Saurieli!

Výbuch.

Pozor!

Vrať se okamžitě k portálu!

Nemůžu ho nechat samotného!

Rychle pryč!

Ostré drápy se ohnaly po andělově těle, kterým jen tak tak dokázal uhnout.

Ticho. Tma.

Syčivý hlas. Sss-Saurieli.

Zelená záře. Čerstvý vzduch. Měkká tráva.

Pohled mezi dav.

A tam.

Smaragdový pohled.

​

Anděl trhl celým svým bytím, kdy se musel rukou přidržet stolu, u kterého seděl, jinak by svoji váhu převážil dozadu a převrátil by se i s židlí a další bouli na hlavě by rozhodně nechtěl. Rozhlédl se kolem dokola. Ještě si stále nezvykl na nové prostředí, přestože na Ammeadore už strávili více jak půl roku, cítil, že je vše jiné, nebyl ve své kůži. Zatřepal hlavou a urovnal listy na stole, které si pořád dokola procházel. Dneškem oficiálně začala fungovat celá akademie a mladý anděl jako vždy předtím, byl připraven pracovat na své znovu přidělené pozici. Zhluboka si povzdechl a pohledem přejel po vstupní hale nové budovy pro studenty. Proběhlo několik změn a novot. Celý komplex akademie byl rozdělen do úseků a budov, které každá měla svůj účel, ale znamenalo to tím více přecházení. Saurielovi se však zamlouvalo, že má svůj pokoj jen minutu chůze od svého pracoviště. Recepce pro studenty, byla poněkud menší a skromnější než na Immortalu, ale zato pro strážného anděla útulnější. Spojená se vstupní halou, přímo na ráně, malá dvousedačková semišová pohovka, stůl a především, žádný zaprášený archiv či sklad. Vše bylo nové a pravidla systému si vytvářel on sám. Začínalo se od nuly a tím mu odpadla hromada papírování, které musel dělat předtím.

​

Prstem jemně přejel po vázání úplně nové knihy pokojů. Byl rád, že koleje nyní byly smíšené, a tak mohl dávat konkurenty pospolu. Alespoň se budou mít více v lásce. Anebo taky ne. Napadlo jej hned při vzpomínce na svého staronového spolubydlícího. Byla mu přidělena možnost rozdělit stávající studenty nově po pokojích, ale možnosti se konečně odpoutat od začouzeného démona nevyužil, ať už z důvodu, že měl neustále pocit, že mu něco dluží nebo že nenašel vhodnějšího adepta na post démonova spolubydlícího. Takovou trpělivost tu měl snad jen Michael a Sauriel sám.

​

„Vypadáš, že se nudíš,“ ozvalo se najednou z jeho pravé strany. Hlavu otočil na jemu velmi známý hlas a s úsměvem zahalující předchozí pocit úzkosti z nočních mur, které ho provázely téměř po celou dobu od chvíle, kdy překročil hranice mezi Orienem a tímto světem.

​

„Jen… jsem si procházel ještě ty ustanovení,“ vysvětlil rychle a zmateně se podrbal na hlavě, než znovu věnoval pohled svému bratrovi: „Mluvil jsi s ředitelem? Už se zcela zotavil?“

​

Raphael přešel ke dvousedačce naproti Saurielovi a s lehkým přikývnutím se na ni usadil. „Víceméně. Má toho stále hodně, takže se mu snažím každou chvíli pomáhat, v ten den ze sebe vydal takové množství životní síly, že si to nedokážeš představit,“

​

Sauriel poslouchal ta slova se staženým srdcem. Doopravdy se nedovedl představit, jak velká moc musela být v ten osudný den držena pod kontrolou. Ředitel Michael si tím vysloužil největší respekt všech, kterým se podařilo zachránit.

​

„Každopádně, vše zanechává své jizvy a Michaelovi jednu opravdu velkou,“ dodal po chvilce odmlky Raphael. Mladší z dvojice se na něj zděšeně podíval. Všichni sice věděli, že ředitel je živ, a dokonce schopný své funkce, ale prakticky jej nikdo kromě několika vyvolených neviděl. Raphael pozvedl svoji dlaň ke své tváři a prstem přejel od čela dolů přes levé oko, tvář až na krk. Sauriel se v tichosti zamračil a sklonil pohled do dokumentů na svém stole. „Myslím, že chápu,“ Raphael znovu přikývl a propletl své prsty v klíně.

