylem stájník a Raphael přesvědčivě tvrdil, že na teleportaci dvou osob je až příliš slabý. Tenkrát ho mladá čarodějka neprokoukla.

Do náhlého ticha rozprostřeného mezi dvojicí dolehl zvuk zvonu ohlašující druhou ráno. Raphael natočil hlavu směrem k oknu a lehce si povzdechl: "Měli bychom jít spát. Navíc nevím jak bych Saurielovi vysvětlil, že jsem se ti do pokoje nevloupal, a že tu neděláme nic nekalého," pronesl trochu škádlivě a mrkl přitom na dívku na posteli. Postavil se a přešel ke zdi na jejíž druhé straně měl svůj pokoj." Přeji ti sladké sny Elois, snad se ti tu bude líbit," věnoval ji ještě jeden úsměv.