„Bude tedy nějaká zahajovací slavnost?“ zeptal se po chvíli Sauriel, ze zájmu a aby taktéž zahnal nepříjemné téma z před chvíle.

„Michael by to studentům rozhodně neupřel, vše čeká jen na schválení,“

​

„Tak to abych si šel sehnat něco společenštějšího na sebe, vše jsem totiž nechal v Orienu,“ pousmál se mladší z bratrů.

​

---

(Loey) 

​

Po šiestich mesiacoch, prechode skrz portál bol ako vymenený. Nesústredený. Nové prostredie ho rozptyľovalo a nemohol zabrániť opakujúcej sa myšlienke čo ak by neprešiel portálom ale ostal na Oriene. Nevedel z akého dôvodu sa mu táto myšlienka opakovane vracala do mysli, otravovala ho pri každodennom prežívaní či v bezduchom posedávaní v nemocničnom krídle po boku Baraqiela.
Spánok taktiež nebol pre neho odpočinkom. V tej noci kedy prešiel, posedával pri strome a rozhodol očistiť si tvár od nečistôt, krvi nielen svojej či nabrať vodu do suchého, stiahnutého hrdla zahliadol na hladine jazera niečo čo si nevedel vysvetliť, vŕtalo mu to hlavou ale nenachádzal pre to žiadne uspokojujúce odpovede. Podľa niektorých to jazero ukazuje skryté túžby, iní vnímajú jazero ako komunikačný prostriedok, zrkadlo dvoch súbežne prebiehajúcich realít. Samozrejme že býval z toho podráždený a jediné uspokojenie mu prinášalo držanie Dantalionovho meča obsahujúce niekoľko hmlistých spomienok medzi ktorými vynikala iba jedna jediná. Otočil sa za mečom skrytého vo vreci spoločne s ďalšími reminiscenciami získané ešte v Oriene, po okolí Karzadúru než Chaos prešiel na povrch ničiaci všetko čo mu stálo v ceste. Premýšľal i nad tým a to mu taktiež nepridávalo na pokojnom spánku. Momentálne toho nemal najmenej čo sa prenášalo na jeho vyčerpanosť i podráždenosti vznikajúcej i pri samotnom pohľade na spolubývajúceho radšej miznúceho niekam inam aby nenastala konfrontácia medzi nimi dvoma.

Prechádzal si zas a znova ako to robieva keď mu nie je najlepšie. Pomáha mu to preniesť pozornosť na inakšie veci. Prechádzal si veci z kufru, uvažoval čo potrebuje. Čo nie, to dával na kopu mimo s úmyslom to dať niekomu alebo hodiť do knižnice pokiaľ tam je voľno a nemajú tie samé poznámky. Prinajhoršom to zničí a nebude toho ľutovať. Mal toho oveľa viac no to bolo uchovávané pre istotu iba v hlave. Opätovne jeho pohľad prilákalo vrece. Šum, jemný šepot rozliehajúci sa izbou zahalenou do neutíchajúcej Temnoty plaziacej sa po stenách, poletujúcej v priestore.

Prikročil k vrecu, potiahol a vytiahol meč. Blyšťal sa, bol ako nový. Prezrel si červený kameň na decentne zdobenej rukoväti, následne na ostrie samotné nesúce minimálne poškodenia. Obhliadal si ho so záujmom, cítil energiu prebývajúcu v tomto pozostatku mocného Archdémona píšuceho na jednej strane pergamenu s obavami o svoj život, o tom ako je nevyhnutné určité veci ponechať zmiznúť, rozdeliť aby ich Viné nenašiel. Červenovlasý démon zdvihol ruku, prešiel po ostrí ktoré pri jemnom dotyku rozrezalo jeho pokožku reagujúcu na zranenie okamžitou regeneráciou keďže sa jednalo o veľmi maličké poranenie, o chvíľku nebolo po rane ani stopy. Šepot sa zintenzívnil ale démon sa ho rozhodol ignorovať. Meč zastrčil do vaku, utiahol ho a vrátil k stolu kde mal neporiadok v knihách. Prechádzal nimi avšak chytil do ruky nejakú ktorá do jeho ruky vystrelila energiu s ktorou očividne tá jeho nechcela mať nič spoločné. Myslel si že to bude horšie ale nebolo. Potriasol rukou, fúkol na ňu a zahľadel na knihu. Samozrejme že sa líšila od všetkých ostatných nielen obalom ale aj písmom rozpoznávajúc ho takmer okamžite. Musela patriť Saurielovi, predpokladal že sa dostala k nemu vďaka tomu druhému okrídlenému hotentótovi keď hádzal veci mirnix-dirnix do kufra, ten otvoril pred necelým mesiacom a bolo mu podivné že ten druh energie necítil predtým. Bol prehlušený temnotou ktorá bola vnútri z ostatných kníh? Nech to bolo čokoľvek nemienil sa tým párať. Pokiaľ sa nemýlil (a on sa nemýlil často) tak by mal byť Sauriel na recepcii kde sa páral s papiermi alebo študoval plánok akadémie.

Úprimne, táto nová budova sa mu pozdávala o niečo viac. Najmä tu bol lepší vzduch – žiadny zatuchlinový smrad. Farby mu boli u zadku a zvyšok vecí takisto. Jemu sa ľúbilo skúšať teleportáciu po budove, skúmať či hľadať nejaké zaujímavosti či tajné chodby. Veľakrát ho ale upokojil výhľad na hory kam sa určite vydá...ale to by sa mu muselo v prvom rade chcieť.
Vzal knihu do ruky no začínala mu ju jemne zahrievať, tipoval že tam bude niečo čím sa zaoberajú anjeli. Čisté, neškodné, opak temného a pekelného. Preto sa premiestnil neďaleko recepcie. Pár krokmi bol u nej a zahliadol Sauriela i Raphaela, pozornosť si vyslúžil jeho spolubývajúci.

„Na, to je tvoje.“ Prehovoril zatiaľ čo držal knihu, začínal od nej vystupovať dym. Ruka ho za tú chvíľu začínala páliť ale nepohol brvou, len zaťal čeľusť a prudko vydýchol cez nos keď hodil knihu Saurielovi do lona. „Našiel som to v kufri, pri mojich veciach keď to tamten krypel hádzal jedno cez druhé.“ Hlavou kývol smerom k Raphaelovi.

Medzitým ruku natočil dlaňou k svojej tvári. Bola popálená, na nejakých miestach tvoriace sa drobné pľuzgiere sa začínali hojiť po tom čo kniha prestala reagovať na temnotu kolujúcou démonovým vnútrom. Prešiel pohľadom oboch než sa zľahka zamračil.

„Bude sa konať nejaký rumbuch spojený s otvorením akadémie?“

​

---

(Sauriel)

​

 Bratrskou konverzaci náhle přerušila temná energie mířící z prvního patra. Nemuseli dlouho hádat, kdo za tou temnotou stál. Nikdo jiný, než Saurielův spolubydlící to v momentálním složení na akademii být nemohl. Oba bratři stočili své pohledy na démona, jež zas a znovu ve své podrážděné náladě přistoupil k mladšímu a hodil mu do klína knihu. Sauriel ji s podivením zvedl a přečetl si její název, zatímco si vyslechl strohé vysvětlení od Loeyho. Neušel mu následný pohled démona na vlastní dlaň a andělovi se obočí stáhlo ve starostlivém zamračení. Moc dobře věděl, co dokáží andělské knihy ve špatných rukou. Už, už se chtěl zeptat, zda je Loey v pořádku, ale jeho následná otázka o blížící se slavnosti a myšlenka, co mu v tu chvilku proběhla hlavou o tom, že Loey se v bolesti (i vlastní) koneckonců vyžívá, Sauriela zanechala v mlčení.

„Beze mě bys tady nebyl, tak si nestěžuj,“ ozvalo se od Raphaela, který nikdy neuměl zůstat potichu a démony provokoval jen co to šlo. Sauriel po něm samozřejmě hodil pohled ala ‚ty toho prostě nenecháš?‘ a následně protočil očima, zatímco knihu položil na stůl před sebe s myšlenkou, že pokud stojí jeho bratr o výprask, tak ať směle pokračuje.

​

---

 

(Raphael) 

 

Raphael po své jízlivé odpovědi démonovi na otázku, na kterou se vlastně ani neptal, se opřel o opěradlo a zkřížil ruce na hrudi. Musel si do Abaddona píchnout, to mu dělalo jistým způsobem radost a přestože věděl, že si koledoval, nemohl si to odpustit. Samozřejmě mu neunikli protočené oči až ke stropu od Sauriela, kterému za to věnoval podobný pohled, nicméně tu jeho reakci rychle hodil za hlavu a přikývl na skutečnou otázku démona stojícího vedle nich.

„Ano, již brzy bude zahajovací slavnost, tak doufám, že proběhne v klidu a nezlikviduješ to tam hned s první příležitostí,“ Opravdu bylo s podivem, jakým tónem si strážný anděl dovoloval občas mluviti s démony, obzvláště s démony mnohonásobně mocnějšími, než byl Raphael sám, naštěstí pro něj měl vždy takzvaně z prdele kliku a určité okolnosti mu zaručovali, že mu hlava zůstane na jeho hubeném krku i nadále. Lhal by, kdyby tvrdil, že Abaddona stále nenáviděl, kvůli Saurielovi, jistým způsobem ho vzal na milost, ale rozhodně se nechtěl vzdát toho věčného popichování a zkoušení jeho trpělivosti. Nějakým způsobem si to prostě musel odčinit. Na druhou stranu byl Raphael rád, že démona vidí zase v plné síle a se svojí klasickou náladou. Nikdy by to nepřiznal, ale ve chvíli, kdy se jej snažil dostat z Lavenderu, měl silně nahnáno, že to démon nepřežije. A to by si sám ve finále nikdy neodpustil. Když si před nějakou dobou tento fakt uvědomil, až hrůzou ho jímalo, co se mu to v hlavě vlastně honilo za myšlenky jakožto strážnému andělovi, který ještě několik pár desítek let zpátky bez milosti lovil a vraždil démony, kteří mu přišli do cesty.

​

---

​

(Loey) 

​

Chvíľu medzi nimi troma panovalo ticho ktoré považoval za pomerne nepríjemné a ak by sa snažil, určite by sa mu v ruke zjavil meč s ktorým odsekne hlavu anjela navyše. Toho, ktorý prehovoril. Ten čo si o sebe myslel ktovie čo. Nevenoval mu pozornosť, naopak sa sústredil na jeho mladšieho brata ku ktorému podišiel bližšie. Jemne naklonil hlavu do strany, Temnota z jeho tela sa plazila vôkol kresla kde najmladší sedel, ťahala sa na operadlá, za zdobeným kreslom a šírila šepot Temného jazyka známym iba démonom. Predklonil sa k Saurielovi, so záujmom obhliadal jeho tvár ktorú si vzal do hojacej sa ruky aby mu pozdvihol hlavu smerom k nemu. Menší výboj ich energií zapraskal ale to bolo tak všetko. "Sluší ti to." Prehovoril, avšak v hlase sa mu neodrážalo žiadne pozitívne podfarbenie slov čo by dávalo najavo že tento výrok myslí od srdca. Kdeže. Boli to plytké slová bez hlbšieho významu najmä pre toho kto ich vyslovil. Pomaly vzpriamil svoje telo i pohladil tmavé vlasy svojho spolubývajúceho. Až potom, len čo prameň jeho vlasov - hladkých a jemných a lesknúcich sa - ukončil obmotanie vôkol démonovho prsta, ten venoval anjelovi posledný pohľad. Zračila sa mu v ňom temnota, niekde hlboko zakorenené trápenie doposiaľ držiac sa v hĺbke dna kde polihovalo.

Hlavu pomaly natočil k druhému anjelovi - Raphaelovi. Vydal spomedzi pier pohŕdavé odfrknutie.

"Trápia ťa nebodaj výčitky že si zachránil démona, anjel?" Pomalými krokmi kráčal k druhému kreslu, Temnota ho nasledovala a držala v blízkosti oboch. "Pokiaľ áno, mal si ma tam nechať." Rozprával sťa by to bola normálna vec ktorú by urobila nejedna bytosť. Vlastne by anjelovi malo byť jedno či démon zomrie alebo je nažive. Čo ho to čo malo vôbec zaujímať, či dokonca pripisovať si zásluhu za zachránený život ako je ten jeho? "Alebo dávno pomstiť smrť tvojho mladšieho brata." Stál vedľa ľavice Raphaela, stál však chrbtom Saurielovi a natočil hlavu do strany nech má na druhého anjela lepší výhľad. "Neučinil si ani jedno. Zaujímalo by ma prečo, ale jednoduchšie bude keď si odpoviem sám - si slabý, a srab. Alebo sa snáď mýlim?" Nadvihol obočie v krátkom údive, vystriedala ho kamenná tvár keď prešiel za kreslo, oprel sa oň a teraz sledoval Sauriela. "Celkom sa mi páčili tvoje predstavy, nápady ktorými si ma chcel zabiť." Začal rozprávať, povzdychol akýmsi sklamaním keďže nič z toho sa nestalo. "Tešil som sa až by si stál naproti mne s mečom, zúrivo bojoval len aby si pomstil smrť rodiny. Prisahám, že by sa mi s istotou v tú chvíľu postavil ak by som videl ten tvoj pohľad, nuž ale nič z toho. Veď som o tom ani nevedel, že sa niečo také stalo!" Rozhodil hranou frustráciou rukami do priestoru a Temnota vyletela nahor, pomaly ako kvapky atramentu rozpúšťajúce sa vo vode sa vytrácali.

"Ale čo tam po tom. Sme tu, a budeme oslavovať. Po pravde Raphael, čo budem robiť na večierku ti môže byť jedno. Pokiaľ teda si so mnou nechceš niečo naplánovať." Temnota vystrelila ku krku osloveného anjela, donútila zakloniť jeho hlavu aby sa ich pohľad stretol a červenovlasý démon venoval úsmev od ucha k uchu s vycerenými zubami. Pustil ho, postrapatil vlasy a vrátil ku kreslu Sauriela, usadil na ľavé operadlo s neutrálnym výrazom na tvári.

​

---

​

(Sauriel)

​

Náhlé přiblížení démona tedy rozhodně nečekal, hlas se mu zadrhnul někde v hrdle, když se Loeyho prsty dotkly jeho brady. Jeho tělo začalo reagovat okamžitě a po celém těle mu vyskočila husí kůže. Viděl v jeho očích, že více než upřímně ta slova byla jako zvyk, možná provokace v přítomnosti Raphaela, který démona v tu chvíli jistojistě propaloval pohledem. Sauriel, který doposud neměl jedinou šanci Loeymu vysvětlit události onoho osudného dne, se cítil zvláštně, na jednu stranu byl rád, že se jej spolubydlící již nestraní ovšem záměr vyprovokovat druhého anděla byl natolik zřejmý, že veškerá radost byla udusána již v zárodku. Pohled sklopil k zemi, mlčky přikyvující v reakci na slova. Hluboký nádech a husí kůže byla pryč i s jejím zdrojem. Loey se zatím přesunul k Raphaelovi, aby si tentokrát vychutnal jeho.

V hrdle se mu usadil nepříjemný pocit. Již velmi dávno si všiml toho prapodivného vztahu mezi nimi. Přestože moc dobře věděl, že Raphael sem přišel Loeyho zabít, doposud se o to nepokusil. Stejné slova zatím sršela z démona, ale Sauriel pořádně nevnímal. Pozoroval tvář svého bratra. Sám se v něm nevyznal, co tady vlastně chtěl dělat, když od pomsty již upustil. Co byl jeho plán? Chtěl zůstat na akademii po boku ředitele? Nepředpokládal, že se Raphael bude nadále vzdělávat, přestože se znovu zapsal jako student, věděl, že bude dělat problémy a na výuce se ukáže jen zřídka. Proč Loeyho vlastně zachraňoval? Rozhodně si nemyslel, že by to dělal kvůli Saurielovi. Starší z bratří měl vždy své důvody, které však nikdy nesděloval, a to mladšího občas dohánělo k šílenství.

Tok jeho myšlenek se zastavil ve chvíli, kdy se Loey opět objevil po jeho boku a Raphael se po něm díval s jasným záměrem mu nechat puknout hlavu, to přinejmenším dokázal odhadnout z výrazu jeho tváře. V každém případě nehodlal nic říct, věděl, že postavit se mezi tyhle dva šílence by z něj dělalo jasně třetího do party.

​

---

​

(Raphael) 

​

Opovržení vůči jeho osobě bylo nepřehlédnutelné, ale Raphael si s tím nedělal příliš mnoho starostí. Loey dobře věděl, že ani Raphael nebyl z jeho přítomnosti nijak nadšený. Pokus o vyprovokování s přehledem přešel, i když by lhal, že v prvním momentu po démonovi nechtěl skočit a utrhnout mu hlavu. S všeříkajícím úsměvem si poslechl všechno, co měl drahý démon na srdci. Několikrát se v uplynulých měsících vrátil k momentu, kdy se rozhodl démona vytáhnout ze spáleného lesa. Kdyby ho tam nechal, ulevilo by se mu? Vlastně by si ušetřil práci s jeho vlastnoručním zabíjením, ale na to byl Raphael až příliš ješitný a nechtěl si tu radost odepřít. Na druhou stranu si jako anděl připadal, že mu za záchranu vlastního života tenkrát v Cassadegře stále něco dlužil. Taková byla prostě jeho andělská přirozenost. Tímto si měli být kvit a anděl tak mohl vesele pokračovat v plánu, kdy by se mu dostalo vhodné příležitosti démona zardousit.

„Vzhledem k tomu, že vím, jakou by ti to udělalo neskutečnou radost to prozatím odkládám,“ odpověděl mu v mezi řečí, kdy démon zasněně zahlížel na Raphaelova mladšího bratra. „Ale neboj se, přestože jsme si teď kvit, co se záchrany života týče, o tu slast tě rozhodně nepřipravím,“ dodal po chvíli, když znovu upoutal jeho pozornost. Slova o tom, že nic z toho, co udělal Saurielovi si nepamatuje a že je vše pochováno v Orienu mu vyloženě dráždila nervy. Pohledem se setkal s bratrem, který se ovšem zdál být ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Ano, Sauriel mu nesčetněkrát vyprávěl o tom, jak to celé bylo a že to za žádných okolností není Loeyho vina, ovšem to prostě Raphael nechtěl přijmout. K jeho smůle, v hloubi duše věděl, že se s tím faktem dávno smířil.

Najednou ucítil tlak na svém krku a byl donucen zaklonit hlavu, kde se jeho pohled střetl s tím démona. Zamračil se, ani v nejmenším se mu nelíbilo, jakým způsobem s ním jednal. „Budu tě sledovat,“ procedil skrze zuby, zatímco si dlaní promnul krk, když se mu podařilo srovnat hlavu zase do původní polohy. Jeho tělem projela zvláštní vlna energie. On na přítomnost démona nebyl tolik zvyklý jako Sauriel a ta negativita mu otravovala jeho mysl. „Teď když mě omluvíte, mám ještě nějakou práci,“ pronesl po chvilce ticha a zvedl se z pohovky, věnujíc pohled oběma naproti sobě. „Kdyby něco Saurieli, víš, kde mě najdeš,“ věnoval svému bratru mírný úsměv, následně se rozešel kolem démona, kterého po cestě kopl do holeně, na oplátku za to malé přiškrcení. Hned nato se teleportoval na chodbu v hlavní budově akademie.

​

Sauriel byl nucen schovat úsměv do dlaně, když pozoroval Loeyho, který si nasupeně mnul holení kost, ale lhal by, kdyby si tím u něj Raphael nezískal plusové body. Vlastně naprosto každý, kdo se kdy dokázal postavit jeho démonickému spolubydlícímu.

--- 
(Loey) 
 

Odfrkol si. „Nič neodkladáš. Si iba zbabelý a neschopný.“ Odvetil démon s monotónnym hlasom ale i výrazom. Nemohol uveriť ako profesionálne sa Raphael snažil chovať ale beztak démon vedel že nie je nič len obyčajná okrídlená srákora ktorá má len veľké reči a nič viac. Preto to nebral nijak osobne, ani neuvažoval o tom že by si jeho reči bral nejak bližšie k telu. Predsa len to bol vyvrheľ ktorý nebol schopný ničoho dosiahnuť. Temnota démona sa pri škrtení podvedome dostala do jeho tela a tak červenovlasý mal len krátky prehľad o situácií. Keď mal dostatočné množstvo informácií od Sauriela, stačilo nájsť tie vybrané dvere, skrčiť a nakuknúť cez kľúčovú dierku k danej spomienke ktorá obsahovala všetko čo on chcel. Preto sa zľahka uškrnul.
 

„Sleduj, aby si sa nepripravil o tú takzvanú slasť.“ Zašiel si rukou k rozkroku a názorne hýbal zápästím zhora nadol tak, ako je pri masturbácií zvykom. Vrátil svoju ruku na stehno, sledoval anjela a po slovách, kedy nasledovalo kopnutie iba napol čeľusť, hryzol do vnútornej strany líca, zhlboka skrz nos nadýchol aby z jeho úst nevyšlo bolestivo-vzrušené zastonanie keď sa bolesť v ten daný okamih sústredila na jednom mieste no začala postupne rozlievať po zvyšku nohy. Brnela mu, tento pocit vystrelil smerom nahor do oblasti jeho rozkroku. Pomaly vydychoval, s úškrnom hľadel na anjela ktorý zmizol.
 

Mal tendenciu vybuchnúť po takomto malom provokatívnom geste, nasledovať toho okrídlenca ale nehybne tam sedel. Dokonca by urobil komentár smerom k spolubývajúcemu u ktorého vnímal úsmev skrz vyparovanú temnotu slúžiacej ako náhradný pár očí, uší či dokonca akéhosi radaru, ale ani to neučinil. Namiesto toho hľadel na miesto kde naposledy videl toho zkurvysyna a až teraz si zhlboka vydýchol, oblak čierneho dymu temnoty na chvíľu zahalila jeho tvár než hlavu pomaly otočil smerom k spolubývajúcemu.
 

Jeho pohľad bol len čiastočne pohŕdavý, chladný a dokázal vytvoriť imaginárnu bariéru, odstup ako fyzický tak emočný. Oddeľovalo ich to imaginárne ale démon začínal vnímať túto fikciu ako realitu, začal vidieť obrysy bariéry ktorú tvoril on sám voči niekomu kto mu nebol pred nejakým časom ľahostajný, no tento pocit postupne prchal preč v súvislosti s hneď niekoľkými faktormi ktoré démon pozoroval.
 

„Ako si na tom s ním?“ Nemusel to presne menovať. Obaja presne vedeli na čo on sám narážal a chcel vedieť či to ostalo na Oriene alebo sa pokúšalo spolubývajúceho kontaktovať, ovplyvniť či dokonca navštíviť osobne. Doposiaľ ani on sám nemal s týmto bytím žiadnu interakciu no niečo mu našepkávalo že sa niečo blíži a nech sa to týkalo čohokoľvek nemienil to ignorovať. Rozhodol sa viac vnímať svoje vnútro a to, ako k nemu prehovára.

---

(Sauriel) 
 

Úsměv mu naštěstí rychle ze rtů zmizel, nechtěl Loeyho nějakým způsobem popudit. Už tak to mezi nimi bylo poslední měsíce dosti jako na houpačce, přestože nikdo z nich neprotestoval proti pokračování jejich společného soužití v jednom pokoji, to něco, jenž je po dlouhá léta spojovalo, jako by se postupně vytrácelo. Hlavu natočil směrem k démonově tváři, kterou tiše zkoumal, přibylo několik nových jizev. Kde bývaly ty časy, kdy uměl pojmenovat každičkou z nich. K jeho uším dolehla otázka, kterou musel nejprve zpracovat, až když mu došel význam těch slov, sklopil hlavu k zemi a nepříjemně se ošil. Podivný mráz mu přešel po zádech a přísahal by, že koutkem oka zahlédl po obvodu zdí proletěl černý stín. Instinktivně tím směrem upřel svůj pohled a s povzdechem tiše odvětil: „Vlastně nevím,“ Své dlaně spojil a nervózně promnul, cítil přítomnost něčeho nehmotného, nemohl však s jistotou určit, zda se jednalo o „něj“.
 

„Nemůžu spát, stále ten pohled vídám ve snech,“ pokračoval po chvíli ticha, kdy se jeho myšlenky utřídil do jednoho jasného souhrnu. „Nemyslím si, že zůstal na Orienu, je to něco, co je semnou nerozlučitelně spjaté, a tak se objeví přesně tam, kde já,“ konstatoval zjevné, zatímco svůj pohled znovu věnoval démonovi po svém boku. Leč se s tím dotyčným ještě nesetkal tváří v tvář, věděl, že je blízko, vyčkává na správný moment, ovšem kdyby chtěl Saurielovi nějak ublížit, dávno by to udělal. Proto anděla neustále obklopovaly pochybnosti o pravých záměrech dotyčného, což jej nenechávalo vůbec klidným, narušovalo jeho spánek a anděl cítil, jak se stává víc a víc paranoidní, kdykoli se ocitne sám, proto byl i v momentální situaci neskutečně rád za přítomnost jakékoli bytosti. Paradoxně si i s Loeym po boku připadal více v bezpečí než kdy jindy.
 

„A ty? Nepotkal jsi ho náhodou?“ zajímalo ho to. Doposud nedokázal pochopit, proč se zjevil pouze Loeymu, proč nešel rovnou za ním osobně, co byl jeho skutečný plán. Sauriel neměl sebemenší tušení a to jej přivádělo k čím dál většímu šílenství.

---
(Loey)

Bolo na ňom značne vidieť že nie je prvotne spokojný s odpoveďou vlastného spolubývajúceho hlavne preto, že jemu samotnému sa nezdalo že by všetko bolo v poriadku. Jeho paranoja bola oprávnená. Ani jeden z nich nevedel čo príde, netušil ako to zaútočí a kedy – tým pádom to bolo závažnejšie aj keď ani on, či Sauriel nemali ani najmenšieho zdania ako to zvládnu a ako proti tomu bojovať – ak vôbec.

Prudké vydýchnutie démona dalo jasný signál anjelovi že nebol spokojný. Jeho myseľ pracovala na plné obrátky predovšetkým kvôli slovám ktoré vyriekol pred nejakým časom o jeho krvi. Bral to ako za nezmysel, nedávalo mu to zmysel ale poslednú dobu sa zamýšľal nad vlastným pobývaním v Pekle, v tom ako sa k nemu chovali, ako ho vyhnali. Krv mu bublala zakaždým keď na to myslel, keď si opakoval dialógy, určité momenty. Vnoril sa do spomienok tak hlboko že pri jednom hlboko výdychu z nosu vyšiel čierny hustý dym pomaly sa rozplývajúc vo vzduchu alebo dopadali na zem, miznúci.

„Určite nezmizol. To by bolo moc jednoduché.“

Jeho hlas bol hlboký, zamyslený. Jeho oči kmitali zo strany na stranu v priestore, predstavoval si určité situácie vo svojej predstavivosti hlavne preto, že z posledného stretnutia mal dojem že sa jeho stav môže zmeniť, vyvíjať.

„Naposledy v Oriene.“ Zašomral a postavil. Začal prechádzať zo strany na stranu. Hrýzlo ho to, nedávalo pokoja pretože jeho krv bola prostá. Nemal tam nič výnimočné – až na bariéru ktorá bránila jeho moci sa rozvíjať. Bola to pre neho viac menej citlivá téma a ktokoľvek kto mal akékoľvek reči tak sa stýkal s jeho agresiou, hnevom a primiešanou potrebou brániť seba samého od podobných rečí. Nebol ničím len démonom vyhosteným samotárom z podsvetia. Tam to začínalo i končilo zároveň. Nenachádzalo sa tam nikdy nič Kráľovské ako spomínal onen prízrak. Odfrkol si sám pre seba.

„Ale asi ho pôjdem vyhľadať.“ Dodal potom odhodlane, jeho ruky boli zovreté v päsť a občasne iskrili.

(To be continued)

​